Současná generace dětí se zdá sužována psychickými problémy víc než kterákoli z generací předchozích. Dostat se k dětskému psychologovi začíná být problém a psychiatři jsou též zasypáni a nezvládají brát pacienty včas. Pro některé děti a mladé lidi to může být i fatální – než se dočkají pomoci, sáhnou si na život. Jinými slovy situace je velmi vážná a nezvládáme ji řešit systémově.
Nabízí se tedy otázka: Mohou rodiče efektivně pomoci svým dětem s psychickými problémy?
Překvapivě jim mohou pomoci velmi, ale této možnosti drtivá většina z nich nevyužívá. Pojďme se na tuto možnost blíže podívat, přiblížit si ji a vysvětlit, jak taková efektivní pomoc může vypadat.
Příčiny psychického stavu dnešní generace
Problémy dnešních dětí určitě nespadly z nebe. Nevytvořila je žádná propaganda ani zlý internet, ale ani náhoda. Vytvořili jsme je my – předchozí generace. A proto i my – generace rodičů dnešních dětí můžeme (a měli bychom) významně přispět k jejich řešení nebo alespoň zvládání.
Online svět, ve kterém neumíme fungovat
Zaprvé jsme to my, kdo přispěl k rozšíření sociálních sítí a dalších více méně toxických online záležitostí. Jsme to my, kdo vytvořil současnou společnost, svět, systém. To my jsme se někdy v roce 2008 přihlásili na Facebook a začali tam horlivě sdílet své životy v domnění, že to jsou naše osobní profily, a že to je naše síť přátel. Nepřestává mě překvapovat, kolik lidí na Facebooku intenzivně nadává na škodlivost sociálních sítí, aniž by si tito lidé uvědomovali, že to toxické prostředí zrovna spoluvytváří. Dnes už to není síť přátel, ale síť nenávistných hejtrů, fejkových profilů, trolů, apod.
K Facebooku se přidaly další sítě, k tomu Netflix, online hry… A kolik dospělých dnes absolutně nemá pod kontrolou svůj čas strávený online? Mnoho. Málokdo to otevřeně přizná, ale realita je taková, že jsme to my, kdo stojí za rozmachem onlinu a jsme to my, komu se to vymklo z rukou. Děti se do toho narodily, dostaly tablet, abychom od nich my dospělí měli klid, a teď se v té odcizené online-společnosti snaží nějak fungovat. Pro nás to kdysi byla zajímavá nová realita, která přibyla k té „normální“, offlinové. Pro ně je to jejich jediná realita. Tu čistě offlinovou oni už neznají, protože ji nezažili. A ačkoli my často machrujeme, jak to za našeho mládí bylo všechno lepší, tak ani my už neumíme udělat krok zpět a bez všech těch sítí a aplikací se obejít.
Dnes se k tomu všemu přidává umělá inteligence a my přestáváme být schopni rozlišit skutečnost od fikce. Ani my dospělí neumíme dost dobře žít v tomto novém přetechnizovaném světě a divíme se, že se v tom ztrácejí děti. Jsme závislí, nevíme, kam to spěje ani kdo to celé řídí, ale děláme, že je všechno v pohodě. A dnešní děcka nám to prostě nežerou a ukazují nám, že to v pohodě teda fakt není.
Traumata, která jsme (s)prostě přehodili na další generaci
Zadruhé, všichni jsme po předchozích generacích zdědili balík traumat: násilí v rodinách, násilí na ženách a dětech, válečné konflikty, ztráty blízkých, tragické smrti, nespravedlnosti, zrady a křivdy od našich bratranců, sousedů, politických režimů, církví… toxické styly výchovy, ponižování, bití, křik a pláč… emoce, se kterými si nikdo nevěděl rady a tak byly různými způsoby potlačeny. Miminka odříznutá od matek, násilné porody… Atd., atd.
Naše generace byla tady v Čechách první generací, která měla příležitost věnovat se zpracovávání těchto traumat. Teprve po revoluci se k nám začaly dostávat informace, terapeutické metody a nástroje. Jsme to my, kdo mohl začít přetínat řetězec. Místo toho ale většina lidí své emocionální bolesti potlačila, vytěsnila je s pomocí alkoholu, cigaret, drog, nebo již zmíněných online her a dalších závislostí… Místo abychom dnes měli za sebou 30 let usilovné práce na vyléčení, máme za sebou 30 let nezřízené fiesty. Tato fiesta zahrnovala taky spoustu sexu a z toho vzešlo mnoho dětí – od těch vymodlených až po ty neplánované nebo dokonce nechtěné „nehody“, kterých bylo a je víc než mnoho.
Tyto děti zdědily všechna ta traumata, na jejichž řešení jsme se my ve velkém vybodli. Naopak jsme jim ještě přiložili další vrstvu našich nových traumat, tj. situací, které jsme my sami nezvládli vyřešit a zpracovat. Naložili jsme jim tento bágl mnohageneračních „sraček“ a „vyprdli“ jsme je do onlinového superrychlého světa ovládaného bůhvíjakými elitami. A teď se divíme, že se ty děti hroutí. Přitom to vůbec překvapivé není.
Hypercitlivost a absence vzorů
Přidejme k tomu fakt, že se rodí stále vnímavější a vnímavější lidé. Tzv. hypersenzitivita je čím dál častější. To, co bylo pro nás daleko pod prahem našeho vnímání a tudíž nás to vůbec nevzrušovalo, dnešní děti vnímají čím dál tím více. Vaši rodiče se taky hádali a vám to bylo jedno, tak proč by z vašich partnerských konfliktů mělo mít vaše dítě psychické problémy? Protože je vnímá mnohem silněji.
Dnešní děti velmi dobře „čtou“, zda jsou jejich rodiče pevní v kramflecích, nebo to jenom předstírají. Poznají, jestli si doopravdy věříte, nebo jste jenom maskované trosky. Poznají to lépe než vy sami. Na rozdíl od naší generace se ta dnešní nespokojí s tím, že „rodiče se musí poslouchat“. Oni se zcela právem ptají, proč by měli poslouchat někoho, kdo si sám neví rady se sebou a se svým životem. Proč by měli respektovat někoho, kdo je sám plný traumat, která si neumí ani připustit, natož zpracovat? Proč by měli následovat někoho, kdo není autenticky šťastný, jenom si našel jakési náhražky štěstí?
Tyto děti kolem sebe vidí žalostně málo dospělých, kteří jsou opravdu vnitřně silní. Žalostně málo těch, kteří se už ke svým traumatům postavili čelem a ustáli to. Chybí jim vzory, protože v těch dnešních chlastajících (20% Čechů má problémy s alkoholem) a na sítích závislých dospělých, kteří se před nimi zoufale snaží hrát jakési divadýlko, je vidět nemohou.
Psychické problémy dnešních dětí jsou zrcadlem společnosti, kterou jsme vytvořili a jsou symptomem naší kolektivní psychické nemoci, kterou jsme si tady za generace vykultivovali. Proto chci apelovat na všechny dnešní dospělé:
Nenechte v tom ty děti samotné!
Chcete-li doopravdy pomoci svým dětem, začněte si zpracovávat svá vlastní traumata. I ta, která jste dávno úspěšně zadupali hluboko do podvědomí a už o nich ani nevíte. Jestliže vaše dítě trpí od dětství úzkostmi a depresemi, ubližuje si, odmítá jíst, nebo má jakékoli psychické problémy, je to znamení, že v sobě nějaké skryté kostlivce máte.
Potvrzuje se mi to s každou další rodinou, která přichází řešit psychické problémy dítěte. Dítě není pokažené. Dítě nemá problém. Dítě se jenom snaží vyřešit skrytý problém dospělých a topí se v tom, protože je to malé dítě a nepřísluší mu řešit traumata předchozích generací.
Deseti nebo dvanáctileté dítě (natož mladší )nemá dostatečně vyvinutý mozek a není schopno dostatečné sebereflexe, aby si dokázalo uvědomit, co jsou jeho obranné mechanismy, co jsou jeho hluboké touhy a jak se tyto od sebe liší. Neumí rozlišit, co je jeho vlastní a co nasálo od rodičů. Těžko se orientuje ve svých emocích. Na terapiích se neustále ukazuje, že s tímto mají problém i dospělí, jejichž mozek je dávno zralý. Co tedy očekáváme od dětí?
Mnohé děti jsou navíc zcela legitimně přesvědčeny o tom, že chyba není v nich, a odmítají k terapeutovi chodit či s ním spolupracovat. Rodiče mohou dítě donutit na terapii přijít, ale už ho nemohou donutit se terapie aktivně účastnit a něco na sobě měnit. Jestli chcete, aby na sobě vaše dítě něco měnilo, jděte mu příkladem!
Děti jsou nejen materiálně ale i emočně závislé na svých rodičích. Prostředí, ve kterém žijí, je ovlivňuje velmi mnoho. Nelze očekávat, že nějaký terapeut dítě „spraví“, když se toto dítě dennodenně vrací do stále stejného prostředí, které jeho problémy do značné míry způsobilo. Toto prostředí se musí měnit zároveň s dítětem.
Nechci tím říct, že by děti neměly chodit na terapie a k psychologům a že jim tito nemohou pomoci. Říkám jen, že pokud to necháme jen na dětech, tak:
- Nemáme pro ně dostatečné kapacity psychologů a psychiatrů,
- Budou se v tom patlat celý svůj život,
- Mnohé to vzdají a propadnou závislostem nebo jinému destruktivnímu chování, nebo si dokonce vezmou život.
Mohou to děti zvládnout i samy?
Samozřejmě že děti nejsou jen oběti dospělých. Mají svou vrozenou povahu a přišly sem s nějakým úkolem, posláním… I když jsou malé, mají jakousi svobodnou volbu. Každé dítě zareaguje na určitou situaci jinak. Jedno dítě usiluje o lásku svých necitlivých rodičů stůj co stůj, zatímco jiné takové rodiče odmítne a najde si lásku jinde – konstruktivním nebo destruktivním způsobem. Jedno dítě na sebe vezme vinu za problémy svých rodičů a nese si ji celým životem třeba až do smrti, jiné dítě něco takového odmítne a od rodičů uteče, jakmile to jenom trochu jde… Jedno dítě se stáhne do sebe a je „hodné“ až moc, jiné si vyslouží nálepku ADHD a dá všem dospělým okolo pořádně zabrat…
I děti mají možnost volby a mohou tedy tu nálož problémů zvládnout i samy. V praxi to ale může být pro rodiče velmi bolestné, když se rozhodnou se toho neúčastnit. Zlepšení na straně dítěte pro ně totiž může znamenat zhoršení na jejich straně. Dítě, které se bude snažit zachránit samo sebe svým rodičům navzdory, bude čím dál méně zvladatelné. Mezi průvodními jevy můžete pozorovat následující:
- Větší a větší odcizení
- Klesající respekt až úplné odmítnutí autority rodiče
- Bouřlivé emoční projevy, nezvladatelnost
- Naschvály
- Ignorace
- Přerušení kontaktu v (rané) dospělosti dítěte
Vytváří-li rodiče toxické prostředí, to nejlepší, co pro sebe dítě může udělat, je odmítnout toto prostředí, maximálně se izolovat a utéct, jakmile to jde. Teprve později v bezpečí svého vlastního světa si bude zpracovávat to, proč se to všechno muselo stát právě takto…
Jak to zvládnout společně?
Dalo by se tedy říct, milí rodičové, že děti zvládnou své problémy s vámi nebo bez vás. Ale „bez vás“ znamená opravdu bez vás. Má-li to být s vámi, musíte se sami aktivně zúčastnit a podílet se na odlehčení multigeneračního báglu traumat. To znamená chodit na terapii a nořit se do věcí, do kterých se vám nořit nechce.
Zatímco dětští psychologové jsou vybookovaní, terapii pro dospělé není až takový problém sehnat, zvlášť když si můžete dovolit zainvestovat a nemusíte čekat na místo u psychoterapeuta na pojišťovnu. A tak místo nejnovějších ajfounů a exotických dovolených pořiďte pár terapeutických sezení pro sebe a makejte na svém rozvoji.
Spousta rodičů je ochotná zaplatit svým dětem prakticky cokoli, kamkoli je vozit a věnovat jim veškerý svůj volný čas… Ale když by kvůli nim měli zasednout do křesla u terapeuta a něco si sami u sebe zpracovávat, narazí jejich rodičovská láska na svůj limit.
„To je její problém, jak to tady my spolu jako můžeme vyřešit?“ slyšela jsem od jednoho otce, který pod tlakem vážnosti situace na terapii přišel. Během sezení na chvíli uviděl, jakým způsobem k tomu problému sám přispívá a jak to může přestat dělat. Aby byl ale schopen to přestat dělat, k tomu bude delší cesta.
Čím je dítě menší, tím více mohou rodiče jeho potíže vyřešit přes sebe a ulehčit mu do budoucna. Doba je i tak dost náročná a těch traumat si neseme tolik, že jeden život na odblokování všeho nestačí. Takže se nebojte, že by z toho vaše dítě vyvázlo bez práce. Jenom, když se zapojíte, tak se z toho možná nezblázní a nezabije se. A bohužel tohle není nadsázka.
Psychické problémy dětí jsou ve většině případů projevem potlačených problémů rodičů a rodič může VŽDY dítěti pomoci tím, když najde souvislosti ve svém vlastním životě a odblokuje si tato související témata a traumata u sebe. Proto, chcete-li svým dětem opravdu pomoci s jejich psychickými problémy, vyrazte na terapii – ne s dítětem, ale sami se sebou. Seberte odvahu vyhrabat své staré „kostlivce“ ze skříně a vyléčit potlačená traumata. Ukažte, jak moc milujete své děti a co všechno jste ochotni pro ně udělat. Platit a vozit na kroužky prostě dnes už nestačí.
Je potřeba si uvědomit, že „pořídit si dítě“ neznamená jen investovat čas a peníze. Děti z nás VŽDY vytáhnou naše potlačená traumata a vyzrcadlí nám, co jsme nezpracovali a co nechceme vidět. Ukážou svým rodičům jejich nejtemnější stránky. Toto není žádná novinka a trend dnešní „zkažené“ doby, jak by někteří chtěli prohlašovat. Bylo to tak vždy, jenom se zatím vždy házela vina na děti a jejich „nežádoucí“ chování se zvládalo fyzickým nebo psychickým násilím.
Teprve dnes konečně docházíme do fáze, kdy si alespoň někteří začínají uvědomovat, že děti jsou také lidi a jako lidi jsme s nimi rovnocenní (rovnocenní nerovná se stejní!). Pokud se tedy člověk rozhodne stát se rodičem, musí být připraven i na to, že se bude muset popasovat s „bubáky“, které by bez dítěte dokázal v pohodě potlačovat do konce života a nikdy by se s nimi nemusel konfrontovat. Vy, co děti teprve zvažujete, nebo zvažujete další přírůstky do rodiny, vezměte v úvahu i toto hledisko: Jste připraveni čelit svým stínům a zpracovávat je, když to od vás vaše dítě bude potřebovat? Je-li odpověď „ne“, nemnožte se.
Přečtěte si také článek o tom, jak nezkazit dítě výchovou…
Je to jenom na rodičích?
Pomoci nebo naopak uškodit mohou samozřejmě i jiní lidé, nejen rodiče. Na vytváření prostředí, ve kterém děti žijí, se podílejí vychovatelky ve školkách, učitelé a učitelky ve školách, trenéři a vedoucí kroužků a táborů… Ti všichni mohou situaci buď zlepšovat, nebo zhoršovat.
Je stále jaksi „normální“, že si učitelé ve školách na dětech léčí svá pošramocená ega. Někteří děti vysloveně šikanují. Místo aby si svá vnitřní zranění šli léčit na terapii, exhibují je ve škole a dávají to sežrat dětem. V lepším případě tito učitelé neškodí, ale neumí ani pomoci. Mají dobré úmysly, ale sami nejsou dost silní na to, aby byli schopní být dětem oporou, mediovat jejich konflikty, pomoci jim zorientovat se ve svých emocích a adekvátně s nimi pracovat… Čest a sláva výjimkám a kéž je jich čím dál víc!
Situace ve sportovním prostředí je snad ještě horší. Drtivá většina trenérů si skrz děti kompenzuje své vlastní selhání ve sportovní kariéře. Samotným se jim prorazit a uspět nepodařilo, tak chtějí uspět jako trenéři a třepou se na medaile. Vůbec tam pak nejde o děti či o sportovce, ale o trenérovo ego. A to se děje nejen ve sportu dětí, ale i později u dospělých reprezentantů. „Sportovec je jenom nástroj uspokojení trenérových ambicí.“ Jeden šéftrenér jedné nejmenované reprezentace mi přesně tohle na plnou hubu a do očí řekl, bez jediné známky uvědomění, že je na tom možná něco špatně.
Asi 5 let jsem se věnovala mentálnímu tréninku ve sportu a tak jsem se setkala s mnoha trenéry mnoha sportovních odvětví. Viděla jsem nejen izolované případy individuálních selhání, ale celou „kulturu“ různých svazů od těch nejvyšších funkcionářů až po řadové trenéry dětí a mládeže. Na některé sporty bych své dítě nedala ne proto, že by byl špatný ten sport jako takový, ale kvůli toxicitě kultury, kterou kolem toho sportu svazy a trenéři vypěstovali.
Potkala jsem samozřejmě také skvělé lidi, kteří se ze všech sil snažili to toxické prostředí změnit. Lidi, kteří měli svá ega zpracovaná a v popředí jejich zájmu byly děti, jejich radost a zdravý fyzický i psychický rozvoj. Mnoho z těchto skvělých lidí ve své snaze naráželo na zkostnatělé vedení sportovního klubu nebo svazu… A mnozí naráželi na nemocná ega rodičů, a tady se nám kruh uzavírá.
Všichni tito lidé motající se kolem dětí přímo či nepřímo, mohou přispět k psychickému zdraví dnešní generace tím, že si poctivě zpracují alespoň některá svá traumata, místo aby je přehazovali na děti (a ještě předstírali, že je to v pořádku). Místo snahy „opravit“ děti, bychom tak měli začít ve velkém opravovat každý sám sebe.
Aby to nevypadalo takto (opět reálná situace):
- Šéftrenér: „Ty děti jsou ve 12 letech vyhořelé, potřebovali bychom je nějak namotivovat. Umíte nám pomoct?“
- Já: „A co trenéři?“
- Šéftrenér: „Co s trenéry?“
- Já: „No, jak jsou trenéři vyhořelí nebo motivovaní?“
- Šéftrenér: „Jo tak ti jsou vyhořelí komplet, s tím už se nedá nic dělat. Ty děcka bychom ale potřebovali nějak nakopnout. Jak to máme udělat?“
Vyhořelý trenér nemůže mít motivované svěřence. Depresivní rodič (byť kompenzovaný alkoholem, nakupováním, sportem nebo antidepresivy) nemůže mít psychicky vyrovnané dítě. Tečka.
Co přesně dělat?
Řešte si své problémy, jak chcete, ale řešte si je u sebe. Já ze své zkušenosti doporučuji individuální terapii, protože mi to připadá jako nejefektivnější cesta. Možná najdete jinou cestu a to je v pořádku. Prosím vás ale za děti: Vynechte tu cestu přehození zodpovědnosti na nejmladší generaci. Není to fér hodit jim to celé na hlavu a pak je pomlouvat, že jsou slabá a zkažená generace. Nejsou! Nezapomeňte, že když na někoho míříte svým ukazováčkem, tak další 3 vaše prsty míří na vás. Kdo je tady tedy ta zkažená generace?
Pokud jste se nikdy žádné práci na sobě nevěnovali a vůbec tedy nevíte, odkud začít, ke komu jít, jak si vybrat metodu a/nebo terapeuta…, pak vám doporučuji následující postup:
- Informace: načtěte si něco o terapiích, o traumatu, o seberozvoji… Mnoho článků o tom, co od terapie očekávat, jak si vybrat terapeuta, jak poznat, jestli jste si vybrali dobře… najdete zde na tomto blogu (1, 2, 3, 4, 5, 6, 7). Internet je ale plný také dalších zdrojů a o traumatech dnes vychází i knihy. Udělejte si základní přehled.
- Svépomoc: Je určitě dobré začít se svépomocí. Můžete k tomu například použít workbooky, webináře a e-kurzy na tomto webu, nebo si najít jiné podklady, které vám pomohou se strukturovanou sebereflexí a sebe-koučinkem. Začít pracovat svépomocí vám ušetří peníze v pozdější terapii. Naučíte se o sobě přemýšlet, klást si správné otázky a lépe se vám vykrystalizuje zadání pro terapii. Terapie pak půjde mnohem rychleji. Začněte například s workbookem „Jak zkrotit emoce“.
- Terapie: teprve na základě informací a vlastní zkušenosti si vyberte terapeuta k dlouhodobé spolupráci. Možná vás při sběru informací a zkoušení technik seberozvoje zaujme nějaká metoda, nebo nějaký terapeut. Dejte na intuici a vytrvejte u svého terapeuta minimálně 5 – 10 sezení, než budete hodnotit efekt. Může te se samozřejmě obrátit i přímo na mě, ráda vás přivítám na úvodním sezení…
