Jak řešit psychické problémy u dětí

Současná generace dětí se zdá sužována psychickými problémy víc než kterákoli z generací předchozích a tak otázka, jak řešit psychické problémy u dětí, pálí čím dál více. Dětští psychologové i psychiatři mají plno a nezvládají brát pacienty včas. Pro některé děti a mladé lidi to může být i fatální – než se dočkají pomoci, sáhnou si na život. Situace je tedy velmi vážná.

Nabízí se tedy otázka: Mohou rodiče efektivně pomoci svým dětem s psychickými problémy?

Překvapivě jim mohou pomoci velmi, ale této možnosti drtivá většina z nich nevyužívá. Pojďme se na tuto možnost blíže podívat, přiblížit si ji a vysvětlit, jak taková efektivní pomoc může vypadat – jak řešit psychické problémy u dětí jako rodič.

Příčiny psychického stavu dnešní generace

Problémy dnešních dětí určitě nespadly z nebe. Nevytvořila je žádná propaganda ani zlý internet, ale ani náhoda. Vytvořili jsme je my – předchozí generace. A proto i my – generace rodičů dnešních dětí můžeme (a měli bychom) významně přispět k jejich řešení nebo alespoň zvládání.

Tolik lidí se zajímá o to, jak řešit psychické problémy u svých dětí, a většina z nich přehlíží ty vlastní.

1. Online svět, ve kterém neumíme fungovat

Zaprvé jsme to my, kdo přispěl k rozšíření sociálních sítí a dalších více méně toxických online záležitostí. Jsme to my, kdo vytvořil současnou společnost, svět, systém. To my jsme se někdy v roce 2008 přihlásili na Facebook. Začali jsme tam horlivě sdílet své životy v domnění, že to jsou naše osobní profily, a že to je naše síť přátel. Nepřestává mě překvapovat, kolik lidí na Facebooku intenzivně nadává na škodlivost sociálních sítí, aniž by si tito lidé uvědomovali, že to toxické prostředí zrovna spoluvytváří. Dnes už to není síť přátel, ale síť nenávistných hejtrů, fejkových profilů, trolů, apod.

K Facebooku se přidaly další sítě, k tomu Netflix, online hry… A kolik dospělých dnes absolutně nemá pod kontrolou svůj čas strávený online? Mnoho.

Děti se do toho narodily, dostaly tablet, abychom od nich my dospělí měli klid, a teď se v té odcizené online-společnosti snaží nějak fungovat. Pro nás to kdysi byla zajímavá nová realita vedle té „normální“, offlinové. Pro ně je to jejich jediná realita. Tu čistě offlinovou oni už neznají, protože ji nezažili. A ani my už neumíme udělat krok zpět a bez všech těch sítí a aplikací se obejít.

Rodiče se mě často ptají, zda a jak mají svým dětem omezovat přístup k obrazovkám, a jak to pak dělat v případě dětí dospívajících, které si cestu najdou samy. Když se začnu ptát na jejich vlastní návyky a vzor, který doma děti dennodenně vidí, atmosféra v místnosti zhoustne.

Přitom jedním z nejefektivnějších způsobů, jak řešit psychické problémy u dětí, je, když je naučíte zdravé návyky. A k tomu je nejúčinnější jít jim dobrým příkladem!

2. Traumata, která jsme (s)prostě přehodili na další generaci

Všichni jsme po předchozích generacích zdědili balík traumat:

• násilí v rodinách,
• násilí na ženách a dětech,
• válečné konflikty, ztráty blízkých, tragické smrti,
• nespravedlnosti, zrady a křivdy od našich bratranců, sousedů, politických režimů, církví…
• toxické styly výchovy, ponižování, bití, křik a pláč…
• emoce, se kterými si nikdo nevěděl rady a tak je lidé různými způsoby potlačili.
• Miminka odříznutá od matek, násilné porody… Atd., atd.

Naše generace byla tady v Čechách první generací, která měla příležitost věnovat se zpracovávání těchto traumat. Teprve po revoluci se k nám začaly dostávat informace, terapeutické metody a nástroje. Jsme to my, kdo mohl začít přetínat řetězec.

Místo toho ale většina lidí své emocionální bolesti potlačila s pomocí alkoholu, cigaret, drog, nebo již zmíněných online her a dalších závislostí.

Tato fiesta zahrnovala taky spoustu sexu a z toho vzešlo mnoho dětí – od těch vymodlených až po ty neplánované nebo dokonce nechtěné „nehody“, kterých bylo a je víc než mnoho.

Tyto děti zdědily všechna ta traumata, na jejichž řešení jsme se my ve velkém vybodli. Naopak jsme jim ještě přiložili další vrstvu situací, které jsme my sami nezvládli. Naložili jsme jim tento bágl mnohageneračních „sraček“ a „vyprdli“ jsme je do onlinového superrychlého světa ovládaného bůhvíjakými elitami. A teď se divíme, že se ty děti hroutí. Přitom to vůbec překvapivé není.

Hledáme-li tedy odpověď na otázku, jak řešit psychické problémy u dětí, neobejdeme se bez pátrání po generačních traumatech a jejich léčení.

3. Hypercitlivost a absence vzorů

Přidejme k tomu fakt, že se rodí stále vnímavější lidé se stále citlivější nervovou soustavou. Tzv. hypersenzitivita se objevuje čím dál častěji. To, co bylo pro nás daleko pod prahem našeho vnímání a tudíž nás to vůbec nevzrušovalo, dnešní děti vnímají čím dál tím více. Vaši rodiče se taky hádali a vám to bylo jedno, tak proč by z vašich partnerských konfliktů mělo mít vaše dítě psychické problémy? Protože je vnímá mnohem silněji.

Poznají, jestli si doopravdy věříte, nebo jste jenom maskované trosky. Poznají to lépe než vy sami. Na rozdíl od naší generace se ta dnešní nespokojí s tím, že „rodiče se musí poslouchat“. Oni se zcela právem ptají, proč by měli poslouchat někoho, kdo si sám neví rady se sebou a se svým životem. Proč by měli respektovat někoho, kdo je sám plný traumat, která si neumí ani připustit, natož zpracovat? Proč by měli následovat někoho, kdo není autenticky šťastný, jenom si našel jakési náhražky štěstí?

Tyto děti kolem sebe vidí žalostně málo dospělých, kteří jsou opravdu vnitřně silní. Žalostně málo těch, kteří se už ke svým traumatům postavili čelem a ustáli to. Chybí jim vzory, protože v těch dnešních chlastajících (20% Čechů má problémy s alkoholem) a na sítích závislých dospělých, kteří se před nimi zoufale snaží hrát jakési divadýlko, je vidět nemohou.

Když se tedy ptáte, jak řešit psychické problémy u dětí, zeptejte se, jak aspirativním a inspirativním vzorem jim vy sami jste.

Proto chci apelovat na všechny dnešní dospělé:

Nenechte v tom ty děti samotné!

Chcete-li doopravdy pomoci svým dětem řešit psychické problémy, začněte si zpracovávat svá vlastní traumata. I ta, která jste dávno úspěšně zadupali hluboko do podvědomí a už o nich ani nevíte. Jestliže vaše dítě trpí od dětství úzkostmi a depresemi, ubližuje si, odmítá jíst, nebo má jakékoli psychické problémy, je to znamení, že v sobě nějaké skryté kostlivce máte.

Potvrzuje se mi to s každou další rodinou, která přichází řešit psychické problémy dítěte: nejefektivnější cesta by byla vyléčit dospělé, ale ti nechtějí.

Deseti nebo dvanáctileté dítě (natož mladší) nemá dostatečně vyvinutý mozek a není schopno dostatečné sebereflexe, aby si dokázalo uvědomit, co jsou jeho obranné mechanismy, co jsou jeho hluboké touhy a jak se tyto od sebe liší. Neumí rozlišit, co je jeho vlastní a co nasálo od rodičů. Těžko se orientuje ve svých emocích. Na terapiích se neustále ukazuje, že s tímto mají problém i dospělí, jejichž mozek je dávno zralý. Co tedy očekáváme od dětí?

Rodiče mohou dítě donutit na terapii přijít, ale už ho nemohou donutit se terapie aktivně účastnit a něco na sobě měnit. Jestli chcete, aby na sobě vaše dítě něco měnilo, jděte mu příkladem!

Děti jsou nejen materiálně ale i emočně závislé na svých rodičích. Prostředí, ve kterém žijí, je ovlivňuje velmi mnoho. Nelze očekávat, že nějaký terapeut dítě „spraví“, když se toto dítě dennodenně vrací do stále stejného prostředí, které jeho problémy do značné míry způsobilo. Toto prostředí se musí měnit zároveň s dítětem.

Nechci tím říct, že by děti neměly chodit na terapie a k psychologům a že jim tito nemohou pomoci. Říkám jen, že pokud to necháme jen na dětech, tak:

1. Nemáme pro ně dostatečné kapacity psychologů a psychiatrů,
2. Budou se v tom patlat celý svůj život,
3. Mnohé to vzdají a propadnou závislostem nebo jinému destruktivnímu chování, nebo si dokonce vezmou život.

Mohou to děti zvládnout i samy?

Samozřejmě že děti nejsou jen oběti dospělých. Mají svou vrozenou povahu a přišly sem s nějakým úkolem, posláním… I když jsou malé, mají jakousi svobodnou volbu. Každé dítě zareaguje na určitou situaci jinak. Jedno dítě usiluje o lásku svých necitlivých rodičů stůj co stůj, zatímco jiné takové rodiče odmítne a najde si lásku jinde – konstruktivním nebo destruktivním způsobem.

Některé děti na sebe vezmou vinu za problémy svých rodičů a nesou si ji celým životem třeba až do smrti, jiné děti něco takového odmítnou a od rodičů utečou, jakmile to jenom trochu jde… Jedno dítě se stáhne do sebe a je „hodné“ až moc. Jiné si vyslouží nálepku ADHD a dá všem dospělým okolo pořádně zabrat…

Zlepšení na straně dítěte pro ně totiž může znamenat zhoršení na jejich straně.

Dítě, které se snaží zachránit samo sebe svým rodičům navzdory, bude čím dál méně zvladatelné. Mezi průvodními jevy můžete pozorovat následující:

• Větší a větší odcizení
• Klesající respekt až úplné odmítnutí autority rodiče
• Bouřlivé emoční projevy, nezvladatelnost
• Naschvály
• Ignorace
• Přerušení kontaktu v (rané) dospělosti dítěte

Teprve později v bezpečí svého vlastního světa si zpracuje to, proč se to všechno muselo stát právě takto…

Snažím se tedy říct, že když budete dítě vodit na terapie a na svůj vlastní rozvoj se vykašlete, může se to obrátit proti vám. Navíc tím značně snižujete účinnost terapie. 40% efektu změny dělá to, co klient dělá a v čem žije mimo terapii. A tak se terapeut může třeba rozkrájet, ale to, co vytváříte dětem doma vy, nikdy nepřetlačí. Psychické problémy u dětí tedy nelze efektivně řešit tím, že pošlete dítě na terapii a sami zůstanete za dveřmi nebo doma.

Jak to zvládnout společně?

Dalo by se tedy říct, milí rodičové, že děti zvládnou své problémy s vámi nebo bez vás. Ale „bez vás“ znamená opravdu bez vás. Má-li to být s vámi, musíte se sami aktivně zúčastnit a podílet se na odlehčení multigeneračního báglu traumat. To znamená chodit na terapii a nořit se do věcí, do kterých se vám nořit nechce.

Zatímco dětští psychologové jsou vybookovaní, terapii pro dospělé není až takový problém sehnat. Obzvlášť když si můžete dovolit zainvestovat a nemusíte čekat na místo u psychoterapeuta na pojišťovnu. A tak místo nejnovějších ajfounů a exotických dovolených pořiďte pár terapeutických sezení pro sebe a makejte na svém rozvoji – pro své dítě tím uděláte to nejlepší.

„To je její problém, jak to tady my spolu jako můžeme vyřešit?“ slyšela jsem od jednoho otce, který pod tlakem vážnosti situace na terapii přišel. Během sezení pak na chvíli uviděl, jakým způsobem k tomu problému sám přispívá a jak to může přestat dělat. Aby to ale mohl přestat dělat, bude potřeba pár sezení terapie.

Psychické problémy dětí jsou ve většině případů projevem potlačených problémů rodičů a rodič může VŽDY dítěti pomoci tím, když najde souvislosti ve svém vlastním životě a odblokuje si tato související témata a traumata u sebe.

Seberte odvahu vyhrabat své staré „kostlivce“ ze skříně a vyléčit potlačená traumata. Ukažte, jak moc milujete své děti a co všechno pro ně uděláte. Platit a vozit na kroužky prostě dnes už nestačí.

Je potřeba si uvědomit, že „pořídit si dítě“ neznamená jen investovat čas a peníze. Děti z nás VŽDY vytáhnou naše potlačená traumata a vyzrcadlí nám, co jsme nezpracovali a co nechceme vidět. Ukážou svým rodičům jejich nejtemnější stránky. Toto není žádná novinka a trend dnešní „zkažené“ doby, jak by někteří chtěli prohlašovat. Bylo to tak vždy, jenom se zatím vždy házela vina na děti a jejich „nežádoucí“ chování se zvládalo fyzickým nebo psychickým násilím.

Teprve dnes konečně docházíme do fáze, kdy si alespoň někteří začínají uvědomovat, že děti jsou také lidi a jako lidi jsme s nimi rovnocenní (rovnocenní nerovná se stejní!).

Pokud se tedy rozhodnete stát se rodičem, musíte být připraven i na to, že se budete muset popasovat s „bubáky“, které byste bez dítěte mohli v pohodě potlačovat do konce života a nikdy byste se s nimi nemuseli konfrontovat. Vy, co děti teprve zvažujete, nebo zvažujete další přírůstky do rodiny, vezměte v úvahu i toto hledisko:

Přečtěte si také článek o tom, jak nezkazit dítě výchovou…

Je to jenom na rodičích?

Pomoci nebo naopak uškodit mohou samozřejmě i jiní lidé, nejen rodiče. Na vytváření prostředí, ve kterém děti žijí, se podílejí vychovatelky ve školkách, učitelé a učitelky ve školách, trenéři a vedoucí kroužků a táborů… Ti všichni mohou situaci buď zlepšovat, nebo zhoršovat.

Je stále jaksi „normální“, že si učitelé ve školách na dětech léčí svá pošramocená ega. Někteří děti vysloveně šikanují. Místo aby si svá vnitřní zranění šli léčit na terapii, exhibují je ve škole. V lepším případě tito učitelé neškodí, ale neumí ani pomoci. Mají dobré úmysly, ale sami nejsou dost silní na to, aby mohli být dětem oporou, mediovat jejich konflikty, pomoci jim zorientovat se ve svých emocích a adekvátně s nimi pracovat… Čest a sláva výjimkám a kéž je jich čím dál víc!

Situace ve sportovním prostředí je snad ještě horší. Drtivá většina trenérů si skrz děti kompenzuje své vlastní selhání ve sportovní kariéře. Vůbec tam pak nejde o děti či o sportovce, ale o trenérovo ego. A to se děje nejen ve sportu dětí, ale i později u dospělých reprezentantů.

„Sportovec je jenom nástroj uspokojení trenérových ambicí.“ Jeden šéftrenér jedné nejmenované reprezentace mi přesně tohle do očí řekl bez jediné známky uvědomění, že je na tom možná něco špatně. Bohužel takovýto přístup je zcela normální, tj. běžný a častý.

Asi pět let jsem aktivně pracovala v oblasti mentálního tréninku ve sportu. Během té doby jsem poznala mnoho trenérů z různých sportovních odvětví. Viděla jsem nejen jednotlivé případy selhání, ale i celou kulturu, kterou vytvářeli svazy – od nejvyšších funkcionářů až po řadové trenéry dětí a mládeže. Do některých sportů bych své dítě raději nedala, ne kvůli samotnému sportu, ale kvůli toxické kultuře, kterou kolem něj trenéři a svazy vypěstovali.

Potkala jsem samozřejmě také skvělé lidi, kteří se ze všech sil snažili to toxické prostředí změnit. Lidi, kteří měli svá ega zpracovaná a v popředí jejich zájmu byly děti, jejich radost a zdravý fyzický i psychický rozvoj. Mnoho z těchto skvělých lidí ve své snaze naráželo na zkostnatělé vedení sportovního klubu nebo svazu… A mnozí naráželi na nemocná ega rodičů, a tady se nám kruh uzavírá.

Všichni tito lidé, kteří se pohybují kolem dětí přímo či nepřímo, mohou přispět k psychickému zdraví dnešní generace tím, že si poctivě zpracují alespoň některá svá traumata, místo aby je přehazovali na děti (a ještě předstírali, že je to v pořádku).

Aby to nevypadalo takto (opět reálná situace):

• Šéftrenér: „Ty děti jsou ve 12 letech vyhořelé, potřebovali bychom je nějak namotivovat. Umíte nám pomoct?“
• Já: „A co trenéři?“
• Šéftrenér: „Co s trenéry?“
• Já: „No, jak jsou trenéři vyhořelí nebo motivovaní?“
• Šéftrenér: „Jo tak ti jsou vyhořelí komplet, s tím už se nedá nic dělat. Ty děcka bychom ale potřebovali nějak nakopnout. Jak to máme udělat?“

Vyhořelý trenér nemůže mít motivované svěřence. Depresivní rodič (byť kompenzovaný alkoholem, nakupováním, sportem nebo antidepresivy) nemůže mít psychicky vyrovnané dítě. Tečka.

Jak řešit psychické problémy u dětí – co přesně dělat?

Řešte si své problémy, jak chcete, ale řešte si je u sebe. Já ze své zkušenosti doporučuji individuální terapii, protože mi to připadá jako nejefektivnější cesta. Možná najdete jinou cestu a to je v pořádku. Prosím vás ale za děti: Vynechte tu cestu přehození zodpovědnosti na nejmladší generaci. Není to fér hodit jim to celé na hlavu a pak je pomlouvat, že jsou slabá a zkažená generace. Nejsou!

Pokud jste se nikdy žádné práci na sobě nevěnovali a vůbec tedy nevíte, odkud začít, ke komu jít, jak si vybrat metodu a/nebo terapeuta…, pak vám doporučuji následující postup:

1. Informace: načtěte si něco o terapiích, o traumatu, o seberozvoji… Mnoho článků o tom, co od terapie očekávat, jak si vybrat terapeuta, jak poznat, jestli jste si vybrali dobře… najdete zde na tomto blogu (1, 2, 3, 4, 5, 6, 7). Internet je ale plný také dalších zdrojů a o traumatech dnes vychází i knihy. Udělejte si základní přehled.
2. Svépomoc: Je určitě dobré začít se svépomocí. Můžete k tomu například použít workbooky, webináře a e-kurzy na tomto webu, nebo si najít jiné podklady, které vám pomohou se strukturovanou sebereflexí a sebe-koučinkem. Začít pracovat svépomocí vám ušetří peníze v pozdější terapii. Naučíte se o sobě přemýšlet, klást si správné otázky a lépe se vám vykrystalizuje zadání pro terapii. Terapie pak půjde mnohem rychleji. Začněte například s workbookem „Jak zkrotit emoce“ a naučte se skrze svou emoční vyrovnanost podporovat své dítě..
3. Terapie: teprve na základě informací a vlastní zkušenosti si vyberte terapeuta k dlouhodobé spolupráci. Možná vás při sběru informací a zkoušení technik seberozvoje zaujme nějaká metoda, nebo nějaký terapeut. Dejte na intuici a vytrvejte u svého terapeuta minimálně 5 – 10 sezení, než budete hodnotit efekt. Může te se samozřejmě obrátit i přímo na mě, ráda vás přivítám na úvodním sezení…