Dnes to bude opět osobní a subjektivní.
Musím se vám k něčemu přiznat: před 2 lety jsem se propadla hooodně hluboko do temných míst své mysli. Prakticky do deprese. Příčin bylo hodně. Ostatně deprese nevzniká na základě jedné jasné příčiny. Možná se objeví po nějaké „poslední kapce“, po které přeteče pomyslný pohár. Ale ta „kapka“ není příčinou, ale jen spouštěčem.
Po x letech osobního rozvoje jsem byla v nejhorším psychickém stavu v životě
Tehdy jsem nevěděla proč, věděla jsem jen, že mi není dobře. Vůbec. Nebyl důvod vstát ráno z postele. Nebyl důvod se o cokoli snažit a zároveň nicnedělání bylo nesnesitelné. Situace byla o to horší, že mojí profesí bylo koučování a terapie. A já jsem si teď neuměla pomoci a přestávala jsem věřit, že celý osobní rozvoj je k něčemu dobrý. Napadalo mě, že jsem možná nikdy neměla začít… Zkuste s takovými myšlenkami v hlavě prodávat koučink. To prostě nejde. A tak moje kariéra šla úplně k ledu a spirála vedoucí do pekla se roztočila na plné obrátky: Osobní rozvoj je k ničemu, NLP je k ničemu, já jsem k ničemu, vydala jsem se po úplně špatné cestě a na tu starou se neumím (a ani nechci) vrátit.
Myslím, že jsem měla ještě daleko k tomu, abych udělala nějakou blbost. Ale o tom, že tady nechci být, jsem mluvila až podezřele často. A měla jsem strach, že to moji ženu přestane bavit poslouchat…
Už delší dobu jsem věděla, že potřebuju pomoc zvenku, ale neměla jsem nikoho, ke komu bych měla důvěru. Myslím terapeuta, ne přátele. Ti jsou fajn, ale z deprese vám nepomohou, ani kdyby stokrát chtěli.
Proč jsem váhala s terapií a co mě přesvědčilo
Nedovedla jsem si představit, že přijdu k nějakému psychologovi nebo terapeutovi, a ten mě bude (byť jen náznakem či křivým pohledem) odsuzovat za moji sexuální orientaci. Dříve jsem to zažila a nebyla jsem ochotná to riskovat znovu. A druhá věc, kterou jsem nechtěla slyšet: „Prosím vás paní, najděte si normální práci a přestaňte řešit hlouposti.“ Zkrátka: jít někam „na blind“ nepřipadalo v úvahu, a tak jsem se v tom plácala sama, snažila se udržet příčetná studenými sprchami a jógou, a přežívala jsem.
Jak to tak bývá, když je člověku nejhůř, osud mu hodí nějaké stéblo, kterého se může chytit. Partnerka objevila terapeutku a šla ji „vyzkoušet“ přede mnou. Její vyprávění mě více než zaujalo. Metoda připomínala trochu NLP, a zároveň to nebylo úplně totéž. Terapeutka prý při vyprávění o partnerce stejného pohlaví nehnula brvou, jakoby to bylo úplně běžné. Tak jsem se objednala a 30.6.2021 šla na první sezení vzpomínkové terapie.
Slzy, slzy, slzy a posun po každém sezení. Žádné zbytečné plky!
Nebyla jsem schopná ani popsat svá trápení bez slz. Myslím, že jsem trhla rekord ve spotřebě papírových kapesníků. Ale zažila jsem něco, co jsem do té doby neznala: opravdu 100% neposuzující prostředí. Teprve tehdy jsem pochopila, co to znamená.
Hned na prvním sezení terapeutka zjistila moje klíčové omezující přesvědčení. To, čemu jsem podvědomě věřila a kvůli čemu jsem se cítila čím dál mizerněji. Bylo to přesvědčení, že „jsem špatná“ (což je údajně nejhorší stupeň sebe-ponížení). Naučila jsem se to už během prenatálního vývoje, tak jsme se ponořily do odblokování. Domů jsem šla s pocitem, že se něco významného hnulo. Věděla jsem, že nemám vyřešeno a že budu muset přijít ještě mnohokrát, ale cítila jsem na sobě efekt terapie. Celé následující 3 týdny jsem taky vnímala, jak se ta změna usazuje. A takto to pak bylo pokaždé: chvíle povídání, určení klíčového tématu pro danou terapii, odblok, úleva, změna a postupné usazování této změny mezi sezeními.
Takto to podle mě má vypadat. Nemůžete čekat, že se po prvním sezení vyřeší celý váš problém a vy už nebudete muset nikdy na terapii jít. To je nereálné vzhledem k tomu, že váš problém se často utvářel několik desetiletí (v mém případě 38 let). Na druhou stranu odcházet s tím, že jsme si s terapeutkou příjemně popovídaly a možná za x setkání se něco začne měnit – tak to taky není v pořádku. Místo předůkladné analýzy problému ze všech stran je lepší to někde uchopit a začít řešit už od prvního sezení. Kecáním o problémech se problémy neřeší. Kdyby tomu tak bylo, stačilo by zajít sem tam s kámoškou na kafe.
První větší změny jsem pocítila cca po 4 sezeních
Od onoho června 2021 jsem absolvovala 22 terapií. Přibližně mi to vychází na 13 sezení ročně, tedy o něco málo více než jedno za měsíc. Časově to tedy není nijak extra zatěžující. Jednou za měsíc jsem si vyhradila půlden: cesta tam a zpátky, 2 hodiny na místě, nějaká rezerva, abych nemusela spěchat a mohla si užít pocit změny po terapii, často jsem se potom šla trošku projít nebo si sednout do parku – spousta věcí které může člověk vynechat, když potřebuje spěchat.
Že se něco uvnitř mě trvale změnilo, jsem zaznamenala asi po 4 měsících (tedy asi po 4 sezeních). Začala jsem se cítit jinak: vnitřně silnější, pevnější, odolnější, usazená. Do vnějšího světa se ovšem změny začaly promítat až o něco později, zhruba za třičtvrtě roku. Po nějakých 9 měsících jsem začala dělat věci jinak nebo jsem dělala jiné věci. Vnitřní změna se materializovala, promítla se do hmotného světa.
Ačkoli tato lhůta potřebná na změnu je určitě individuální, nemůžu nevidět určité zajímavé shody okolností. 13 sezení ročně – to je počet menstruačních cyklů za stejné období (pokud je tedy menstruace plus minus pravidelná). Materializace změny po 9 měsících – to je doba těhotenství tedy doba potřebná pro vývoj člověka od početí do fáze fyzického oddělení od těla matky. Doba za kterou se materializuje záměr počít nový život. Za stejnou dobu se materializoval můj záměr svůj život radikálně změnit. To „smrdí“ přírodním zákonem a ne individuální lhůtou 🙂
Proč a jak v terapii stále pokračuju
Dnes je konec dubna 2023 a já, jak jsem psala, mám za sebou 22 terapií a na třiadvacátou jsem objednaná. Chodím dál, protože témata se stále objevují, tím víc čím víc promítám vnitřní změny ven a realizuju své nápady. Ne že bych to nutně potřebovala a nemohla bez terapie žít, ale proč se s něčím trápit, když si to můžu nechat odblokovat a pak to jde rychleji a snáz? A jelikož jsem sama terapeutka, tak si dávám pozor, aby kovářova kobyla nechodila bosa. Přijde mi to důležité. Nemůžu říkat lidem „choďte na terapie“ a sama na to kašlat.
Na začátku roku jsem si přece jen dala trochu pauzu, abych si zkusila fungovat bez terapie. Je fajn si ověřit, jestli se člověk nestal závislý na pravidelných sezeních. Je fakt, že ten pocit bezpečí, kde vás druhý neposuzuje a jen pozorně naslouchá a chápe vás, je návykový. Dočasná závislost na pravidelné dávce tohoto bezpečí není nijak škodlivá, ale mělo by to samozřejmě časem přejít a člověk by měl být samostatný. Proto jsou pauzy dobré. Jak dlouhé a jak časté záleží na individuálním pocitu.
Hlavním přínosem je vnitřní pocit bezpečí, od kterého se odvíjí všechno ostatní
A jak mi tedy je po těch 22 sezeních? Díky vzpomínkové terapii jsem si v sobě vypěstovala pocit jistoty a bezpečí, který jsem do té doby neznala. Tušila jsem, že bojuju s nedostatkem sebedůvěry, kterou nemám o co opřít. Do té doby byly všechny moje pokusy o zvednutí sebedůvěry jaksi na vodě. Heslo „Fake it until you make it“ (předstírej to, dokud toho nedosáhneš), jaksi nefungovalo. „Fejkovala“ jsem, jak to šlo, ale vždycky se to rozsypalo. Ptala jsem se sama sebe, jestli se takový deficit dá vůbec vykompenzovat. Jestli ten základní pocit bezpečí, který člověk normálně nabyde v nejútlejším dětství, jde později dohnat. Vzpomínková terapie mi přinesla odpověď na tuto zásadní otázku. Všechny další změny se odvíjí od tohoto nového opěrného bodu uvnitř. Žádná jiná metoda mi do té doby tento efekt nepřinesla.
Nemyslete si ale, že už jsem pořád v zenu. Stále mám občas propady nálady, když se mi něco nedaří tak, jak bych chtěla. Nebo někdy jen tak, protože blbej den, skvrny na slunci nebo divné postavení hvězd, co já vím… Ale cítím, že je uvnitř mě něco, co už mě nenechá spadnout tam, kde jsem byla před dvěma lety. Něco je hodně jinak. Problémy mám pořád, nirvána nikde (mrcha), ale cítím se jako jiný člověk. Nikdy jsem nebyla tak spokojená jako teď (a očekávám, že se to bude stále zlepšovat). Takže to celé stálo (a stojí) za to: ten čas, peníze, úsilí.
Pokud jde o peníze, stálo mě to pár desítek tisíc. Což je zhruba stejně jako jedna zahraniční dovolená. Taková dovolená mi přinese štěstí na 14 dní, zatímco u kvalitní terapie se bavíme o efektu na celý následující život. Mně osobně tedy stojí za to se uskromnit a investovat do svého budoucího a hlavně dlouhodobého štěstí. Ale to je jen můj žebříček priorit 🙂
Kromě hlavních benefitů konstatuji řadu zajímavých pozitivních vedlejších účinků
Pokud by Vás zajímalo, co konkrétně mi sekvence 22 terapií přinesla, tak tady je seznam dosavadních hlavních i vedlejších účinků:
- Vytvoření jistoty v sobě, kterou jsem nikdy neměla a netušila, kde ji vzít.
- Radost ze života, kterou jsem též dříve v takové intenzitě nezažila.
- Změna vztahů s rodiči – k lepšímu pro mě 🙂 (tady je ještě spousta práce, ale posun je už teď výrazný).
- Restart mé kariéry v osobním rozvoji: Obnovení důvěry ve smysluplnost osobního rozvoje a především nalezení důvěry ve vlastní schopnosti. Vyléčení z vyhoření a objevení své vlastní cesty. Méně strachů a lepší zvládání nezdarů. Jsem vytrvalá a nevzdám se při první překážce, jak jsem to měla ve zvyku dělat dřív.
- Zlepšení partnerského vztahu: Máme každá víc prostoru pro sebe, kvalitnější společný čas, méně konfliktů, lepší náladu doma, z čehož těží i naši psi.
- Nové a překvapivé koníčky: vrátila jsem se ke hře na kytaru a začala jsem zpívat – dokonce na veřejnosti. Dříve jsem se považovala za „hudebního debila“ a broukala si maximálně ve sprše. Dnes hraju na večírcích druhým. Je to sice objektivně blbost, ale pro mě velmi důležitá blbost, jejíž dosah mi teď ještě není úplně zřejmý.
- Přijetí mé menšinové sexuální orientace (viz článek Coming-outem to nekončí, ale začíná).
- Změna vztahů s mnohými kamarády a známými: hodně se to protřídilo, objevili se mi v životě noví lidé, odpadli ti toxičtí, někteří přátelé zůstali, ale proměnil se náš vztah. Obecně mám kolem sebe více přejících a pozitivně naladěných lidí, se kterými máme rovnocenný vztah. Oproti minulosti, kdy jsem si přitahovala takové, kteří se se mnou srovnávali, soutěžili, povyšovali se nebo mě využívali.
- Odolnost vůči manipulaci. Čím víc znám sama sebe, tím snáz prokouknu manipulátora. A to i takového, který si ani není vědom toho, že manipuluje. Také si přitahuju méně lidí, kteří mají tuto potřebu, takže manipulaci obecně čelím méně.
- … a na něco jsem určitě ještě zapomněla…
Jak je asi z textu patrné, metoda vzpomínkové terapie mě nadchla svými účinky. Proto jsem neváhala, když se cca před rokem otvíral dlouhodobý kurz a nastoupila jsem do něj. Studium vzpomínkové terapie mi dalo nový náhled i na NLP a já nyní dokážu pochopit, proč mi metody NLP v jednu chvíli přestaly fungovat. Ačkoli ještě zdaleka nejsem na konci kurzu, začala jsem nové poznatky hned aplikovat s klienty a výsledky jsou skvělé. Taky pomalu přicházím na to, jak NLP a vzpomínkovku propojit, jak používat obojí podle situace, jak se obojí doplňuje…
A tak vás nakonec tohoto článku zvu: Přijďte to vyzkoušet! Přijďte odblokovat, co vás brzdí v rozletu. Netrapte se zbytečně s problémy, které lze vyřešit rychle. Netočte se v kruhu, vydejte se po spirále nahoru. Investice do terapie je investice do celoživotního štěstí.
