V minulém článku o léčení vzteku jsme si řekli, jak vztek vzniká, jaká je jeho funkce a rámcově jsme si představili možnosti léčení jak potlačeného, tak destruktivně se projevujícího vzteku. V tomto článku se podíváme na další důležitý aspekt léčení potlačeného vzteku, a sice na vztek primární a sekundární.
Sekundární vztek a jeho léčení
V psychologické literatuře se dočtete, že vztek je sekundární emoce, tzn. že je jen důsledkem jiných emocí, které jsou jemnější a méně postřehnutelné. Psychologové tvrdí, že když se hlouběji zamyslíte nad situací, která ve vás způsobila vztek, zjistíte, že před vztekem jste pocítili jinou emoci nebo dokonce více emocí. Třeba strach, úzkost, apod.
Například když se rozčílíte na dítě, které vás neposlouchá a dělá si, co chce (nebo dokonce dělá na truc přesný opak toho, co chcete vy). Před tím jste pravděpodobně zažili jinou emoci:
- Strach, že se dítěti může něco stát.
- Bezmoc, když netušíte, jak dítě přimět například vyčistit si zuby nebo vyjít z domu.
- Nervozitu, když jdete někam pozdě a dítě ještě zdržuje.
- Méněcennost, když se cítíte jak mizerný rodič
- Apod.
Tato emoce, která předcházela vzteku, je emoce primární. Je to první emoce, kterou spustil nějaký spouštěč (např. dítě vběhlo do silnice, nebo zase běží někam pryč, nebo už se zase natáhlo na zem a řve…). Tato první emoce v sobě nese informaci o tom, co je potřeba dělat: chytit dítě včas za ruku, změnit plán, dát vědět, že dorazím později nebo vůbec, vykašlat se na to, co si o mě kdo řekne, přestat se srovnávat s jinými rodiči, vzít si čas pro sebe a odpočinout si…
Problém nastane, když primární emoci člověk nezaznamená a potřebnou akci neudělá. Pak nastoupí vztek. Vztek na druhého, který je ale jen převlečeným vztekem na sebe – neudělala jsem to, co jsem měla. Tento vztek je sekundární a k jeho zmírnění a odstranění do budoucna je potřeba najít tu primární emoci, její spouštěč, a potřebnou akci, tzn. udělat, co je třeba udělat.
Při léčení sekundárního vzteku se tak vůbec nezabýváme vztekem jako takovým, ale emocemi před vztekem a reakcí na tyto emoce.
Reakce ze sekundárního vzteku je totiž téměř vždy destruktivní. Seřvat dítě, které právě vběhlo do silnice, je obvykle k ničemu. Akorát vyvolá pláč a dítě stejně neví, co udělalo špatně a proč se maminka zlobí.
Konstruktivní chování vychází vždy z primární emoce, tzn. z té, která se objeví jako první hned po spouštěči. Je-li to například výše zmíněný strach, tak tento strach bude asi vycházet z potřeby ochránit dítě a adekvátní reakce bude držet jej za ruku vždy, když se blížíte k silnici, nebo přestat chodit podél rušných komunikací, nebo dítěti opakovaně vysvětlit, jak se chodí přes cestu (pokud už na to má věk), apod. (konkrétní řešení je vždy individuální).
Cílem je začít si uvědomovat své primární emoce a poslouchat zprávy, které tyto emoce přináší. Pak si budete schopni včas uvědomit, že jste se jen vyděsili, že by mohlo vaše dítě přejet auto, ale naštěstí se nic nestalo, tak mu v klidu vysvětlíte, že po silnici jezdí auta a musíme si dávat pozor a do silnice neběhat. Nemusíte tak dojít do vzteku, který je v těchto případech zbytečný až kontraproduktivní.
Primární vztek – co to je?
Zdaleka ne každý vztek je ale sekundární emocí. Vztek může být i první reakcí na spouštěč. Když se vaše dítě vzteká, jakmile nedostane to, co chce, není před jeho vztekem žádná další emoce. Jeho vztek je primární emoce. Obecně se dá říci, že u malých dětí je vztek skoro vždycky primární emocí.
V dospělosti ale také zažíváme primární vztek. Například v situacích, kdy nám někdo naruší naše hranice. Například jste žádali partnera, aby na vás nemluvil, když máte večer hodinu pro sebe a čtete si. A on to opět poruší a zeptá se vás na nějakou blbost. Vaše první reakce bude vztek a když se nebudete ovládat, nejspíš ho seřvete, jestli do**dele nemůže respektovat vaši jedinou hodinu odpočinku. To je primární vztek.
Primární vztek pocítíte také v situacích vážnějších, kdy někdo naruší integritu vašeho těla a/nebo váš fyzický osobní prostor bez vašeho svolení. Například v případech sexuálního obtěžování. První sáhnutí na tělo vyvolá vztek. Když jej nepotlačíte, vlepíte pachateli facku, silně jej od sebe odstrčíte, nebo začnete řvát „nesahej na mě ty hovado!“, až přitáhnete pozornost nadřízených. A dost možná pak budete mít navždy klid, alespoň od tohoto pachatele. Je známo, že v případech znásilnění hraje velkou roli to, jak moc se oběť brání. Když se brání hlava nehlava, často to pachatele odradí. Energii a sílu dává v takové chvíli oběti právě vztek a jeho plné projevení bez cenzury.
Primární vztek je silný nástroj
Primární vztek je vždy zdrojem konstruktivní reakce. Ne vždy společensky vhodné reakce, ale vždy pro vás dobré reakce. Například vlepit facku kolegovi na pracovišti asi není společensky úplně dobře vnímané. Na druhou stranu pokud je to na základě osahávání, pak ta facka zamezí opakování činu a zapůsobí také výstražně na další potenciální obtěžovatele. Je to de facto sebeobrana.
Stejně tak hysterie je obvykle velmi špatně vnímána, zvlášť u žen. Ale pár hysteráků vám zaručí, že se lidi naučí respektovat vaše hranice a například vám nekafrat do výchovy vašeho dítěte… Mnohdy to jinak nejde. Mnohdy můžete do aleluja klidně vysvětlovat, co a proč děláte a že je to vaše věc. Změna chování u druhé strany přijde až tehdy, když projevíte své emoce včetně vzteku.
Problém je, že jsme se naučili, že projevovat vztek je špatné, a že bychom to neměli dělat. Zapomněli jsme na primární vztek. Zůstalo jen povědomí o tom sekundárním, který je vnímaný jako špatný a měli bychom jej ovládat. A tak jsme se, mnohdy už v útlém dětství, naučili potlačovat veškerý vztek, sekundární i primární. Projevení vzteku vnímáme jako slabost, jako nezvládnutí vlastních emocí. Přitom v projevení primárního vzteku je obrovská síla. A projevení primárního vzteku je taky znakem vysoké emoční inteligence.
Zárodek potlačení primárního vzteku je obvykle už z dětství
Primární vztek se obvykle naučíme potlačovat velmi brzy. Tento vztek se obvykle začíná objevovat v období vzdoru, tj. okolo 2. roku věku. V tomto věku začínáme zlobit. Začínáme si prosazovat svou a vzniká základ naší schopnosti sebeprosazení, udržení hranic a postavení se za sebe. Jenomže je to taky velmi těžké období pro rodiče, kteří většinou neví, jak s naším vztekem naložit. A protože vztekající se dítě je přece ostuda, tak se naši rodiče často snažili náš vztek potlačit. A protože děti své rodiče milují a udělají všechno, co jim na očích vidí, tak mnoho z nás se naučilo vztek – i ten primární – potlačovat.
Někdy je potlačení vzteku pro dítě nutné k přežití. Pokud jde o dítě násilných rodičů, kteří jsou schopní své dítě bít, pak projevení vzteku znamená pro dítě fyzické utrpení. Dítě si nemůže dovolit projevit vztek, protože ho to doslova ohrožuje na životě.
I když rodič dítě nemlátí, jen se s ním za jeho vztek nebaví a ignoruje jej, tak projevení vzteku má za následek utrpení emoční. A i tomu se dítě chce za každou cenu vyhnout. Odmítnutí od rodiče je jednak emocionálně bolavé a jednak může v krajním případě také ohrozit samotnou existenci. Dítě je na rodiči naprosto závislé.
Takovéto zkušenosti nás naučí, že vztek se prostě neprojevuje, tečka. Mnozí lidé jej časem úplně přestanou vnímat. Tím ale vztek bohužel nezmizí. Jeho konstruktivní potenciál se změní na destruktivní a začne se dříve nebo později projevovat jedním ze způsobů popsaných v minulém článku.
Jak dítě NEnaučit potlačovat vztek?
Uděláme tedy malou odbočku, protože si umím představit, že mnoho z vás si teď klade otázku, jak takový blok dítěti nevytvořit. Je to jednoduché a složité zároveň.
Jednoduše řečeno je potřeba vždy reagovat na jeho vztek. Ne vždy to znamená, že si dítě musí vyřvat, co chce. Ale musí v rodiči vzbudit reakci. Tou reakcí může být třeba vyjednávání o tom, v jaké formě a kdy může dítě dostat to, co chce. Hledání kompromisu nebo nejlépe win-win řešení. Jde o to, aby vztek nebyl vnímán jako špatný, aby dítě nebylo za vztek trestáno a aby vztek vždy přinesl nějaký výsledek. Rodič si u toho samozřejmě musí hlídat svoje vlastní hranice, což většině z nás působí nemalé potíže. Takže to není vůbec jednoduchá disciplína, ač teorie je poměrně jasná.
Pomáhá samozřejmě také jít dítěti příkladem v práci se svým vlastním vztekem. Používat jej adekvátně a umět jej řídit a nepotlačovat.
Důsledky potlačování primárního vzteku
Po malé odbočce se vraťme zpět k našemu tématu léčení vzteku u dospělých.
Jak jsme si řekli, události z dětství nás naučí neprojevovat vztek. Tento ale nemizí, nýbrž se ukládá a kumuluje. Následně se může projevovat jako neopodstatněné výbuchy vzteku, nebo výbuchy sice opodstatněné, ale přehnané vzhledem k situaci. Tzn. normálně by se člověk jen lehce naštval, ale člověk, který má nastřádána kvanta vzteku od dětství, vybouchne jak atomovka. Je to primární nebo sekundární vztek?
Dalo by se to považovat za sekundární vztek, protože mezi potlačeným primárním vztekem v dětství a projeveným výbuchem v dospělosti bylo určitě mnoho jiných emocí jako strach, nejistota, méněcennost, bezmoc, lítost, apod. Budeme-li ale sledovat řetězec emocí až k zárodku, najdeme tam primární vztek, který nebyl projevený. Mohli bychom tedy říct, že tento výbuch je odloženým a nastřádaným primárním vztekem. Takový vypěstovaný a hojně rozmnožený primární vztek.
V zásadě je ale jedno, jak tomu budeme říkat. To jen aby se psychologové měli o čem dohadovat 🙂 Důležité je, co s takovým nakumulovaným vztekem dělat. A tady už se zase prolínáme s předchozím článkem.
Léčení potlačeného primárního vzteku
Jedná-li se o potlačený primární vztek, je potřeba se prokousat minulostí až k prvotní příčině potlačení, a tam přepsat vzorec myšlení a chování. Člověk se tak naučí opět svůj vztek cítit (mnohem dřív, než bouchne atomovka), a adekvátně na něj reagovat. Reakce na vztek klidně může být jen verbální: „Tohle mě tak strašně se*e, že bych tě nejradši praštila.“ Nebo to může být opuštění místnosti či jiná mírná, společensky akceptovatelná, leč signifikantní reakce.
Také je potřeba, stejně jako u jiných primárních emocí, se naučit rozpoznat, co nám vztek přichází říct. Například že si musíme o něčem promluvit doma, trvat si na svém v nějaké věci, odejít z práce, požádat o zvýšení platu, poukázat na nějakou nespravedlnost i za cenu, že budeme za práskače… apod. I vztek v sobě nese informaci o nenaplněné potřebě. Když tuto informaci budeme umět rozluštit a zachovat se podle ní, vztek rychle pomine.
Najít a vyléčit příčinu potlačování vzteku je možné díky různým terapeutickým metodám. Já k tomu u svých klientů používám kineziologii, konkrétně její modifikaci s názvem vzpomínková terapie. Někdy také využívám některé techniky z NLP (neurolingvistického programování) – časové osy nebo trauma-fobia proces. NLP taky pomáhá nastavit nové strategie chování a posbírat odvahu, sebejistotu a další zdroje potřebné ke změně. Kombinace těchto metod tak nabízí nástroje k vyléčení potlačeného vzteku a naučení se práci se vztekem budoucím.
Zbavit se vzteku úplně a natrvalo není ani dost dobře možné, ani žádoucí, o tom jsem se rozepisovala v minulém článku. Vztek je důležitý nástroj, který je potřeba umět správně používat, ne jej zahazovat.
Trápí-li vás problémy spojené s potlačeným vztekem, neváhejte se objednat na úvodní sezení. Individuální terapie je nejefektivnější cestou, jak se se svým vztekem skamarádit a naučit se s ním pracovat.
