Může mi terapie uškodit?

Ano, může, ale nemusí. Jako všechno, tak i terapie má svá rizika. A čím účinnější metoda, tím jsou rizika větší. V tomto článku vás upozorním na hlavní rizika různých terapeutických přístupů a poradím vám, jak je minimalizovat. I přes svá rizika má totiž terapie smysl a velký potenciál změnit váš život k lepšímu.

Riziko první: Zvědomění bez možnosti řešení

Může se stát, že vám terapeut či kouč pomůže uvědomit si nějaký váš problém, ale už vás nedokáže navést k řešení. Toto se může stát i u obyčejného koučinku, kdy si stanovíte cíl, který se vám nepodaří dosáhnout, protože vám v tom brání něco, s čím kouč neumí pracovat. Typicky když vám brání hluboko uložený pocit méněcennosti, který vás místo k vytyčeným cílům vede k prokrastinaci. S koučem si krásně definujete cíl a dílčí kroky, ale pak se někde zaseknete a váš pocit méněcennosti se bude jen prohlubovat s tím, jak si budete připadat neschopní. Dokud nenarazíte na někoho, kdo vám bude umět pomoci s vašim pocitem méněcennosti a odblokovat jej v minulosti.

Dalším příkladem může být, když si díky koučinku nebo terapii uvědomíte nějaké své omezující přesvědčení – třeba že hluboko v sobě věříte tomu, že si nezasloužíte lásku, nebo peníze… Kvůli tomuto přesvědčení pak sami sobě házíte klacky pod nohy a lásku/peníze/cokoli jiného nemůžete získat. Pokud se kouč či terapeut budou nadále soustředit na vaše chování, a nebudou umět vaše neužitečné přesvědčení změnit na podvědomé úrovni, budete se dál točit v kruhu, případně poletíte po spirále směrem dolů.

V obou případech se klient po koučinku či terapii cítí hůř než před tím, protože se dověděl o problému, ale neumí jej vyřešit. Před tím neměl problém, teď jej má a neví co s ním. Pak mohou nastat 3 scénáře:

1. Klient se tzv. otřepe, tzn. zapomene na svůj problém, vytěsní jej ještě hlouběji do podvědomí, a žije stejně jako před koučinkem/terapií. Bude-li chtít takovýto klient svůj problém ještě někdy řešit, bude mít o to těžší práci, že daný problém bude muset vyhrabat z ještě větší hloubky, než prvně. Může se stát, že v dané oblasti zůstane zaseknutý po celý život, protože už nikdy nebude mít odvahu vytáhnout tuto oblast svého života na světlo.
2. Klient skončí na antidepresivech. Může se stát, že klient nezapomene a problém v něm naopak začne „hnít“. Začne jej vidět všude, čím dál víc si uvědomovat, jak jej omezuje, jak si sám brání ve štěstí, ale neví, co má dělat. Jeho psychický stav se natolik zhorší, že mu lékaři nasadí léky.
3. Klient najde jiného terapeuta, který mu pomůže se posunout, případně se dokáže posunout sám. Jsou i lidé, kteří si dokáží dané téma zpracovat sami. Je to ale spíš vzácný jev, kdy nedojde k potlačení, ale k samovolnému zpracování. Klient si sám vytvoří nové závěry, změní své nastavení a tím i chování. Jakoby sám dokončí práci kouče či terapeuta. Častější je ovšem to, že člověk jde dořešit téma s jiným terapeutem, který dokáže téma dotáhnout do konce.

Jak předejít prvnímu riziku?

Pokud jste se tedy na koučinku či terapii dověděli něco, co jste nechtěli vědět, a váš kouč/terapeut vám v tom neumí pomoci, vyhledejte někoho jiného, nejlépe na doporučení někoho, kdo má sám dobrou zkušenost.

Už při prvním výběru kouče nebo terapeuta si vyberte takového, který zná více metod a umí pracovat s podvědomím. Pokud máte kolem sebe známého nebo kamaráda, který sám udělal znatelný osobnostní posun s pomocí koučinku nebo terapie, vezměte si od něj kontakt. Nejlepší je totiž hodnotit terapeuta podle posunu, který vidíte na jeho klientech. Sice fakt, že dokázal pomoci vašemu kamarádovi, není 100% garancí, že bude umět pomoci i vám, ale zvyšuje to pravděpodobnost a je to lepší ukazatel, než „papíry na hlavu“ (tj. diplomy a certifikáty), nebo subjektivní pocit vašeho kamaráda-klienta. Lidé totiž občas doporučují na základě osobních sympatií, ne na základě reálného posunu.

Riziko druhé: Neuzavření bolesti

Toto riziko je závažnější než to první a vyskytuje se u terapeutických metod, kde se otevírají bolesti z minulosti. Vše, co se na terapii otevře, by mělo být také uzavřeno, než klient opustí pracovnu terapeuta. Stejně jako vás lékař nenechá odejít domů s krvácející ránou, neměl by vás terapeut nechat odejít s otevřenou duševní ránou. Neuzavření nebo špatné uzavření bolestného zážitku je nejzávažnějším pochybením, kterého se terapeut může dopustit, a může mít závažné dopady na psychické zdraví klienta.

Uzavřít bolestivé téma znamená, že dojde ke změně vnímání, k přepsání negativní zkušenosti pozitivním zážitkem, či alespoň k izolování nepříjemného pocitu pocitem příjemným a posilujícím. Uzavřít zjednodušeně znamená změnit, přetransformovat, nabídnout východisko.

Bohužel to ne každý terapeut ctí a ne každý to také umí. Jsou mezi námi lidé, kteří se řídí heslem „Čím větší sra*ku otevřu, tím líp.“ Otevření bolesti je pro ně cílem a počítají s tím, že se rána sama zacelí a tím dojde k léčení. To se může, ale nemusí stát.

Někdy je uzavření rány těžké, protože se z ní vyvalí více témat, nebo protože se sám klient podvědomě uzavření brání. Naše ego si ne vždy přeje vyřešení našich problémů a může proces léčení blokovat a snažit se držet klienta v problému (protože z tohoto problému těží nějaký benefit – např. pozornost druhých, bezpečí apod…).

Dále může dojít k tomu, že si terapeut nevšimne, že otevřel bolestivé téma. Ať už je to tím, že klient dává málo zpětné vazby a drží emoce v sobě, nebo je to kvůli nezkušenosti terapeuta v daném tématu, či obojí dohromady. Zkrátka terapeut si nevšimne, že pomyslně „stříká krev“ a nechá vás odejít.

Ve všech případech neuzavření bolesti může opět dojít k tomu, že

1. klient téma potlačí hlouběji do podvědomí,
2. nebo se bude jeho situace zhoršovat až k medikaci,
3. a nebo věc dozpracuje a uzavře buď sám, nebo s jiným terapeutem

(viz 3 možnosti popsané u prvního rizika).

Jelikož se jedná o závažnější pochybení, než v případě výše, tak je zde možnost samostatného zpracování ještě vzácnější. Se špatně uzavřenou duševní bolestí je lepší vyhledat pomoc terapeuta – buď toho, který problém otevřel, nebo jiného (záleží na pocitu a důvěře).

Jak předejít druhému riziku?

Neodcházejte z terapie „rozstřelení“

Abyste toto riziko minimalizovali, tak kromě pečlivého výběru terapeuta si také pohlídejte, že ze sezení neodcházíte rozstřelení. Pokud se na konci terapie cítíte divně, určitě to s terapeutem hned komunikujte. Čím více dáte zpětné vazby o tom, co se s vámi děje, tím lépe s vámi může terapeut téma uzavřít. Nenechte se vyhodit, dokud se necítíte v pohodě. Po terapii může být člověk zmatený, překvapený, trochu jakoby „mimo“, ale měli byste cítit, že vše směřuje k lepšímu pocitu. Neodcházejte, dokud si nejste jistí, že držíte pohromadě.

Pokud se „rozsypete“ zpětně na druhý/třetí den, a do pár dnů to nepřejde, určitě hned zvedněte telefon a řekněte to svému terapeutovi. Dočasný výkyv na 2-5 dní je normální, ale upadnutí do deprese na více než týden už normální není a terapeut by vás měl urychleně „opravit“, pokud je toho schopen, nebo odeslat jinam. Pokud se tak ani přes vaše upozornění nestane, najděte si někoho jiného.

Řiďte si, co otevřete a co ne. A s kým.

Máte také právo během terapie odmítnout některé téma otevírat, pokud se na to prostě necítíte. Je to dvojsečné, protože tím brzdíte svůj rozvoj, ale zase vás to může ochránit. Řiďte se v tom intuicí – do čeho jít a do čeho ne, a s kým. Obecně byste témata do terapie měli vždy vnášet vy sami a terapeut by vám neměl žádné téma tlačit ze své vůle (à la „vy byste měl řešit tohle“).

Je dobré znát trochu terapeutův životopis a vědět, zda podobné téma někdy sám u sebe řešil, nebo je mu zcela cizí. Například mně se stalo, že terapeutka otevřela a neuzavřela něco spojeného s přijetím homosexuality. Časem jsem pak zjistila, že sama nemá svou orientaci nijak prozkoumanou a jejímu zkoumání se naopak zuby nehty brání. Nemohla tak vůbec tušit, že otevírá něco citlivého. Neměla potřebnou kompetenci v daném tématu, naopak má pravděpodobně v tomto tématu sama nezpracované bloky, takže role „lékaře a pacienta“ se poněkud obrátily. Což by se opravdu v terapii stát nemělo.

Pamatujte, že největší přidanou hodnotou terapeuta není znalost nějakých technik a metod, ale jeho vlastní rozvojový proces. To co si sám zpracoval, odblokoval, překážky, které překonal, cesta, kterou prošel – to je to z čeho klient čerpá a co tvoří největší hodnotu terapeutického procesu. Volte proto ty terapeuty, kteří neprohlašují, jak už mají všechno vyřešené, ale pokorně na sobě neustále pracují, učí se, zpochybňují svoji práci, aby ji mohli dělat stále lépe a lépe. Přílišné sebevědomí terapeuta by měl být spíše odstrašující signál.

Riziko třetí: Projekce terapeuta

Toto riziko se opět týká všech profesí: koučinku, psychoterapie, terapie, psychologie, ale i třeba mentoringu. Kdykoli s někým rozebíráte svůj život, je zde riziko, že dotyčný bude tzv. projektovat svou vlastní zkušenost na vás. To znamená, že terapeut (nebo kouč, psycholog, apod.) ztotožní váš příběh se svým, jako byste byli jedna a tatáž osoba. Může vám pak podsouvat své vlastní řešení nebo své názory jako „ty správné“. Většinou se to děje v dobré víře, ale není to užitečné, protože vy a váš terapeut jste dva odlišní lidé a vaše ideální řešení může být velmi odlišné od řešení terapeuta.

Často je těžké si projekce všimnout, může být totiž velmi skrytá. Někdy dostanete přímou nevyžádanou radu, a pak víte, že něco není v pořádku. Ani kouč, ani terapeut by radit neměli. Ale jindy můžete dostávat nenápadně návodné otázky, kdy si ani nevšimnete, že vás terapeut někam strká. Jindy může být projekce „jen“ v oblasti myšlenek, kdy terapeut své názory neříká nahlas, ale myslí si své. Jste-li velmi citliví, vycítíte to a může vás to ovlivňovat.

Správně by se terapeut i kouč měli držet v tzv. „Fair witness position“, tedy v pozici nezaujatého svědka. Své názory by měli umět dát stranou. Obecně platí, že čím méně má terapeut vyhraněných názorů, tím více prostoru je schopen nabídnout svým klientům. V rámci terapie by měl pak být terapeut schopen zpochybnit všechny své názory a připustit, že pro klienta nemusí být platné. Jsou to konec konců jen názory. V roli klienta byste neměli prakticky vůbec poznat, zda váš terapeut vaše jednání a rozhodnutí schvaluje nebo ne, měl by se tvářit neutrálně a připouštět všechny možnosti stejně.

Jak předejít třetímu riziku?

Zaprvé si nenechávejte dávat rady a už vůbec je od svého kouče či terapeuta nevyžadujte. Někdy totiž sám klient tlačí terapeuta do toho, aby mu řekl, co má dělat. Terapeut by na to neměl naskočit, ale usnadněte mu to a nežádejte, aby za vás dělal rozhodnutí. Snížíte tak riziko, že si do svého života odnesete něco cizího, co vám udělá medvědí službu.

Zůstávejte ve spojení sami se sebou a se svým tělem a čas od času vědomě kontrolujte, jestli závěry z terapie či koučinku jsou opravdu vaše závěry. Pojmete-li podezření, že ne, zbystřete a zanalyzujte si, co se na terapii přesně dělo a zda jste nebyli do něčeho natlačeni. Opět to případně s terapeutem proberte. Zpětná vazba je pro něj důležitá a podle jeho reakce uvidíte, zda máte chuť s ním dále pokračovat.

Pokud si všimnete, že jste na terapii či koučinku nasáli něco, co není vaše, zahoďte to. Můžete to napsat na papír a ten spálit, nebo to pomyslně zabalit do bubliny a poslat buď terapeutovi zpátky, nebo někam do vesmíru k transformaci. Kdyby vám takové symbolické zahození nestačilo, vyhledejte pomoc jiného terapeuta, který vám pomůže vrátit se zase k sobě sama.

Riziko čtvrté: přenos, neboli přílišná fixace na terapeuta

Tzv. „přenos“ je velmi rozšířený fenomén. Jde o to, že si na terapeuta „přenesete“ postavu své matky/otce/učitele… zkrátka autority, na kterou se příliš citově navážete. Terapeuta pak máte rádi, nezpochybňujete nikdy jeho práci a chodíte k němu ne kvůli svému rozvoji, ale kvůli dobrému pocitu, který máte v jeho přítomnosti.

Ne vždy dokáže sám terapeut přenosu zabránit. Jak říkám, děje se to často a často je na „vině“ pouze klient a jeho potřeba se na někoho navázat. Často se toto děje u klientů, kteří měli v dětství nějak komplikované vztahy s rodiči, což je velmi rozšířený fenomén. Malé dítě ve vás se pověsí na hodnou autoritu terapeuta a problém je na světě.

Někteří terapeuti tomu ale jdou naproti tím, že do té role rodiče sami vklouznou. Začnou vás chválit, explicitně podporovat, či dokonce objímat na přivítanou… Zkrátka se začnou v určitém ohledu chovat jako ta hodná autorita, zhostí se vedení a někteří mohou i zneužívat své pozice. Minimálně je pro ně výhodné, že pak chodíte pravidelně a dlouho na terapie a platíte jim za tuto kompenzaci hodné autority. Někdy stačí jen ten pocit důležitosti, že je vyhledáváte a ctíte. Místo aby váš deficit rodičovské lásky vyléčili, pouze vám jej kompenzují a těží z vaší závislosti. Váš problém tak může vypadat jako vyřešený, ale ve skutečnosti je pouze vykompenzovaný, což je zásadní rozdíl. Jakmile ta hra přestane terapeuta bavit a z role vystoupí, vy budete zase tam, kde jste byli před tím a budete se velice divit, že ty terapie vlastně nefungovaly.

Samotný přenos není až takový problém a někdy je to dokonce nevyhnutelná fáze. Ale měla by to být jenom fáze a terapeut by vás v této pozici neměl podporovat a už vůbec ne vás tam držet a vyžadovat udržení takové pozice. Pokud už touto fází potřebujete projít, měla by co nejdříve pominout. Terapeut by měl umět udržet zdravé hranice, čímž totéž naučí i klienta. To se ale často neděje, protože přenos je pro terapeuta vlastně výhodný – jak jsme si řekli výše.

Jak řešit čtvrté riziko – riziko přenosu?

Nesnažte se přenosu nutně zabránit, protože to často úplně nejde.

Pokud si ale všimnete, že jste se příliš citově pověsili na terapeuta, toto téma s ním otevřete a prozkoumejte, jak na to zareaguje. Průběžně pak téma přenosu otvírejte znovu a sledujte, zda fixace sílí, setrvává, nebo pomíjí. Co ji podporuje, co ji oslabuje? Terapeut by měl být schopen o tom s vámi otevřeně hovořit bez nějakých nepříjemných emocí, protože se opravdu jedná o častý a vlastně normální fenomén. Nepanikařte, když se vám to stane.

Je úplně přirozené, že pokud jste měli jako děti nedostatek rodičovské lásky nebo laskavého vedení, hledáte v dospělosti kompenzaci. Není na tom nic špatného, jen je potřeba se z toho časem vyléčit, aby to nikdo nemohl zneužívat proti vám. Přenos se totiž nemusí týkat jen terapeutů. Můžete si jej vytvořit vůči šéfovi, trenérovi, nebo i vůči partnerovi… Vytváříte si tak závislost na člověku a dáváte mu tím do rukou nástroj manipulace. Terapeut by měl umět s touto závislostí pracovat, postupně vás jí zbavit a nevstoupit do manipulace.

Jakmile si všimnete, že vám terapeut hraje roli rodiče a ochotně využívá své autority, rychle pryč!

Terapeut má zůstávat jeden krok za vámi. Má vést terapii, ale nemá vést vás. Vést terapii znamená, že vás nenechá rozkecat se o blbostech, vrtět se dokola ve vašich myšlenkách, které jste protočili už tisíckrát. Klade vám otevřené otázky a směruje rozhovor ke konkrétním závěrům. Ale nepředjímá tyto závěry, nechává na vás, k jakým závěrům dojdete, nedává rady a doporučení, netlačí vlastní řešení. Vede vás k řešení, ale ne k nějakému konkrétnímu, předem danému řešení. Čeká, jak se vy rozhodnete a do té doby je naprosto neutrální.

Jakmile zpozorujete, že vás terapeut směruje určitým směrem, který zvolil on, je čas vzít nohy na ramena a najít si jiného terapeuta, který vám bude umět lépe pomoci poprat se nejen s přenosem.

Víte-li dopředu, že máte s přenosem problém a podléháte mu, komunikujte to hned na prvním sezení a pozorujte reakci. Ví terapeut, o čem mluvíte? Jak se k tomu staví? Jaké s tím má zkušenosti?

Nakonec si dávejte pozor na doporučení. Pokud vám někdo doporučuje terapeuta, kterého nekriticky zbožňuje, zpozorněte. Právě totiž nejspíš dostáváte doporučení od člověka, který je obětí přenosu a nemá vůbec objektivní pohled. Navíc může jít o terapeuta, který přenos u svých klientů buď neřeší, nebo dokonce podporuje.

Pozor na záměnu přenosu a zamilování.

Pokud se vám v přítomnosti terapeuta spustí v těle chemická reakce, která vás vystřelí do oblak, nejde o přenos, ale o fyzické zamilování. To se může samozřejmě s přenosem kombinovat, ale není to totéž. V případě takovéto zamilovanosti je pak na místě jednak řešit příčinu: chybí vám vztah úplně, nebo něco ve vašem partnerském vztahu není úplně OK? Co konkrétně vám chybí? Jak toho můžete dosáhnout? Co je potřeba změnit?…

A dále dost možná budete muset změnit terapeuta, protože zamilovanost vás bude zbytečně trýznit a obnovovat se s každým setkáním, což bude zasahovat do terapeutického procesu a brzdit jej. Největší průšvih je, když je taková zamilovanost vzájemná. V takovém případě buď opustíte role terapeut-klient a vytvoříte partnerský vztah, nebo se raději držte od sebe co nejdál a nechte chemii vyprchat.

Riziko páté: manipulace

Terapeutovi časem svěříte velmi citlivé věci, kterých se dá snadno zneužít. Terapeut ví, jak vás podpořit, a stejně tak ví, jak vás destabilizovat. Měl by pracovat čistě ve funkci vašeho rozvoje a dát své zájmy stranou, ale z výzkumů víme, že to ani dokonale nejde, protože i terapeut má podvědomí, do kterého si nevidí, a může tak manipulovat i zcela podvědomě a nechtěně, se záměrem vám pomoci.

Záměrnou manipulaci je relativně snadné prokouknout, ale ta podvědomá se odhaluje špatně právě proto, že je zahalená mrakem dobrých úmyslů.

Jak předejít manipulaci?

Zaprvé nikdy nedovolte, aby se váš terapeut vůči vám dostal do konfliktu zájmů.

Ideálně by váš terapeut (ale i kouč, psycholog či psychoterapeut) neměl mít vůči vám jinou roli, než tu terapeutickou/koučovací. Pokud má i jinou roli, je to třeba váš kamarád, kolega, šéf, rodič… dobře zvažte, zda a jakým způsobem mohou být jeho zájmy vyplývající z těchto rolí v konfliktu se zájmy terapeuta/kouče. Šéf má zájem, abyste podávali nějaký pracovní výkon a bude-li vás zároveň koučovat, bude vás tlačit tímto směrem. Kamarád dá na první místo váš vztah, nikoli váš rozvojový proces. Bude vás například brzdit, pokud byste se chtěli vydat směrem, který by mohl narušit vaše přátelství… Rodič vás bude podvědomě tlačit do toho, co on považuje za dobré pro vás nebo co je výhodné pro něj. Což může být úplně něco jiného, než co vy zrovna potřebujete. Atd.

Jako terapeutka řeším konflikt zájmů u terapeutů neustále, protože jakmile potřebuji řešit svůj profesní rozvoj, dostávám se okamžitě do role konkurence svého terapeuta. Proto svou práci už řeším jen se zahraničními terapeuty, kde je tento konflikt zájmů minimalizován. Mám také dost špatné zkušenosti s tím, když se můj terapeut nebo terapeutka stali zároveň mými školiteli, nebo mými spolupracovníky. Vřele doporučuji role nekombinovat, je to nejlepší způsob, jak se střetu zájmů vyhnout.

Vědomě zvládnout střet zájmů je prakticky nemožné – to dokazují výzkumy. Jakkoli vám může váš terapeut tvrdit, jak on s tím problém nemá, je to pouze o tom, že ten problém nevidí či nechce vidět.

Nejlepší obranou proti manipulaci ovšem je: nebýt manipulovatelný.

Nikdo by nemohl být manipulátor, kdyby na druhé straně nebyla poptávka po tom být manipulován. A to píšu jako někdo, kdo opakovaně manipulován byl. Ano, sama si uvědomuji, že kdykoli se to stalo, byla jsem to já, kdo to dovolil, a někdy i chtěl (aniž bych tímto chtěla manipulátora zbavit jeho dílu zodpovědnosti).

I v roli terapeutky se mi stává, že klienti přicházejí s poptávkou po manipulaci: chtějí, abych jim řekla, co mají dělat, jak se mají rozhodnout, abych za ně zařídila, aby byli šťastní… apod. Toto všechno je poptávka „zmanipuluj mě, prosím tě.“ Kdykoli se chcete zbavit vlastní zodpovědnosti, dáváte někomu příležitost vás ovládat. Zodpovědnost je druhá strana mince zvané svoboda. Není zodpovědnost, není svoboda. Není svoboda, je manipulace.

Proto se nikdy nevzdávejte své zodpovědnosti, nevyhýbejte se těžkým rozhodnutím, nechtějte, aby někdo vzal vaše břímě na sebe. Tím, že chcete na terapeuta přehodit kus zodpovědnosti za sebe, se stáváte snadnou obětí manipulace – ať už záměrné, nebo té podvědomé a často dobře myšlené. Toto mimochodem platí nejen v terapii, ale všude v životě. Kdykoli předáte kus své zodpovědnosti někomu jinému, ztrácíte kus své svobody. Není úkolem terapeuta, aby se stal zodpovědný za vaše štěstí nebo úspěch. Tato zodpovědnost by měla zůstat vám – klientovi.