Poslání neexistuje! Dělejte si, co chcete.

Dlouho jsem sama věřila tomu, že každý člověk má nějaké poslání, se kterým přichází na tento svět a které zde má naplnit. A když je si tohoto poslání vědom a žije s ním v souladu, pak se mu daří a je spokojený. Méně duchovní verze této hypotézy stojí na talentu, či nadání. Člověk má na něco talent a to by měl najít a dělat, aby byl úspěšný a šťastný. Ryba má plavat a ne se snažit lozit po stromech.

Je určitě mnoho lidí, kterým to takto opravdu funguje. Trápí se v něčem, co jim nejde, pak konečně najdou to, co jim jde, co je baví, a jsou šťastní. Nebo to správné najdou už v dětství a jsou spokojení a úspěšní od začátku.

Co s takovými lidmi? Resp. co mají dělat oni sami se sebou? Mají hledat své poslání nebo vášeň? A jak?

Toto je i můj případ. Následující text shrnuje moje osobní dosavadní poznání v oblasti talentu, poslání a životní cesty. Toto poznání se ovšem nápadně shoduje s odbornou literaturou na téma nadaných dospělých.

Jak jsem (marně) hledala své „poslání“ a „vášeň“

Koučování s NLP mi šlo, jako mnoho jiných věcí v životě. Byla jsem svým školitelem i jeho učitelem označena za talent a tak jsem začala mít pocit, že tohle je to moje poslání a tohle mám tedy dělat. Když se mi později nedařilo získat dostatek klientů (protože jsem si to představovala jak Hurvínek válku a ono to tak snadné není), začala jsem pochybovat o tom, jestli jsem to poslání dobře trefila. Přece když jste v souladu se svým posláním, mělo by se vám automaticky dařit, ne? Místo abych přemýšlela o tom, jak jinak to dělat, měla jsem tendenci se vzdávat. „Jsem asi na úplně špatné cestě,“ říkala jsem si.

V panice jsem vyzkoušela jiné věci: Stala jsem se instruktorkou lezení a šlo mi to. Uvažovala jsem, zda bych neměla dělat horskou vůdkyni. „Ty by ses na to hodila,“ slyšela jsem mockrát od přátel, které jsem tahala za sebou na laně a učila metodiku. Moje tělo s tím ale nesouhlasilo a tento sen ztroskotal na zdravotních problémech.

Později jsem se naučila dělat webovky a šlo mi to. Začala jsem navrhovat loga a šlo mi to. Postupně jsem se zdokonalila i v tvorbě letáků a další grafiky. Uvažovala jsem o školení grafického designu a o změně oboru. Ostatně kreslení mě bavilo už v dětství… Takže není to moje poslání spíš v tvorbě? Když jsem se ale začala o grafiku více zajímat, vášeň rychle vyprchala a mně se do toho nechtělo.

Dokonce jsem se naučila i jakž takž zpívat, ačkoli jsem 30 let života prožila v přesvědčení, že na to opravdu talent nemám, a zodpovědně jsem se tímto přesvědčením řídila a zpívala falešně. Dokázala jsem, že se dokážu naučit opravdu všechno. Existuje tedy vůbec něco jako talent? Nebo je všechno jenom otázka vůle a píle?

Časem jsem dospěla do stavu naprosté zmatenosti. Co mám tedy dělat?! Na co mám tedy vlastně talent?! Všechno mi tak nějak jde, ale ne tak, aby mi to šlo snadno, natož „samo“. Jak tedy poznám ten svůj směr? Měla jsem pocit, že dostávám naprosto rozporuplné signály. Vždycky mě to někam nakoplo, a pak to tím směrem nešlo. Až jsem konečně „procitla“.

Poslání neexistuje, běžte s tím do pr…

„Je to opravdu tvoje cesta?“ zeptala se mě kdysi jedna terapeutka, se kterou jsem řešila své patálie s nedostatkem klientů na koučink. Po každém období zmatenosti jsem se totiž vracela zpět k osobnímu rozvoji.

„Je, protože jsem si ji zvolila.“ odpověděla bych dnes, ale tehdy jsem se jen nechala znovu zpochybnit a ze své cesty svést.

Tato terapeutka byla stejně jako mnoho lidí přesvědčená, že máme každý nějakou „svoji cestu“, kterou musíme trefit a na ní už pak všechno půjde. Já s tím dnes, po dlouhém procesu hledání a sebeuvědomování, zásadně nesouhlasím.

Úkolem terapeuta v našem případě není prohlubovat naše pochybnosti. Na pochybování fakt nikoho dalšího nepotřebujeme, to umíme sami a výborně. Úkolem terapeuta je pomoci nám rozhodnout se, ustát si naši volbu, případně si ustát to, že se nechceme úzce vyhranit. Naučit se pracovat s pochybnostmi, s roztříštěností našich zájmů… a s odsuzováním okolí, protože takzvaná multipotencialita není společensky příliš ceněná a hlavně není pochopená. Ani terapeuty, evidentně…

Vzepřete se konvencím!

Dnešní společnost je nastavená tak, že si člověk nejlépe už po základce, tj. v 15 letech věku, nejpozději pak po gymplu, tedy v 19 letech, vybere obor, a v tom pak má pracovat celý život, resp. do důchodu. Práce je vopruz, takže to prostě vydržte v tom, co jste si vybrali a hotovo. Změna oboru je často interpretována jako „neví, co chce“ a je viděna jako slabost či chyba. Takže si máme vybrat obor bez toho, abychom si cokoli zkusili.

Situace se vyvíjí a objevuje se pro změnu druhý extrém: práce jako koníček. Podle tohoto konceptu si máte vybrat práci, která vás baví, je zároveň vašim koníčkem. Ti, kteří si udělali z koníčka práci, jsou glorifikováni jako ti nejúspěšnější.

Oba tyto přístupy spojuje úzká vyhraněnost a nezměnitelnost našich kariérních rozhodnutí. A taky workoholismus.

V tomto „moderním“ způsobu práce je ale málokdo spokojený. Množí se případy vyhoření. Lidé vyhořívají i v práci, kterou si sami vybrali a která kdysi byla jejich koníčkem. Mnozí se nemůžou dočkat důchodu a děsí se posouvání věkové hranice. Říkáme sice, že změna je život, ale kolik z nás se tím doopravdy řídí? Naopak lidi, kteří udělají radikální řez, často odsuzujeme.

Nabízím tedy vám, kteří těžko hledáte jednu vášeň a úzké zaměření, jiný koncept. Je jenom na vás samotných, podle jakých axiomů budete žít.

Nevyhraněnost jako hlavní přednost, nikoli chyba

Já jsem došla k poznání, že různorodost je moje důležitá hodnota. Potřebuji ji ke své spokojenosti. Nechci jako terapeutka řešit jen určitý typ témat. Chci řešit různorodá témata. Nechci dělat jen jeden typ terapie, chci mít v portfoliu celou škálu technik i přístupů. Nechci věnovat celý svůj čas jen terapiím, chci mít čas studovat nové věci a rozvíjet nejen svou mysl, ale i své tělo. Jsem nevyhraněná v mnoha oblastech a chci nevyhraněná zůstat, protože mi to umožňuje vidět více úhlů pohledu. Chci vyzkoušet všechny lidské aktivity a role, protože díky tomu se pak lépe vciťuju do kohokoli a dokážu lépe pochopit různé lidi a jejich radosti i strasti.

Svoji cestu si volím sama. Nečekám na nějaké posvěcení z vesmíru, protože vesmír mi dávno dal najevo, že si svůj život mám řídit sama a rozhodovat se podle sebe. Jako by mi říkal „Můžeš mít, co chceš. Jen se pro něco už rozhodni.“

I správné rozhodnutí se dá změnit

Další velkou pastí je přesvědčení, že správné rozhodnutí je takové, které nepotřebujete změnit. Jako byste změnou oboru říkali, že jste si prve vybrali špatně. Nesouhlasím! V danou chvíli jste si vybrali správný obor. Chtěli jste si ho vyzkoušet, něčím vás lákal, nějakou dobu bavil, leccos jste se naučili… a teď děláte změnu. To je úplně v pořádku. Správné rozhodnutí neznamená, že se ho musíte do smrti držet.

Moje rozhodnutí jít studovat ekonomku a následně pracovat v marketingu nebylo špatné. Nebyla jsem na špatné cestě. Sbírala jsem zkušenosti, díky kterým teď můžu dělat to, co dělám. Jak bych asi mohla pochopit starosti manažerů, kdybych si sama neprošla aspoň kousek jejich cesty? Možná, že i moje současná terapeutická praxe mě trénuje pro něco dalšího, co budu dělat potom… Kdo ví.

Možná namítnete, že když budete střídat obory, nikdy nebudete v ničem opravdu dobří. Ani s tím úplně nesouhlasím. Délka praxe nesvědčí nutně o kvalitě. Jsou lidé, kteří dělají tutéž práci 40 let, ale dělají ji pořád stejně. Nikdy se nezamysleli nad tím, proč to dělají zrovna tímto způsobem, jak by to mohli dělat lépe… Jednou se to naučili a od té doby to dělají. Maximálně něco změní, když jim to šéf nařídí. Takové lidi doženete za 2 roky. Opravdu hodnotná praxe je taková, kde se člověk neustále posouvá, přehodnocuje, co a jak dělá a mění svůj postup či přístup či obojí. Hodnotná praxe je praxe člověka, který pochybuje a mění se. Někdo dělá menší změny v rámci jednoho oboru, někdo dojde až k tomu, že změní obor. To, co má skutečnou hodnotu, není délka praxe, ale schopnost zlepšování, tedy změny.

Navíc, máte-li zkušenosti z více oborů, dokážete je pak mezi sebou propojovat a vidět věci, které člověku ponořenému celý život v jednom oboru zcela unikají. Kombinací více oborů můžete také vytvořit něco úplně nového… Myslím, že se tomu říká kreativita a inovace.

Zkrátka úzká specializace má své výhody a limity, a široký záběr má též své výhody a limity. A je skvělé, že máme lidi úzce zaměřené i lidi se širokým záběrem a můžeme se navzájem doplňovat.

Máte-li široký záběr, mnoho aktivit a roztříštěnou pozornost, nenechte si namluvit, že je s vámi něco špatně. Není. Neztrácejte čas s hledáním jakéhosi poslání, jakési shůry dané „správné cesty“. Třeba pro vás taková daná cesta není. Vykašlete se na otázku „Je to opravdu moje cesta?“ Je, pokud jste se pro ni rozhodli. Jediné, co potřebujete, je opravdu se rozhodnout. A to nemusí být snadné. Hledáním poslání, talentu nebo vášně se jenom zdržujete od tohoto rozhodnutí.

Hlavní je nenechat se zpochybnit!

Je iluzí, že když jste na „správné cestě“ jde vám to samo. To je ezo-blud. Na každé cestě jsou překážky a každá cesta vás bude prověřovat, jestli po ní opravdu chcete jít a jestli jste hodni toho po ní jít. Žádný život není snadný. Ať si vyberete, co si vyberete, vždycky to bude aspoň trochu bolet. Pokud to nebolí, tak nejspíš hnijete v něčem sice pohodlném, ale hluboko pod vašim potenciálem.

V tom procházení bolestí vám může pomoci kouč nebo terapeut. Ale vyberte si takového, který nebude mít egoistickou potřebu vás od vaší cesty zrazovat a zpochybňovat vaši volbu jenom proto, aby mohl mít dojem, že to on vás dovedl k vašemu talentu. Zpochybňovat svou cestu má smysl tehdy, když vám přestává dávat smysl nebo když jste na ní už tak dlouho, že se vyčerpala veškerá kreativita a možnosti růstu.

Abych to shrnula: nejste-li si jistí, co je vaše cesta, co je váš talent, co máte dělat… pak si prostě dělejte, co chcete! A stůjte si za tím. To, že jste si něco sami zvolili, je dost dobrý důvod pro to, abyste to považovali za svoji cestu a vytrvali v tom. A nerozhodnout se je taky rozhodnutí. Může to být úplně validní rozhodnutí nechat si otevřených vícero dveří nebo počkat na příležitost… Je to jen a jen vaše rozhodnutí a vaše zodpovědnost.

A jak je to s tím posláním?

Poslání samozřejmě existuje a každý nějaké máme, jak lidé úzce vyhranění, tak tzv. multipotenciálové. Poslání ale není konkrétní činnost. Není to konkrétní cesta, konkrétní profese. Být terapeut nebo lékař není poslání, to je jenom profese. Poslání je mnohem širší pojem.

Moje poslání, tak jak jsem ho dosud dokázala prozkoumat a odhalit, zní asi takto „Challengovat status quo.“ Je to něco, co dělám, kam vlezu, často naprosto nezáměrně. Je to něco, co nemůžu nedělat. To je princip poslání – nelze s ním nebýt v souladu, nelze jej nenaplňovat, nelze být mimo. Poslání je něco, co děláme kolikrát sami sobě navzdory a hlavně naprosto podvědomě. Já můžu challengovat status quo svých klientů na terapii, ale mohla bych to dělat i jinými způsoby, třeba provokativní výtvarnou nebo hudební tvorbou, stand-upem nebo přednáškami… Teoreticky i jako zaměstnanec v podstatě v jakémkoli oboru, ačkoli ve většině firem takový zaměstnanec-provokatér dlouho nevydrží, což byl i můj případ.

Poznání svého poslání pomáhá pochopit mnoho věcí v životě a může posloužit při výběru profesní cesty. Třeba já se svým challengováním asi nikdy nebudu šťastná v korporaci. Kdybych se snažila být dobrým zaměstnancem někde ve středním managementu, nepřestanu tím být v souladu se svým posláním (jelikož to nejde, jak jsme si řekli), ale budu nešťastná, protože můj největší dar a přínos nikdo neocení, naopak budu za své poslání kritizovaná a nakonec nejspíš vždycky vyhozená. Poslání tak může být jakýmsi vodítkem, ale odpověď na otázku „Co mám dělat?“ nepřinese. Lze žít velmi spokojený a naplněný život i bez znalosti svého poslání.

Talent a vášeň je ještě něco jiného a s posláním sice souvisí, ale není to totéž. Dle některých zdrojů je hledání jediné vášně v případě multipotenciálních nadaných lidí velmi omezující a kontraproduktivní. Ze své zkušenosti musím tento závěr potvrdit. Byla to ztráta času. Daleko lepší je smířit se na jedné straně s tím, že mě baví a fascinuje obrovské množství oborů a činností. A na druhé straně s tím, že nikdy nebudu moct dělat všechno, co mě baví a zajímá (to je ta těžší část). Nejen že to všechno nemůžu dělat naráz, ale nejspíš to za jeden život nestihnu ani postupně.

Takže, pokud jste trochu jako já, tak si dělejte, co chcete, a smiřte se s tím, že nikdy nestihnete všechno, co chcete… Mně osobně toto poznání přineslo velkou úlevu a usnadnilo život.