Na terapiích pomáhám lidem přepsat jejich vzorce z dětství. Nejsou to blázni, nejsou to lidé, co prožili válku, znásilnění nebo násilí… Jsou to většinou normální lidé, kteří prožili normální dětství, dnes mají své kariéry a rodiny. Jejich rodiče se snažili jim dát to nejlepší. Chtěli, aby jejich děti byly šťastné a úspěšné a vychovávali je podle toho. A tyto děti teď coby dospělí sedí na terapii a zbavují se následků této dobře míněné výchovy. Jejich rodiče jim v nejlepší víře a z lásky způsobili traumata, která je limitují v životě a škrtí jejich potenciál.

Dnes se o výchově dětí více mluví a více se řeší, jak dítěti traumata nezpůsobit. Je to ale vůbec možné? A jestli, tak jak? V tomto článku nabízím pohled terapeutky. Řeknu vám, jak vzniká trauma a co to je. Pozastavíme se nad tím, jestli lze traumatizaci zcela předejít (pozor spoiler: nejde) a nakonec to nejdůležitější: dám vám tipy, jak množství traumat, která svým dětem vytvoříte, co nejvíce snížit.

Jak vzniká trauma

Je důležité si uvědomit, o čem mluvíme, když říkáme „trauma“. Trauma není jenom nějaká strašná událost, která je objektivně dramatická. Trauma vzniká pokaždé, když rodiče neodpoví na potřeby dítěte. Na potřeby, které à priori neznají a malé dítě je ještě neumí vyjádřit. A když už je umí vyjádřit, tak už má zase většinou naučeno, že to dělat nemá.

Některé děti chtějí například hodně blízkosti svých rodičů a špatně prožívají odložení do kočárku nebo spaní v jiné místnosti než rodiče. Jiným dětem to tolik nevadí, naopak potřebují více prostoru pro sebe a samostatnosti. Jako miminka nemají moc prostředků, jak nám své potřeby dávat najevo. Mohou plakat, křičet, měnit mimiku obličeje, mávat ručičkama a to je tak asi všechno. Snadno se stane, že si rodič nějakých signálů nevšimne nebo je nedokáže interpretovat. A nebo má své potřeby, které jsou s potřebami dítěte v konfliktu.

Děti totiž mívají často jinou vrozenou povahu, než jejich rodiče. To až později se učí jejich vzorce chování. Jsou-li oba rodiče introverti, neznamená to, že jejich dítě bude taky. Jsou-li flegmatici, klidně se jim může narodit malý cholerik. A tak dále. A tak se snadno stane, že když rodiče naplňují potřeby dítěte podle toho, co sami jako děti potřebovali, část dětských potřeb zůstane nenaplněná a vzniknou traumata.

Přidejme k tomu ještě fakt, že jsme z velké části nevědomí tvorové. Průměrně jsme si vědomi 5% své mysli. Tak ti nejosvícenější z nás si uvědomují třeba 20%? To jen odhaduji. Zkrátka toho sami o sobě více nevíme, než víme. A tak i když se na vědomé úrovni budeme ze všech sil snažit nezpůsobit dítěti traumata, způsobíme je podvědomě.

Závěr číslo 1 tedy zní: Není možné své dítě nezkazit výchovou.

Nicméně neházejte flintu do žita. Pořád to můžete zkazit jenom trochu, nebo hodně. A v kvalitě života dítěte to může být obrovský rozdíl.

Jak tedy množství a závažnost traumat snížit?

  1. Vyřešte si svá traumata z dětství

Všechny vzorce myšlení a chování, které si táhnete z dětství, předáte svým dětem. Děti se totiž učí především napodobováním a budou vedle vás žít skoro 24/7 po mnoho let. Takže od vás nasají vše – to dobré i to špatné.

Jestliže vás vaši rodiče naučili, že máte „držet hubu a krok“, a vy jste si to nepřepsali, pošlete to dál svým dětem. Máte-li nízké sebevědomí a nepracujete na sobě, naučíte své děti, že je normální se podceňovat a nevěřit si. A tak dále. Většina těchto vzorců je samozřejmě podvědomá, takže o nich nevíte a uvidíte je až na svých dětech.

Proto je sebereflexe a osobní rozvoj velice důležitý, pokud se chystáte mít děti nebo i pokud už je máte (vždycky lepší pozdě než nikdy). Čím více prozkoumáte své podvědomí a přepíšete škodlivé myšlenky, tím lepší podmínky budete schopni dát svým dětem.

Předejte svým dětem to nejlepší

Přepište škodlivé vzorce pomocí terapie

Individuální sezení jsou nejrychlejší a nejefektivnější způsob, jak vyřešit svá traumata a změnit své nastavení.

Buďte vyrovnanější a silnější. Ukažte dětem správný příklad a dejte jim oporu.

Staňte se takovými rodiči, jaké vaše dítě potřebuje.

Zároveň ale s početím dětí nečekejte, až si všechno odblokujete, protože to by se vaše děti nedočkaly světla světa. Odblokovat si všechny škodlivé vzorce rovná se dosažení osvícení, a to se za jeden život většině lidí nepodaří, natož aby se to podařilo ještě v reproduktivním věku. Smiřte se tedy s tím, že budete nedokonalí rodiče, ale nepřestávejte se snažit být co nejlepší rodiče.

Všechno, co si nevyřešíte předem, se vám bude zrcadlit na dětech. Buďte ochotní se do toho zrcadla podívat. Neptejte se, po kom to má. Má to po vás, ačkoli si toho nejste u sebe vědomi.

2. Láska neomlouvá

Ne všechno, co děláte z lásky, je nutně pro dítě dobré. Láska je hezká věc, ale nestačí a neomlouvá. Ne nadarmo se říká, že největší zlo se páchá z lásky. Je to krutá pravda. Ostatně i teroristé páchají své činy z lásky k nějakému svému bohu. Když své dítě budete z lásky rozmazlovat a dělat všechno za něj, jednou vám za to „poděkuje“, protože mu tím zaděláte na těžký život. Někteří zase své dítě z lásky mlátí, protože chtějí, aby z něj něco bylo. Předpokládám, že to „něco“ ale nemá být narušená osobnost nebo násilník, což se snadno může stát.

Použiju metaforu se psy: Já miluju své psy. Nevadí mi, že mi zavazí v kuchyni pod nohama, že žebrají, klidně bych je nechala jíst se mnou z jednoho talíře. ALE: pes potřebuje řád a strukturu, potřebuje se opřít o silného páníčka či paničku, kteří jsou mu nadřazení. A tak zákazy a disciplínu v podstatě vítá. Ve chvíli, kdy ho vyháním z kuchyně, se sice tváří ublíženě, ale díky této důslednosti, která nám není příjemná ani jednomu, je vychovaný a může venku běhat bez vodítka. A je spokojený. Lidé, kteří svým psům dovolí všechno, je pak také někdy nechávají utratit, protože jim milá zvířátka přerostou přes hlavu a začnou být nebezpeční.

Co se tím snažím říct? Že láska není měřítkem správnosti vašeho chování a že někdy je potřeba jít proti této lásce ve jménu ještě větší lásky.

3. Každý jsme jiný, doba je jiná, změna je život

Často slyším rodiče říkat, že svým dětem chtějí dát to, co oni neměli. Nebo je chtějí ušetřit chyb, které sami napáchali. Jenomže vaše dítě může mít úplně jiné potřeby než vy a také se narodilo o generaci později, tedy do jiné doby.

Příkladem je moje máma, která byla jedináček a ostatním dětem vždycky záviděla sourozence. Tak si pořídila 2 děti, aby její potomci netrpěli tak jako ona. Jenomže její první dítě (já) ve svých 2,5 letech sestřičku moc neocenilo, naopak postrádalo potřebnou pozornost, což si později muselo řešit na terapii 🙂

Generace mých rodičů vyrostla v atmosféře, kde vyčuhovat z řady se nevyplácelo a názory sousedů byly velmi důležité. Dnes žijeme v době, kdy odlišnost může být velkou výhodou a názory okolí není radno se nechat blokovat. Vzorce chování, které byly užitečné pro jednu generaci, nemusí být vůbec užitečné pro generaci následující. Vývoj společnosti se urychluje a mezigenerační propasti se budou jen prohlubovat.

Nepředpokládejte tedy, že vaše děti jsou stejné jako vy, že potřebují to, co vy a nenuťte jim své zkušenosti jako něco, co je vytesáno do kamene. Místo toho raději vnímejte a naslouchejte a naučte se přijímat, že vaše děti jsou jiné než vy, mají svoji cestu, nadělají svoje chyby a poučí se z nich stejně jako vy z těch svých.

4. Děti jsou především lidi

Když jsem v minulosti pracovala s dětmi jako trenérka a instruktorka, bylo mi občas vyčítáno, že se k nim chovám jako k dospělým. Vyčítali mi to ale dospělí, kteří můj styl pozorovali. Děti samotné s tím nikdy neměly problém, spíš naopak. Kdysi v aerobiku byl můj tým nejsoudržnější, nikdo se tam nepomlouval a nešikanoval a 8leté holky byly schopné fungovat i samy, když jsem se například jednou výrazněji zpozdila na trénink. Tento přístup se mi osvědčoval.

Děti jsou sice ještě nedovyvinuté lidské bytosti, ale jsou to lidské bytosti. Mají svou vůli a jsou do značné míry schopné za sebe rozhodovat.

Není to tak dávno, co nás při venčení psa zastavila asi 7letá holčička a chtěla si psa pohladit. Sama se zeptala, jestli může. Rodiče čekali opodál. Byli tam, kdyby něco, ale nezasahovali. Byla to výjimečná situace. Obvykle se totiž rodiče ptají za děti, nebo kontakt rovnou zakazují. Přitom dítě, které umí mluvit, se umí zeptat, jestli si může pohladit pejska.

Kdykoli nedáte dítěti tu míru zodpovědnosti, kterou je schopno unést, ponižujete jej a narušujete jeho sebevědomí a schopnost se o sebe postarat v dospělosti. Když budete v krajním případě dělat ze svého dítěte nesvéprávného jedince, vyroste vám z něj nesvéprávný jedinec.

5. Začíná to už v těhotenství

Otisky a traumata se vytváří už během těhotenství. Zásadní bývá moment, kdy se rodiče dozví o existenci jejich potomka. Jejich reakce vytvoří nesmazatelný zápis a základ pro budoucí sebedůvěru, sebehodnotu, apod. Dítě (zatím ve formě plodu) se buď cítí vítané a chtěné, nebo odmítnuté a nechtěné (nebo cokoli mezi tím). A tento zápis zůstane v podvědomí do dospělosti, dokud není případně záměrně přepsán terapií.

Proto mi připadá zásadní položit si otázky jako „chci opravdu dítě?“ a případně také „proč chci dítě?“ Tou druhou otázkou odhalíte svá očekávání, která na dítě dolehnou opět už v prenatálním stádiu vývoje.

Další klíčový moment je, když vyjde najevo pohlaví dítěte. Podle toho, zda projevíte zklamání či přijetí, opět vytvoříte silný zápis. Pokud si tedy silně přejete určité pohlaví a budete zklamaní, když to bude to druhé, doporučuji si to nejdříve zpracovat, než dítě počnete.

To, že dítě intenzivně vnímá emoce kolem sebe už v rané fázi těhotenství, ví každý, kdo se někdy v terapii do tohoto stádia ponořil. Opravdovost zážitků nenechá nikoho na pochybách.

Základem je sebereflexe a schopnost změny

Pokud vám výše zmíněné rady připadají příliš náročné a nereálné, pak připomínám, že ideálního stavu není možné dosáhnout a nějaká traumátka svému dítěti způsobíte, i kdybyste se třeba stavěli na hlavu. Rodičovství je náročná disciplína a nikdo netvrdí opak.

To nejdůležitější je schopnost reflektovat své chování a postupy, a měnit to, co nefunguje. Říká se tomu sebereflexe. Často se setkávám s rezistencí rodičů vůči jakékoli sebereflexi, protože nechtějí připustit, že by něco dělali „špatně“ (řekněme ne-optimálně). Někteří se až militantně brání přiznat si sebemenší chybu a do krve obhajují i to nejblbější chování. V takovém případě nezbývá než politovat děti a utěšit se tím, že si budou jednou moci všechno odblokovat, když budou chtít.

Dělat chyby je lidské. Dělat chyby jako rodič je také lidské. Ale obhajovat je a nechtít se měnit – to je chování volů. Přeju všem dětem, aby měli rodiče-lidi, a ne rodiče-voly. A kdo nemá či neměl to štěstí, tak věřte, že všechny minulé zkušenosti se dají přepsat a že nikdo nemusí být obětí ničeho a nikoho, ani výchovy svých rodičů.

Předejte svým dětem to nejlepší

Přepište škodlivé vzorce pomocí terapie

Individuální sezení jsou nejrychlejší a nejefektivnější způsob, jak vyřešit svá traumata a změnit své nastavení.

Buďte vyrovnanější a silnější. Ukažte dětem správný příklad a dejte jim oporu.

Staňte se takovými rodiči, jaké vaše dítě potřebuje.

Podobné příspěvky