V následujícím článku si vysvětlíme, co je to trauma a co je to komplexní trauma. Zjistíte, že komplexní trauma může být někdy velmi dobře skryté, a že se pravděpodobně jedná o mnohem rozšířenější fenomén, než bychom čekali. Možná v tom poznáte sami sebe a pochopíte, proč se vám dějí některé věci. V závěru objevíte první kroky, jak komplexní trauma začít řešit.
Pod pojmem „trauma“ se obvykle míní nějaká objektivně strašná událost, kterou člověk prošel. Například sexuální zneužití, násilný trestný čin, náhlé úmrtí blízkého člověka, vážná autonehoda s trvalými následky, apod. Případně to může být období, kdy je člověk vystaven traumatizujícím událostem: válka, zneužívající vztah, atd.
Bohužel zatím pro mnoho lidí není ani bití dětí vnímáno jako trauma, ale jako výchova. Toto se naštěstí pomalu mění. Ovšem na to, že jsme v roce 2026 a následky takovéto „výchovy“ jsou dávno známé, se to mění zatraceně pomalu.
Komplexní trauma zjevné
Mnoho lidí, kteří výchovu násilím zažili, o tom mluví jen opatrně, s velkým ostychem a strachem, že je nikdo nebude brát vážně. Vždyť nějaká ta facka občas přiletěla každému a nikdo z toho trauma nemá, že? Jenomže je obrovský rozdíl, jestli rodičům ujely nervy párkrát do roka, nebo zda se to dělo na týdenní či dokonce denní bázi.
A tak mezi námi chodí lidé, kteří se snaží tvářit, že jsou v pohodě (a často se jim to velmi dobře daří), a přitom uvnitř trpí obrovským vztekem, studem a strachem.
Chodí mezi námi lidé, kteří prožili tzv. „komplexní trauma“, tedy desítky let opakujících se traumatizujících událostí, které navíc prožili v těch nejzranitelnějších letech života – v útlém dětství.
Pozor na skrytou formu traumatu
Komplexní trauma má ale ještě jednu skupinu „pacientů“. Ještě mnohem méně nápadnou skupinu. Lidi, kteří nezažili fyzické násilí, týrání nebo strádání. Na první pohled jim v dětství nic nechybělo. Jejich rodiče byli navenek fajn lidé…
- Jenom byli trochu moc kritičtí.
- Jenom nikdy nedávali najevo žádné emoce.
- Jenom tvrdili svým dětem, že jejich emoce nejsou pravda, že si je vymýšlí.
- Jenom své děti neustále srovnávali s ostatními.
- Jenom měli naprosto rozporuplná očekávání.
- Jenom chtěli, aby jejich děti byly nejlepší a dokonalé.
- Jenom se jich nikdy nezastali a byli spíše advokáty cizích lidí.
- Jenom své děti trochu přehlíželi.
- Jenom je považovali za blbé či neschopné či problémové a občas se za ně styděli. Často se za ně styděli.
- Jenom na ně nakládali zodpovědnost za své pocity a selhání.
- Jenom trochu přehodili role a sami dělali děti svých dětí.
- Nebo tam jenom duchem nebyli…
I potomci takovýchto rodičů často trpí následky komplexního traumatu:
- Mají nízkou toleranci vůči stresu a snadno se zahltí,
- bojí se změn, selhání, ale i úspěchu.
- Sabotují sami sebe a sami si házejí klacky pod nohy, ani přesně nevědí jak.
- Urputně se snaží, ale výsledky mají mizivé.
- Dělají všechno „jako všichni ostatní“, ale nefunguje to. Ve skutečnosti totiž dělají úplně něco jiného. Ve skutečnosti jen čím dál urputněji dělají to samé a točí se v kruhu.
- Nevěří si, ztrácí naději, těžko někomu důvěřují.
- Často mají pocit, že jejich život nemá smysl.
- Nesnášejí kritiku – cokoli, co jen zavání kritikou, je nesmírně zraňuje.
- Jsou impulzivní, u ničeho nevydrží.
- Neustále cítí vinu a stud, i když nic špatného neudělali. Naopak, snaží se jako lvi. Ale celý svět jako by byl proti nim…
Někteří z těchto lidí vyhledají pomoc terapeuta nebo kouče, ale ani to jim často nějak zásadně nepomůže. Terapeuti a koučové nevědí, co s nimi. Ti lidé jako by nechtěli pracovat. Jako by nechtěli převzít zodpovědnost za svůj život… Přitom na tom nejsou nijak špatně. Často jsou velmi schopní, mají kariéru, rodinu, koníčky, sociální kontakty… Stačilo by tak málo, tak proč to málo nejsou schopní udělat?! Z jejich pohledu se to „málo“ jeví jako nepřekonatelná hora.
Skryté komplexní trauma je velmi těžké vyléčit
Problém je, že tito lidé se nikdy neprezentují jako traumatizovaní. Nevyprávějí terapeutovi o tom, jak strašné bylo jejich dětství. Protože objektivně byli přece v pohodě. Jejich studení a kritičtí rodiče chtěli jen jejich dobro, milovali je a milují je dodnes (stejně jako ti rodiče, kteří své děti tloukli – také z lásky a pro jejich dobro). Nikoho tedy nenapadne hledat problém v dětství a v traumatech. Nebudeme přece dramatizovat a patologizovat něco, co bylo v pořádku. Nemůžeme přeci svalovat vinu na rodiče. Nebudeme se litovat…
Jenomže tito lidé své dětství opravdu prožili jako strašné. Nedostalo se jim emocionální podpory a zázemí. Nezažili bezpodmínečnou lásku, která je pro člověka skoro stejně důležitá jako jídlo.
Rodiče je nenaučili, jak se vyrovnat s náročnými situacemi. Naopak jim ještě náročné situace přidávali. V nejzranitelnějším období jejich života nedostali potřebný emocionální základ pro navazování zdravých vztahů, pro zdravou důvěru v sebe a schopnost poradit si se životem. A tak i když „objektivně“ byli v pohodě a nic jim nechybělo, ve skutečnosti jim chybělo něco velmi důležitého a oni dodnes trpí následky tohoto nedostatku. Když ne navenek, tak uvnitř.
U těchto lidí se skrytým komplexním traumatem jsou 3 zásadní problémy, které brání změně k lepšímu:
- Není uznána příčina všech potíží, naopak je často popírána samotným „pacientem“. Tento chce být prostě jen normální člověk, a ne nějaký traumatizovaný jedinec.
- Neexistuje žádné referenční období před traumatem. Člověk považuje svůj „modus operandi“ za normální a předpokládá, že takto to mají všichni. Jinou možnost si neumí představit. Nemá se k čemu vrátit, nikdy nic jiného nezažil. Vše se vydalo špatným směrem ode dne 1.
- Takovýto člověk ztratil naději, že může svým vlastním úsilím dosáhnout změny. Opakovaně se mu to totiž nepodařilo. Proto nic nedělá. Absence naděje a víry spolu s paralyzujícím strachem ze změny dokonale brání vyvinout iniciativu směrem k lepším zítřkům.
Člověk tedy není líný nebo neschopný. Je paralyzovaný, nemůže za to a stejně z něj nikdo nemůže sejmout jeho zodpovědnost.
Z toho vyplývá, že člověk poznamenaný komplexním traumatem změnu vlastně nechce, a zároveň po ní bezmezně touží. Neumí si ji představit a nevěří, že by jí mohl dosáhnout. A tak vloží všechnu naději do x-tého terapeuta:
- „Ty mě už konečně zachraň!“
- „Dej mi už konečně ten kouzelný návod na život, který zjevně všichni mají, jenom já ne!“
- „Udělej něco, aby mi bylo líp. HNED!“
Pokud jste se v charakteristikách komplexního traumatu poznali, věřte, že žádný kouzelný návod není. Nikdo, ani ten nejlepší terapeut vás nemůže zachránit před vámi samými.
Vaše změna je běh na dlouhou trať, ale JE MOŽNÁ!
Jak začít řešit komplexní trauma
První krok je připustit si svou bolest. To, čeho se tak urputně chcete zbavit, si musíte nejprve přiznat, připustit a v nejlépe bezpečném prostředí terapie prozkoumat. Prozkoumat, odkud to pochází, co to je, co vám to dělá, a že vás to nezabije.
Potřebujete si také připustit, že vás bolí něco, co „by vás bolet nemělo“. Že trpíte a trpěli jste, i když to někteří jiní lidé měli mnohem horší. Musíte si přiznat svou slabost. To je velmi těžké.
Druhým zásadním faktorem je trpělivost. Toto cizí slovo musíte zařadit do svého slovníku a vytrvat, vytrvat, vytrvat. Terapeut vám pomůže, ale neudělá změnu za vás a už vůbec ne za 3 sezení.
Třetím krokem je začít dělat nepříjemné věci, i když se vám nechce. Vytvořte si pozitivní návyky a udržte je, i když se v danou chvíli zdají beze smyslu. Musíte překonávat odpor a trochu bojovat proti své vlastní „přirozenosti„. Protože to, co jste se naučili vnímat jako „přirozené“, ve skutečnosti vůbec přirozené není.
Velmi vám pomůže a cestu zkrátí terapie, ale musíte si trochu upravit svá očekávání. Terapeut vás nezachrání a neudělá práci za vás. Terapie vám nevyřeší vaše problémy a nebude vždycky jenom příjemná. Vlastně se dá očekávat, že bude dost často nepříjemná.
Dobrý terapeut ve vás uvidí schopnosti a hodnotu, které vy ještě nevidíte, a dá vám dostatek prostoru také uvidět váš potenciál a možnosti. Nabídne vám přijímající prostor a divné otázky, na které je těžké odpovědět. Bude se na vás vlídně dívat a čekat, až si odpovědi najdete, až si připustíte, co si potřebujete připustit. A bude vás tím svým pohledem a klidným postojem nebetyčně s*át.
Pokud ovšem chcete svůj život opravdu změnit a z pasti komplexního traumatu se vyvázat, musíte to vydržet a věřit tomu, že ten člověk aspoň trochu ví, co dělá.
Předběžná poptávka terapie
(Vyplnění formuláře je nezávazné. Termín se stává závazným až po odsouhlasení termínu z obou stran.)
