„Cti otce a matku svou.“ praví jedno z křesťanských přikázání a jakkoli se společnost od křesťanství odklání, tisíce let historie se jen tak za jednu dvě generace nevymažou. Křesťanské hodnoty nás ovlivňují a ještě dlouho ovlivňovat budou, ať se nám to líbí, nebo ne.
A tak každý, kdo je k sobě opravdu upřímný, cítí, že je i tímto přikázáním ovlivněn či přímo svázán.
Nejvíce to pak cítí ti lidé, kteří mají s rodiči problematické vztahy a hledají, jak se osvobodit z jejich vlivu a z minulých traumat.
Často ani dospělí, kteří byli v dětství biti, nedokáží odmítnout svým rodičům poslušnost. Hledají v okolí potvrzení, že opravdu mohou: nebýt poslušní, odmítnout pomoci, odstřihnout se z toxického vztahu… Co teprve ti, kde bylo ve fyzické rovině všechno v pořádku a „násilí“ probíhalo v rovině emoční? Ti jsou většinou úplně v pasti, neboť k odmítnutí a odstřižení nemají objektivní důvod. Přitom podvědomě cítí, že jedině tak můžou sami sebe zachránit.
Medvědí služba některých psychologů
Ctít otce i matku doporučují i někteří psychologové. Podle nich ti lidé, kteří svým rodičům nedokáží odpustit a ctít je, jsou na tom psychicky hůře a něco v jejich životě zůstává špatně.
Korelaci těchto dvou jevů (odpuštění rodičům a psychické pohody) věřím, ale vyvozené kauzalitě už nikoli. Co když je to právě naopak: co když zůstává něco špatně u těch lidí, kterým rodiče fyzicky či emočně zásadním způsobem ubližovali? Co když psychické problémy mají více ti lidé, jejichž rodiče si úctu nezaslouží? Nebo je minimálně velmi těžké je ctít.
Co když to, co nás dělá šťastné nebo nešťastné není naše schopnost versus neschopnost odpustit rodičům a ctít je, ale to, jaký základ jsme od rodičů dostali?
Je přece zásadně odlišné odpustit rodičům, že nebyli ideální a udělali drobné chyby jako každý. A odpustit fyzické nebo psychické týrání, nedostatek lásky a přijetí, psychické vydírání, ponižování apod. To druhé se přirozeně odpouští podstatně hůře, protože to v člověku zanechá nesmazatelné stopy.
Osobně si myslím, že takové doporučení „ctít rodiče“ může být pro některé lidi velmi destruktivní. Člověka, jehož rodiče si mnoho úcty nezaslouží, může taková rada dostat do ještě větších psychických problémů. Ke všem potížím z toxického dětství se totiž ještě přidá pocit selhání, že těm svým „úžasným“ rodičům neumí odpustit a že je dostatečně nectí, když má sto chutí jim prásknout dveřmi a už je nikdy nevidět.
Nechme ale psychology a vraťme se k Bibli. Jak je to s tou úctou myšleno v jejím textu? A dá se to aplikovat?
Moudrost původního přikázání
Bible byla původně napsána hebrejsky a při různých překladech došlo k různým zkreslením. Ne jinak je tomu v případě tohoto přikázání. Jeho znění v hebrejštině je: „Kabéd et-avicha ve’et-imecha“. Sloveso „Kabéd“ doslovně znamená „být těžký“, „mít váhu“, „mít hodnotu“.
Jak vidíte, původní znění neobsahuje nic o poslušnosti. Nic o tom, že děti svým rodičům něco dluží… Původní význam tohoto přikázání je, že máme rodiče považovat za důležité, přikládat jim váhu.
S tím beze zbytku souhlasím. Rodiče nejen že nám dali fyzický život. Fyzická rovina se obecně velmi přeceňuje, ale mnohem důležitější je rovina emoční a mentální. Rodiče nám především předali základní soubor hodnot, vzorců a přesvědčení prostřednictvím výchovy a vlastním příkladem. I tím, že rodiče strčí dítě do děcáku (nebo se chovají tak, že je jim odebráno), mu dávají určitou zprávu o fungování světa a vztahů, o jeho hodnotě. Není to moc hezká zpráva, ale je to zpráva, která má a bude mít pro daného člověka obrovskou váhu po celý jeho život.
Naše mysl je „naprogramována“ v prvních 6 letech věku. To, co jsme v té době u rodičů viděli a co jsme s nimi zažili (nebo neviděli a nezažili), nás bude ovlivňovat po zbytek života. Ať chceme nebo nechceme. Nehledě na počet absolvovaných terapií. Leccos se dá změnit a upravit a terapie má velký význam, ale je naivní si myslet, že můžete vymazat podstatnou část svého dětství.
Proto rodiče měli, mají a budou mít ve vašem životě váhu. Tvrdit opak znamená lhát si do vlastní kapsy. A lhaní do vlastní kapsy málokdy přináší něco dobrého. Většinou nás to jenom více a více uvězňuje v tom, co nechceme prožívat.
Rodiče tedy, ať byli skvělí nebo strašní nebo cokoli mezi tím, jsou důležití, mají váhu a hodnotu v našich životech.
Rozhodně není radno tento fakt popírat. Potud s originálním zněním Bible naprosto souzním a myslím si, že platí pro nás všechny bez rozdílu.
Důstojnost nebo poslušnost?
V biblickém slovníku se už ovšem dočtete překlady slova „kabéd“ jako „péče“, „respekt“, oddanost“. V Novém zákoně se dokonce užívají slova jako „uctívat“, „oslavovat“ či „bát se“.
Přikázání se začalo vykládat jako příkaz k trvalé a bezpodmínečné poslušnosti, či vysloveně jako kult osobnosti rodičů.
Mnozí ve svých interpretacích zapomněli na zodpovědnost rodičů vůči dětem. Tato zodpovědnost ovšem původně v Bibli zmíněna je: Apoštol Pavel v listu Efezským 6,4 říká: „A vy otcové, nepopouzejte k hněvu dítek svých, ale vychovávejte je v kázni a napomenutí Páně.“
Existují i výklady, které rodičovskou zodpovědnost v úvahu berou a tvrdí, že úcta k rodičům není slepá poslušnost, ale respekt k jejich roli.
Úcta v těchto výkladech znamená především zachování důstojnosti obou stran, a toho může být dosaženo i odpoutáním se či přerušením kontaktu, pokud je vztah toxický.
Je nepochybně důstojnější pro obě strany přestat se vídat, spíše než se hádat, bojovat či se vzájemně ponižovat. Dokonce by se dalo zamyslet i nad tím, zda pomáhání nad potřebnou míru nenarušuje důstojnost. Já osobně si myslím, že ano. Že děláte-li pro nebo za někoho něco, co je schopen udělat sám, snižujete tím jeho důstojnost. Nehledě na to, jestli mu vaše přehnaná pomoc vyhovuje, či jestli si ji dokonce vynucuje.
Tisíc podob úcty – vyberte si tu svou
A tak odpoutání se od rodičů, nastavení hranic či přerušení kontaktu nejsou nutně v rozporu s tímto přikázáním. Neexistují žádná objektivní měřítka, kdy to je a kdy to není přípustné a je na každém z nás, abychom si sami pro sebe vyhodnotili, jak a jestli chceme být v kontaktu se svými rodiči.
Přerušit s nimi kontakt může být v určitých případech dokonce vysloveně v souladu se zachováním důstojnosti obou stran, především pokud nadále dochází k ponižování, vydírání, apod.
A i když své rodiče odstřihnete a odstěhujete se na druhou stranu planety, stejně budou mít ve vašem životě váhu a důležitost tím, co vám stihli předat – pozitivního i negativního.
Stejně se s tímto „dárkem“ budete muset nějak vypořádat a pokud se s tím odmítnete vypořádat, zůstanete zajatci toxických vzorců, které budete reprodukovat a posouvat na další generace.
Pokud se tedy budeme bavit o přikázání „cti otce a matku“ ve smyslu poslušnosti, oddanosti a jakéhosi splácení dluhu za něco, o co jsme nežádali, pak říkám: kašlete na to! Ale pokud se bavíme o původním znění a hlubokém smyslu „tíhy“, „váhy“ a „hodnoty“, tak ty je dobré ctít. Ne kvůli rodičům, ne kvůli společenskému uznání, ale kvůli sobě.
Jedině když uznám roli svých rodičů ve svém životě a důležitost toho, co mi předali a nepředali, můžu s tím svobodně naložit a žít si svůj život podle sebe.
Dobře víme, jak končí předsevzetí „Nikdy nebudu jako moje matka!“ Takovéto věty jsou skutečným popřením úcty k rodičům ve smyslu uznání váhy. Všichni budeme trochu jako naše matka/otec, to je nevyhnutelné. Otázka je, jak moc a v čem…
Ctít ve smyslu uznání důležitosti tedy rozhodně ano. Co taková úcta znamená a jak ji ve svém konkrétním případě žít, to si musí každý najít sám. Všechny možnosti jsou otevřené a všechny jsou v pořádku, od oddanosti až po odstřižení se.
Rodiče nejsou na vrcholu pyramidy – ani v Bibli
Většina výkladů Bible se shoduje v tom, že „poslušnost Bohu“ je nadřazená poslušnosti rodičům. A jak si můžeme interpretovat „poslušnost Bohu“? Každý, jak chceme 🙂
Třeba jako uznání vyššího řádu, uznání toho, že tady máme nějaké poslání a nějaký potenciál, který máme naplnit a tím učinit tento svět lepším či přispět k rozvoji lidstva. A tak naplnění tohoto potenciálu je nadřazené naší oddanosti rodičům. Světu dlužíme plné rozvinutí a uplatnění našich talentů. A pokud nám rodiče v tomto rozvinutí a uplatnění talentů nějak brání, tak nezbývá než jim v tom bránění zabránit.
Jak přesně? Na to není univerzální návod.
Nikdo jiný než vy neprožil vaše dětství, nikdo jiný nerozumí vašemu vztahu s rodiči lépe než vy, nikdo vám nemá co diktovat, jak se k nim máte nebo nemáte chovat. Máte v tom úplnou svobodu, a svoboda s sebou přináší také zodpovědnost.
Role terapie ve zpracování této rodičovské „váhy“
A přestože nikdo, a tedy ani terapeut, nerozumí vašemu vztahu s rodiči lépe než vy sami, tak terapie je jedním z účinných způsobů, jak si sám/sama pro sebe najít ten správný „návod“ na to, jak vztah se svými rodiči žít, jak je ctít, jak jim odpustit, apod.
Terapeut by vám neměl podsouvat, co a jak máte dělat, ale měl by vám umět otevřít a držet prostor pro to, abyste si našli vlastní cestu.
Dále by vám měl umět nabídnout nové zkušenosti (prostřednictvím terapeutických technik, her, cvičení), díky kterým tu cestu uvidíte. A všechny cesty jsou v pořádku.
Terapie vám pomůže lépe pochopit, co se mezi vámi a rodiči dělo a děje. Umožní vám znovu-zpracovat traumatické zážitky z dětství a dospívání, a to i ty, které objektivně nejsou traumaty v pravém smyslu slova, které byly banální, ale pro vás osobně traumatizující.
Bylo mnohokrát prokázáno, že lidé, kteří byli opakovaně v dětství vystavováni lehkým traumatům (např. v podobě přísné kritiky nebo rodičovského perfekcionismu), si nesou v dospělosti velmi podobné až stejné projevy jako oběti traumat s velkým T (jako např. znásilnění). Není ani tak důležité, CO dítě prožilo, ale JAK to prožilo a jak to jeho mozek zpracoval.
Terapie vám tak umožní změnit postoj k tomu všemu, co se ve vašem dětství odehrálo.
Často přispěje k tomu, že si vybavíte více pozitivních vzpomínek, na kterých budete moci vystavět svoji sebeúctu a sebevědomí… Díky terapii je možné nakonec odpustit i ty nejhorší prohřešky bez toho, abyste v sobě cokoli potlačovali a obelhávali sami sebe. Odpuštění je totiž oblíbené a v souvislosti s rodiči hodně používané slovo, leč málokdo zná jeho skutečný význam…
Chcete-li udělat první krok ke zpracování „tíhy“, kterou vám rodiče (či jiné pečující osoby) předali, přijďte si o tom popovídat na úvodní terapeutické sezení.
