Přirozenost, zvyk a změna

Občas narážím s klienty na určitou rezistenci vůči změně ve stylu: „Ale já jsem takový a kdybych se změnil, tak už to nebudu já.“ Nebo: „Když budu chtít být jiný, tak nebudu přirozený.“ A co to vlastně je ta naše přirozenost? Máme něco jako vrozenou povahu, jejíž změna je nám nepřirozená a šli bychom proti sobě? Má výmluva „no já už jsem prostě takový typ“ nějaké opodstatnění?

Skutečně vrozené je málo co

Vrozené je například to, zda vnímáme svět více přes obrazy, zvuky nebo pocity. To, zda přemýšlíte v obrazech a filmech, melodiích a příbězích, nebo v pocitech, se může trochu měnit podle situací a lze se i cíleně učit přemýšlet jinak. Každý máme ale nějakou přirozenou preferenci, se kterou se narodíme a která je nám nejpohodlnější.

Z pozorování se zdá, že tato preference není ani zákonitě dědičná. Například moje máma má preferovaný vizuální kanál, já ten pocitový. A tak od dětství poslouchám, že „pro oči nevidím“, „jsem slepá jak patrona“, apod.

No, je to pravda, já nevidím, já cítím. Což neznamená, že s tím nemůžu nic dělat. V mnoha situacích už se mi daří i vidět a musím říct, že je to velmi obohacující a užitečné. Pocitové vnímání zůstává mojí přirozeností, ale dnes už reaguji flexibilněji a dokážu poslouchat i dívat se, když to situace vyžaduje. Umím také přimět svůj mozek, aby sluchové a vizuální vjemy opravdu vyhodnocoval a nepřehlížel je (nejde o kvalitu zraku nebo sluchu jako takových). Nezměnila jsem se, jen jsem si rozšířila repertoár možností. Moje přirozenost zůstala stejná a přesto nastala změna.

Většina toho, co považujeme za svou „povahu“, a o čem si třeba i myslíme, že to máme po rodičích, jsou spíše naučené vzorce myšlení a chování.

Prostě jsme v dětství jako houby nasáli způsoby přemýšlení našich rodičů, což je úplně přirozené a je to nevyhnutelný proces vývoje. Jen malé procento tvoří geneticky dané povahové rysy. A i to, co máme dané, můžeme rozvíjet a usměrňovat, nebo různě kombinovat s tím naučeným.

Jinými slovy změna a posun jsou vždycky možné. Stačí chtít.

Záměna zvyku za přirozenost

Když jsme se něco naučili, se můžeme se to také přeučit. A hlavně všechno, co jsme se naučili, jsme přijali ZVENKU. Možná se to časem stalo naší „přirozeností“, ale já bych tomu spíš říkala ZVYK. A přes naše zvyky a zvenčí naučené strategie už svou skutečnou přirozenost ani nevidíme. Ta totiž vychází ZEVNITŘ.

Přirozenost není totéž co naše zažité chování. Naopak – zvyky, které nám nepřinášejí spokojenost, můžeme měnit a postupně se tak přibližovat své skutečné přirozenosti, a tím i většímu štěstí a radosti.

Veškerá nespokojenost pramení z rozporu mezi naší přirozeností a tím, co ze zvyku děláme, čím jdeme podvědomě sami proti sobě. A tak někdy dočasný diskomfort může vést k mnohem většímu štěstí. Nebo lépe řečeno: Chcete-li se cítit příjemně, musíte začít dělat nepříjemné věci (aspoň trochu a aspoň občas).

Když se přibližujete své přirozenosti, je to tedy samo o sobě změna.

Dosáhnout přirozenosti vyžaduje práci

Přirozenost není ta nejjednodušší cesta, naopak. Není to to, co dennodenně dělám. Svou přirozenost musím objevit pod nánosem zvyků a naučených vzorců. A k tomu potřebuji tyto vzorce a zvyky změnit a najít sama sebe. I za cenu toho, že to, co najdu, nebude odpovídat tomu, co bych si přála najít.

Možná to nebude ani odpovídat tomu, co se obecně považuje za normální nebo cool. Objevit svoji přirozenost vyžaduje přijmout toto nemalé riziko. Proto tolik lidí zůstává ve svých zvycích. Udělají si z nich „přirozenost“ a občas si popláčou, že jsou holt takoví po mamince. Z vlastní zkušenosti říkám, že je to krátkodobě pohodlnější, nikoli lepší, užitečnější nebo dlouhodobě příjemnější.

Chcete-li se cítit příjemně, začněte dělat nepříjemné věci.

Tak jako nás při běhu trochu bolí tělo, ale po doběhnutí se cítíme dobře a jsme rádi, že jsme se k tomu dokopali. Nebo je hrozné vlézt do ledové vody, ale po vynoření nás zaplaví teplo a cítíme se skvěle. A stejně tak my akčňáci trpíme, když máme sedět dvacet minut v meditaci, ale potom odcházíme vyrovnanější, soustředěnější a odpočatější.

Začněte si všímat svých zvyků, které vám jsou příjemné a pohodlné, a zkuste je narušit. Udělejte to, co se vám nejvíc nechce udělat. Možná budete překvapení. Třeba objevíte sami sebe, poznáte se z jiné stránky. Možná zjistíte, že to děsivé je vám nakonec přirozenější… Kdyby to nefungovalo, vždy se můžete vrátit ke svým starým zvykům.