Chystáte se na terapii a říkáte si, jestli to bude fungovat? Jestli to stojí za investici? Nebo jste absolvovali x hodin sezení a přínos byl minimální? Ptáte se „proč se v terapii neposouvám?“
Je potřeba narovinu říct, že terapie někdy opravdu nefunguje. V tomto článku vám vysvětlím proč. Nastíníme si 9 faktorů, které efekt terapie spolehlivě zablokují. Budete tak vědět, na co si dát pozor a jakou terapii vybrat, aby fungovala.
Opravdu to nefunguje?
V první řadě bych ráda upozornila na fakt, že neúčinnost terapie bývá často zdánlivá. Nejprve situaci důkladně zanalyzujte a teprve pak vyhodnoťte, jestli skutečně nedošlo k žádnému posunu. Je totiž běžné, že se opakovaně dostáváme k řešení téhož tématu a snadno se může zdát, že se klient točí v kruhu. Resp. se to často zdá klientovi a věřte mi, že tento pocit z role klientky moc dobře znám.
Když se zamyslíte více, často zjistíte, že k určité změně došlo a vy řešíte sice stejné téma, ale z nové úrovně.
Například já jsem nejprve řešila téma sebedůvěry v práci. Tehdy jsem byla zaměstnancem ve střední firmě a díky NLP se mi tehdy povedlo výrazně zvednout mé sebevědomí ve vedení porad, prezentování a v komunikaci s věkově i služebně podstatně staršími kolegy. Myslela jsem si, že téma sebedůvěry mám tedy vyřešené. Pak jsem se ovšem pustila do podnikání na volné noze a na samostatný prodej mých vlastních služeb jsem měla sebedůvěry opět málo. Nemůžu tedy říct, že předchozí terapie nefungovala. Změnil se kontext a bylo potřeba řešit téma sebedůvěry znovu z další úrovně.
Pokud máte tedy pochybnosti o účinnosti vlastního terapeutického procesu, prozkoumejte důkladně, zda jsou oprávněné. Velmi doporučuji probrat to přímo se svým terapeutem/terapeutkou. Dále je dobré si průběžně mezi terapiemi psát deník. Když se vrátíte ke svým starším zápiskům, můžete porovnat, zda dnes už přemýšlíte jinak, nebo se opravdu jen cyklíte v tom samém.
Proč se v terapii neposouvám? aneb když to skutečně nefunguje:
Pokud terapie skutečně nefunguje, může za tím stát celá řada příčin, z nichž ty nejčastější si nyní probereme. Jestliže se vám tedy otázka „proč se v terapii neposouvám“ stále vrací, věnujte pozornost následujícím odstavcům.
1. Paměťové sítě se nepropojují
První z možných příčin selhání terapie je, že nedochází k propojení paměťových sítí. Traumatické zážitky se ukládají do jiné paměťové sítě než užitečné informace a pozitivní zkušenosti. Dokud nedojde k propojení těchto sítí, informace uložené dysfunkčně se nezmění.
V podstatě pak nafukujete tu „dobrou“ paměťovou síť, ale ta „špatná“ síť zůstává nedotčená.
A jelikož ta druhá zmíněná má silný negativní náboj, tak vždycky tzv. „vyhraje“. Vaše problémy přetrvávají nehledě na to, kolik pozitivních zážitků a užitečných vhledů jste si z terapie odnesli.
Cílem terapie není, abyste prožili co nejvíc hezkých zážitků. Tyto zážitky a nové informace musíte propojit s traumatickými vzpomínkami, aby se tyto mohly tzv. „přezpracovat“ a uložit v pozitivní formě.
Terapie nemůže změnit vaši minulost. Nelze změnit to, co se stalo. Terapie přezpracovává uložené zkušenosti tak, abyste se z nich poučili a dokázali konstruktivně tvořit svou budoucnost.
„Jizvy“ (myšleno obrazně) vám mají připomínat, co cenného jste se naučili. Mají zůstat přítomné jako připomínka a součást vašeho příběhu. Nemají bolet a omezovat vaši svobodu. Ale nemůžou ani bezezbytku zmizet.
Terapeut dělá chybu, když se nevrací k původním vzpomínkám a předstírá, že po přepsání už neexistují. Původní zkušenost ale potřebujete propojit s novou, aby se mohla uložit v užitečnější podobě a aby změna byla skutečná.
Problém nastává i ve chvíli, kdy máte v pozitivní části málo materiálu a terapeut se zaměřuje hlavně na negativní obsah. Trauma se pak nemá s čím propojit a změna nenastane. Toto se děje například u traumat z velmi raného dětství, kdy člověk odjakživa funguje v neužitečných vzorcích a nikdy nic jiného nezažil. Např. si celý život připadá odmítaný a neumí si ani představit, jak by se projevoval, kdyby se cítil přijatý.
V takové situaci musíte s terapeutem nejdřív vytvořit pozitivní zkušenosti. Můžete také posbírat drobné pozitivní momenty z minulosti a vědomě je zpracovat. Teprve potom má smysl pustit se do práce s traumatem.
2. Použitá metoda neodpovídá vašim potřebám
Když vaše potíže vznikly kvůli nahromaděným dětským traumatům, potřebujete metodu, která s traumaty pracuje přímo. Existenciální ani humanistická terapie vám v takové situaci nepřinese dostatečný efekt. Naopak pokud řešíte krizi identity nebo ztrátu smyslu života, práce s dětstvím vám pomůže jen omezeně.
Terapie většinou přinese alespoň nějaký posun. Všechny metody fungují, pokud je terapeut provádí správně a pokud proces neblokuje nefunkční vztah nebo skrytý zisk z problému. Když si ale vyberete metodu, která odpovídá skutečné příčině vašich potíží, dosáhnete výsledků rychleji a s menším úsilím.
Nožem taky dotáhnete šroubek a šroubovákem ukrojíte chleba, když nemáte nic jiného po ruce. Výsledek však nebude optimální a už vůbec nebude odpovídat vynaloženému úsilí. V terapii je to podobné: na různé potíže fungují optimálně různé metody.
Pokud vás výběr správné metody terapie zajímá, přečtěte si tento rozsáhlý článek založený na integrální psychologii Kena Wilbera. Jak ale uvidíte níže, jsou důležitější faktory, než je terapeutická metoda.
3. Potřebujete více času
Klienti často chtějí okamžitý efekt. Když se ptám na minulé zkušenosti s terapií, říkají mi „absolvovala jsem asi 6 sezení s jednou terapeutkou, bylo to fajn, ale v konečném důsledku mi to nepomohlo.“
Dovolím si říct, že to nejspíš nebyla chyba dané terapeutky, ale chyba nedokončeného terapeutického procesu. Problém, se kterým na terapii přicházíte, se často tvořil a posiloval desítky let. Než se vaše nastavení mysli změní tak, abyste se za chvíli nevrátili ke starým vzorcům, chvíli to trvá. A „chvílí“ tady myslím několik měsíců.
Zkušenost ukazuje, že k signifikantním a nevratným změnám dochází cca po 9 měsících práce.
Samozřejmě záleží také na intenzitě a na každém člověku. Nedá se generalizovat. Ale z vlastní zkušenosti doporučuji vytrvat déle, zvláště pokud vidíte, že to funguje.
Mnoho lidí se spokojí s dílčím výsledkem a terapii ukončí po prvním úspěchu. Úspěšná změna není signálem k přerušení terapie, ale spíš k jejímu pokračování. Pokud totiž pozitivní změny neupevníte a nenavrstvíte na ně další, za pár měsíců efekt vyprchá a vy se vrátíte do zajetých kolejí.
4. Váš problém je příliš dobrý
Každý problém má svoji výhodu, jakkoli se to někdy nezdá a může to člověku připadat až absurdní. Jakou výhodu může mít nízká sebedůvěra, prokrastinace nebo dokonce úzkost či deprese? Naše problémy se nám často jeví jako čistě negativní a chceme se jich mermo-mocí zbavit.
Pravdou ale je, že každý problém má svůj „raison d’être“, neboli důvod bytí. Každý problém má nějaký smysl, nějakou pozitivní funkci, nějakou výhodu. Kdyby neměl, tak bychom se ho již dávno zbavili, nebo bychom ani nedovolili, aby vzniknul. Tato výhoda je nejčastěji podvědomá a je velmi důležitá.
Ani ten nejlepší terapeut s nejlepší metodou vás nedonutí jít proti vašemu vnitřnímu hodnotovému systému. Představte si příklad, kdy vaší důležitou hodnotou je blízkost s druhými lidmi. A tuto blízkost získáváte tím, že si stěžujete na svůj problém. Pak se logicky tohoto problému nechcete vzdát, protože byste přišli o blízkost. A ta je pro vás cennější než cokoli jiného.
Terapie tedy nebude fungovat, dokud se nezaměří právě na tuto výhodu, neboli zisk z problému.
Jestliže se zdá, že terapie nefunguje, zamyslete se (ideálně se svým terapeutem) nad tím, proč si svůj problém hýčkáte. Co pozitivního vám přináší? O co byste přišli, kdyby opravdu došlo ke změně? Možná to bude klíčový moment terapie.
Dobří terapeuti toto téma samozřejmě otevírají sami od sebe a opakovaně, aby k zablokování procesu nedošlo.
5. Kompenzace místo léčení
Může se stát, že vám terapeut místo léčení podstrčí kompenzaci. Místo aby reálně pracoval na zvýšení vašeho sebevědomí tzv. zevnitř, dodává vám jej zvenku tím, že vás oceňuje, chválí a povzbuzuje. Terapeut by převážnou část spolupráce neměl nijak hodnotit vaši osobu, ani vaše chování. A to ani pozitivně.
Pozitivní hodnocení zvenčí vytváří závislost a reálné zvnitřněné sebevědomí nebuduje.
Dalším způsobem kompenzace je kompenzace prostřednictvím náhrady rodiče. Pokud váš terapeut vstoupí do role hodného rodiče, který vám v dětství chyběl, a zároveň s vámi nepracuje na zpracování tohoto nedostatku, stanete se na něm závislí a po skončení terapie se vrátíte na políčko „start“, protože o tohoto hodného rodiče přijdete.
Je běžné, že si ze svého terapeuta nebo terapeutky rodiče uděláte. Uvidíte v něm buď své opravdové rodiče (tzn. bude vás rozčilovat), nebo ideální rodiče, které jste si vždycky přáli mít (tzn. budete ho/ji mít rádi). Tento jev se nazývá „přenos“ a je v terapii naprosto běžný.
Terapeut by si měl být přenosu vědom a měl by s ním umět pracovat.
Terapeut vám nejvíc uškodí ve chvíli, kdy začne aktivně hrát roli vašeho rodiče a přestane dělat skutečnou terapeutickou práci. Pak dochází ke kompenzaci něčeho, co vykompenzovat nelze. A jakmile ta role přestane terapeuta bavit, nebo vám dojdou peníze, spadnete tam, kde jste byli.
Jako klient se před tím můžete chránit tak, že se svým terapeutem nebo terapeutkou pravidelně mluvíte o samotném vztahu. Skutečně dobrý terapeut takovou debatu časem otevře sám, především pokud pozoruje, že dochází k přenosu.
Špatný terapeut se takovému rozhovoru vyhýbá a vyvolává ve vás pocit viny, že pokud se vám něco nelíbí, je to vaše chyba. V tu chvíli víte, že máte jít pryč.
6. Dynamika vztahu odporuje cílům terapie
Vztah je důležitější než všechny techniky. Největší efekt terapie je efekt, který terapeut dělá podvědomě svými postoji k vám. Když se chcete naučit asertivně chovat, ale v terapii terapeuta slepě posloucháte a nikdy mu neodporujete, tato dynamika převáží a brání vašemu rozvoji.
Pokud terapeut vaše projevy asertivity vůči němu kritizuje nebo na ně reaguje odmítavě, asertivitě se nenaučíte, ani kdyby používal tu nejúčinnější metodu.
Terapeut má být první člověk, který ve vás uvidí toho, kým se chcete stát a kým se můžete stát. Má být první, kdo vás podpoří v nových vzorcích chování.
Terapie by měla být tím cvičným prostředím, kde si můžete v bezpečí vyzkoušet nové způsoby reagování bez rizika odmítavé reakce.
Vztah tedy může celý terapeutický proces buď zásadním způsobem podpořit, nebo totálně zasabotovat.
7. Rigidní terapeutický vztah
Když si hledáte terapeuta ve chvíli, kdy máte problém (například nízkou asertivitu), přirozeně vás to přitahuje k někomu, kdo odráží vaše staré vzorce. Takové nastavení dokonce sami vyžadujete. Očekáváte autoritativní přístup a to, že bude mít terapeut nad vámi ‚navrch‘. Zpočátku vám to vyhovuje a dává vám to pocit bezpečí. Máte dojem, že on nebo ona ví, co dělá.
Je přirozené, že v terapeutovi chcete vidět to, co vám chybí. Proto se dynamika na začátku přizpůsobí vašemu původnímu nastavení a terapeut se tomu musí přizpůsobit, aby mezi vámi mohla vzniknout důvěra.
Pokud terapie zafunguje, vy se začnete měnit a budete potřebovat změnit i terapeutický vztah a jeho dynamiku.
Když se v terapii začnete měnit, potřebujete změnit i dynamiku vztahu. Dobrý terapeut na to reaguje jako první — počítá s tím, vítá to a aktivně vás v tom podporuje. Ne každý to ale dokáže. Někteří terapeuti dynamiku nezmění, protože jim původní nastavení vyhovuje.
V dlouhodobé terapii je nutné vztah několikrát přizpůsobit. Záleží na flexibilitě terapeuta, jak velký prostor pro váš rozvoj dokáže vytvořit. Jakmile terapeut nedokáže vztah sladit s vašimi terapeutickými cíli, začne vás brzdit a držet ve starých vzorcích. V takové chvíli se terapie zastaví a je čas odejít a najít vztah, který vám bude vyhovovat víc.
Střídání terapeutů ale není ideální. Znovu musíte všechno vyprávět, znovu budovat důvěru a znovu vytvářet vztah. Mnohem efektivnější je najít si flexibilního terapeuta, který se dokáže měnit spolu s vámi a provázet vás klidně i několik let.
8. Žádný vztah, absence důvěry
Někdy se stane, že se mezi vámi a terapeutem žádný vztah nevytvoří — ať už kvůli vám, terapeutovi nebo oběma. Pokud terapeuta k sobě nepustíte, nezačnete mu důvěřovat a nebudete ochotni s ním sdílet nepříjemné emoce nebo důležité, ale ‚negativní‘ věci, k posunu nedojde, ani kdyby byl terapeut sebevíc schopný.
Klienti často lpí na tom, aby si o nich terapeut nemyslel nic špatného. Je to přirozené a většinou to souvisí s problémem, se kterým na terapii přicházejí. Postupně ale potřebují pochopit, že mohou terapeutovi říct cokoli, brečet před ním nebo prožívat vztek a další těžké emoce — a terapeut je za to soudit nebude.
Klient by si měl časem dovolit být před terapeutem sám sebou ve vší své nedokonalosti. Pokud takový vztah nelze z jakéhokoli důvodu vytvořit, je terapie zbytečná.
Neboť v tom případě svému terapeutovi neříkáte pravdu a on tak nemá jak s vámi pracovat. V takovém případě držíte jako klient příliš mnoho kontroly nad sebou i nad vztahem a ke změně nemůže dojít.
Dobrý vztah s terapeutem je poměrně dost blízký vztah plný důvěry, upřímnosti a otevřenosti. I terapeut by před vámi měl být sám sebou a nesnažit se mít nasazenou nějakou masku perfektního člověka, nebo dokonalého „stroje“.
I terapeut by měl být autentický a do určité míry zranitelný. Jinými slovy lidský. S maskou totiž nelze vytvořit vztah důvěry.
Vytvoření takového vztahu trvá různě dlouho. Někteří klienti mají za sebou taková traumata, že pustit byť jen trošičku kontroly je nepředstavitelné. Pak to trvá pochopitelně mnohem déle, třeba i mnoho měsíců. Pokud se to ale ani trochu nedaří, měl by takový klient zkusit někoho jiného. Někdy je to prostě nekompatibilita osobností a nikdo není „vinen“.
9. Terapeut neunesl vaše emoce
Když terapeut nezvládne intenzitu vašich emocí a zareaguje strachem, stažením, studem nebo odmítnutím, vaše důvěra se rychle rozpadne. Příště si takovou emoci nedovolíte, protože v prostoru necítíte nikoho, kdo by ji unesl.
Terapeut by měl být schopen unést jakoukoli klientovu emoci, a to i kdyby byla namířena proti němu.
V opravdovém vztahu důvěry a otevřenosti můžete svému terapeutovi říct i to, že vás s.e.r.e. A on se nenaštve. Unese to, protože ví, že vaše naštvání je váš problém a on je tady proto, aby vám s vaším problémem pomohl, ne aby si jej bral osobně.
Ve funkčním terapeutickém vztahu si můžete dovolit prožívat i velmi silné emoce, aniž by vás terapeut viděl jako slabé či dětinské. Jakkoli jste momentálně bezmocní, nešťastní, nebo vzteklí a nenávistní, terapeut by měl neustále vidět váš potenciál. Měl by vidět ZA vaše emoce. Měl by vědět, že jste mnohem víc, než vaše momentální pocity a s tímto postojem se na vás dívat. Už toto samo o sobě je léčivé. A naopak když to chybí a terapeut vás za vaše emoce soudí, pohřbí to celou terapii bez ohledu na vědecky ověřené a/nebo super-moderní metody.
Aby terapie fungovala
Z výše uvedeného vyplývá, že aby terapie opravdu fungovala, potřebujete na prvním místě zdravý terapeutický vztah s flexibilním terapeutem/terapeutkou. Dále potřebujete metodu, která odpovídá vašim potřebám, a která umožní propojit paměťové sítě a případně znovu-zpracovat dysfunkčně uložené vzpomínky. Zatřetí musíte vyřešit svou výhodu z problému. A nakonec potřebujete dostatek času, aby se změny mohly udít a konsolidovat. Čas potřebujete i k tomu, abyste mohli s terapeutem vytvořit vztah důvěry a otevřenosti.
V pořadí důležitosti bychom mohli faktory úspěchu seřadit následovně:
- Funkční a flexibilní terapeutický vztah
- Podchycení výhody z problému
- Čas, čas a zase čas
- Vhodná metoda
Není tedy až tak potřeba dlouze laborovat nad tím, jakou metodu zvolit. Spíše si vyberte terapeuta či terapeutku, který/á ve vás vzbuzuje důvěru a umí pracovat s terapeutickým vztahem. A pak si dejte dostatek času a vytrvejte.
Chcete-li si být jisti, že jste na správné cestě a terapie opravdu dává smysl, můžete použít kritéria popsaná v tomto článku.
Vše, co ve svých článcích píšu, se usilovně snažím aplikovat vůči svým klientům. Články z rubriky „Jak funguje terapie“ popisují především, jak funguje terapie se mnou a jsou takovým mým mementem. Je-li vám můj přístup sympatický, ráda vás uvítám na úvodním sezení.
