Chystáte se na terapii, ale máte pochybnosti, jestli to bude fungovat? Jestli to stojí za investici? Nebo jste absolvovali x hodin sezení a přínos byl minimální?
Je potřeba narovinu říct, že terapie někdy opravdu nefunguje. V tomto článku vám vysvětlím proč. Nastíníme si 9 faktorů, které efekt terapie spolehlivě zablokují. Budete tak vědět, na co si dát pozor a jakou terapii vybrat, aby fungovala.
Opravdu to nefunguje?
V první řadě bych ráda upozornila na fakt, že neúčinnost terapie bývá často zdánlivá. Je potřeba hlouběji analyzovat situaci a vyhodnotit, jestli skutečně nedošlo k žádnému posunu. Je totiž běžné, že se opakovaně dostáváme k řešení téhož tématu a snadno se může zdát, že se klient točí v kruhu. Resp. se to často zdá klientovi a věřte mi, že tento pocit z role klientky moc dobře znám.
Když se zamyslíte více, často zjistíte, že k určité změně došlo a vy řešíte sice stejné téma, ale z nové úrovně.
Například já jsem nejprve řešila téma sebedůvěry v práci. Tehdy jsem byla zaměstnancem ve střední firmě a díky NLP se mi tehdy povedlo výrazně zvednout mé sebevědomí ve vedení porad, prezentování a v komunikaci s věkově i služebně podstatně staršími kolegy. Myslela jsem si, že téma sebedůvěry mám tedy vyřešené. Pak jsem se ovšem pustila do podnikání na volné noze a na samostatný prodej mých vlastních služeb jsem měla sebedůvěry opět málo. Nebylo to tedy tak, že by předchozí terapie nefungovala, ale změnil se kontext a bylo potřeba řešit téma sebedůvěry znovu z další úrovně.
Pokud máte tedy pochybnosti o účinnosti vlastního terapeutického procesu, prozkoumejte důkladně, zda jsou oprávněné. Velmi doporučuji probrat to přímo se svým terapeutem/terapeutkou. Dále je dobré si průběžně mezi terapiemi psát deník. Když se vrátíte ke svým starším zápiskům, můžete porovnat, zda dnes už přemýšlíte jinak, nebo se opravdu jen cyklíte v tom samém.
Když terapie opravdu nefunguje:
Pokud terapie skutečně nefunguje, může za tím stát celá řada příčin, z nichž ty nejčastější si nyní probereme.
1. Paměťové sítě se nepropojují
První z možných příčin selhání terapie je, že nedochází k propojení paměťových sítí. Traumatické zážitky jsou uloženy v separátní síti, a užitečné informace a pozitivní zkušenosti se ukládají do jiné sítě. Dokud nedojde k propojení těchto sítí, informace uložené dysfunkčně se nezmění.
V podstatě pak nafukujete tu „dobrou“ paměťovou síť, ale ta „špatná“ síť zůstává nedotčená.
A jelikož ta druhá zmíněná má silný negativní náboj, tak vždycky tzv. „vyhraje“ a vaše problémy budou přetrvávat nehledě na to, kolik pozitivních zážitků a užitečných vhledů jste si z terapie odnesli.
Cílem terapie není, abyste si odnesli co nejvíc hezkých zážitků. Tyto zážitky a nové informace je potřeba propojit s traumatickými vzpomínkami, aby se tyto mohly tzv. „přezpracovat“ a uložit v pozitivní formě.
Terapie nemůže změnit vaši minulost. Nelze změnit to, co se stalo. Cílem terapie by mělo být přezpracovat uložené zkušenosti tak, abyste se z nich poučili a dokázali konstruktivně tvořit svou budoucnost.
„Jizvy“ (myšleno obrazně) vám mají připomínat, co cenného jste se naučili. Mají zůstat přítomné jako připomínka a součást vašeho příběhu. Nemají bolet a omezovat vaši svobodu. Ale nemůžou ani bezezbytku zmizet.
Je tedy chybou, pokud se terapeut nevrací k původním vzpomínkám a tváří se, že po „přepsání“ to původní přestává existovat. Naopak. To původní je potřeba propojit s tím novým, aby se to mohlo uložit v užitečnější podobě a došlo k opravdovému posunu.
2. Použitá metoda neodpovídá vašim potřebám
Jsou-li v zárodku vašich potíží nakumulovaná traumata z dětství, nepomůže vám existenciální ani humanistická terapie. Naopak prožíváte-li krizi identity či vám chybí smysl života, rýpat se v dětství bude mít slabý dopad.
Málokdy se stane, že vám terapie nepřinese vůbec nic. Všechny metody mají účinek pro každého (jsou-li dobře prováděny a nejsou-li sabotovány nefunkčním terapeutickým vztahem – viz níže). Leč vyberete-li metodu, která odpovídá příčině vašich problémů, dosáhnete podstatně rychleji podstatně lepších výsledků.
Nožem taky dotáhnete šroubek a šroubovákem ukrojíte chleba, když nemáte nic jiného po ruce. Ale umíte si asi představit, že výsledek nebude optimální a už vůbec nebude odpovídat tomu, jak jste se nadřeli. V terapii je to podobné: na různé potíže fungují optimálně různé metody.
K tomuto tématu výběru správné metody jsem dříve napsala rozsáhlý článek založený na integrální psychologii Kena Wilbera. Jak ale uvidíte níže, jsou důležitější faktory, než je terapeutická metoda.
3. Potřebujete více času
Klienti často chtějí okamžitý efekt. Když se ptám na minulé zkušenosti s terapií, říkají mi „absolvovala jsem asi 6 sezení s jednou terapeutkou, bylo to fajn, ale v konečném důsledku mi to nepomohlo.“
Dovolím si říct, že to nejspíš nebyla chyba dané terapeutky, ale chyba nedokončeného terapeutického procesu. Problém, se kterým na terapii přicházíte, se často tvořil a posiloval desítky let. Než se vaše nastavení mysli změní tak, abyste se za chvíli nevrátili ke starým vzorcům, chvíli to trvá. A „chvílí“ tady myslím několik měsíců.
Zkušenost ukazuje, že k signifikantním a nevratným změnám dochází cca po 9 měsících práce.
Samozřejmě záleží také na intenzitě a na každém člověku. Nedá se generalizovat. Ale z vlastní zkušenosti doporučuji vytrvat déle, zvláště pokud vidíte, že to funguje.
Mnoho lidí se spokojí s dílčím výsledkem a terapii ukončí po prvním úspěchu. Úspěšná změna není signálem k přerušení terapie, ale spíš k jejímu pokračování. Pokud totiž pozitivní změny neupevníte a nenavrstvíte na ně další, za pár měsíců efekt vyprchá a vy se vrátíte do zajetých kolejí.
4. Váš problém je příliš dobrý
Každý problém má svoji výhodu, jakkoli se to někdy nezdá a může to člověku připadat až absurdní. Jakou výhodu může mít nízká sebedůvěra, prokrastinace nebo dokonce úzkost či deprese? Naše problémy se nám často jeví jako čistě negativní a chceme se jich mermo-mocí zbavit.
Pravdou ale je, že každý problém má svůj „raison d’être“, neboli důvod bytí. Každý problém má nějaký smysl, nějakou pozitivní funkci, nějakou výhodu. Kdyby neměl, tak bychom se ho již dávno zbavili, nebo bychom ani nedovolili, aby vzniknul. Tato výhoda je nejspíš podvědomá, ale je, a je důležitá.
Ani ten nejlepší terapeut s nejlepší metodou vás nedonutí jít proti vašemu vnitřnímu hodnotovému systému. Pokud je pro vás například blízkost s druhými lidmi prioritní hodnotou a aktuálně tuto blízkost získáváte díky tomu, že si můžete stěžovat na svůj problém, pak se podvědomě nebudete chtít tohoto problému vzdát. Přišli byste totiž o blízkost, která je pro vás cennější než cokoli jiného.
Terapie tedy nebude fungovat, dokud se nezaměří právě na tuto výhodu, neboli zisk z problému.
Jestliže se zdá, že terapie nefunguje, zamyslete se (ideálně se svým terapeutem) nad tím, proč si svůj problém hýčkáte. Co pozitivního vám přináší? O co byste přišli, kdyby opravdu došlo ke změně? Možná to bude klíčový moment terapie.
Dobří terapeuti toto téma samozřejmě otevírají sami od sebe a opakovaně, aby k zablokování procesu nedošlo.
5. Kompenzace místo léčení
Může se stát, že vám terapeut místo léčení podstrčí kompenzaci. Místo aby reálně pracoval na zvýšení vašeho sebevědomí tzv. zevnitř, dodává vám jej zvenku tím, že vás oceňuje, chválí a povzbuzuje. Terapeut by převážnou část spolupráce neměl nijak hodnotit vaši osobu, ani vaše chování. A to ani pozitivně.
Pozitivní hodnocení zvenčí vytváří závislost a reálné zvnitřněné sebevědomí nebuduje.
Dalším způsobem kompenzace je kompenzace prostřednictvím náhrady rodiče. Pokud váš terapeut vstoupí do role hodného rodiče, který vám v dětství chyběl, a zároveň s vámi nepracuje na zpracování tohoto nedostatku, stanete se na něm závislí a po skončení terapie se vrátíte na políčko „start“, protože o tohoto hodného rodiče přijdete.
Je běžné, že si ze svého terapeuta nebo terapeutky rodiče uděláte. Začnete v něm vidět buď své opravdové rodiče (tzn. bude vás rozčilovat), nebo ideální rodiče, které jste si vždycky přáli mít (tzn. budete ho/ji mít rádi). Tento jev se nazývá „přenos“ a je v terapii naprosto běžný.
Terapeut by si měl být přenosu vědom a měl by s ním umět pracovat.
To nejhorší, co vám může udělat, je začít vám toho rodiče aktivně hrát a rezignovat na terapeutickou práci. Pak dochází ke kompenzaci něčeho, co vykompenzovat nelze. A jakmile ta role přestane terapeuta bavit, nebo vám dojdou peníze, spadnete tam, kde jste byli.
Jedním ze způsobů, jak se před tímto jako klient chránit, je pravidelně se svým terapeutem/terapeutkou komunikovat o vztahu samotném. Skutečně dobrý terapeut takovou debatu časem otevře sám, především pokud pozoruje, že dochází k přenosu.
Špatný terapeut se takovému rozhovoru bude bránit a vzbuzovat ve vás pocity viny, že jestli se vám něco nelíbí, je to vaše chyba. V tu chvíli víte, že máte jít pryč.
6. Dynamika vztahu odporuje cílům terapie
Vztah je důležitější než všechny techniky. Největší efekt terapie je efekt, který terapeut dělá podvědomě svými postoji k vám. Pokud je vašim cílem naučit se asertivnímu chování, ale s terapeutem máte nastaveno, že jej slepě posloucháte a nikdy mu neodporujete, tato dynamika převáží a bude bránit rozvoji vaší asertivity. Když bude terapeut vaše projevy asertivity vůči němu samotnému kritizovat, nebo na ně bude reagovat odmítavě, asertivitě se nenaučíte, ani kdyby měl terapeut v rukou tu nejzázračnější terapeutickou metodu.
Terapeut by měl být ten první, který ve vás uvidí toho člověka, kterým se chcete stát a kterým máte potenciál se stát. Měl by být ten první, který vás podpoří v nových vzorcích chování.
Terapie by měla být tím cvičným prostředím, kde si můžete v bezpečí vyzkoušet nové způsoby reagování bez rizika odmítavé reakce.
Vztah tedy může celý terapeutický proces buď zásadním způsobem podpořit, nebo totálně zasabotovat.
7. Rigidní terapeutický vztah
Háček je v tom, že terapeuta si hledáte ve fázi, kdy máte problém (např. zmíněnou absenci asertivity). Bude vám tedy dobře s někým, kdo bude reflektovat vaše staré vzorce. Budete dokonce vyžadovat takové nastavení. Budete například očekávat autoritativní přístup a že bude mít terapeut nad vámi tzv. „navrch“. Bude vám v tom zprvu dobře, bude vám to dávat pocit bezpečí. On/ona ví, co dělá.
Je přirozené, že v terapeutovi budete chtít vidět to, co vám chybí. Dynamika bude zprvu odpovídat vašemu původnímu nastavení a terapeut se tomu bude muset přizpůsobit, abyste si k němu mohli vytvořit důvěru.
Pokud terapie zafunguje, vy se začnete měnit a budete potřebovat změnit i terapeutický vztah a jeho dynamiku.
Dobrý terapeut by měl být v tomto krok před vámi a na takovou změnu být připravený. A měl by ji vítat s nadšením. Ne vždy tomu tak ale je a někdy terapeut není schopen dynamiku změnit, protože mu ta původní jednoduše vyhovuje.
Při dlouhodobé terapii je potřeba dynamiku přizpůsobit klidně i několikrát a záleží na flexibilitě terapeuta, jak velký prostor pro rozvoj bude schopen vám nabídnout. Jakmile terapeut není schopen přizpůsobit vztah terapeutickým cílům, bude vás tento vztah brzdit a držet ve starých vzorcích. Terapie se zastaví a je čas jít jinam, najít jinou, více vyhovující dynamiku.
Takovéto střídání terapeutů ovšem není optimální, protože budete muset opět někomu vše vyprávět od začátku a znovu navazovat důvěru a budovat vztah. Je tedy daleko efektivnější najít si terapeuta flexibilního, který se bude umět měnit spolu s vámi a bude schopen vás na vaší cestě doprovázet i několik let.
8. Žádný vztah, absence důvěry
Může se také stát, že se žádný vztah nevytvoří, ať už vinou terapeuta, nebo klienta, nebo obou. Pokud terapeuta k sobě nepustíte, nezačnete mu v určitou chvíli důvěřovat, nebudete ochotni před ním prožívat nepříjemné emoce a sdělovat mu důležité, leč „negativní“ záležitosti, k posunu opět nedojde, ani kdyby byl terapeut kouzelník.
Klienti občas příliš lpí na tom, aby si o nich terapeut nemyslel něco špatného. Což je přirozené a bývá to součástí jejich problému, se kterým na terapii přicházejí. Časem by ale měl i takový klient pochopit, že může terapeutovi říct cokoli, brečet před ním, nebo prožívat vztek a další nepříjemné emoce… a terapeut jej za to soudit nebude.
Klient by si měl časem dovolit být před terapeutem sám sebou ve vší své nedokonalosti. Pokud takový vztah nelze z jakéhokoli důvodu vytvořit, je terapie zbytečná.
Neboť v tom případě svému terapeutovi neříkáte pravdu a on tak nemá jak s vámi pracovat. V takovém případě držíte jako klient příliš mnoho kontroly nad sebou i nad vztahem a ke změně nemůže dojít.
Dobrý vztah s terapeutem je poměrně dost blízký vztah plný důvěry, upřímnosti a otevřenosti. I terapeut by před vámi měl být sám sebou a nesnažit se mít nasazenou nějakou masku perfektního člověka, nebo dokonalého „stroje“.
I terapeut by měl být autentický a do určité míry zranitelný. Jinými slovy lidský. S maskou totiž nelze vytvořit vztah důvěry.
Vytvoření takového vztahu trvá různě dlouho. Někteří klienti mají za sebou taková traumata, že pustit byť jen trošičku kontroly je nepředstavitelné. Pak to trvá pochopitelně mnohem déle, třeba i mnoho měsíců. Pokud se to ale ani trochu nedaří, měl by takový klient zkusit někoho jiného. Někdy je to prostě nekompatibilita osobností a nikdo není „vinen“.
9. Terapeut neunesl vaše emoce
Pokud terapeut neunese intenzitu vašich emocí a zareaguje strachem, stažením se, studem, či odmítnutím, vaše důvěra půjde pochopitelně rychle do kopru a příště už si takovou emoci nedovolíte, protože v prostoru není nikdo, kdo by byl schopen ji unést.
Terapeut by měl být schopen unést jakoukoli klientovu emoci, a to i kdyby byla namířena proti němu.
V opravdovém vztahu důvěry a otevřenosti můžete svému terapeutovi říct i to, že vás s.e.r.e. A on se nenaštve. Unese to, protože ví, že vaše naštvání je váš problém a on je tady proto, aby vám s vaším problémem pomohl, ne aby si jej bral osobně.
Ve funkčním terapeutickém vztahu si můžete dovolit prožívat i velmi silné emoce, aniž byste byli viděni jako slabí či dětinští. Jakkoli jste momentálně bezmocní, nešťastní, nebo vzteklí a nenávistní, terapeut by měl neustále vidět váš potenciál. Měl by vidět ZA vaše emoce. Měl by vědět, že jste mnohem víc, než vaše momentální pocity a s tímto postojem se na vás dívat. Už toto samo o sobě je léčivé. A naopak když to chybí a jste za vaše emoce souzeni, pohřbí to celou terapii bez ohledu na vědecky ověřené a/nebo super-moderní metody.
Aby terapie fungovala
Z výše uvedeného vyplývá, že aby terapie opravdu fungovala, potřebujete na prvním místě zdravý terapeutický vztah s flexibilním terapeutem/terapeutkou. Dále potřebujete metodu, která odpovídá vašim potřebám, a která umožní propojit paměťové sítě a případně znovu-zpracovat dysfunkčně uložené vzpomínky. Zatřetí musíte vyřešit svou výhodu z problému. A nakonec potřebujete dostatek času, aby se změny mohly udít a konsolidovat. Čas potřebujete i k tomu, abyste mohli s terapeutem vytvořit vztah důvěry a otevřenosti.
V pořadí důležitosti bychom mohli faktory úspěchu seřadit následovně:
- Funkční a flexibilní terapeutický vztah
- Podchycení výhody z problému
- Čas, čas a zase čas
- Vhodná metoda
Není tedy až tak potřeba dlouze laborovat nad tím, jakou metodu zvolit. Spíše je dobré si vybrat terapeuta či terapeutku, které/mu budete schopni důvěřovat a otevřít se, a který/která umí pracovat s terapeutickým vztahem. A pak si dát dostatek času a vytrvat.
Chcete-li si být jisti, že jste na správné cestě a terapie opravdu dává smysl, můžete použít kritéria popsaná v tomto článku.
Vše, co ve svých článcích píšu, se usilovně snažím aplikovat vůči svým klientům. Články z rubriky „Jak funguje terapie“ popisují především, jak funguje terapie se mnou a jsou takovým mým mementem. Je-li vám můj přístup sympatický, ráda vás uvítám na úvodním sezení.
