O terapiích i koučinku stále koluje celá řada mýtů a nepravd, z nichž jedna zásadní se týká VEDENÍ. Lidé mají představu, že terapeut nebo kouč je povede. Jako by byl terapeut či kouč jakýsi předskokan, který prošel klientovým životem před ním a má v ruce návod. Jenomže každý žijeme svůj život jen jednou a napoprvé, nikdo jiný žádný manuál nemá a žádný opravný pokus není.
Ani terapeut, ani kouč by neměli „vést klienta“. Kouč má vést koučink, terapeut má vést terapii. Ale ani jeden nemá vést klienta. Co to znamená?
Proč terapeut nemá (nesmí) klienta VÉST?
Jako terapeut nemám návod na klientův život. Nekráčela jsem nikdy v jeho botách. Nemůžu vědět, co je pro něj dobré. Mám empatii, intuici a techniky, jak to z něj chytrými otázkami vytáhnout. Dokonce mám metody na to, abych to věděla dřív než klient sám. Ale než klient své přání či svůj cíl sám nahlas vysloví, jsou moje závěry jenom hypotézami. Nepřísluší mi rozhodovat za klienta, co by měl a co by neměl dělat. Nejsem, stejně jako žádný jiný člověk, měřítkem toho, co je správně a co špatně. Jako každý člověk se občas mýlím, občas něco nepochopím, občas s něčím nemám osobní zkušenost, ani žádnou podobnou zkušenost a tak mám jako každý jiný člověk (včetně terapeutů) omezenou mapu světa. A i kdyby můj vhled do klientova problému byl kdovíjak přesný a moudrý a hluboký, tak klient se prostě může rozhodnout jinak a je to jeho věc.
Měla jsem například cca 45letého klienta, který byl vášnivý sportovec. Přišel ke mně kvůli psychické stránce svého výkonu a po pár terapiích bylo jasné, že příčina jeho psychické nevyrovnanosti ležela v jeho vztahu s partnerkou. O týden později mi volal, že nemůže přijít na další sezení, protože má plné ruce práce se stěhováním od partnerky. Později mi přišla zpráva s poděkováním za pomoc. Ten člověk se dostal do reprezentace a byl spokojený.
V životě bych mu já za sebe něco takového neporadila, protože pro mě je partnerský vztah mnohem víc než nějaký sportovní výkon a medaile. A spousta čtenářů se mnou bude určitě souhlasit a myslet si, že ten člověk je blázen nebo že udělal chybu. To je ale jenom náš model světa a každý má právo na ten svůj. Každý má taky právo udělat v životě ty chyby, ze kterých se potřebuje učit. Takže ať to byla správná volba nebo chyba, je to věc čistě tohoto člověka a nikomu nepřísluší to hodnotit.
Tento nehodnotící postoj je něco, pro co si mimo jiné lidé na terapii chodí. Teprve v tomto svobodném prostoru, kde není dobře a špatně, se může člověk spojit sám se sebou a se svými zraněnými a potlačenými částmi. Může přestat hrát divadlo, může být zranitelný a nedokonalý… Což je nezbytné pro jakoukoli terapii. Zachovat takto neutrální postoj znamená zůstávat po celou dobu terapie jeden krok za klientem a nechat mu naprostou svobodu v rozhodování o sobě. Vylučuje se to s jakýmkoli udělováním rad a vedením. Obojí zaráz prostě nemůže existovat – buď vedu, nebo vytvářím neposuzující prostor.
Teď si asi říkáte: „Takže tam ten terapeut jen tak sedí a kouká, až si klient na všechno přijde sám? A pak si za to shrábne sumičku? To je ale prácička!“
Tak jednoduché to ale není.
Co tedy dělá terapeut během terapie? Co je jeho zodpovědnost?
Terapeut je zodpovědný za to, že vede terapii. Terapii lze vést různými způsoby, podle toho, co klient zrovna potřebuje a jaké má terapeut k dispozici metody. Vést terapii obvykle znamená klást otázky tak, aby si klient definoval cíl, problém, své potřeby apod. Vést a rozvíjet rozhovor tak, abychom odkryli souvislosti v klientově životě a odhalili příčiny jeho potíží, popřípadě, aby si našel řešení. Dojít až k tomu, co je potřeba odblokovat či nějak terapeuticky změnit. A pak provést klienta terapeutickou technikou, aby došlo ke změně v jeho myšlení, vnímání a chování. A nakonec mu pomoci tento zážitek integrovat do jeho života.
Někdy ale vedení terapie může spočívat „jen“ v plné přítomnosti terapeuta a držení neposuzujícího prostředí. Ne vždy je potřeba milion otázek a ne vždy je potřeba technik. Někdy klient potřebuje neposuzující přítomnost druhého člověka a čas. Paradoxně je takovéto vedení terapie těžší než klást otázky a směřovat rozhovor.
Vést terapii také znamená, že nenechám klienta jen tak kecat o všem možném, co ho zrovna napadne. Když o něčem začne, vracím ho k tomu, dokud se nedostaneme k nějakému závěru. Upozorním ho, když utíká od podstaty problému, když se nějaké odpovědi vyhýbá, když říká ano, ale kroutí u toho hlavou jakoby nesouhlasil, apod. Věnuji mu 100% pozornost, pečlivě naslouchám a pozoruji, kladu otázky, utvářím si v hlavě hypotézy o příčinách jeho problémů a ty s ním pak ověřuju. Hledám, co v podstatě potřebuje. Pomáhám mu spojit se s emocemi tím, že jsem s nimi sama spojená. Musím se orientovat v jeho příběhu a během odbloku (techniky změny) mu pak pomoci ten příběh rozplést. Mám v hlavě spoustu modelů, podle kterých lze různé situace a problémy analyzovat. Vybírám a testuju tyto modely a používám ty, které momentálně fungují, tj. vedou k uvědomování či ke změně. Nic z toho klient nevidí. Vidí jen, že poslouchám a doptávám se.
Často s klienty narážím na jejich obranné mechanismy. To jsou způsoby, jak se vyhýbají řešení hlavní příčiny svých problémů, aniž by si to uvědomovali. Někdo se brání vtipkováním a smíchem, někdo se snaží otočit role a dělat terapeuta mně, někdo začne najednou dělat jakoby blbého a na všechno odpovídat „nevím“ a „neumím“… Naše ega mají různé kreativní způsoby, jak nás držet ve starých, možná neužitečných, ale aspoň vyzkoušených vzorcích. Úkolem terapeuta je mimo jiné také pomoci klientovi tyto obranné mechanismy opatrně a postupně překonávat, aby změna byla možná.
Překonávání těchto obranných mechanismů je vůbec nejtěžší disciplína a prověřuje terapeutovy schopnosti. Dosáhnout spektakulárních výsledků s klientem, který plně spolupracuje a nijak se nebrání, to umí každý. Pak se může podařit za jedno sezení neskutečný výsledek a posun. Někteří klienti ale přicházejí vyzbrojeni celým arzenálem obranných mechanismů, že to skoro vypadá, že nic ani měnit nechtějí. Ale přitom přišli a zaplatili, takže na nějaké úrovni chtějí a na jiné se tomu brání. Každý, kdo chodí na terapii dlouhodobě, občas narazí na nějaký svůj obranný mechanismus. Máme je všichni a je na terapeutech, aby nám je citlivě pomohli překonat. Říkám „nám“, protože i já mám samozřejmě s terapií klientskou zkušenost a i já občas potrápím svou terapeutku nějakou tou podvědomou obranou.
Co je klientova zodpovědnost?
Je jedna věc, kterou za vás žádný terapeut nemůže udělat: rozhodnutí se změnit a aktivně se na změně podílet. Dokud se klient nerozhodl pro změnu a nerozhodl se, že se sebou chce opravdu něco aktivně dělat, terapeut se může třeba rozkrájet, ale výsledky terapie budou mizerné, pokud vůbec nějaké.
Lidé si občas myslí, že si tu změnu můžou koupit. Že to je to, za co platí – že se „TO“ samo změní. Nejlépe aniž by to „TO“ museli pojmenovávat či nějak rozpitvávat. „Prostě dám prachy na stůl, vypiju si kafíčko, posedím v křesílku a odejdu jako jiný člověk.“ Jenomže tak to nefunguje. Jsou věci, které se koupit nedají.
První věc, za kterou je tedy klient zodpovědný, je jeho rozhodnutí aktivně se podílet na své změně. Nemusí vědět, co přesně chce změnit, nemusí vědět jak, může pochybovat o své schopnosti se změnit… Ale musí mít jakousi elementární vůli to aspoň zkoušet a hledat cesty.
Klienti, kteří se jenom utápí v sebelítosti a od terapeuta chtějí také jenom politovat, můžou utratit za terapii třeba celé své jmění, ale stejně jim to nepomůže.
Za co platím terapeutovi?
Terapeutovi tedy neplatíte za to, že vás zázračně změní. Ani za to, že vyřeší vaše problémy za vás. Ani za to, že vám řekne, co máte dělat. Ani za to, že na sebe převezme tíhu zodpovědnosti za váš život.
Terapeutovi platíte za:
- Jeho čas,
- Jeho plnou neposuzující pozornost,
- Rozvojovou úroveň, které sám dosáhl a může vám tak jít příkladem (nikoli ale konkrétní zkušenosti, které by vám předával),
- Jeho vědomosti, zkušenosti a schopnost vést terapii, jak bylo popsáno výše vč. překonávání obranných mechanismů.
Jak hodnotit práci terapeuta?
Podle čeho tedy poznáte, že jste si dobře vybrali terapeuta? Je to těžké hodnotit, protože v terapii jde o oboustrannou spolupráci, které se klient aktivně účastní. A když se jí aktivně neúčastní, terapeut posun nevyčaruje. Svých obranných mechanismů si nejste vědomi, takže nemůžete poznat, jestli terapeutický proces nějak sami sabotujete a zpomalujete. Na druhou stranu terapeut by se na to mohl vymlouvat a svalovat svou eventuální neschopnost na vaše obranné mechanismy. Jak to tedy jako klient zhodnotit?
Já osobně hodnotím spolupráci s terapeutem až po nějaké době, např. po 5 sezeních. Pokud na sobě vidím posun, pak hodnotím, že to funguje. Pokud posun nevidím, nebo jen mizivý, buď o tom s terapeutem mluvím, nebo prostě spolupráci ukončuji. Možná byla chyba u mě a mých obranných mechanismů, takže terapeuta nepomlouvám. Nicméně pokud mám takové obranné mechanismy, přes které se on nebyl schopný dostat ani za 5 sezení, tak ta spolupráce prostě nefunguje a je jedno „kdo za to může“.
Ze zkušenosti také doporučuji spolupráci pravidelně přehodnocovat, jestli vám stále dává dost. Na začátku bývá posun největší a postupně se zpomaluje, někdy kolísá, ale pozor na moment, kdy se zastaví a stagnuje několik sezení po sobě (nedej bože jde do mínusu). Každý člověk může vést druhé jen do takové rozvojové úrovně, do jaké sám došel. Takže pokud svého terapeuta předrostete, je potřeba jít o dům dál. Opět není potřeba ho za to hanět. Jiným lidem může hodně prospět a i vás nepochybně velmi posunul. Ale prostě někdy se spolupráce vyčerpá. Je dobré ten moment neprošvihnout.
