Kdo mě zná, ví, že kromě toho, že se terapiím věnuji jako terapeutka a provádím klienty terapeutickým procesem, tak také neváhám terapie využít z pozice klientky. Jsem toho názoru, že pořád je na čem pracovat, a že osvícení je nekonečně daleko. Také si myslím, že i terapeut, který zná spoustu technik a umí si v řadě témat pomoci sám, má svá slepá místa a potřebuje vnější pohled. Nakonec práci na sobě považuji za přirozenou součást práce terapeuta. Když už mi témata k terapii nepřináší sám život, tak mi je zrcadlí klienti a já abych na ně neprojektovala své problémy, musím si je na své straně řešit.
Aktuálně (listopad 2024) mám za sebou více než roční spolupráci se svojí terapeutkou čistě online. Před tím jsem absolvovala poměrně intenzivní proces osobně (s jinou terapeutkou). V následujícím článku se s vámi chci podělit o svou zkušenost s online formou a zhodnotit její výhody, nevýhody a přínos oproti osobním sezením. Většinu textu budu podávat svědectví z role klientky terapie. Až v závěru se na chvíli přepnu do pozice terapeutky, aby byl výčet výhod a omezení co možná nejvíce kompletní.
Moje cesta k online sezením
Do covidu jsem byla zarytým odpůrcem online terapií, ostatně jako mnoho dalších terapeutů a také spousta klientů. Osobní kontakt je osobní kontakt.
Během opakovaných lockdownů jsme si ale jaksi zvykli vidět se na webkameře a i online terapie jsme mnozí vzali na milost. Přestože jsem v roli terapeutky viděla, že online funguje překvapivě dobře, stejně jsem stále dávala přednost osobním setkáním. Jako klientku by mě do loňska ani nenapadlo začínat spolupráci s terapeutem výhradně online.
Loni mě ovšem přepadla chuť vyzkoušet zahraniční terapeutku. Chtěla jsem zjistit, jak to dělají na západ od nás a taky jaké to bude podstupovat terapii v cizí řeči. Využila jsem tedy své znalosti francouzštiny skoro na úrovni rodilého mluvčího a našla jsem si terapeutku ve Francii s tím, že se holt uvidíme jenom online.
Tento text vychází čistě z mé zkušenosti. Píšu jej poté, co jsem absolvovala 30 osobních sezení s českou terapeutkou, a následně 35 sezení online s francouzskou terapeutkou. Nutno podotknout, že se lišila metoda, kterou každá z nich používala, což mohlo mít též vliv na výsledek.
Začnu hned spoilerem na začátek – většího osobnostního posunu jsem dosáhla s francouzskou terapeutkou díky online sezením. Není to jen můj subjektivní dojem. Tomuto závěru odpovídá i feedback z okolí a také kariérní úspěch měřený počtem klientů a vydělanými penězi.
Má tedy online forma výrazné výhody proti osobním setkáním? Je dokonce lepší? A nebo jde o něco jiného?
Menší riziko přenosu a závislosti na terapeutovi
Pominu nyní výhody praktické, jako že nemusíte nikam jezdit a ušetříte tak hromadu času. Tato výhoda je každému zjevná.
Podstatnější je snížení rizika přenosu a závislosti na terapeutovi. Při online sezení je výrazně nižší pravděpodobnost, že se na svého terapeuta nebo terapeutku příliš navážete. Citové pouto se prostě přes obrazovku hůře tvoří a to je v případě terapie spíš dobře. Terapeut zůstává do jisté míry cizí, vzdálený člověk. Pro někoho to může být destabilizující a až příliš „studené“. Nicméně to má i nespornou výhodu, že klient zůstává nezávislejší.
Já osobně jsem se bála toho, že to bude úplně studené a neosobní, ale tato obava se mi nepotvrdila. Byla jsem překvapená, jak můžeme být blízko, i když jsme od sebe fyzicky daleko. Emoční spojení je opravdu možné i na dálku a může docela dobře fungovat. Vztah důvěry se vytvoří navzdory vzdálenosti. A tak se můj experiment nakonec protáhl v regulérní terapeutický proces.
Malá leč nepřekonatelná „propast“
I přes to, že se vztah důvěry na dálku vytvoří, určitá „vzdálenost“, či odcizení tam zůstává. Bylo experimentálně prokázáno, že tzv. zrcadlové neurony v lidském mozku fungují méně při pozorování člověka na obrazovce než při osobním kontaktu. Ve zkratce to znamená, že se snižuje pozitivní vliv empatie. Důvěra vznikne, ale přece jen tam zůstane jakási míra odcizení. Jakási reziduální propast, kterou nelze na dálku překonat. Terapeutovu empatii vnímáte méně a jste v tom tak trochu víc sami.
Přibližně do 25tého sezení mi to nevadilo, spíš mi ten distanc vyhovoval, hlavně kvůli výše zmíněné větší samostatnosti. Pak jsem ale začala osobní setkání postrádat. Intervence se pro mě staly náročnější (asi jak jsme šly více do hloubky) a přítomnost terapeutky mi začala docela chybět. Myslím si, že by stačilo vidět se 1-2x, abychom překonaly tu zbytkovou míru odcizení, a pak by se dalo klidně pokračovat na dálku. V tuto chvíli jsem terapeutický proces přerušila, leč budu-li v budoucnu pokračovat (což celkem určitě budu), tak mám v plánu to takto udělat.
Větší samostatnost a „rozvázání jazyka“
Na obrazovce tolik nepoznáte, co si terapeut myslí o tom, co říkáte. Snahou terapeutů samozřejmě je (nebo by mělo být), abyste to nepoznali ani osobně. Leč ono to úplně zakrýt nejde a citlivý člověk zaznamená i nenápadná gesta nebo nevědomé pohyby tváře. Na monitoru máte k dispozici mnohem méně informací k analýze postojů terapeuta, díky čemuž se můžete více soustředit na sebe a nenechávat se ovlivnit. Pokud jste jako já trochu posedlí tím, co si o vás terapeut myslí a jestli s vámi souhlasí, tak omezený pohled kamery vás nakonec donutí na tuto analýzu rezignovat, věnovat se sobě a rozhodovat se sami za sebe o tom, co je a co není dobré.
Někdy je také lehčí mluvit o citlivých tématech. Vědomí, že v nejhorším případě prostě zaklapnu počítač, někdy pomáhá říct to, co by osobně říct nešlo. Je sice velmi malá pravděpodobnost, že byste terapeutovi prostě típli hovor, ale ta hypotetická možnost trochu rozvazuje jazyk.
Paradoxní zábrany
Přestože hypotetická možnost kdykoli ukončit hovor pomáhá překonat stud a mluvit o citlivých záležitostech, tak jindy může vzdálenost ztěžovat sdílení osobních témat. Některé věci se mi v onlinu říkaly snáz, ale o jiných bych raději mluvila osobně. U jistých témat mi chyběl ten nonverbální feedback, podle kterého poznám, jestli mi terapeut opravdu rozumí, nebo to jenom dělá. Jsou témata, kde se s předstíraným pochopením a přijetím prostě nespokojím. Potřebuju vidět a cítit, co se děje v prostoru. Jinak se do tématu ani nepustím. Online tedy rozvazuje, ale zároveň i svazuje jazyk.
Omezení z pohledu terapeuta
Nyní se na chvíli přepnu do role terapeutky a doplním dalších pár omezení, kterých jsem si všimla se svými klienty. Zásadní nevýhodou onlinu oproti osobnímu setkání je omezení možností terapeuta používat všechny techniky a metody. Jsou metody, které prostě vyžadují osobní přítomnost a na dálku je dělat nelze. Patří mezi ně třeba svalový test, který pomáhá určit priority v terapii. Bez něj se musí terapeut řídit kombinací vlastní intuice a vědomých priorit klienta. Z metod, které používám s klienty já, nelze v onlinu praktikovat kotvení (resp. jeho kinestetickou formu) a hůře se dělají všechny techniky, při kterých se standardně pohybujeme po místnosti (např. klient přesedá na různé židle, apod.). V případě některých klientů toto chybí a snižuje to efektivitu terapie. U jiných se bez toho v pohodě obejdeme.
Stejně jako klient na obrazovce hůře „čte“ názory svého terapeuta, tak terapeut o něco hůře čte klienta. Také má omezené množství informací oproti osobnímu setkání, a tak hůře rozpoznává vnitřní konflikty apod. Opět to u některých klientů vadí více než u jiných. Někdo je poměrně dobře čitelný, někdo jiný zase klame tělem i slovem. V tom druhém případě to může být v online formě pro terapeuta docela oříšek pochopit, kde je „zakopaný pes“. V některých případech to může zpomalit pokrok v terapii.
Změna místa a cestování má svou funkci
Poslední problém online formy vidím v tom, že klient zůstává u sebe doma nebo v kanceláři a u svého počítače. Na počítači nikdy nelze vypnout úplně všechny notifikace. Některé vypnout ani neumíme a na jiné zapomeneme. Terapie je tak občas rušená zprávami, e-maily, nebo „jenom“ výpadky wi-fi signálu, zamrznutím obrazu, apod.
Ne každý má možnost udělat si opravdové nerušené soukromí. Někdy klient slyší zbytek rodiny za dveřmi, tato rodina může slyšet jeho, a určitě nechce za hodinu vylézt z pokoje ubrečený a vysvětlovat, co se děje. Toto může významně ovlivnit průběh terapie, kdy se klient neodváží některá témata vůbec otevřít, nebo nechce jít moc do hloubky, aby nedošlo na slzy.
Změna prostředí navíc často sama o sobě působí pozitivně na změnu úhlu pohledu. Při online formě terapie o tento prvek změny prostředí jako klient přicházíte. Přicházíte také o onu cestu, která je často vnímaná jako ztráta času, ale na druhou stranu je to velmi účinný tzv. separátor mezi terapií a jinými aktivitami. Někteří klienti jsou schopni přejít na terapii rovnou z pracovního meetingu a žádný separátor si neudělají. Sedí pořád na stejné židli u stejného počítače a ve stejné pozici, někdy se mezi tím ani neprotáhli, nedošli si na záchod či pro kafe. Trvá pak několik minut, občas i desítek minut, než se takoví klienti mentálně „přepnou“. Čas se tedy stejně ztratí, ale je to navíc placený čas terapie, což je škoda. Stejně tak po terapii je fajn se trochu projít, vyvětrat hlavu a přepnout se zase zpátky na dennodenní aktivity. K tomu opět dobře slouží cesta z osobní terapie a při online formě je potřeba si najít jiný separátor.
Já osobně jsem s klidným místem, kde si můžu dle libosti brečet a říkat, co chci, problém neměla. Určitou výhodu představovalo i to, že terapie probíhala v jazyce, kterému většina lidí kolem mě nerozumí. Uvelebila jsem se tedy klidně na balkoně a bylo mi jedno, jestli mě někdo slyší. Nicméně ta cesta a změna místa mi chyběla hodně. Když o tom teď přemýšlím, tak pro příště si naordinuju kolečko kolem domu před, a hlavně po terapii, abych si to lépe oddělila.
Dobrá terapie není o formě, ale o terapeutovi
Globálně stále dávám přednost osobní formě terapeutických setkání, jak z pozice klientky, tak z pozice terapeutky. Leč moje vlastní klientská zkušenost mě naučila zásadní věc, a sice že efekt terapie nezáleží tolik na formě (tedy online nebo offline), jako na kvalitě terapeuta, na jeho přístupu a osobnosti. Dokonce si myslím, že nezáleží ani tolik na použité metodě, jako na hodnotovém systému terapeuta, jeho životní zkušenosti (která nemusí být nutně dlouhá) a způsobu myšlení.
Přestože nevýhody onlinu mírně převažují nad výhodami co do počtu, tak kvalita terapie spočívá v jiných věcech. Zásadní je, do jaké míry dokáže terapeut udržovat neposuzující postoj a otevřený prostor, aniž by klienta strkal do nějakého předem daného „správného“ modelu. Tento prostor je společně s důvěrou a emočním napojením alfou a omegou a je možné jej velmi dobře vytvořit i online.
Moje doporučení tedy zní: buďte na své terapeuty nároční a neomezujte se geograficky jen na ty, ke kterým můžete docházet osobně. Jsou totiž mnohem důležitější parametry dobré terapie než to, zda se fyzicky setkáte v jedné místnosti.
