Psychický well-being je čím dál aktuálnější téma. Už od začátku covidové krize se začaly ve vyšší míře objevovat nejrůznější články, co dělat, aby se člověk udržel příčetný, aby si udržel psychickou kondici navzdory neblahé vnější situaci. K terapeutům se nám nechce, tak si zkoušíme pomoci sami.

Jako kouč jsem sama nějaké strategie doporučovala na základě vlastní zkušenosti. Vše, o čem jsem psala či mluvila, jsem v té době sama praktikovala a považovala za funkční. Po roce každodenního psaní úspěchů do deníku jsem se například cítila více zaměřená na to pozitivní ve svém životě. Tak jsem tuto vychytávku doporučovala dál. Dlouhé měsíce jsem ráno prováděla dechová cvičení, cvičila jógu, sprchovala se studenou vodou a afirmovala. Po takovém ranním rituálu jsem se vždy cítila dobře a dny byly produktivní. Přesto s odstupem času musím konstatovat, že moje strategie vedly jen k oddálení krize. Bylo to, jako bych si na bolest brala brufen a ignorovala její příčinu. Ta mě časem dostihla a donutila k řešení. Nyní z druhého břehu propasti vidím, jak mi tyto pomocné strategie ve skutečnosti nepomáhaly a možná dokonce uškodily. Video s tipy a triky pro lepší psychickou kondici jsem tedy smazala a ponořila se do reflexe, na co jsou tyto triky vůbec dobré, kdy mohou sloužit a kdy jsou naopak škodlivé a jen prodlužují agónii. Má smysl vůbec něco takového doporučovat? Následující řádky jsou výsledkem této reflexe.

V žádném případě nechci zatracovat výše uvedené praktiky. Ke svým ranním rituálům jsem se s určitými obměnami vrátila a deník si píšu stále, i když také trochu jinak. V mezičase jsem ale prošla poměrně hlubokou krizí, z níž mi pomohla až terapie. Teprve potom, co jsem se dotkla hlubokých příčin své psychické nepohody, mi zmíněné praktiky začaly něco opravdu přinášet. Do té doby byly jenom pomyslnou náplastí na otevřené zlomenině.

Tlumit bolest je někdy na škodu

Covidová krize ve mně hned zpočátku probudila zasunuté a popřené nepříjemné pocity a hluboké pochybnosti. Vím, že tam byly celou dobu. Nepřišly s covidem, ale „díky“ covidu se zintenzivnily tak, že už jsem je nemohla ignorovat. Jsem přesvědčená, že při opravdu upřímném zkoumání by většina lidí došla k podobnému závěru. Covid sám nic strašného nezapříčinil (na úrovni naší psychické kondice), jen odšpuntoval do té doby dobře uzavřenou láhev psychických jedů, kterou jsme si v sobě hýčkali.

Nejrychlejší „záchrana“ od nepříjemných pocitů je jejich potlačení. Jde opravdu o „záchranu“ v uvozovkách, ale je to poměrně rozšířená a pochopitelná reakce. K potlačení lze použít skoro cokoliv od alkoholu přes intenzivní pracovní nasazení, sport až po kdejaké psychologické a spirituální praktiky. V domnění, že si nejen ulevím, ale i reálně pomůžu, jsem zvolila to poslední.

Zmíněné blahodárné praktiky mi sloužily jen jako „analgetikum“, zatímco příčina problému zůstávala neodhalená, nepojmenovaná, a tím samozřejmě nevyřešená, potlačená a hnijící. Tyto praktiky totiž na příčinu nepříjemných pocitů nemají žádný vliv. Působí tak, že stimulují pocity příjemné, jimiž jsou ty nepříjemné dočasně přehlušeny. Uvolní vám do těla trochu dobrých hormonů, ale to je všechno. A naše psychická kondice není jen koktejl hormonů v krvi. Je to naše celková bio-psycho-socio-spirituální rovnováha. V tomto kontextu byly moje rituály jen o trochu lepší než láhev vína či panák vodky. Měly menší vedlejší účinky, ale efekt na příčinu byl asi tak stejný, tj. žádný.

Tlumíte bolest, nebo řešíte problém?

Jak můžete zjistit, jestli náhodou také nepoužíváte některé metody jen k přehlušení nepříjemných pocitů? Mimochodem velmi častým „vznešeným“ analgetikem je meditace. Kolik znáte meditujících, kteří jsou i přes hodiny meditací pořád „v prdeli“? To proto, že nepoužívají meditaci k rozvoji, ale k potlačování. Jak poznat, jestli nepatříte mezi ně?

Základem je podle mého názoru uvědomění, zda zmíněné triky, rituály a praktiky používáte proto, aby vám něco přinesly, nebo proto, abyste se něčeho zbavili, od něčeho se odstřihli. Jestli jsou příjemným bonusem, takovým osvěžujícím nápojem na trase osobního rozvoje, nebo jsou redbulem, bez kterého nemůžete fungovat. Poznáte to tak, když své pravidelné praktiky opustíte. Co se stane s vaší psychickou pohodou? Byla na nich závislá? Pokud ano, pak zřejmě existuje nevyřešená hlubší příčina, kterou byste měli řešit dřív, než vás k tomu sama donutí. Mimochodem pro mnoho lidí bylo „příčinou“ psychologické krize v covidu právě to, že přišli o své pravidelné praktiky: fitko, různé kurzy, hospodu, … Ve skutečnosti ale příčinou jejich krize nebyla ztráta těchto rituálů, ale to, co se vynořilo z prázdnoty, která vznikla jejich ztrátou. Reálně tito lidé přišli o své „náplasti“ a uviděli své zanedbané „otevřené zlomeniny“.

Podstata psychické nepohody leží ve „stínu“

Pravda je taková, že každý z nás má nějaký nezpracovaný „stín“, neboli část svého já, kterou popřel. Tyto větší nebo menší lži vůči sobě-samým nás pak mohou dostihnout v podobě psychologických bolestí, protože jsme sami se sebou v nesouladu a začínáme si to uvědomovat. Vznik takového stínu je naprosto normální jev doprovázející náš psychický vývoj. Je daný obrannými mechanismy našeho ega, které jsou do značné míry zdravé a jsou potřeba. Každý tedy máme materiál pro terapii. Materiál, na který nepomůže žádná meditace, žádné dechové cvičení, žádná studená sprcha apod. Reálně nikdo nepotřebuje pomyslné náplasti a všichni si potřebujeme (někdo naléhavěji, někdo méně urgentně) posvítit na svůj stín.

Meditace, dechová cvičení, deníky a další praktiky mají však také své místo v našich životech. Jsou určeny k rozvoji, nikoli k „hašení požárů“. Nemají sloužit k tomu, aby lepily naše psychické bolesti. Tiší naši splašenou mysl a umožňují nám vyvíjet se k lepším verzím nás samých, ale jedině tehdy, když nás nedrží u dna náš popřený stín. Jsou tedy užitečné v tandemu s upřímným „hrabáním se v sobě“. Samy o sobě se snadno změní v obyčejné analgetikum tlumící psychickou bolest.

Má smysl se namáhat s řešením svého stínu?

Dostáváme se k poslední, ale zásadní otázce: Proč je vlastně „analgetikum“ špatně? Nestačilo by to? Proč se nořit do svých starých bolestí, když se můžeme ráno naladit dýcháním, cvičením či meditací a do večera to nějak překlepat?

Někdo se opravdu dokáže tímto způsobem udržovat v jakési pseudo-pohodě celý život. Zvenku takový člověk dokonce může vypadat jako vyrovnaný, silný, cílevědomý a sebevědomý. Dokud se mu v životě něco extra nepodělá, může takto držet pohromadě a být jakž takž spokojený sám se sebou a obdivovaný svým okolím. Někteří z nás ale mají to štěstí (a já to opravdu považuju v konečném důsledku za štěstí), že nás vnější okolnosti srazí na kolena a „analgetika“ přestanou stačit. V tomto bodě máme v zásadě 3 možnosti:

  1. Odpočinout si a najet zpátky do starých kolejí, než se to zase sesype… A tak pořád dokola.
  2. Vyvinout si nějaké kompenzační chování, které umožní vyhnout se řešení krize. Jinými slovy vytunit své strategie přežití, nasadit silnější „analgetika“.
  3. Čelit krizi a začít poctivě řešit příčinu.

Asi nemusím psát, že skutečný posun vpřed představuje pouze ta třetí možnost a že k větší vyrovnanosti a štěstí vede také pouze tato nejtěžší varianta. Žádná nová a lepší strategie potlačování psychické bolesti nemůže dlouhodobě vést ke spokojenosti, i když krátkodobě se zdá, že skvěle funguje. Psychická nepohoda je ve skutečnosti dobré znamení. Když se necítíte úplně fajn, je to projev toho, že si začínáte uvědomovat, co jste kdysi v rámci svého vývoje v sobě popřeli. Váš stín se hlásí o pozornost. Je to příležitost pomoci nejen sobě, ale celé společnosti, která má svůj kolektivní stín. Záleží na každém, jestli má odvahu tu příležitost opravdu využít…

Abych to shrnula: Ani snadné tipy a triky pro psychickou pohodu, ani tak noblesní praktiky jako je meditace, nedokáží vyřešit příčiny našich nepříjemných pocitů, frustrací a nespokojeností. Dokud nezačneme řešit tyto příčiny (což bolí), všechna dechová cvičení a další rituály budou mít jen omezený účinek. Někomu mohou tato „analgetika“ docela dobře fungovat dlouho, někomu dokonce celý život. Takový člověk je ale pouze otupený, nikoli opravdu šťastný. A navíc nikdy nevíte, jestli zrovna vy budete mít takové „štěstí“, že vás z vaší sebe-hypnózy nic nevyhodí. Jediný způsob, jak opravdu „léčit“ subjektivní pocity nepohody, je sebrat odvahu a setkat se se svým stínem. Různé pravidelné praktiky jako meditace, dechová či jiná cvičení apod. nejsou k zahození, naopak. Podporují náš rozvoj a posouvají nás vpřed, pokud nás ovšem nedrží stín. Takže jestli se necítíte psychicky tak v pohodě, jak byste chtěli, namixujte si svou psychohygienu tak, aby váš stín nezůstal ve stínu vaší pozornosti. Přeji hodně odvahy a držím vám pěsti!

Zdroje:

  1. Wilber, Ken. Stručná historie všeho. Praha, nakladatelství Triton, 2010. ISBN 978-80-7387-307-3
  2. Wilber, Ken. Le livre de la Vision Intégrale. Paris, InterEditions – Dunod, 2008. ISBN 978-2-10051546-2

Podobné příspěvky