Jak být šťastný? (Co nám brání a jak na to)

Co je to štěstí?

Je to chvilkové extatické opojení hezkými pocity, nebo je to něco trvalejšího, leč jemnějšího?

V tomto článku se budu věnovat štěstí v podobě plné realizace sebe sama a naplnění, které z toho vyplývá, a které já osobně považuji za nejvyšší formu životního štěstí. Tedy budeme se zaobírat dlouhodobým štěstím, nikoli dočasnou extází. Vysvětlíme si, jak a proč nám štěstí uniká mezi prsty, a v druhé části článku vám prozradím, jak si do života pozvat štěstí více.

Štěstí a smysl života

Nejvyšší a dle některých zdrojů jediný cíl lidské existence je dosáhnout naplnění svého potenciálu, realizovat sebe sama. Čím více se tato realizace sebe sama člověku daří, tím je jeho dlouhodobý pocit štěstí silnější a stabilnější. Jistě už jste mnohokrát slyšeli otřepané klišé „buď sám sebou“. Jako by to bylo něco jednoduchého…

Ale co to znamená „být sám sebou“? Jak poznat svůj potenciál? A jak ho realizovat? Co konkrétně dělat pro tu „realizaci sebe sama“? A co když se o to snažím a nejde mi to? Jak z toho klišé udělat něco, co se dá žít?

Jaké by to bylo v ráji…

Pokud by se lidská bytost přirozeně vyvíjela, postupovala by od dětské závislosti směrem k naprosté samostatnosti. K samostatnosti nejen materiální, ale také emoční a mentální. To znamená, že by se takový jedinec postupně stával nezávislým na cizích názorech a posudcích. V dospělosti by si vytvořil svůj vlastní hodnotový a názorový systém a podle těchto systémů by si spokojeně žil. Vždy by věděl, co je pro něj dobré, jak se rozhodovat, čemu se věnovat a čemu se vyhnout. Znal by sám sebe, svůj potenciál i své limity.

Neznamená to, že by si takový člověk dělal úplně svévolně, co by chtěl, bez ohledu na ostatní. Součástí takového zdravého procesu dospívání a osamostatňování je i asimilace společenských pravidel a sdílených hodnot.

Asimilace je ovšem něco radikálně jiného než prosté převzetí. Pokud dojde k asimilaci nějaké společenské konvence, dojde k jejímu úplnému rozložení na prvočástice a případnému znovuposkládání. Je to, jako když sníte nějaké jídlo. Abyste z něj mohli vytěžit všechny prospěšné látky, musí jej vaše tělo nejprve rozložit na cukry, tuky, bílkoviny, vitamíny, minerály, aminokyseliny…

Stejně tak pokud chcete umět konstruktivně použít nějaké společenské pravidlo či sdílenou hodnotu, musíte je „přepasírovat“ přes sebe, přes své hodnoty a pravidla. V ideálním světě bychom přesně takto se společenskými pravidly a konvencemi zacházeli a tyto by nás podporovaly a usnadňovaly by nám soužití s druhými.

…a jak je to ve skutečnosti

Co se ale děje reálně v našich životech?

Z 95% tak činíme podvědomě, aniž bychom tento proces měli jakkoli pod kontrolou. Přebíráme, co je důležité a co není (třeba peníze versus zábava nebo zdraví), co je hodnotné a co není, co je správné a co špatné, přebíráme myšlenky a přesvědčení o nás samých („tohle nemůžu“, „na tamto nemám talent“, „jsem k ničemu“…), o druhých („lidi jsou bestie“, „každý se snaží tě okrást“…) i o světě a jeho fungování („na světě je nebezpečno“, „silnější vždy bere“…).

Většina těchto hodnot a vzorečků, které řídí naše každodenní životy, je nám naprogramována do hlav během prvních 5-7 let života (zdroje se různí). To znamená mnohem dříve, než jsme schopní něco analyzovat a vyhodnocovat. Většina z nich je také zabudována hluboko v podvědomí a tak o nich ani nevíme.

Rodiče nechtějí vaši samostatnost ze strachu, že je nebudete potřebovat a opustíte je. Nebo ze strachu, že budete moc vyčuhovat a doplatíte na to. Firmy chtějí, abyste byli závislí na jejich produktech a službách, protože na tom vydělávají. Investují desítky milionů ročně do více nebo méně nápadného posilování vaší závislosti (říkají tomu marketing). Státní aparát chce, abyste byli závislí na něm, protože vás tím drží pod kontrolou…

Celá společnost vás chce mít pod kontrolou, protože byste mohli být nebezpeční… Nebezpeční už jenom tím, že si dovolíte ukázat na nějakou novou možnost (třeba žít s osobou stejného pohlaví nebo porodit doma…) a přinutíte nás všechny ostatní k bolestnému procesu rozhodování, zda zůstaneme na staré cestě, nebo se vydáme ve vašich stopách…

Člověk je tvor společenský a po lásce druhých přirozeně touží. A tak někteří méně a někteří více rezignujeme na „bytí sami sebou“, na realizaci svého potenciálu, abychom si udrželi či získali lásku co nejvíce lidí. Vytvoříme si falešné já, které odpovídá jakémusi ideálnímu obrazu toho, jací bychom chtěli být, a urputně předstíráme, že přesně takoví jsme. Předstíráme to mimochodem velmi často i sami před sebou. Přesvědčujeme sami sebe, že jsme hodní, poctiví, chytří, obětaví, bezelstní, altruističtí, úspěšní… A děláme různé kraviny, abychom se ve svém vysněném sebeobrazu utvrdili.

Hra ale očekávané dobré pocity ani lásku druhých nepřináší. Stáváme se falešnými hráči, kteří nevěří ani sami sobě, natož druhým. Opravdová láska pak ani není možná.

Vítejte mezi námi neurotiky

V dnešní západní společnosti jsme všichni tak trochu neurotici, rozdíl je jen v míře. Francouzský psychiatr Henri Hey definuje neurózu jako „poruchu osobnosti, která se vyznačuje vnitřními psychickými konflikty, jenž inhibují společenské chování“ ⁽¹⁾.

Kdo z vás nikdy nezažil situaci, kdy se ve vás praly 2 protichůdné síly, a vy jste zůstali v jakési paralýze? To je to, o čem je zde řeč. Vnitřní konflikt, který limituje chování. Například byste rádi občas někomu odmítli pomoci a starali se raději o své záležitosti, ale umíte říkat jenom „ano, jasně že to udělám“. Nebo byste rádi žili v láskyplném partnerském vztahu, ale umíte jenom odmítat… Nemáte volbu mezi „ano“ a „ne“, jste limitováni konfliktem mezi vašim reálným já a vašim ideálním já, které vám vládne. Jste tak trochu neurotik.

Fritz Perls, zakladatel Gestalt terapie (psychoterapeutická metoda), píše: „Závažnost psychické nemoci je v přímém vztahu s mírou identifikace mezi skutečným a ideálním já.“ ⁽²⁾ Psychotik řekne „Já jsem Albert Einstein.“ Neurotik řekne „Chtěl bych být Albert Einstein.“ Zdravý člověk řekne „Jsem, kdo jsem.“ Drtivá většina lidí (mě nevyjímaje) alespoň občas touží být někým jiným a někoho imituje. Říct „jsem, kdo jsem“ a nevědět, kdo vlastně jsem, je také jenom póza a projev identifikace s ideálním já. Tedy neuróza.

Nejde o to dát si na čelo nálepku a vyrazit pro prášky na hlavu. Jde o to přiznat si před sebou samým své vnitřní konflikty a potlačené části osobnosti. Připustit, že se mě to týká, abych s tím mohla začít něco dělat. Ať už sama nebo s pomocí.

Není se za co stydět, jsme v tom opravdu více nebo méně všichni.

Vyleč si svou neurózu: Jak na to?

Jak se z této neurotické celospolečenské hry tedy vymanit? A lze to vůbec, když takto svět prostě funguje?

Eric Berne, otec transakční analýzy (další psychoterapeutická metoda), říkal, že možná není naděje pro lidskou rasu, ale zbývá naděje pro její jednotlivé členy. ⁽³⁾ Takže lidstvo možná zachránit nemůžeme, ale můžeme zkusit zachránit sebe. Jak?

Výše zmíněný Fritz Perls doporučuje: „Vyčistit svůj systém iluzí, tzv. střední zónu, falešné já a komplexy, a použít tuto energii ve prospěch pravého já, aby mohl jedinec růst a adekvátně využívat svůj potenciál.“ ⁽⁴⁾ Co se za tím skrývá, si hned vysvětlíme.

1. Zahodit iluze aneb vyčistit falešné já

Systémem iluzí se myslí různé způsoby, jak se naše mysl vyhýbá bolesti a vytváří obranné mechanismy. Aby nás ego ochránilo od emoční bolesti (tj. od uvědomění si našich potlačených „nežádoucích“ částí), vytváří iluze, že například nepoctiví jsou ti druzí. Tomuto jevu se říká projekce. Kdykoli ukazujete na někoho, tři prsty ukazují na vás. To znamená, že kdykoli někoho pomlouváte nebo na někoho nadáváte, vyjadřujete tím vlastně nenávist vůči nějaké části sebe sama, kterou jste nepřijali a projektujete ji ven.

Další možnou iluzí je tzv. deflexe. To je když si například vyléváte svou zlost na šéfa doma na partnera, protože k šéfovi byste si to nedovolili. Nebo nesnášíte kamarádku, která vám připomíná něco, co vám dělala vaše matka. Vůči matce jste si nedovolili se vymezit, a dáte to sežrat kamarádce.

Jinou iluzí je konfluence, neboli přílišné spojení (fúze) s druhým člověkem. Děje se, když začnete zaměňovat „já“ za „my“. Jako byste sami za sebe už neexistovali a existuje jen pár, vztah. Jakoby se tím zbavíte zodpovědnosti za svůj vlastní život. Což je iluze, protože tuto zodpovědnost z vás nikdo nemůže sejmout.

Výčet iluzí zakončíme tzv. introjecí. To je „pravda“ (názor, myšlenka, přesvědčení), kterou jste převzali od okolí, nejčastěji od rodičů, ale někdy i od učitelů, přátel apod. Myslíte si, že to je vaše myšlenka či názor a už vůbec nevíte, odkud se vzal. Nejčastěji si bohužel ani nejste vědomi toho, že tato myšlenka ve vaší mysli vůbec existuje. Schovala se do podvědomí, odkud vás řídí. Viz výše zmíněné naprogramování v prvních letech života.

Takové vyčištění umožní objevit vaše pravé já, přijmout jej a začít jej žít, tj. realizovat. Realizace falešného já, jakkoli urputná, nikdy trvalé štěstí nepřinese.

2. Pryč ze „střední zóny“ zpátky do reality

Střední zóna je oblast mezi našim vnitřním prožíváním a vnějším světem. Je to oblast našeho neutichajícího vnitřního dialogu. Útěk do minulosti nebo do budoucnosti, do analyzování, vyhodnocování, předvídání a plánování, který nám brání být v kontaktu s tím, co je právě teď.

Někdo k tomu volí meditaci, někdo mindfullness… Technik je celá řada, ale pozor, aby samotná technika nesloužila k útěku od toho, co je. Někdy je nejlepší se prostě jenom soustředit. Přistihnout se při vnitřním dialogu a přepnout se do reality. Cítit, vnímat.

„Je jenom to, co právě je.“ napsal český Beatník Zdeněk Zapletal v jednom ze svých románů. Myslete na to častěji a obracejte pozornost k přítomnému okamžiku.

3. Konec pokryteckých her

Eric Berne popisuje celou řadu her, které mezi sebou lidé hrají, aby si ukradli trochu pozornosti, uznání, peněz, či dalších cenností. Všechny tyto hry jsou ovšem ve finále toxické. Nejsou totiž čestné. Jsou plné léček a podvodů. Jsou zjednodušující, jsou jen jako, nejsou opravdové. A tak nás nakonec vždycky zklamou a zanechají hořkost.

Hra často stojí na tom, že lidé hrají role oběti, útočníka, nebo zachránce (tzv. dramatický trojúhelník). V těchto rolích setrvávají, nebo si je dle situace různě točí. Zamyslete se nad situacemi a kontexty, ve kterých vám obvykle není moc dobře. Nad vztahy, kde se necítíte komfortně, nebo které vás iritují či vysávají. Nehrajete tam náhodou jednu z těchto rolí?

Útočit lze aktivně i pasivně, třeba emočním vydíráním. Všechny role mohou být dobře skryté, proto analyzujte poctivě. Nehrajete náhodou zachránce svých dětí nebo manželky? Oběť šéfa, společnosti, psychopata či narcise? Útočníka vůči svým podřízeným? Zachránce svých klientů?

Mimochodem hra na oběti a zachránce je v terapeutickém prostředí poměrně rozšířená. Terapeuta-zachránce určitě nechcete, tak si dávejte pozor na roli oběti.

4. Štěstí se skrývá v důvěrných vztazích

Hraním her se odtrháváme od reality, stejně jako vytvářením iluzí. A štěstí se nachází v realitě, proto jej nemůžeme najít v hrách. Štěstí je v tom, co je opravdové, tedy komplexní. Například v důvěrných vztazích.

Důvěrný vztah je takový vztah, kde dochází k volné výměně tzv. „pohlazení“ (slovy transakční analýzy). „Pohlazení“ může být skutečně fyzický dotek, ale může jít také o pohlazení v přeneseném smyslu slova – například ve formě upřímné pochvaly, povzbuzení, ocenění, uznání, nebo třeba jen úsměvu.

V důvěrném vztahu je místo oběti zranitelný člověk. Místo zachraňování se tam pomáhá (což se liší hlavně v tom, že pomáhání se řídí potřebou zranitelného, kdežto zachraňování se řídí především potřebou zachránce). A místo útoku je možné se v takovém vztahu vymezit.

• Zachraňovat versus pomáhat.
• Oběť versus zranitelnost.
• Útok versus vymezení se.

Jak se od sebe liší? Kdy děláte to a kdy ono? Dokážete být k sobě doopravdy upřímní?

Věnovat se pozitivním „pohlazením“ ve všech jejich formách je nejlepší cesta k zastavení her.  Ovšem musí jít o skutečná autentická „pohlazení“, nikoli o vypočítavá pseudo-pohlazení, za nimiž stojí jen další herní manévr.

Napovím vám, že zásadní rozdíl netkví ani tak v tom, co přesně děláte, jako v ZÁMĚRU, s jakým to děláte…

Štěstí není pro každého

Skutečné, autentické životní štěstí není zadarmo, jak ostatně vyplývá z tohoto článku. Být šťastný vyžaduje notnou dávku nemilosrdné upřímnosti vůči sobě, obrovskou odvahu, hodiny a hodiny času, který je potřeba věnovat sebereflexi, a někdy také hodiny strávené s terapeutem, když se nedaří iluze a hry samostatně prokouknout a změnit.

Všichni tak máme na sobě práci. Někdo více, někdo méně, ale všichni máme co dělat. Každý si sám za sebe může zvolit, jestli a jak se této práce zhostí. Já jsem zde k dispozici pro ty, kteří se rozhodnou nechat se na této cestě podpořit. Ostatním držím pěsti z dálky.

Hodně štěstí všem!

Objednat na terapii se můžete pomocí formuláře níže. Nebo si nejprve pročtěte více informací…

Objednávka úvodního terapeutického sezení

(Objednávka je nezávazná. Závaznou se stane po oboustranném dohodnutí termínu)

Seznam citací:

(1) Hey, Henri: Manuel de psychiatrie, Paris, Masson, 1974. In: Petit, Marie. La Gestalt: Thérapie de l’ici et maintenant, ESF Éditeur, Paris, 1991. ISBN 2-7101-0443-1

(2) Perls, Frederic: Ma Gestalt-Therapie, Paris, Tchou, 1976. In: Petit, Marie. La Gestalt: Thérapie de l’ici et maintenant, ESF Éditeur, Paris, 1991. ISBN 2-7101-0443-1

(3) Libra, Jiří: Úvod do transakční analýzy (prezentace k semináři na PVŠPS, Praha, 2024)

(4) Perls, Frederic: Ma Gestalt-Therapie, Paris, Tchou, 1976. In: Petit, Marie. La Gestalt: Thérapie de l’ici et maintenant, ESF Éditeur, Paris, 1991. ISBN 2-7101-0443-1

Použité zdroje:

1. Dilts, Robert. Hallbom, Tim. Smith, Suzi: Croyances et santé, La Méridienne, Paris 1994, ISBN 2-904-299-13-0
2. Libra, Jiří: Úvod do transakční analýzy (prezentace k semináři na PVŠPS, Praha, 2024)
3. Petit, Marie. La Gestalt: Thérapie de l’ici et maintenant, ESF Éditeur, Paris, 1991. ISBN 2-7101-0443-1