Emocionální zneužití – co to je a co s tím?

Pojem zneužití máme všichni spojený s fyzickým sexuálním znásilněním. Víte ale, že se lze dopustit znásilnění i na nehmotné úrovni? Takové „nehmotné“ znásilnění/zneužití má velmi podobný dopad na oběť, jako znásilnění v běžném smyslu tohoto slova.

Nechci v tomto článku nijak zlehčovat závažnost pohlavního zneužití. Mým cílem je zde poukázat na jev, o kterém se velmi málo mluví, a který, ačkoli na první pohled vypadá banálně, může mít velmi destruktivní dopady. A to přestože nedochází k žádné fyzické konfrontaci či násilí.

V psychologii se tento jev nazývá „emoční zneužívání“ (angl. emotional abuse). Jde o chování, které má za následek snížení sebeúcty a sebehodnoty oběti a vytvoření její psychologické závislosti na pachateli. Následky jsou tedy do značné míry podobné, jako při fyzickém zneužití (především ta zničená sebeúcta a sebehodnota).

Na rozdíl od fyzického znásilnění zde samozřejmě nejsou následky na těle (přinejmenším ne přímé následky, nicméně při dlouhodobém emočním zneužívání dochází ke změnám v mozku oběti). Na druhou stranu emoční zneužití není vidět, a tak se hůře dokazuje a je snadné popřít, že k němu docházelo či dochází. Ještě snazší než u fyzického znásilnění. To značně ztěžuje možnost situaci řešit a z takového zneužívání se vyvázat.

Jak se emoční zneužívání projevuje?

Emoční zneužívání zahrnuje následující chování:

• Neustálé kritizování
• Ponižování
• Časté zpochybňování toho, co je pravda, co člověk cítí a vnímá
• Urážky
• Poznámky snižující sebevědomí
• Izolace, odpojení od přátel a sociálních vazeb
• Udržování oběti ve strachu
• Přílišné kontrolování a sledování
• Snaha oběť ovládat
• Vzbuzování pocitů viny
• Citové vydírání
• Zneužívání zranitelností člověka

Z výčtu těchto vzorců chování je jasné, že se jedná o relativně častý jev, se kterým se v nějaké míře setká snad každý. Abychom mohli mluvit o zneužívání, musí k takovému chování docházet po delší časový úsek a v určité intenzitě. Nicméně velmi také záleží na citlivosti oběti. Pokud je člověk citlivější, bude stačit méně takového destruktivního chování, aby se projevily psychické následky.

Jaké jsou nejčastější následky emočního zneužívání?

Mezi nejčastější následky patří zejména:

• Snížená sebedůvěra, kdy nefungují klasické návody na její zvýšení
• Časté špatné až depresivní nálady (mohou přerůst až do skutečné deprese)
• Negativní vnitřní dialog (vědomé i podvědomé kritizování sebe sama, zvnitřněný hlas pachatele)
• Problémy v komunikaci s lidmi, nedůvěra a strach
• Pocit, že „jsem nejhorší na světě“ a „za všechno můžu“
• Prokrastinace, nechuť k práci
• Častý pocit bezmoci
• Neschopnost se ocenit, užít si úspěch
• Přesvědčení o vlastní neschopnosti a/nebo hlouposti (všichni všechno vědí a/nebo umí lépe)
• Časté pocity viny a studu
• Neschopnost čelit běžným problémům a starostem
• Pocity přehlcení
• Atd.

K takovému zneužívání může docházet v různých vztazích: v partnerském vztahu, v rodině, například rodiče tak mohou působit na své děti, ale i v pracovních vztazích, například když šéf psychicky zneužívá své podřízené. Čím bližší vztah, tím hůře se z takového vzorce vyvazuje. A také čím déle takové chování trvá, tím je těžší se osvobodit. Oběť totiž začne skutečně věřit tomu, že je neschopná, hloupá, bezcenná, špatná, apod., a stane se závislá na pachateli. Netřeba asi zdůrazňovat, že nejzranitelnější jsou vůči takovému chování děti, které takový přístup poznamená na celý život.

Vědomé a nevědomé emoční zneužívání

Ne každý pachatel takového emočního násilí je ovšem zjevně špatný člověk. Málo se ví, že takové chování může být dokonce nevědomé a pachatelem dobře myšlené. Ne nadarmo se říká, že největší zlo se páchá z lásky. Přehnaná kontrola, snaha ovládat i citové vydírání mohou klidně vycházet od člověka, který vás miluje a chce vás chránit. Kritizovat a ponižovat vás může někdo nejen se záměrem vám uškodit, ale také se záměrem vám pomoci – třeba se vyhnout nějakému problému, neriskovat, apod.

Například rodič může ze strachu ze selhání svého dítěte (které vnímá jako své vlastní selhání) tomuto dítěti namluvit, že „nemá talent“, že „na to nemá“, že „je k ničemu“. Chce jej uchránit před selháním, myslí to dobře, ale chová se naprosto destruktivně a škodlivě a selhání naopak způsobuje. Jenomže o tom neví a odmítá si to připustit.

Je-li toto zneužívající chování zahaleno závojem lásky a dobroty, je velmi těžké jej odhalit. Existuje mnoho lidí, kteří z nepochopitelných důvodů trpí depresemi a úzkostmi, zatímco mají milující rodiče, nebo obdobně milujícího partnera. Tito milující rodiče nebo milující partner ovšem milují tak moc, až je to destruktivní. Tak moc chtějí chránit, pomáhat či podporovat, že své „oběti“ znemožňují normálně žít a působí jí závažné psychické problémy. Zcela nevědomě.

Ačkoli je takové chování nevědomé a dobře míněné, nijak to nezmírňuje závažnost následků, které to na oběti zanechá. A tady narážíme na obrovský problém, kdy někteří lidé se nacházejí v situaci, kdy si jakoby objektivně nemají na co stěžovat (partner, rodič nebo šéf se na první pohled jeví jako velmi hodný, milující, podporující), ale oni se cítí mizerně, propadají depresím a pomalu ztrácejí schopnost normálně fungovat v životě (případně mají dokonce chronické zdravotní potíže).

Jejich deprese jsou o to hlubší, že není vidět objektivní problém a oni si za to jakoby mohou sami, nebo nedokáží vůbec odhalit příčinu svých psychických potíží. Okolí nepomůže, neb problém už vůbec nevidí a často i odmítá uznat (ten hodný člověk přece nedělá nic špatného). Sám pachatel má univerzální způsob, jak své chování ospravedlnit a obhájit: „Já to s tebou myslím dobře.“ A tak emoční zneužívání pokračuje roky či desetiletí a je skoro nemožné se z něj vyvázat, protože ono je a zároveň vlastně není.

Co když se mě to týká?

Máte-li nevysvětlitelné psychické potíže, ačkoli se objektivně máte dobře, možná stojí za zamyšlení, zda jste se nestali obětí takového neviditelného zneužívání. Může za tím být i cokoli jiného, takže určitě nepodsouvám předpoklad, že psychické potíže rovná se „jsem oběť emočního zneužití“. Nicméně vzhledem k tomu, jak umí být tento fenomén skrytý, to stojí za úvahu. Zamyslete se nad nejdůležitějšími osobními i profesními vztahy a podívejte se, zda v nich nezažíváte byť skryté formy chování uvedeného výše.

Máte-li podezření, že by to mohl být váš případ, je potřeba to co nejdříve řešit. Protože, jak už jsem psala výše, čím déle zůstáváte v takovém vztahu a v takových vzorcích, tím hůře se vám z toho bude vystupovat a tím závažnější to na vás zanechá následky.

3 kroky k řešení

1. Vystupte z pozice oběti

Zde to svádí k obvinění pachatele a uvelebení se v pozici oběti „já chudinka“, nicméně je potřeba si uvědomit, že tím si člověk jenom uškodí a uvězní se v tom nadobro. Oběť na nějaké úrovni dovolila pachateli jeho chování. Vstoupila do tohoto vzorce a tak může zase vystoupit. Pachatel nemá důvod své chování měnit a bez rázného impulsu od oběti jej měnit nebude. Iniciativa je tedy na oběti.

Chápu, že když se jedná o dítě, které se narodilo takto manipulujícím a zneužívajícím rodičům, je těžké tam vidět tu osobní zodpovědnost oběti. Ale na nějaké úrovni tam je vždycky a je klíčem k řešení. Kdyby tam nebyla žádná zodpovědnost, nebyla by tam ani žádná moc situaci změnit.

Zodpovědnost ale není vina! Zodpovědnost znamená „hraju v tom nějakou roli a mohu to změnit“. Vina znamená „můžu si za to sám, jsem špatný člověk“. Zodpovědnost dává sílu, zatímco vina oslabuje a vede k bezmoci. Nejde o to omluvit pachatele a vzít to na sebe. Jde o to uvědomit si, co mám pod svojí kontrolou a co můžu změnit. Neřešíme pachatele, řešíme sebe a své dobro. Pachatel ať si své problémy řeší sám.

Prvním krokem je tedy uvědomit si, že jen vy můžete svou situaci změnit. Nemusí to být snadné (a asi nebude), ale můžete ji změnit. Musíte se v první řadě probudit z pozice oběti a chtít udělat změnu. Být připraveni za sebe trochu bojovat. Máte-li na pachatele vztek, použijte tuto energii k tomu, abyste se odrazili ze dna a začali jednat ve svůj prospěch.

2. Fyzicky se maximálně oddělte od pachatele

Druhým krokem je odpojení se od pachatele v maximální možné míře. Jedná-li se o šéfa, je potřeba změnit práci. Jedná-li se o partnera, je dobré vztah ukončit, nebo se alespoň odstěhovat z jeho dosahu. Jedná-li se o rodiče, prospěje omezení kontaktu na minimum, někdy je nutné takto toxického rodiče odříznout úplně.

Nicméně toto oddělení od pachatele je pro oběť dlouhotrvajícího emočního zneužívání velmi těžký úkol. Jelikož důsledkem emočního zneužívání je vytvoření závislosti na pachateli a snížení víry ve vlastní schopnosti až k nule, není člověk po letech takového zacházení schopen prostě prásknout dveřmi a jít si po svém. Proto se v tomto případě odpojte tak moc, jak to aktuálně zvládnete, a nekritizujte se za to, že se nedokážete odpojit úplně. Časem to bude lepší. Pochvalte se za každý malý krůček k oddělení se od pachatele.

3. Změňte naprogramování svého mozku pomocí kvalitní terapie

Třetím krokem je pak cílená terapie. Pokud jste do takového vztahu vstoupili jako dospělí, bylo to z nějakého důvodu. Máte nějaký podvědomý vzorec myšlení a chování, kvůli kterému jste vlezli do zneužívajícího vztahu. Tento vzorec je potřeba najít a odstranit, resp. nahradit jiným, užitečnějším vzorcem. Jinak je vysoké riziko, že se vám podobná situace zopakuje a příští partner či šéf bude zase stejný, ne-li horší.

Pokud jste v takovém emočně zneužívajícím vztahu vyrostli, máte naprogramováno v hlavě, že takové chování je normální. Pravděpodobně budete mít hluboce zakořeněné přesvědčení, že jste špatní, neschopní, k ničemu. To všechno se dá změnit a hlavu „přeprogramovat“, ale připravte se na to, že to trvá.

Pozor na emoční zneužití terapeutem!!!

Především si dejte pozor na to, jakého terapeuta si vyberete. Terapeut vám totiž může pomoci, ale jen pokud vám nevyzrcadlí stejný vzorec, tzn. pokud vám sám podvědomě nesehraje ponižujícího partnera či rodiče. To se klidně může stát, pokud terapeut nemá dořešené některé záležitosti z vlastního dětství a není si jich ani vědom. Pokud byl sám ponižován a nemá to zpracované, či pokud byl takového chování v dětství svědkem a neošetřil si to u sebe, může se do jisté míry chovat zneužívajícím způsobem (většinou velmi, velmi skrytě a nenápadně). Hlídejte si, zda vás terapeut nezpochybňuje nebo se vás nesnaží ponížit či ovládat. Terapeut by vás měl podporovat a zůstávat krok za vámi.

Oběti emočního zneužívání bývají bohužel snadnou „kořistí“ zneužívajících terapeutů. Hledají pomoc, ale jejich zakořeněný vzorec oběti udělá to, že si zase vyberou zneužívající osobu. Dokonce i terapeut, který má s jinými klienty zdravý vztah, může nevědomě spadnout do emočního zneužívání s klientem, který má silný vzorec oběti. Nezapomeňme, že takové zneužívání se může dít i zcela nevědomě a že i terapeuti mají nevědomí. Nikdo nemáme zvědomělé, natož vyřešené úplně všechno.

Pokud se vám to jako klientovi stane a najednou zjistíte, že vám terapeut do jisté míry dělá totéž co původní pachatel emočního zneužívání, nepropadejte panice ani zoufalství. Vymezení se vůči chování terapeuta je skvělý krok k přerušení tohoto vzorce. Využijte situaci, seberte odvahu a mluvte o tom se svým terapeutem či terapeutkou. Máte-li dobrého terapeuta, on sám bude schopen situaci reflektovat, své chování korigovat a ve vymezení se a změně vás podpořit. Pokud ne a terapeut zareaguje obranou své pozice a dalším ponižováním, prostě odejděte. Odchod od takového terapeuta je též krokem k přerušení vzorce oběti. Odejděte a zkuste si najít někoho, kdo vám dá více svobody.

Jak si opravdu dobře vybrat terapeuta?

V tomto případě je stěžejní váš individuální pocit, ne objektivní pravda. Začnete-li mít pocit, že vás terapeut staví do podřízené pozice, zpochybňuje vás, znejišťuje a využívá vaší slabosti (ať už k obohacení sebe sama finančně, nebo k opájení svého ega), komunikujte to a případně odejděte. Nezáleží na tom, jak situaci vidí druhá strana, záleží na vašem pocitu. Terapeutů je spousta, nic vám nebrání zkusit někoho jiného.

Naopak terapeut, který sám podobnou zkušenost měl a terapeuticky si ji dostatečně zpracoval, vám bude umět pomoci lépe než takový terapeut, který tento fenomén zná jen z knih či z příběhů jiných lidí. Daleko více než na metodě, kterou ten který terapeut používá, záleží na jeho osobnostní vyzrálosti, na míře zpracování vlastních traumat a stupni vlastního sebe-uvědomění v tématu emočního zneužívání.

Klidně se svého (budoucího) terapeuta zeptejte na jeho osobní zkušenosti s touto problematikou a vyberte si takového, který ví teoreticky, o co jde, a ideálně má i důkladně zpracovanou osobní zkušenost. Nechte si tuto zkušenost povyprávět a vnímejte, jestli ve vás toto vyprávění vzbuzuje důvěru. Pokud ne, jděte jinam. Pokud ano, je to pro vás teď v tuto chvíli ten správný terapeut. Řídit se citem a intuicí je to nejlepší jak při výběru terapeuta, tak když je potřeba odejít či terapeuta změnit.

Já osobně mám s tímto tématem bohaté zkušenosti. Prošla jsem již stovkami hodin terapií, vyzkoušela jsem různé metody a ze zneužívajících vzorců jsem se po dlouhých peripetiích vyvázala. Vyprávění o zneužívajících terapeutech je také z mé osobní zkušenosti. Ne všechno se po cestě povedlo a vy dnes můžete těžit nejen z mých úspěchů, ale i z mých chyb (které tak nemusíte udělat sami na vlastní kůži).

Chcete-li zkusit terapii se mnou, objednejte se na úvodní sezení.

Použité zdroje:

1. Klm, John. Understanding emotional abuse. Psychology Today, 2023 [online], [cit. 13.03.2024]. Dostupné z: Understanding Emotional Abuse | Psychology Today
2. Tracy, Natasha. Emotional abuse treatment and therapy. Healthy place, 2021 [online], [cit. 13.03.2024]. Dostupné z: Emotional Abuse Treatment and Therapy | HealthyPlace