Talent versus strategie – jak se zlepšit v čemkoli

Za talent se obecně považuje něco, co člověku jde. A komu to nejde, ten prostě nemá talent. Tak to ale není. Tento dlouhý článek vám přinese zásadní poznání o tom, jak lidský mozek pracuje se smyslovými vjemy, tzn. s realitou, kterou vidíme, slyšíme a cítíme. Naučíte se využít tyto znalosti k tomu, abyste lépe využili svůj potenciál, případně potenciál vašich dětí, žáků, svěřenců ve sportu, či podřízených. Zjistíte, že vrozený talent zdaleka není tak určující, jak se obecně tvrdí. Najdete inspiraci, jak lépe vést lidi, vychovávat a podporovat své děti, vést tréninky apod. Text je zvláště vhodný pro všechny, kteří vedou či učí lidi – děti i dospělé. Pomůže také těm, kteří chtějí zlepšit svůj vlastní výkon a efektivitu.

NLP nás ale učí, že to, jak dobře nám jdou různé činnosti a jak rychle se je dokážeme naučit, velmi závisí na tzv. „strategii modalit“, která má s talentem málo společného. V tomto článku vysvětlím, co tento nesrozumitelný výraz „strategie modalit“ znamená a jak tyto strategie v praxi používat. Během čtení možná zjistíte, že vám nechybí talent, ale dobrá „strategie modalit“, kterou se můžete naučit, na rozdíl od talentu.

Také zjistíte, že vaše děti či podřízení nejsou na něco hloupí, ale že možná jen používají neadekvátní strategii… Zkrátka následující know-how vám dá nové možnosti učení se (čemukoli) a učení druhých.

Modality aneb prezentační systémy – co to je

Abychom mohli pochopit strategie modalit, musíme nejprve pochopit, co jsou to „modality“. Modality jsou různé způsoby, jak vnímáme realitu.

Modality tedy odpovídají našim 5 smyslům: zrak, sluch, hmat, čich, chuť.

Každý člověk, ač disponuje všemi 5 smyslovými kanály, má jeden smysl preferovaný. Když si představíte svou mysl jako krabici a každý z 5 smyslů jako otvor, jímž do krabice proudí informace o okolí, tak tyto otvory budou mít různou velikost a jeden z nich bude největší. To bude váš preferovaný smyslový kanál aneb vše preferovaná modalita.

Pro zjednodušení a z praktických důvodů redukujeme tyto kanály (tj. modality) na 3:

• vizuální, který znamená preferenci pro zrakové vjemy – obrazy, barvy, ale také vnitřní vizualizace a představy.
• sluchový, jenž reprezentuje preferenci pro zvuky, tón hlasu, vyprávěné příběhy, rytmus, hudbu (ale nezaměňovat s hudebním sluchem).
• kinestetický, který zahrnuje hmat, ale i chuť a čich. Kinestetický kanál tedy reprezentuje vnímání skrz kontakt s tělem.

Těmto třem kanálům říkáme buď modality, nebo prezentační systémy, neboť jsou to způsoby, jak nám naše mysl prezentuje realitu.

Když se tedy ptáme, jakou má určitý člověk preferovanou modalitu, nebo jaký má preferovaný prezentační systém, ptáme se, zda je nejvnímavější vůči obrazům, zvukům, nebo tělesným zkušenostem. A odpovídáme, že dotyčný je preferovaný vizuál (obrazy), auditivní (zvuky), nebo kinestetik (fyzické zkušenosti).

Můžete se též setkat s termínem „kognitivní filtry“, který označuje totéž. Tyto modality neboli filtry totiž „filtrují“ informace, které proudí z našich smyslů do vědomé mysli.

Tyto termíny tedy označují jedno a to samé, a sice preferenci určitého smyslového kanálu:

• Modality
• Prezentační systémy
• Kognitivní filtry

Kdybychom šli opravdu do detailu, tak mezi nimi pochopitelně rozdíly jsou, ale tím se nyní pro naše účely nemusíme zabývat a můžeme je považovat za synonyma. A pro zjednodušení budu dále v textu převážně používat slovo „modality“, protože je nejkratší.

Pozor na zjednodušování a škatulkování. Nejedná se zde o rozdělení lidí do 3 skupin.

Všimněte si slova „preferovaný“ (např. preferovaný vizuál). Jde o to, že každý člověk preferuje jednu ze tří modalit, ačkoli používá všechny.

Někdo je vyhraněný hodně, někdo jen málo a má modality vyrovnané. Nelze tedy paušalizovat. Dále v textu budeme mluvit o silně vyhraněných typech, kde je preference určité modality výrazná. To proto, abychom si ukázali jejich talent a vlastnosti v čisté formě. Mějte ale na paměti, že v praxi potkáte různé kombinace preferovaných modalit.

Ve skutečnosti tedy potkáte například:

• Jednoho člověka se silnou kinestetickou preferencí, který opravdu skoro jako by neviděl a neslyšel, ačkoli má oči i uši v pořádku.
• Dalšího, který má všechny 3 modality tak vyrovnané, že skoro není možné určit jeho preferenci.
• Někoho, kdo má 2 vyrovnané modality a chybí mu ta třetí – často je to tzv. kinestetický vizuál, který vidí a cítí, ale sluchový kanál má hodně potlačený.

Vaše preferovaná modalita je určující v mnoha ohledech, především v tom, jakým způsobem komunikujete a učíte se, a vůbec jak vidíte svět.

• Kinestetik žije ve světě tvarů, textur, chutí, vůní, pocitů a tělesných prožitků.
• Vizuál žije ve světě obrazů, barev, světel, filmů a představ.
• Svět auditivního člověka se skládá z rytmů, melodií a příběhů, které vyprávějí druzí nebo které vypráví sám sobě.

Jak vidíte, jedná se o 3 zcela odlišné světy. S tím souvisí 3 odlišné způsoby vyjadřování i přijímání informací.

Modality versus talent a inteligence

• „Ty jsi slepá jak patrona.“
• „Ty pro oči nevidíš!“

Tyto a podobné věty jsem v dětství slýchala neustále. Jsem preferovaný kinestetik a moje matka je vizuál. Chvílemi si myslela, že má dementní dítě, když jsem každou chvíli hledala něco, co jsem měla přímo před očima. Mimochodem tento problém mám do určité míry dodnes a když něco hledám, zvu si na pomoc vizuálně zdatnější partnerku.

Nejde tady o dioptrie. Není to o kvalitě zraku. Jde o to, jak mozek přijímá a vyhodnocuje vizuální vjemy. Ten můj zjevně považuje za mnohem zajímavější to, co se děje v těle a s tělem, a to, co slyším.

Na druhou stranu jsem se setkala s člověkem částečně slepým, který byl preferovaný vizuál. Co neviděl, to si mentálně dokresloval v hlavě, tj. částečně viděl a částečně si vytvářel představy okolního světa.

Můžete mít tedy oči jako ostříž, a přesto nebýt preferovaný vizuál. A nebo můžete být skoro slepí, a být preferovaný vizuál. Totéž platí o hudebním sluchu. Můžete mít absolutní sluch, a přesto nebýt preferovaně auditivní. A můžete být úplný hudební anti-talent a přitom váš mozek může preferovat auditivní vjemy. Auditivní vjemy totiž nejsou jenom hudba.

A tak preferovaná modalita není talent. Vaše preferovaná modalita bude ovlivňovat to, jakým způsobem se váš talent projeví a jak s ním naložíte.

Usnadní vám některé úkony a jiné zkomplikuje. Částečně vás tedy předurčuje k tomu, že něco vám půjde lépe a něco hůře.

• Vizuálové jsou například obvykle lepší v kolektivních sportech, kde je potřeba přehled o hřišti.
• Kinestetici vynikají naopak v kontaktních sportech, kde lépe „cítí“ soupeře a čtou jeho pohyb tělem, nikoli očima.
• Auditivní preference je zase výhodou ve vytrvalostních sportech, kde musíte udržet rytmus. Tato preference je klíčová také v tenisu, kde má rychlejší reakce ten, kdo slyší odraz míčku a umí jej rychle vyhodnotit. Hodnotit trajektorii míčku zrakem znamená hodnotit ji až během letu míčku. A to už je pozdě.

Když neznáte svou preferovanou modalitu, snadno minete svůj talent.

V dětství jsem si kvůli tomu, že „pro oči nevidím“, připadala hloupá a nedostatečná. Dnes už vím, že moje silné stránky jsou jinde než v bystrých očích.

Pokud mají rodiče jinou preferovanou modalitu než jejich děti, mohou jim svou kritikou pošlapat sebevědomí. Totéž možná už nyní děláte svým dětem vy. Nekritizujte je za to, že jejich mozek funguje jinak než ten váš.

Bude-li vás učitel nebo trenér něco učit v jiné modalitě, než je vaše preferovaná, půjde vám to jako psovi pastva. Ale nebude to tím, že nemáte talent nebo že byste byli hloupí. Je to chyba učitele, který není dost flexibilní. To samé možná dnes zažívá vaše dítě ve svém kroužku.

Rodiče, učitelé i trenéři rádi dělají závěry o tom, které dítě má talent podle toho, jak snadno se učí různé věci. Ale to, jak snadno se dítě něco učí nezávisí jen na nadání, ale také (a rozhodujícím způsobem) na tom, zda mu to podáváte jeho jazykem, nebo ne.

Přizpůsobení učební či tréninkové (či výchovné) metody preferované modalitě dítěte může udělat obrovský rozdíl. A naopak neznalost těchto principů může vést k tomu, že promarníte talent dětí, demotivujete je a snížíte jejich sebedůvěru.

Pojďme nyní nahlédnout do 3 různých světů, do světů preferovaného kinestetika, preferovaného vizuála a nakonec preferovaného auditivního člověka. Objevíte 3 různé druhy inteligence:

• Kinestetika vám popíšu na vlastním příkladě, jelikož jsem tímto směrem hodně vyhraněná se všemi dary i překážkami, které to přináší.
• Vizuála si ukážeme na smyšlené postavě Heleny, kterou složím ze svých vizuálních klientů a známých,
• Auditivní svět vám přiblíží moje partnerka Pavlína.

Při čtení sledujte, s kým se nejvíce identifikujete, kdo je vám nejpodobnější a čí svět je vám naopak úplně vzdálený.

Osahejte si kinestetikovu realitu, aneb tělesný talent

Jak už jsem naznačila, můj mozek prostě vizuální vjemy moc neberou. Lidi na ulici poznávám podle tvaru postavy a stylu chůze, ne podle obličeje. Když se seznamuji s někým novým, nezapamatuji si ani jméno (to je auditivní vjem, když ho vyslovíte, a vizuální, když je napíšete), ani obličej (vizuální vjem). V hlavě mi utkví tvar postavy toho člověka, styl pohybu a především pocit, který z něj mám. Pokud mě poprvé potkáte a budete mít zrovna nějakou pro vás neobvyklou náladu, možná vás při dalším setkání nepoznám, protože z vás budu mít výrazně jiný pocit.

Dále se výborně orientuji ve tmě po hmatu. Rychle si totiž zapamatuji, jak daleko jsou od sebe jednotlivé kusy nábytku v místnosti. Také mi nevadí mít doma oříšky v krabičce od sušenek a rozinky v krabičce od oříšků. Neorientuji se podle etiket, ale podle umístění těch krabiček. Prostě je nahmatám.

Když si chci něco zapamatovat, musím si to napsat.

Ani nevadí, když pak lístek ztratím. Zapamatuju si to tím, že to napíšu. Psaní rukou funguje mnohem lépe než na počítači. Mám taky papírový diář s koženými deskami. Je mi fuk, že ty desky mají trochu jinou barvu, než jsem čekala podle obrázku v eshopu. Důležité je, že voní a jsou příjemné na dotek.

Učím se vlastní zkušeností. Stačí mi úplné minimum informací, abych se do něčeho pustila. Dlouhé teoretické výklady mě neskutečně nudí a nepomohou tomu ani obrázky a grafická znázornění. „Pusťte mě odtud a nechte mě to zkusit v praxi!“ volá moje mysl, zatímco tělo se vrtí na židli. Nechápu, jak jsem mohla vystudovat s vyznamenáním.

Jsem schopná začít zkoušet různé činnosti, i když nemám žádnou představu, jak by to mělo vypadat či dopadnout.

Často mě až po několika nezdařilých pokusech napadne podívat se na návod nebo jak to dělá někdo jiný.

Když si kupuji oblečení, primární kritérium je pro mě příjemný materiál a jak se v tom cítím. Až potom řeším, jak v tom vypadám. Nerada také něco kupuji online, protože si to nemůžu osahat. Vůbec všechno, na co si nemůžu sáhnout nebo si to vyzkoušet, mě až tak nezajímá.

Nikdy mi nešly kolektivní míčové hry, kde člověk musí mít přehled o okolí. Přehled je pro vizuály, nic pro mě. Dlouho jsem se věnovala skalnímu lezení a horolezectví. Nikdy jsem neuměla vizualizovat pohyby po stěně předem, když jsem stála pod skálou a jen koukala nahoru. Často se mi zdálo, že to musí jít, a pak jsem byla překvapená, že ty pohyby, co jsem si představovala, jsou neproveditelné.

Na své oči jsem se nikdy nemohla spolehnout. Jako by byly tak trochu odpojené od mozku.

Naproti tomu mi docela šlo judo, i když jsem začala až po třicítce. Cítit pohyb soupeře a v pravou chvíli mu podkosit nohy, aniž bych se mu na ně dívala – to je něco pro mě.

Vítejte tedy ve světě kinestetika. Pokud jste se poznali alespoň v 60% toho, co jsem výše popsala, jsme nejspíš spolu v partě! Jestli vám to přijde ujeté nebo to vůbec nechápete, pak zřejmě patříte do některé následující party.

Nahlédněte do světa vizuála

Naši modelovou vizuálku si pojmenujeme Helena. Helena si pamatuje obličeje, ale ne vždy k nim umí přiřadit jména. Hodně pomáhá, když lidé mají jmenovky, to si pak pamatuje všechny. Všímá si barev, a vůbec se hodně dívá kolem sebe. Možná si nebude pamatovat, co jste dělali, když jste se poprvé setkali, ale rozhodně si vzpomene, co jste měli na sobě a jak vám to slušelo. Jestli chcete, aby si vás zapamatovala, vezměte si na sebe něco výrazně barevného. Tím hned vzbudíte její pozornost.

Helena má ráda, když je světlo a na všechno dobře vidí.

Vést s vámi hovor bez toho, aby vás viděla, pro ni bude nepříjemné. V online hovorech bude nejspíš vyžadovat webkameru, váš hlas jí nebude stačit.

Když si chce něco zapamatovat, vyvěsí si to na viditelné místo nebo si to nakreslí a nebo si k tomu v hlavě vytvoří nějaký obraz, na který si pak vzpomene. Ve škole si barevně podtrhávala v učebnicích a kreslila obrázky a myšlenkové mapy. Co si nedokázala představit, to se jí neskutečně špatně učilo. Výklad bez obrázků a grafů jí připadá nudný a neudrží pozornost. Obrázek vydá za milion slov – to je její mantra.

Helena se učí nové věci tak, že je odkoukává od ostatních.

Videonávody a tutoriály na Youtubu jsou pro ni cenným zdrojem informací a inspirace. Když kouká na film, nejvíce ocení kostýmy, výpravu a celkový vizuální zážitek. Je to pro ni dokonce důležitější kritérium kvality filmu, než námět, příběh, zápletka či pointa. „Sice to byla kravina, ale hezky zpracovaná. Mně se to líbilo.“ bude znít její hodnocení.

U oblečení Helena řeší hlavně sladění barev a jak jí to sluší v zrcadle. Materiál není tak důležitý, respektive je důležité, jestli se leskne nebo ne, či jak vypadá, ale ne jak moc je příjemný na těle.

Dokonce je občas schopná se smířit s tím, že ji to někde trochu škrtí, když jí to fakt sekne.

Často si totiž ani nevšimne, že ji to trochu škrtí. Nemá takovou citlivost na své tělo jako její kinestetická kamarádka.

Heleně nedělá absolutně problém mít přehled o situaci kolem, takže pro ni byly například kolektivní míčové hry vždycky zábava. Vždycky dobře věděla, kde kdo stojí a kde je míč.

Je ukecaná. Má hlavu plnou nejrůznějších představ a vzpomínek, a když o nich vypráví, srší z ní vodopády slov. Když někdo vypráví něco jí, hned si k tomu představuje obrazy nebo rovnou celý film.

Zaposlouchejte se do frekvence auditivní mysli

Život s auditivně zaměřenou myslí vám představí moje žena Pavlína. Nechám ji mluvit v první osobě, abyste dostali co nejpřesnější obrázek

Pavlína:

„Když mluvím s lidmi, nejvíce si zapamatuji jejich hlas, a často také přesně to, co říkali. Později je tedy poznám po hlase, i když je nevidím, a snadno jim připomenu, co posledně povídali. Na online schůzkách a meetincích nepotřebuji webkameru. Stačí mi lidi slyšet a i když je na schůzce více lidí, absolutně nemám problém se zorientovat, kdo zrovna mluví. Prostě je poznám i se zavřenýma očima.

Barva hlasu významně přispívá k tomu, jak je mi někdo sympatický nebo nesympatický. Je to pro mě zásadní součást charismatu člověka.

Ráda naslouchám lidem s příjemným hlasem a naopak těm, jejichž hlas mě nějak dráždí, se raději vyhnu nebo rozhovor zkrátím na nejnutnější míru. Úplně nejraději poslouchám ty, kteří příjemným hlasem vyprávějí poutavé příběhy. Mimochodem audioknihy jsou skvělý vynález.

Když si chci něco zapamatovat, stačí mi si to polohlasem říct a na většinu věcí už nezapomenu.

Telefonní čísla si třeba pamatuji podle toho, jak zní. Není to pro mě číslo, je to melodie.

Proto vám snadno řeknu telefonní čísla na své blízké z paměti. Horší je, když budete chtít, abych vám ta čísla napsala. To si musím převést tu melodii a představit si čísla, a to mě stojí úsilí.

I cizí jazyky se učím jako melodie. Do hlavy se mi zapisují celé fráze. Nepotřebuji chápat gramatiku a proč se věta skládá zrovna takto. Prostě si zapamatuji větu tak, jak je. Jako melodii. A už ji nezapomenu. Nejradši se cizí jazyk učím tím, že mluvím a poslouchám. Zapisovat si a vyplňovat cvičení v pracovním sešitě na mě moc nefunguje.

Když se něco nového učím, potřebuji to vysvětlit. Nestačí mi to ukázat, musíte mi popsat, co a jak děláte.

Nestačí mi ani obrázky, potřebuji k nim popis, vysvětlení. Než jdu něco nového dělat, přečtu si návod a v duchu nebo polohlasem si přeříkávám postup. Tím si ho nejen zapamatuji, ale hlavně pochopím, co mám dělat.

Všímám si zvuků, které ostatní nevnímají. Často mě ruší hučení reprobedny nebo pískání pračky v koupelně, které nikdo jiný neslyší. Na druhé straně silně vnímám a užívám si příjemné zvuky. Třeba když jdu do přírody, slyším 5 druhů hmyzu a 4 ptáky, zatímco partnerka slyší jen hučení lesa. Není to ale kvalitou sluchu. Když ji upozorním, co všechno slyším, je slyší taky. Beze mě by si to ale vůbec neuvědomila.

Pamatuji si hlášky z filmů a seriálů. Stačí mi je vidět jednou a do hlavy se mi nahrají všechny dialogy. Nechápu, že partnerka nepozná hlášku z filmu, který jsme už viděly třikrát. Já už bych ho mohla odvyprávět celý.“

Modality můžete rozvíjet

Představili jsme si 3 vyhraněné typy podle preferované modality. Jak už jsem uvedla, v praxi se setkáváme s různým poměrem všech modalit u jednoho člověka. Někteří z vás se velmi poznali v jednom typu a dva další vám byly vzdálené. Jiní se zhlédli ve dvou typech a jen ten třetí jim připadal „jakýsi divný“. A na někoho sedělo něco od každého, ale žádný z nich úplně přesně. Každý jsme zkrátka originál.

Jakkoli jste vyhranění, můžete se samozřejmě cvičit v používání ostatních modalit a je to dokonce velmi žádoucí.

I u dětí je dobré znát jejich preferovanou modalitu a přizpůsobit tomu metody učení, ale zároveň zařadit i záměrné učení se dalším modalitám, které jsou potlačené. Stejně jako se říká „Kolik řečí znáš, tolikrát jsi člověkem.“, mohli bychom říct:

„Kolik modalit umíš vnímat, tolikrát jsi člověkem.“

Proč rozvíjet ne-preferované modality?

Kinestetik má tendenci topit se ve svých pocitech a neumí získat nadhled (nadHLED = vizuální slovo). Není schopen vystoupit na chvíli ze své pozice a podívat se sám na sebe z jiné pozice. Teprve když se naučí fungovat ve vizuálním systému, může vidět sám sebe a leccos si uvědomit, může se sám sobě zasmát a vyhrabat se z tíživých pocitů, může si představit svou budoucnost a nastavit si cíl či získat motivaci svou představu naplnit.

Vizuál je zase naopak od svých pocitů většinu času odpojen a vidí se jenom z nadhledu. Pocity jsou ale důležitá součást života a jedině když se s nimi naučí spojit, může se umět dobře rozhodovat a vědět, co potřebuje. Do té doby o tom bude pouze uvažovat hlavou, dívat se na všechno z různých úhlů pohledu a řešit nevyřešitelná dilemata, protože z každého úhlu pohledu se jeví jako nejlepší jiné řešení.

Vizuál si snadno vytvoří jasnou představu toho, co by chtěl dosáhnout. Ale aby věděl, jak tam dojít, potřebuje se naučit trochu kinestetické schopnosti cítit.

Auditivní typ je velmi specifický a pokud by byl silně vyhraněný a neměl přístup k dalším modalitám, měl by těžký život. Všechno se prostě slovy popsat nedá, něco musíte pochopit z obrázku, z videa, něco napodobit, něco vyzkoušet, něco nacítit… Jak se třeba chcete učit jakoukoli pohybovou aktivitu s využitím pouze auditivního kanálu? Jak vám mám popsat techniku lyžování, aniž bych vám ukázala vzor na videu nebo v reálu?

Je tedy chytré stavět na silných stránkách své preference (třeba si vybrat sport nebo profesi, kde je vaše preferovaná modalita výhodou), a zároveň se cíleně cvičit v ostatních modalitách.

Částečně nás cvičí život sám, ale když zapojíte vědomé úsilí, můžete se dostat dále a být úspěšnější a hlavně spokojenější.

Nehledě na to, co je váš talent, můžete tedy rozšiřovat své možnosti a schopnosti a využívat tak více ze svého plného potenciálu.

Modality a řeč – poznejte talent ze slov

Než přejdeme ke strategiím, zdůrazním ještě jednu věc, která se zde celou dobu objevuje, ale nebyla zatím explicitně zmíněna:

Každá z preferovaných modalit zahrnuje svůj vlastní slovník.

Stejné sdělení lze často říci 3 různými způsoby: vizuálně , auditivně a kinesteticky. Podívejte se výše v textu na nadpisy u charakteristik jednotlivých typů. Máme zde:

• Osahejte si kinestetikovu realitu
• Nahlédněte do světa vizuála
• Zaposlouchejte se do frekvence auditivní mysli

Sdělení nadpisu je pokaždé stejné: beru vás na návštěvu do života člověka s preferovanou modalitou. Ale podle toho, zda jdeme do světa kinestetika, vizuála nebo auditivního, používám jiná slova. „Osahat si“ je kinestetický výraz. Vizuál by to takto nikdy neřekl a auditivní také ne. Vizuál by řekl „nahlédněte“ nebo „podívejte se“. Kinestetik by mohl dále říct „ponořte se“ nebo „obujte se do bot“. A auditivní člověk řekne „nalaďte se“ nebo „zaposlouchejte se“. Všichni vás vyzývají do vcítění se do jejich reality, ale každý to řekne jinak.

A také k vám různé nadpisy různě promlouvají. Někomu z vás přijde „osahejte si“ divné a někdo jiný se nad tím nepozastavil. Většině z vás asi přijde zvláštní auditivní vyjádření „zaposlouchejte se do frekvence“, protože auditivních lidí je nejméně. Takže nejen že se jinak učíme a jinak fungujeme v životě podle preferované modality, ale také mluvíme jiným jazykem.

Modality a učení, aneb rozvíjejte talent

Chcete-li tedy někoho něco efektivně naučit (či s ním prostě komunikovat, předat mu nějakou informaci), potřebujete:

1. Znát svou preferovanou modalitu
2. Znát jeho preferovanou modalitu
3. Umět se přepnout ze své preferované modality do jiné a používat řeč a metody učení podle preferované modality svého žáka (dítěte, podřízeného, kolegy, svěřence…)

První bod jste možná už splnili, když jste se zamysleli, který typ je vám nejblíže. Mnozí čtenáři už odpověď mají. Kdo nemá, pozorujte se v praktickém dennodenním životě a uvědomujte si, co a jak děláte a jak o věcech přemýšlíte. Časem budete schopní rozpoznat své tendence přikládat váhu obrazům, pocitům a fyzickým zkušenostem, nebo zvukům.

Toto osobní hledání a pozorování vám významně pomůže v rozpoznávání modalit u druhých. Budete u nich totiž pozorovat podobné tendence jako u sebe. Dále se můžete trénovat tak, že budete pozorně naslouchat a soustředit se na modality tam, kde nepotřebujete dávat tolik pozor na obsah. Ideální jsou na to nezáživné prezentace nebo školení, u kterých se začnete nudit. Určování preferované modality řečníka podle toho, jaká slova volí, je dobrá alternativní zábava. Takto jsem se to kdysi naučila já, na celofiremních meetincích 🙂

Svou flexibilitu v zapojování různých modalit můžete cvičit například tak, že si přepíšete části svých přednášek nebo prezentací do jiné modality, než je vaše preferovaná.

Nebo uděláte totéž s nějakým jednoduchým sdělením, které chcete říct manželovi, dítěti, kolegovi… Může jít o blbosti, jde o trénink. Zamyslete se, jak byste to mohli říct jinak a použít slova vztahující se ke zvukům, melodiím a frekvencím. Jak s použitím slov, která se vztahují k obrazům, představám a filmům. A jak se slovy, které se váží k pocitům a fyzickým zkušenostem. Vzpomeňte si, kdy jste naposledy někoho něco učili. Jakou modalitu jste preferovali? A jak by to šlo učit jinak, abyste oslovili ostatní modality?

Strategie modalit – talent 2.0

Konečně se dostáváme ke zlatému hřebu tohoto článku. Dosud jsme si řekli, že máme každý některou ze 3 modalit preferovanou, ale také jsme zmínili, že používáme všechny.

Strategie modalit je způsob, jak člověk organizuje různé modality do sekvencí, aby vytvořil:

• Přesvědčení
• Vzorce chování
• Myšlenkové schéma

Podle toho, jestli si nejprve něco představíte (vizuální modalita), a pak to jdete dělat (kinestetická modalita), nebo to jdete dělat rovnou, dojdete k jinému výsledku.

Strategie pravopisu

Nejznámější je příklad strategie, jak správně psát bez chyb. Řada lidí slovo slyší, zopakuje si jej v duchu pro sebe a hned jej píše. Jejich strategie (postup) zapojení modalit je tedy: auditivní vnější (slyší slovo) – auditivní vnitřní (řekne si slovo v duchu) – kinestetický (píše slovo).

Takto ovšem nasekají spoustu chyb, protože z poslechu neurčíte, kde je měkké a kde tvrdé I/Y, kde je S a kde Z… apod. Ještě horší je to u řečí, kde se slova úplně jinak čtou, než se píší, jako je angličtina nebo francouzština.

Užitečná strategie je slovo slyšet, pak si jej představit a pak teprve jej napsat.

Tedy přeloženo do strategie modalit je to: auditivní vnější (slyším slovo) – vizuální (představuji si jej napsané) – kinestetický (píši to slovo).

Jak vidíte, potřebujeme zde všechny 3 modality, takže se opravdu vyplatí trénovat své nepreferované.

Podobně bychom mohli analyzovat, jak mozek funguje například při matematických výpočtech, nebo při snaze o zapamatování a vyvolání informací.

Například v matematice může příliš bujná a kreativní vizualizace napáchat paradoxní škody. Jedna žačka si pro práci se zlomky pomáhala představou dělení pizzy a tato představa ji blokovala v pochopení podstaty.

Strategie modalit ve sportu, aneb jak vyrobit talent

Jak podpořit talent v softballu – konkrétní příklad

V minulosti jsem spolupracovala s ženskou reprezentací v softballu. Při odpalování míče, je zásadní v první řadě VIDĚT MÍČ.

Osvědčená strategie je: vidět míč > odpálit míč (tzn. vnější vizuální > vnější kinestetický).

Zní to banálně, ovšem pokud máte preferenci jiného smyslového kanálu, váš mozek bude zapojovat jinou strategii.

Některé hráčky míč více cítí než vidí, jiné se snaží jako v tenisu míček slyšet. Pochopitelně nikdo si svou strategii neuvědomuje. Všichni čtou stejný pokyn: vidět míč. Všichni se o to snaží, ale někomu se to ze záhadných důvodů nedaří.

Ty záhadné důvody se dají poměrně snadno odhalit: buď je vizuální kanál hodně potlačený a netrénovaný, nebo je v daném kontextu zablokovaný, například vysokou míru stresu nebo nezpracovanou minulou zkušeností (které někdy říkáme trauma).

Stres má tendenci blokovat vizuální vnímání. Ve všech situacích.

Takže se může stát, že hráčka v tréninku odpaluje jako hvězda a v turnaji totálně selže – přes stres a nervozitu nevidí míč.

Vizuální vnímání může být blokováno také traumatickou zkušeností. Může se stát například to, že se hráčce při každém pokusu aktivovat vizuální modalitu objeví v mysli obraz rozčíleného trenéra. Toto může nastat, pokud se jedná o citlivou hráčku v rukou příliš emotivního trenéra, nebo v případě nezpracovaného zážitku z dětství.

Všechny tyto překážky lze překonat a výkon skokově zlepšit:

• Když se podaří u hráčky odblokovat nezpracované trauma, pak se může její výkon rapidně zlepšit v krátkém čase.
• Když se hráčka naučí pracovat s nervozitou a udržet si přístup k vizuální modalitě, může si mít v zápase prakticky stejnou výkonnost, jakou má v klidu v tréninku.
• Přizpůsobíte-li trénink a zařadíte záměrné procvičování zapojování vizuálního kanálu, opět dosáhnete významného posunu rychleji.

Tyto „vychytávky“ pochopitelně nenahradí pravidelný a systematický trénink. Ovšem umožní výrazně zvýšit efektivitu takového tréninku a především díky nim získáte vyrovnanější výkony v rámci týmu.

Další složkou správného odpalu je složka kinestetická – potom, co vidíte míč, potřebujete jej správně odpálit.

Hráčky tedy potřebují být vnímavé ke svému tělu a umět jej dobře ovládat. A tady zase selžou preferované vizuálky, které sice míč uvidí, ale jejich technika odpalu jim půjde hůře a bude je brzdit.

Nepříjemné pocity, nezpracovaná traumata, stres… to všechno blokuje přístup ke kinestetické modalitě. Nepříjemné emoce se ukládají v těle a pokud jich máte uloženo hodně, váš mozek se nebude chtít na tělo příliš napojovat, aby vás ochránil před psychickou bolestí.

Nejen že pak budete hůře koordinovat odpal, ale vaše tělo také ztratí schopnost hlídat si správné provedení veškerých pohybů. Budete tak mít tendenci pohybovat klouby v nesprávných úhlech a postupně si budete zakládat na zranění a bolesti. Toto platí pro všechny sporty!

Pro efektivní zapojování kinestetické modality doporučuji následující:

• Trénovat klíčový pohyb (v softu je to odpal) pomalu a vnímat řetězení pohybu v celém těle. A když říkám pomalu, tak myslím opravdu hooodně pomalu.
• Procvičovat vnímavost k tělu skrz doplňkové jemné aktivity (jemná jóga, současný tanec, tai-chi…)
• Zajímat se o celkový psychický stav sportovce a o faktory mimo sport, které jej ovlivňují. Eventuálně mu pomoci tyto faktory lépe zvládat (například skrze koučink nebo terapii).
• V některých případech prozkoumat bloky z minulosti a odblokovat možnosti těla skrz terapii.

Talent, strategie modalit a tenis

Už dříve jsme mluvili o tenisu, kde je zásadní modalitou sluch. Hráč, jehož mozek umí nejlépe vyhodnocovat zvukové informace, má zásadní výhodu oproti svým konkurentům – už při odrazu míče od rakety soupeře ví, kam míč poletí, zda míč dostal rotaci, jak bude rychlý, apod.

Hráč, který bude trajektorii a chování míče vyhodnocovat čistě vizuálně, bude mít oproti svému auditivnímu kolegovi pomalé reflexy. Vizuální kanál by měl správně sloužit v podstatě jako kontrola, ne hlavní zdroj informace.

Kdybych tedy hrála závodně tenis a chtěla se zlepšovat víc, než mi dovoluje pravidelný trénink, cvičila bych svůj sluch.

Výhodou takového tréninku užitečných modalit je, že to nutně nevyžaduje přidávat fyzickou aktivitu a přetrénovávat se.

Modality můžete trénovat jak přímo ve fyzickém tréninku a zvyšovat tak jeho efektivitu, tak v klidu během odpočinku. Ve finále tak můžete více regenerovat a přitom získávat náskok před konkurencí.

Práce s modalitami a se strategiemi modalit tak umožňuje trénovat opravdu chytře, nejen se neustále honit za míčem.

Jak rozvinout talent v lezení

Dosud jsme mluvili o sportech, kde se něco odpaluje. Pojďme se nyní podívat na úplně jiný sport – sportovní lezení.

V lezení je z hlediska modalit klíčové propojení vizuální a kinestetické modality.

Lezec potřebuje rychle vizualizovat pohyb, který bude pro jeho tělo proveditelný a nejlépe ještě efektivní.

Viděla jsem strhující finálový duel Adama Ondry proti zahraničnímu soupeři, kde Adam na soupeře v polovině cesty začal ztrácet. Dohnal to a vyhrál díky jednomu chytrému pohybu: V jednom místě udělal krok, jímž nahradil asi 2 kroky, dohnal ztrátu a získal náskok. Toto se mu povedlo díky jeho schopnosti kreativně vizualizovat různé možnosti postupu a rychle mezi nimi volit. Prostě v té rychlosti našel nový, efektivnější způsob. Ten zřejmě velmi rychle vizualizoval a provedl. A vyhrál.

Toto propojení vizuální a kinestetické modality se do určité míry rozvine a zlepší prostým lezením. Leč ne u všech a ne vždy.

Pokud podvědomě zapojujete méně funkční strategii modalit, můžete trénovat víc než Adam, a nikdy nebudete tak dobří jako on.

Když například neumíte dost dobře vizualizovat a pro váš mozek je to těžká práce (protože vizuální modalita není preferovaná), dost možná to budete dělat na půl a kompenzovat jinou modalitou – nejspíš kinestetickou (tělo to nějak vymyslí za vás). Tato strategie je opět téměř vždy podvědomá. Snažíte se vizualizovat, ale je to namáhavé, vy se rychleji unavíte a přestanete to dělat pořádně, aniž byste si to uvědomili.

Naopak pokud jste preferovaný vizuál, bez problémů si představíte celý postup lezeckou cestou. Narazíte ale ve chvíli, kdy budete muset ty pohyby provést a vaše vnitřní povědomí o těle není tak dobré. Nedosáhnete na chyt, protože jste přecenili svůj nášah, nedoskočíte, protože jste neodhadli vzdálenost versus své možnosti, nebo vás prostě zradí poloha a vyvážení vašeho těžiště.

K excelentnímu výkonu v lezení potřebujete cvičit oba kanály – vizuální a kinestetický – a jejich propojení.

Pokud máte přirozenou preferenci pro jednu nebo druhou modalitu, musíte cíleně trénovat tu druhou a především jejich souhru. To lze opět dělat v rámci tréninku a/nebo i v klidu během relaxace (Adam Ondra v jednom rozhovoru prozradil, že mezi tréninky používá k relaxaci jógu nidra, která spočívá ve vědomém vnitřním „cestování“ po těle – zlepšuje tak povědomí o svém těle i mimo fyzický trénink).

Jak už jsme si řekli, některá modalita může být blokovaná stresem nebo minulými zkušenostmi a tak ani cílený trénink nebude dost efektivní, dokud se tyto překážky neodstraní. Účinnou cestou je individuální terapie.

Talent, modality a bojové sporty

Nakonec se podívejme na příklad juda. Oproti lezení či softballu je v judu vizuální modalita méně užitečná a úspěch závisí převážně na kinestetické inteligenci.

V judu nemáte čas vyhodnocovat vizuálně pohyb soupeře a představovat si svůj chvat před tím, než ho provedete. Lezecká cesta se vám nemění před očima, na rozdíl od soupeře na tatami. V judistickém zápasu platí, že to, co vidíte, už je minulost.

Strategie vidět > konat je tedy nefunkční, neb je pomalá.

Soupeře máte navíc moc blízko na to, abyste si jej mohli dobře prohlédnout a vnímat tak jeho pohyb jako celek. Než si uděláte přehled o situaci, už s vámi soupeř vytírá žíněnku.

V judu proto budou úspěšnější preferovaní kinestetici a ti, kdo svou kinestetickou inteligenci a schopnost cítit pohyb soupeře trénují.

Nepochybně zajímavé může být i doplňkové využití auditivní modality a propojení všech 3 s dominancí té kinestetické.

Jak vyrobit talent?

Hrát si se zapojením různých modalit v různých sekvencích je zajímavá cesta, jak probudit talent i u těch sportovců, kteří jakoby vrozený talent nemají.

Co když talent není nic daného? Co když je to „jen“ kombinace určité posedlosti, vášně, a inteligentních metod tréninku, které zapojují nejen tělo, ale i mozek? Co kdybychom mohli talenty v podstatě „vyrábět“ kdybychom dokázali:

• podporovat vnitřní motivaci
• chytře využívat možnosti mozku, tj. využívat strategie modalit

Bohužel vnitřní motivace se až příliš často zabíjí tlakem na výsledky a na výkon. A co je horší – talenty se zabíjí neúčinnými tréninkovými metodami a slepotou k preferovaným modalitám.

Každý trenér má nějakou svou preferovanou modalitu, kterou v tréninku používá. Neví o ní a netuší, že existují jiné možnosti. A tak kolikrát drtí motivaci a sebedůvěru těch svěřenců, kteří používají jinou preferovanou modalitu či jinou strategii modalit. Tam, kde by stačilo mírně upravit zadání nebo cvičení, se vyhlásí „ty seš levej“.

Až začneme ve sportu kromě těla používat také mozky, najednou nám záhadně vzroste počet talentovaných sportovců. Do té doby, kdo se dočetl až sem, může zachránit potenciál svých dětí, svůj či svých svěřenců.

Chcete-li s tím pomoci, kontaktujte mě.

Strategie modalit v práci

Jelikož náš mozek je s námi pořád a ve všech situacích, tak i modality a jejich strategie se dají využít všude.

• Co děláte v první řadě, když vstoupíte do meetingové místnosti? Vidíte, slyšíte nebo cítíte? Co děláte pak? A jak to funguje?
• Jakou modalitu aktivujete jako první, když stojíte před náročným úkolem?
• Nebo když máte před sebou hromadu banálních drobností, které jsou nudné, ale je potřeba je odbavit?

Kdykoli skončíte paralyzovaní v nepříjemném pocitu (a nejčastěji v prokrastinaci nebo kompenzaci jídlem, kávou či cigaretou), zřejmě tomu předcházela neefektivní strategie. Tuto strategii můžete prozkoumat a změnit.

Ráda Vám v tom pomohu, objednejte se na úvodní sezení.

Jak použít znalosti o strategiích modalit v praxi

Chcete-li to nejprve zkusit sami, vyzkoušejte tento postup:

1. Stanovte si nějakou oblast, kde se chcete zlepšit, například prezentování před publikem, vedení porad, komunikace s dětmi, ve sportu… V jakékoli vaší činnosti.
2. Vžijte se do situace, kdy jste se naposledy dané činnosti věnovali. Představte si, že se to děje právě teď.
3. Uvědomte si, co a v jaké sekvenci děláte. Například slyšíte děti, jak se hádají (vnější auditivní), na to se vám prožene hlavou nějaká myšlenka, něco si řeknete pro sebe (vnitřní auditivní), pak vás třeba přepadne emoce (vnitřní kinestetický), a pak je jdete seřvat. Rozeberte svoji strategii co nejpodrobněji.
4. Zamyslete se, jaká strategie by byla optimální. Například po zaslechnutí hádky dětí si představit něco, k čemu lze obrátit jejich pozornost (tj. vnitřní vizuální), naladit si v sobě silnou pozitivní emoci (vnitřní kinestetický), a jít je nadchnout pro novou činnost, čímž zapomenou na konflikt (pouze příklad, můžete mít úplně jinou optimální strategii).
5. Porovnejte svoji strategii s tou optimální. Kde uhýbáte od optima a proč? V našem příkladu se strategie rozchází hned na začátku, kdy místo vnitřního dialogu je potřeba si vytvořit představu.
6. Představte si, jak probíhá vaše situace s novou strategií. Projeďte si to v hlavě několikrát (5 – 10x), abyste si to zapsali.
7. Představte si podobnou situaci a stejnou činnost v budoucnosti a aplikujte novou strategii. Opět to alespoň 3x zopakujte.
8. Až tato situace reálně nastane, buď budete schopni vzpomenout si na novou strategii, nebo ji aplikujete rovnou a podvědomě.
9. Pokud vám to nefunguje, pak vaši optimální strategii něco blokuje na podvědomí a potřebujete odblok. V takovém případě to buď hodíte celé za hlavu, nebo se objednáte a vyřešíme to spolu.