„Kdyby za mnou přišel můj syn s tím, že je gay… Jako mrzelo by mě to, ale přijala bych to.“ sdělila mi soucitně kamarádka poté, co jsem si posteskla, jak nepřijetí od rodičů ztěžuje proces sebepřijetí.
Zatahalo mě to za uši. Co vlastně znamená PŘIJETÍ?
Většinu z vás výše uvedená citace asi za uši netahá. Normálka, ne? Jasně že by ji to mrzelo. Ale přijala by to. Co je na tom divnýho?
Zamyslete se ještě jednou.
Lze něco přijmout a přitom litovat, že to je?
Pojďme z toho nedělat LGBT článek, protože téma přijetí se týká každého z nás, týká se nespočtu aspektů našich životů. Cokoli, s čím se setkáme, můžeme buď přijmout, nebo proti tomu nějak bojovat.
„Já jí pořád říkám, že se musí sama rozhodnout a že mně je jedno, jak se rozhodne. Ale samozřejmě bych byl rád, kdyby šla na medicínu.“ řekl mi kdysi jeden klient o své milované dceři.
Chtěl jí dát svobodu, ale uvnitř sebe toho nebyl schopný. Divil se, že je jeho dcera nerozhodná, nešťastná a absolutně neví, jakou životní cestu si vybrat. Chtěl jí pomoct. Poslal ji za mnou. Dcera chudák zmatená z rozporu mezi verbálním vyjádřením otce a jeho vnitřním postojem, který intuitivně cítila. Tak usilovně přemýšlela, co po ní ten táta vlastně chce, že neměla prostor řešit, co chce ona sama.
Táta by jistě „přijal“, kdyby se rozhodla jít studovat třeba literaturu (nebo dokonce nejít studovat), protože ji miluje, ale MRZELO BY HO TO!
Nalejme si čistého vína: prostě nebyl ochotný přijmout, že si jeho dítě vybere svou cestu podle sebe. Nebyl schopný úplně odložit svá očekávání a ambice a přijmout cokoli. A to přesto, že moc chtěl!
Jsou věci, které nejsme schopni přijmout, ačkoli bychom strašně moc chtěli!
Přijetí se nemusí týkat jen sexuální orientace nebo životního směřování vašich dětí. Může jít o přijetí nějaké vaší „blbé“ vlastnosti, nebo „blbé“ vlastnosti vašeho partnera/partnerky. Přijetí toho, že vás vyrazili z práce. Nebo že ve volbách zvítězil ten největší kretén. Že se změnila politická či ekonomická situace… Přijetí, že čas běží a že stárnete a každý den se blížíte smrti. Že jste v něčem selhali, něco nezvládli, nestihli, promarnili šanci a nejde to vrátit… A nebo přijetí, že nejste spokojení ve svém životě a potřebujete něco změnit.
Přijetí není materiální věc!
Pro člověka narozeného v této materialistické době je to možná obtížné pojmout. Ale je to tak. To, že své děti živíte, šatíte a všemožně materiálně podporujete, ještě neznamená, že je přijímáte. Že jste je nevyhnali z domu, není plné přijetí.
To, že stále žijete se svou manželkou a děláte všechno, co jí na očích vidíte, stále neznamená, že ji přijímáte takovou, jaká je.
Fakt, že v naší republice lesby a gaye nezavíráme do vězení a nemlátíme na ulici, vypovídá jen málo o tom, jestli homosexualitu skutečně přijímáme. Nevinná a dobře míněná věta v úvodu tohoto článku ilustruje, jak hluboko je nepřijetí zakořeněno v našich myslích: homosexualita je něco špatného, co nás mrzí, že to je. Ani legalizace manželství stejnopohlavních párů nám nezaručí, že budeme schopni tento fenomén opravdu přijmout. Ačkoli to v tomto ohledu bude nesporný krok vpřed.
Přijetí a nepřijetí se odráží v materiální sféře, ale nepramení tam.
Přijetí se odehrává v našich hlavách a srdcích.
Přijetí je nehmotné a z velké části leží v podvědomí. Je ukryté v našich vnitřních postojích a názorech, v pocitech vůči lidem, věcem a událostem. Přijetí není vidět na první pohled a nelze na něj ukázat prstem. Díky tomu je snadné o něm lhát. Tvrdit, že přijímám, ačkoli odmítám. Lhát ostatním i sobě samému. Ale jako každá lež, i tato má krátké nohy.
Přijetí je zásadní podmínka pro to, abychom mohli cokoli změnit.
- Chcete-li změnit něco ve fungování společnosti, musíte to nejprve přijmout tak, jak to je.
- Chcete-li mít jakýkoli vliv na své děti, musíte je nejprve přijmout takové, jaké jsou.
- Chcete-li cokoli změnit u sebe, musíte se nejprve přijmout takoví, jací jste.
- Chcete-li vyřešit problém, musíte nejprve přijmout, že máte problém.
- Chcete-li se přestat cítit blbě, musíte nejdříve přijmout, že se cítíte blbě.
- A tak dále.
Pokud nejsme schopni něco přijmout, zůstáváme oběťmi situace. Bezmocní chudáčci, kteří můžou jen nadávat v hospodě u piva. A nebo organizovat protestní akce zcela bez účinku (v horším případě s opačným účinkem, než jsme chtěli – à la Prague Pride). Zní to paradoxně, ale tajemství života se skrývá právě v paradoxech: Přijetí je nezbytná podmínka změny. Není v rozporu se změnou.
Přijetí není totéž co rezignace.
Přijetí není totéž co pasivita.
Přijetí povede k ukončení boje, ale nemusí vést k ukončení usilování o změnu.
Vezměme si jednoduchý příklad, když si zlomíte nohu. Asi málokdo je takový blázen, aby šel zlomeninu „rozběhat“. Bolí to tak, že nezbývá než to přijmout a poslušně si nechat dát sádru. To ovšem neznamená, že se netěšíte, až noha sroste a budete zase moci běhat. Přijetí mělo za následek přizpůsobení vašeho chování, ale touha po změně nezmizela. A pokud jste opravdu přijali, že je vaše noha zlomená, pak jí dáte potřebný klid a následně správnou rehabilitaci, aby se co nejvíce vrátila její původní funkčnost. Když naopak zlomeninu plně nepřijmete, uspěcháte návrat k normálnímu pohybu a noha vás může trvale bolet, můžete mít omezenou hybnost apod. Jinými slovy přijetí rovná se možnost efektivní změny, nepřijetí rovná se brzda této změny. Stejný mechanismus funguje všude.
Tedy skoro všude.
Výjimku tvoří jevy, které když přijmete, zmizí potřeba je měnit.
Homosexualita je jedním z těchto jevů. Ale může to být i ono zmíněné profesní směřování vašich dětí, které se vám nelíbí. Jakmile to jednou doopravdy přijmete, zjistíte, že není důvod plýtvat silami a snažit se o změnu.
Změnit můžete jen to, co máte pod vlastní kontrolou, tzn. jen to, co můžete přímo ovlivnit svým chováním. I tak to ale musíte nejprve přijmout, jinak bude vaše snaha o změnu kontraproduktivní, viz příklad se zlomeninou.
ALE: Nestačí si jen říct „přijímám“.
Jak jste viděli na příkladech výše, nepřijetí je často dobře ukryté pod dobrými úmysly a pod tlustou vrstvou slepé lásky. Chceme něco přijmout, přesvědčujeme sami sebe, že to přijímáme, ale reálně to nepřijímáme. Na podvědomé úrovni to přijmout nedokážeme a je to cítit navenek, jakkoli se to snažíme zamaskovat.
De facto nepřijímáme, že nejsme schopni přijmout.
A to je zásadní důvod, proč přijmout nemůžeme a nemůžeme ani pochopit, co přijetí doopravdy znamená.
Ve skutečnosti máme všichni celou řadu věcí, které nejsme (zatím, v tuto chvíli) schopni přijmout. Snad každý z nás odmítá nějakou svoji vlastnost. Podívejte se, čím vás se*rou lidi kolem. A máte odpověď na to, co na sobě nedokážete přijmout. Je to takhle jednoduché.
Málokdo také dokáže plně přijmout vnější okolnosti svého života: své rodiče, poměry, do jakých se narodil, současnou politickou a ekonomickou situaci, lidi kolem… Poslouchejte někdy sami sebe, když se bavíte s přáteli, nebo si své hovory s nimi nahrajte. Na co si stěžujete? Co vás štve? Koho za co pomlouváte? Všichni něco najdeme nehledě na to, kolik stovek hodin meditací, terapií či seberozvojových kurzů máme za sebou. Každý něco odmítáme.
Nikdo z nás není plně osvícený.
Přijměte to! Jinak se ve vašem životě nikdy nic nezlepší.
Jestli chcete něco doopravdy přijmout (a třeba následně ovlivnit), tak jako první přijměte, že to TEĎ přijmout NEDOKÁŽETE. Uvidíte, že se vám uleví a dost možná nejen vám, ale i lidem ve vašem okolí.
Buďte k sobě upřímní v tom, co nejste schopní přijmout.
Ano, je to těžké. Ano, bolí to. Ale pokud chcete ve svém životě něco změnit k lepšímu, neexistuje jiná cesta.
Tak seberte odvahu a do toho!
Udělejte si hned teď svůj seznam.
Co aktuálně nechci nebo nedokážu přijmout:
- …
- …
- …
- …
PS: Pokud se vám dlouhodobě nedaří něco přijmout, a chcete to doopravdy změnit, existují terapie, které v tom dokáží významně pomoci. Chce to „jen“ ještě víc odvahy udělat druhý krok a na nějakou vyrazit.
Vyplňte formulář níže a můžete vyrazit třeba za mnou… Vyplnění formuláře je nezávazné, můžete se jen na něco zeptat…
