Reagovat či nereagovat z emocí

Máme projevovat své emoce? Kdy a jak? Nebo se raději krotit? Kdy reagovat a kdy nereagovat z emocí? Podle čeho se to pozná? Jak máme vlastně s emocemi správně zacházet?

V tomto článku si zodpovíme přesně tyto otázky, a to na základě analýzy 2 protichůdných terapeutických přístupů.

Protichůdné přístupy: reagovat či nereagovat z emocí?

Za 10 let osobního rozvoje jsem poznala několik různých přístupů k emocím, které si zdánlivě protiřečí. V NLP jsme se učili měnit své reakce z tzv. omezujících emocí. Člověk se někdy pod vlivem emocí chová jako blb a pak toho lituje. Tyto situace se opakují, takže potřebujeme přerušit řetězec a změnit své chování. Dávalo mi to smysl a fungovalo to na celou řadu problémů.

Pak jsem se setkala s jiným přístupem: podle něj máme emoce spontánně projevit bez dlouhého přemýšlení. Protože když o své reakci přemýšlíme, většinou ji vyhodnotíme jako nevhodnou a už nezareagujeme. A tím, že nezareagujeme, se nepostaráme o sebe a své potřeby. A to je taky pravda. Kolikrát jste zpětně litovali, že jste něco neřekli, nepostavili jste se za sebe, zůstali jste v koutě?

Tento poslední přístup k emocím se mi zdál v protikladu k tomu, co jsem se naučila v NLP. V NLP byla impulsivní reakce z emoce v podstatě špatně a tady byla naopak jediná správná. Jak to tedy je? Jak nereagovat z emocí neadekvátně a přitom své emoce poslouchat?

Mohou mít oba přístupy zároveň pravdu?

Cítila jsem, že oba přístupy mají pravdu a nejsou v protikladu. Projevení emocí je důležité a zdravé. Ale zase nechceme podporovat násilí, konflikty a řev. Nereagovat z emocí je tedy někdy dobré a jindy ne.

Dlouho jsem nemohla přijít na to, jak to skloubit dohromady. Kdy se tedy mám projevovat ze svých divokých emocí a kdy se snažit svou reakci nějak korigovat? Podle jakého klíče máme používat jeden nebo druhý přístup?

Rozebrala jsem několik konkrétních situací a porovnala je. Nakonec jsem došla k tomu, jak se oba přístupy doplňují a že nejsou vůbec v protikladu. Ale hezky postupně.

Vysvětlím to na dvou reálných situacích:

1. Pracovní e-mail ze zlosti

Tu první prožila moje partnerka, když ve zlosti poslala e-mail na celou firmu. E-mail byl sice slušný, ale jednoznačně se v něm vymezovala proti určitému chování mnohých kolegů. Byla to impulsivní reakce z prvotního pocitu naštvání.

Ačkoli zpětně zapochybovala o správnosti svého jednání, nakonec to vyhodnotila jako užitečné. Mírnější reakce by nevyprovokovala vedení k řešení problému. Takto to bylo sice chvíli nepříjemné, ale ve výsledku konstruktivní.

Nereagovat z prvotních emocí by tady tedy bylo chybou.

2. Zlostné reakce na připomínky

Druhá situace je moje vlastní, a jedná se o typ situací, které jsem po určitou dobu prožívala opakovaně.

Při venčení našeho problémového, nesocializovaného psa jsem se každou chvíli dostávala do konfliktu s jinými pejskaři (vlastně i s lidmi bez psů). Nikomu se nelíbilo, jak se psa snažím korigovat a vychovat. Podle jedněch jsem byla moc měkká a nezvládala jsem ho, a podle jiných jsem ho zase týrala. Popravdě jsem z něj byla dost zoufalá. Snažila jsem se najít jakékoli funkční řešení, abych ho naučila správnému chování.

Moje reakce na cizí připomínky bývala zlostná. Ze zlosti jsem nejednou byla i sprostá (na svou obhajobu musím říct, že ti lidé byli všechno jen ne milí a nápomocní a často první vulgarismus nevyletěl z mých úst). Lidi na sídlišti mě sice přestali otravovat, ale hrdá jsem na sebe nebyla. Je to příklad toho, kdy by bylo lepší nereagovat z emocí.

Když jsem o tom přemýšlela víc do hloubky, uvědomila jsem si, že zlost v těchto situacích nebyla tím úplně prvním pocitem. Tím bylo zoufalství a bezradnost. To jsem si ale nedovolila projevit. Reagovala jsem až z dalšího pocitu v řadě.

Na srovnání těchto dvou případů jsem zjistila, že reagovat impulsivně z prvotní emoce je vždy to nejlepší, co můžeme udělat, ale problém je v tom, že tato prvotní emoce nám často úplně uteče.

Neuvědomíme si ji, nebo si nedovolíme ji projevit a potlačíme ji. Pak se zacyklíme ve svých jedovatých zlostech a hněvech a je z toho destruktivní chování, které se tváří jako reakce z prvotní emoce, ale není to tak.

Není emoce jako emoce: integrace obou přístupů

Reakce z prvotní emoce je vždycky přiměřená (ačkoli se tak nemusí na první pohled jevit, přiměřená zde neznamená mírná, rozumná nebo racionální). Dokázat projevit pocit, který v nás něco spustilo, a zachovat se podle něj, znamená dokázat se postavit sama za sebe, za své potřeby. To má za následek vyřešení situace a ta se už nemusí znovu opakovat.

Když prvotní pocit potlačíme a začneme reagovat až z další emoce v pořadí, naše chování působí zpětně dětinsky, nepřiměřeně a hlavně neužitečně pro naplnění našich potřeb a hodnot. A protože jsme situaci nevyřešili u zdroje, brzy se objeví znovu a dá nám další příležitost k nápravě.

Rozdíly mezi primárními a sekundárními emocemi popisuje také tento článek: Léčení potlačeného vzteku – primární a sekundární vztek – Inner Everest

Jak tedy (ne)reagovat z emocí v praxi?

Pokud se vám podobné situace vracejí pořád dokola a dráždí vás stejné věci, ukazuje to, že své prvotní emoce potlačujete. V takových chvílích pak na povrch vystupují až pocity, které zesílily natolik, že jste je už nedokázali ignorovat. Před nimi ale proběhla celá řada jemnějších, nenápadných signálů, které jste (nevědomě) přešli.

Díky NLP technikám můžete v těchto situacích změnit svou reakci. Přerušit řetězec, zvládnout jednu zkoušku.

• V jednom konkrétním typu situací si najdete nové, adekvátní chování.
• Díky tomu už nemusíte dále pokračovat ve stejném schématu.

To, co najdete díky technikám NLP, není nějaká racionální, rozumná reakce oddělená od emocí (jak si to občas lidé představují), ale právě ta reakce z první emoce. To užitečné chování, díky kterému se o sebe v dané situaci postaráte.

Takto můžete brát jednu situaci po druhé a postupně je měnit k lepšímu. Na ty, které mají svůj původ hodně hluboko v podvědomí, budete muset vzít větší kalibr, než je NLP.

Existuje ovšem ještě možnost žádné problémové situace nevytvářet a už vůbec je nemuset opakovat dokola.

Možnost, jak si vždy umět poradit nejlépe, jak to jde. K tomu se potřebujeme naučit vnímat své pocity, a to i ty úplně nejjemnější. Vnímat je a pak je projevit. Pokud bychom se to perfektně naučili a dělali to tak vždy (což je nám běžným smrtelníkům prakticky nedosažitelné), nepotřebovali bychom už žádné techniky, protože bychom neměli žádné opakující se problémové situace k řešení. I když je nám dokonalost vzdálená, můžeme k ní alespoň směřovat a počet problémů k řešení snižovat.

Tím, že budeme vnímavější ke svým pocitům.

Chcete-li se naučit lépe pracovat se svými emocemi, vyzkoušejte sebekoučovací workbook Jak zkrotit emoce. Kromě toho, že se v něm dozvíte, jak emoce fungují, tak si především najdete vlastní návody na své problematické životní situace a naučíte se být k sobě vnímavější… Na této stránce si můžete část workbooku i prohlédnout.