Dětství, rodiče a vztah s nimi jsou vděčná a věčná témata v terapii. O tom, proč to není vždycky užitečné, jsem psala v minulém článku. Proč ale mnoho lidí nedokáže toto téma opustit? Proč mnoho z nás pořád řeší a svým způsobem chce řešit rodiče? A jak se z toho konečně jednou pro vždy osvobodit?
Nejlepší řešení vztahů s rodiči: REZIGNACE
Já sama jsem se v tématu vztahu se svými rodiči plácala dlouho, než jsem se pohnula z místa. Dnes vidím na některých klientech a především klientkách, jak tráví svůj život zlepšováním vztahu s někým, kdo s nimi vůbec nespolupracuje. Poznávám v tom svůj někdejší vzorec. Taky jsem trávila hodiny terapií a kurzů nad tím, abych ten vztah pochopila, změnila nějak svoji roli v něm, nějak jej zlepšila, protože tak, jak byl, tak mi v něm nebylo dobře. A každý můj posun vyvolal na druhé straně protitlak a občas jsem se dokonce dostala do ještě horší pozice a ve vztahu s rodiči mi bylo spíš čím dál hůř, než líp.
Vztah s rodiči navíc do značné míry ovlivňuje všechny ostatní aspekty života. Jsou to přece jen oni, od koho jsme v dětství dostali základní balík hodnot a přesvědčení o sobě a o světě. Od koho jsme odkoukali, jak žít, jak řešit problémy, apod. Takže neschopnost vymanit se z rodinných vzorců značně komplikuje progres a změnu v jakékoli oblasti života. I to jsem na vlastní kůži zažívala a vím, jak je to frustrující. Řešení jsem našla po více jak 10 letech: rezignovat.
Poučená vlastním příkladem se dnes snažím svým klientkám pomoci se z tohoto kruhu vymotat. Není to ale vůbec jednoduchý úkol. Mně trvalo 10 let pochopit, že řešením je rezignace. A uvést toto pochopení do praxe a skutečně rezignovat je ještě těžší výzva.
Je potřeba rezignovat na vylepšování něčeho, co ten druhý vylepšovat nechce, nebo přinejmenším ne tím způsobem, jak bych to chtěla dělat já. A tato rezignace je něco, co nejde udělat na povel.
Proč je tak těžké rezignovat?
Co nás tak drží v tom, že chceme vztahy s rodiči mermo-mocí vylepšit? Je za tím úplně jednoduché vysvětlení: Jako děti jsme od nich nedostali to, co jsme potřebovali, a v dospělosti na to pořád čekáme.
Chceme si ty rodiče nějak převychovat, aby nám konečně byli schopní dát to, po čem jsme jako děti toužili a toužíme po tom dodnes: Lásku, pozornost, pochopení, podporu, ocenění… Není to přece tak těžké! Měli by to zvládnout! Dluží nám to!
Máme různé strategie, jak se tuto lásku, pozornost a další cennosti snažíme z rodičů vytřískat: někdo se s nimi hádá, někdo se doprošuje, jiný je zachraňuje a snaží se je udělat šťastné v naději, že pak budou mít kapacitu ho milovat tak, jak on si přeje… Další si zorganizuje celý život tak, aby se to rodičům líbilo a oni jej konečně ocenili…
Výsledek se nikdy nedostaví. Z jednoduchého důvodu: jsou to pořád ti samí rodiče, kteří vám to, po čem toužíte, dát zřejmě neumí či nemohou (často to sami pro sebe nemají). A navíc je pozdě.
Dětství nevrátíte. Váš nedostatek lásky či čehokoli jiného vám nikdo nikdy nevykompenzuje. Protože už je to pryč.
Tyto strategie vás drží v dětské roli a brání vám doopravdy dospět. Uvízli jste v traumatu z nedostatku (lásky, přijetí, podpory…), jste stále dětmi, jen vaše těla stárnou. Někoho nevysvobodí ani smrt rodičů, neb i potom se nadále snaží vyhovět jejich představám, které si mezitím zvnitřnil. Tito lidé pak často nevědomky vylepšují vztah s někým, kdo už není na tomto světě. To nemůže fungovat.
Lze se z toho vymanit?
Rezignace – smutek – smíření
Řešením je přijmout, že jste nedostali to, po čem jste toužili a že už to nikdy nedostanete. Nikdy. Nikdy v tomto životě. Toto je velmi těžké a bolestné přijetí. Vyžaduje to prožití obrovského smutku. Je to smutek srovnatelný se smutkem ze ztráty rodičů po jejich smrti, možná ještě horší.
Ve skutečnosti totiž musíte nechat umřít ty rodiče, které jste si vysnili. Ty, kteří žijí jen ve vaší fantazii, zato tam žijí odnepaměti a nezávisle na tom, zda vaši skuteční rodiče ještě žijí či zda se s nimi vídáte. Vysnění rodiče neumřou sami od sebe nikdy. Musíte je vědomě zabít.
Zahubit tu fantazii není vůbec snadné a může to trvat dlouho, i když se o to snažíte. Někdy to nejde bez vnější pomoci.
Další smutek, který pak musíte odžít, je smutek nad ztrátou tolika let života, kdy jste čekali na něco, co nemohlo přijít. Kdy jste veškeré své úsilí věnovali něčemu, co jste nikdy nemohli získat. Ne v takové formě a ne od těch lidí, jak jste si to přáli. Možná to na vás čeká jinde a jinak, ale k tomu se dostanete jedině tak, že prožijete všechen ten smutek až do poslední kapky.
Po prožití všeho toho smutku se stane zajímavá věc: Zmizí zášť, výčitky, vztek, lítost, očekávání a frustrace… a vznikne obrovský volný prostor.
Na tento mechanismus neexistuje žádný hack.
Prožití všeho toho smutku a bolesti se nedá vyhnout. Nejde to obejít, očůrat, přechytračit. Nepomůže se vztekat. Nepomůže své rodiče vzdorovitě odmítnout a zpřetrhat kontakt (ačkoli to přerušením kontaktu nakonec může skončit). Snažit se na ně zapomenout je úplně k ničemu. Zformovali vás ve vašem nejútlejším dětství a nikdy je ze sebe úplně nevymažete.
Nepomůže ani snést jim modré z nebe, protože je to šťastné neudělá. Natož jestli jsou už pár let po smrti. A nebude fungovat ani lhaní do vlastní kapsy o tom, že od nich nic neočekáváte, když ve skutečnosti toho stále očekáváte velmi mnoho.
Z mé zkušenosti není funkční ani „přepisování“ dětství terapeutickými intervencemi. To pomáhá pouze krátkodobě. Bezprostředně po takové intervenci máte pocit, že se vám otočil život o 180 stupňů. Ale v dlouhodobém horizontu prožitou realitu nepřetlačíte pár hezkými zážitky z terapie. Musíte ji přijmout. Takovou, jaká byla. Nejde to vymazat ani přepsat. Bylo to tak, jak to bylo.
A už to není!
Jediný způsob, jak definitivně vyřešit vztahy se svými rodiči a vymanit se z jejich přímého i nepřímého negativního vlivu, je přijmout, že vaši vysnění rodiče neexistují, nikdy neexistovali a existovat nebudou, a prožít všechen smutek, který je s tím spojený. Smutek z toho, že to bylo tak, jak to bylo. A pak si uvědomit, že už je to pryč a vy jste volní.
Vyústit to může v leccos, od zlepšení vztahu s reálnými rodiči, až po přerušení kontaktu. To záleží na konkrétní situaci a taky na rodičích. Na vztah jsou totiž vždycky 2 lidé.
Jedno se ale stane určitě: Vy budete konečně moci žít život podle sebe a vymanit se ze zajetí nefunkčních vzorců chování a myšlení.
Pokud byste v tomto procesu potřebovali terapeuticky podpořit, víte, kde mě najdete.
