Rozhodli jste se vyhledat odbornou pomoc, otevřeli jste internet a místo odpovědi jste narazili na další problém: jakou terapii či metodu si vybrat. Psychoterapie, koučink, psychoanalýza, kognitivně-behaviorální terapie, gestalt, systemický přístup, práce s tělem, hypnóza, mindfulness nebo nejrůznější metody osobního rozvoje. Každý přístup pracuje trochu jinak a jeho zastánci obvykle dokážou přesvědčivě vysvětlit, proč je užitečný právě ten jejich.
Jak ale máte vědět, co potřebujete vy?
Možná si kladete otázku, zda byste si nejprve neměli správně určit příčinu svého problému, nastudovat jednotlivé směry a teprve potom vybrat vhodnou terapii a odborníka. To by však znamenalo, že se musíte zorientovat v oboru, kterému se jiní věnují řadu let, a navíc sami posoudit něco, co zevnitř vlastní situace nemusíte mít možnost vidět.
Dobrá zpráva je, že to není nutné. Nemusíte přesně vědět, jaká metoda je pro vás vhodná ani z čeho váš problém pramení. Mnohem důležitější je najít odborníka, který se nebude snažit rychle vás zařadit do předem připravené škatulky, ale bude společně s vámi hledat, co se odehrává právě ve vás.
Nemusíte se nejprve sami diagnostikovat
Lidé často přicházejí s představou, že by měli umět svůj problém přesně pojmenovat. Chtějí vědět, zda mají nízké sebevědomí, úzkost, trauma, problém s hranicemi, strach z odmítnutí nebo třeba přílišnou závislost na mínění druhých.
Pojmenování problému může být užitečné. Pomáhá nám zachytit zkušenost, která byla dosud nejasná, a získat pocit, že tomu, co se s námi děje, lze nějak porozumět. Název problému ale ještě nemusí vysvětlovat, proč se objevuje právě u vás a co ho udržuje.
Podobné potíže totiž mohou mít u různých lidí odlišné souvislosti.
Člověk, který o sobě pochybuje, mohl vyrůstat v prostředí, kde se jeho hodnota odvozovala především od výkonu. Jiný zažil opakovaný výsměch nebo ponížení. Další se možná naučil přizpůsobovat druhým, protože nesouhlas v jeho rodině ohrožoval blízkost a pocit bezpečí. Navenek mohou všichni mluvit o nízkém sebevědomí. Uvnitř však jejich potíže nefungují stejně.
Stejně tak mohou za odkládáním důležitých kroků stát obavy ze selhání, strach z přílišné zodpovědnosti, vnitřní odpor vůči očekávání druhých, vyčerpání nebo konflikt mezi tím, co člověk považuje za správné, a tím, co skutečně chce.
Proto není potřeba znát název svých potíží, abyste si mohli vybrat terapii. Na prvním sezení úplně stačí popsat:
- co se vám v životě opakuje,
- v jakých situacích se to objevuje,
- co při tom prožíváte,
- jak vás to omezuje,
- co jste již vyzkoušeli,
- a co byste si přáli změnit.
Úkolem odborníka není zkoušet, zda jste si stanovili správnou diagnózu. Měl by vám pomoci lépe porozumět souvislostem, které sami zatím nevidíte.
Stejný problém může u různých lidí vyžadovat jiný způsob práce
Představte si tři lidi, kteří přicházejí s podobným tématem: nedokážou se vymezit vůči druhým.
První člověk si své hranice uvědomuje. Ví, že určité požadavky jsou nepřiměřené, ale v okamžiku, kdy má říct ne, ho zaplaví strach z konfliktu. Potřebuje porozumět tomu, proč je pro něj nesouhlas tak ohrožující, a postupně získat zkušenost, že blízký vztah může unést i rozdílné potřeby.
Druhý člověk se nerozhoduje podle sebe, protože automaticky sleduje náladu a potřeby druhých. Vnímání ostatních má natolik rozvinuté, že pro vlastní pocity a přání téměř nezbývá prostor. Nejdříve se možná potřebuje naučit rozpoznávat, co sám prožívá, a teprve potom může začít své hranice vyjadřovat.
Třetí člověk dokáže odmítnout, ale následně ho několik dní trápí silné výčitky. Rozumově ví, že nic špatného neudělal. Na hlubší úrovni však spojuje péči o sebe se sobectvím a odmítnutí druhého s pocitem viny.
Všichni tři mohou vyhledat pomoc se stejnou větou:
Nedokážu si nastavit hranice.
Každý z nich ale může potřebovat něco jiného.
Jednomu pomůže porozumět strachu z konfliktu a postupně si vyzkoušet nové jednání. Druhý potřebuje obnovit kontakt se svými vlastními potřebami. U třetího bude důležité pracovat s přesvědčením, že má právo chránit svůj prostor, aniž by tím druhým ubližoval.
Proto samotný název problému neurčuje, jak s ním pracovat. Důležité je porozumět tomu, jakou funkci má daný vzorec právě ve vašem životě. A přesně to dobrý terapeut zkoumá a hledá.
Chování, které dnes vnímáte jako překážku, navíc nemuselo vzniknout náhodou. V určité době vám možná pomáhalo udržet blízkost, předcházet konfliktům, získat uznání nebo si zachovat alespoň nějaký pocit bezpečí. Dokud neporozumíte tomu, před čím vás chrání, může být obtížné ho jednoduše změnit.
Dobrou terapii tedy nelze vybrat podle tématu nebo názvu problému. Dobrou terapii dělá dobrý terapeut.
Dobrý odborník nepřizpůsobuje člověka své metodě
Každý terapeut, kouč nebo průvodce vychází z určitého vzdělání, zkušeností a způsobu uvažování. Není tedy možné ani žádoucí, aby pracoval úplně bez metody. Určitý rámec pomáhá odborníkovi rozumět tomu, co se děje, rozhodovat se a nést za svou práci odpovědnost.
Problém nastává ve chvíli, kdy se z metody stane předem připravená odpověď na každou otázku.
Pokud někdo pracuje především s myšlenkami, může mít tendenci hledat za každým problémem nevhodné přesvědčení. Člověk zaměřený na emoce může vidět řešení hlavně v jejich prožívání a zpracování. Jiný odborník může věnovat pozornost tělu, minulým zkušenostem, vztahům, nevědomým konfliktům nebo konkrétním změnám v každodenním jednání.
Každý z těchto pohledů může být užitečný. Žádný však nemusí sám o sobě zachytit všechno, co se v člověku odehrává.
Dobrý odborník proto nepotřebuje svou metodu opustit, ale měl by si uvědomovat její možnosti i hranice. Měl by umět přemýšlet o tom:
- zda jeho způsob práce odpovídá vašemu problému,
- jestli rozumíte tomu, co spolu děláte a proč,
- zda se spolupráce někam posouvá,
- co vám pomáhá a co naopak nefunguje,
- a zda není potřeba postup změnit nebo vám doporučit jiný druh pomoci.
Pokud si tedy chcete dobře vybrat terapii, nehledejte člověka, který tvrdí, že jeho metoda funguje na všechno. Důležitější je najít někoho, kdo dokáže vnímat člověka před sebou, přemýšlet o jeho individuální situaci a svou práci podle ní přizpůsobovat.
Podle čeho si tedy terapii nebo jinou odbornou pomoc vybrat
Při výběru pravděpodobně budete pracovat jen s omezeným množstvím informací. Přečtete si web odborníka, podíváte se na jeho vzdělání a zkušenosti, případně získáte doporučení od někoho známého.
To všechno může pomoci zúžit výběr. Předem vám to ale nezaručí, že vám konkrétní člověk bude vyhovovat.
Doporučení od někoho, komu důvěřujete, je cenná informace. Znamená, že s daným odborníkem měl někdo dobrou zkušenost. Neznamená však automaticky, že stejný způsob práce bude vyhovovat také vám.
Podobně ani dlouhý seznam výcviků a certifikátů neříká všechno o tom, jak se budete vedle daného člověka cítit a zda vznikne spolupráce, ve které budete schopni otevírat důležitá témata.
První setkání proto nevnímejte jako zkoušku, při níž musíte terapeuta přesvědčit o závažnosti svého problému. Ani jako test „jestli to bude fungovat“. První setkání vám nemůže přinést na tuto otázku odpověď. Je to spíše příležitost zjistit, zda vám způsob práce terapeuta dává smysl a jestli se s ním cítíte bezpečně.
A to je to, podle čeho lze vybrat dobrou terapii už podle prvního setkání. Odpovězte si na tyto 3 otázky:
- Cítím se v přítomnosti terapeuta bezpečně?
- Dává mi smysl to, co mi říká o tom, jak budeme pracovat?
- Snaží se mě pochopit? A do jaké míry se mu to dle mého dojmu daří?
Všímejte si, zda se cítíte dostatečně bezpečně
Bezpečí neznamená, že vám bude po celou dobu příjemně. Práce na sobě může přinášet nejistotu, silné emoce i setkání s tím, čemu jste se dosud vyhýbali.
Měli byste ale postupně získávat pocit, že můžete mluvit otevřeně, přinášet i citlivá témata a nesouhlasit. Odborník by vás neměl zesměšňovat, zahanbovat ani tlačit k odhalování věcí, na které nejste připraveni.
Určitá nervozita při prvním setkání je přirozená. Podstatné je spíše to, zda pod ní vnímáte respekt, zájem a prostor být sami sebou.
Sledujte, zda se terapeut opravdu snaží porozumět
Rychlé vysvětlení může přinést úlevu. Konečně někdo pojmenoval, proč se vám něco děje. Zároveň je ale namístě opatrnost, pokud odborník po několika větách působí, jako by o vás již věděl všechno.
Dobré porozumění obvykle vzniká postupně. Terapeut se ptá, ověřuje si své hypotézy a nechává prostor také pro to, že se může mýlit.
Rozdíl můžete vnímat například mezi výroky:
Je zřejmé, že to máte kvůli svému otci.
a:
Napadá mě, zda v tom nemůže hrát roli i zkušenost s vaším otcem. Odpovídá to tomu, jak to vnímáte vy?
V druhém případě není člověk uzavřen do hotového výkladu. Dostává nabídku, kterou může zkoumat, doplnit, nebo odmítnout.
Ptejte se, jakým způsobem budete pracovat
Nemusíte rozumět odborné terminologii. Je však v pořádku chtít vědět, jak bude spolupráce probíhat.
Můžete se zeptat například:
- Jak obvykle pracujete s podobnými tématy?
- Na co se při práci zaměřujete?
- Jak poznáme, zda se spolupráce vyvíjí dobrým směrem?
- Co budeme dělat, pokud se nic nebude měnit?
- Jak často se budeme setkávat?
- Jsou témata, se kterými nepracujete?
Terapeut nemusí předem vědět, jak přesně se bude celá spolupráce vyvíjet. Měl by vám ale umět srozumitelně vysvětlit, z čeho vychází, co vám nabízí a kde jsou hranice jeho kompetencí.
Všímejte si, zda můžete mluvit i o tom, co vám nevyhovuje
Důležitým znakem dobré spolupráce není naprostá bezchybnost. Nedorozumění může vzniknout v každém vztahu, tedy i ve vztahu s terapeutem nebo jiným odborníkem.
Podstatné je, co se stane, když o něm promluvíte.
Můžete říct například:
Minule jsem měl pocit, že jste můj problém příliš zjednodušil.
Nebo:
Když jste se mě na to několikrát ptala, cítila jsem se pod tlakem.
Terapeut by měl být schopný vaši zkušenost vyslechnout a společně s vámi se podívat na to, co se mezi vámi odehrálo. Neměl by vás automaticky přesvědčovat, že váš pocit je pouze projevem vašeho problému.
Otevřenost zpětné vazbě je důležitá i proto, že odborník nemusí sám poznat, že vám jeho postup nevyhovuje nebo že se spolupráce přestala posouvat. Průběžné sledování pokroku a vztahu mezi klientem a terapeutem umožňuje postup práce upravovat, pokud se ukáže, že dosavadní cesta nepomáhá.
Terapie nemusí být pokaždé příjemná. Měla by ale dávat smysl
Někdy člověk odchází ze setkání s úlevou. Jindy je unavený, zasažený nebo potřebuje čas, aby si některé věci uspořádal. Samotný momentální pocit proto nemusí spolehlivě určit, zda je spolupráce užitečná.
Místo otázky „Cítím se po každém setkání lépe?“ raději sledujte toto:
- Rozumím postupně lépe tomu, co se ve mně děje?
- Začínám si dříve všímat situací, ve kterých se můj problém objevuje?
- Dokážu někdy zareagovat jinak než dříve?
- Mám větší prostor rozhodovat se podle sebe?
- Pomáhá mi spolupráce v každodenním životě?
- Můžu s odborníkem mluvit, když mám pocit, že se neposouváme?
- Rozumím tomu, na čem pracujeme a proč?
Změna nemusí být rychlá ani přímočará. To ale neznamená, že je zbytečné pokrok sledovat. Terapie by neměla být nekonečným procesem, při kterém se předpokládá, že každý nedostatek výsledků dokazuje pouze hloubku vašeho problému.
Je v pořádku se po určité době zastavit a společně zhodnotit, co se změnilo, co zůstává stejné a zda současný způsob práce nadále dává smysl.
Když vám jedna metoda nepomohla, neznamená to, že jste selhali
Možná už máte zkušenost s terapií, koučinkem, kurzem nebo jinou formou osobního rozvoje, která vám nepřinesla očekávanou změnu.
Mohli jste si z toho odnést pocit, že:
- jste se málo snažili,
- nedokážete se otevřít,
- příliš všechno analyzujete,
- nejste připraveni se změnit,
- nebo je váš problém příliš složitý.
Někdy samozřejmě potřebujeme čas, abychom získali důvěru nebo našli odvahu přiblížit se bolestivému tématu. Neúspěch určitého přístupu ale automaticky neznamená, že problém je ve vás. Terapie může být neefektivní z různých důvodů.
Možná se pracovalo s jinou částí potíží, než která je pro vás podstatná. Nebo vám nevyhovoval způsob komunikace. Možná jste potřebovali více struktury, nebo naopak větší prostor. A možná jste rozuměli tomu, co byste měli dělat, ale práce nezachytila emoce nebo vnitřní konflikt, který vám ve změně bránil.
A někdy si dva lidé jednoduše nesednou, přestože ani jeden z nich nedělá nic zásadně špatně.
Zkušenost s nevyhovující terapií proto nemusíte chápat jako důkaz, že vám nelze pomoci. Může vám naopak poskytnout důležité informace:
- Co mi v předchozí spolupráci chybělo?
- Kdy jsem přestával věřit, že mi může pomoci?
- Dokázal jsem o svých pochybnostech mluvit?
- Co bych tentokrát potřeboval jinak?
- Jaký způsob komunikace mi vyhovuje?
- Potřebuji především porozumění, konkrétní vedení, praktické kroky, nebo jejich kombinaci?
I nepovedená zkušenost tak může zpřesnit, co hledáte a pomoci vybrat terapii lépe.
Nehledejte nejlepší metodu. Hledejte vhodnou spolupráci
Při výběru terapie se nemusíte stát odborníkem na terapeutické směry. Nemusíte si sami určit příčinu problému ani předem vědět, jakou technikou se má vyřešit.
Můžete se samozřejmě zajímat o vzdělání a přístup člověka, kterého oslovujete. Je užitečné vědět, co nabízí, jak pracuje a kde jsou hranice jeho kompetencí. Samotný název metody vám ale neřekne, zda dokáže porozumět právě vaší situaci a zda spolu vytvoříte smysluplnou pracovní alianci.
Místo hledání jedné nejlepší metody proto sledujte především:
- zda se vedle odborníka cítíte respektováni,
- zda se vás snaží skutečně pochopit,
- zda vám dokáže vysvětlit svůj způsob práce,
- zda můžete vyjádřit pochybnost nebo nesouhlas,
- zda společně sledujete, co vám spolupráce přináší,
- a zda se způsob práce může přizpůsobit tomu, co potřebujete.
Metoda je důležitá. Je to nástroj, který dává práci strukturu a směr. Sama o sobě ale nerozhoduje o tom, zda bude spolupráce užitečná.
Podstatné není pouze to, s jakou metodou odborník pracuje. Podstatné je, zda dokáže vnímat člověka, který před ním sedí.
Hledáte způsob práce, který nebude váš problém zjednodušovat?
Při individuálních sezeních nehledáme pouze rychlý návod, jak potlačit nepříjemné projevy. Společně se díváme na to, co váš problém udržuje, jakou roli ve vašem životě plní a co potřebujete, aby se mohla odehrát skutečná změna.
