Co v terapii opravdu pomáhá? Je to použitá metoda, nebo vztah s terapeutem? Dlouho jsem věřila, že změnu způsobuje konkrétní technika a je potřeba najít tu správnou. Teprve s odstupem let jsem pochopila, že významnou roli hraje samotný terapeutický vztah.
Tento článek je osobním příběhem o přenosu, idealizaci terapeutky a o tom, proč některé z nejhlubších změn nevznikají díky metodě samotné, ale díky tomu, co zažijeme ve vztahu.
Když věříme, že změnu způsobila metoda
Když nám něco pomůže, snažíme se pochopit proč.
Začneme chodit na terapii, koučink nebo osobní rozvoj a uleví se nám. Jsme klidnější, sebevědomější, stabilnější. Konečně se po dlouhé době nadechneme.
A tak si řekneme: „Ta metoda funguje.“
Někdy je to pravda.
Většinou je to jenom část pravdy.
Protože vedle metod existují další faktory změny, které nejsou tolik vidět, ale často mají silnější dopad. Tím nejvýznamnějších z těchto faktorů je:
VZTAH.
Terapeutický vztah.
A někdy účinek vztahu omylem připíšeme metodě. Myslíme si, že to, co nám v terapii opravdu pomáhá, je „ta správná“ metoda. Jenomže…
Moje zkušenost: Co mi kdysi v terapii opravdu pomohlo?
Před několika lety jsem byla v situaci, kdy jsem cítila, že potřebuji podporu někoho zvenku.
Měla jsem za sebou zkušenost s NLP, kterému jsem přestávala věřit. Ztratila jsem důvěru i ve svého tehdejšího kouče. Současně jsem řešila osobní témata, se kterými jsem se bála přijít za kýmkoli. Mimo jiné jsem měla strach z odsouzení kvůli tomu, že žiji ve vztahu se ženou. Tehdy moje partnerka našla terapeutku, která prý při zmínce o partnerce ani nemrkla okem.
Objednala jsem se, a téměř okamžitě se mi ulevilo. Už po prvním sezení. Myslela jsem, že ta metoda je prostě geniální, skoro až zázračná…
Dnes si myslím, že to nebylo metodou.
Když se nám konečně dostane toho, co jsme potřebovali
V terapii často nehledáme jen řešení problému.
Podvědomě hledáme něco mnohem primitivnějšího.
- Přijetí.
- Zájem.
- Pocit, že na nás někdo nezapomene.
- Pocit, že jsme důležití.
- Pocit, že jsme v bezpečí,
- a že jsme v pořádku tak, jak jsme.
To všechno jsem tehdy dostávala.
A protože se mi rychle ulevilo, automaticky jsem předpokládala, že za změnou stojí metoda. V mém případě takzvaná vzpomínková terapie.
Byla jsem z ní nadšená natolik, že jsem se ji později sama šla učit, abych jí nahradila NLP, z kterého jsem tehdy byla zklamaná. Zklamání se ale opakovalo.
O dva roky později jsem musela připustit nepříjemný fakt: že významná část změny pravděpodobně nesouvisela s metodou. Že to, co v terapii opravdu pomáhá, je něco jiného…
Co v terapii opravdu pomáhá
Tohle zjištění bylo pro mě nepříjemné. Změnu nezpůsobila ani tak metoda, jako přijetí a zájem, které jsem zakoušela ve vztahu – nevědomky.
Terapeutický výzkum přitom na tuto skutečnost upozorňuje dlouhodobě: Léčivým faktorem není pouze technika.
Významnou roli hraje:
- pocit bezpečí,
- důvěra,
- kvalita kontaktu,
- možnost být sám sebou,
- zkušenost přijetí.
Metoda je důležitá.
Ale není všechno.
Některé terapeutické směry se dokonce obejdou zcela bez technik a také dosahují výsledků. To, co v terapii nejvíce pomáhá, totiž není metoda nebo technika.
Když se terapeutický vztah začne komplikovat
Problém u mě nastal ve chvíli, kdy jsem začala mít potřebu mluvit se svou terapeutkou o našem vztahu.
Už ne o svém dětství.
Ne o traumatu.
Ani o partnerce či práci.
O našem vztahu – mezi mnou a touto terapeutkou.
Náš vztah se totiž stal hodně blízkým. Na začátku to vypadalo nevinně: Po sezení jsme si občas chvíli povídaly. Pak byly rozhovory delší, osobnější.
Měla jsem pocit, že si nepovídám jen s terapeutkou, ale částečně také s kamarádkou. Nebo s někým, kdo je mi velmi blízký. S kým jsme si blízcí vzájemně.
Začala jsem si uvědomovat, že pro mě ten vztah znamená mnohem víc, než by asi měl.
Bylo mi to nepříjemné.
Měla jsem z toho strach.
Ale právě proto jsem o tom chtěla mluvit. A trvalo mi mnoho měsíců, než jsem k tomu sebrala odvahu.
Co se to se mnou vlastně dělo?
Dnes už vím, že to, co jsem prožívala, má v terapii jméno: PŘENOS.
Přenos není chyba klienta. Není to důkaz slabosti. A není to ani něco neobvyklého.
Člověk začne v terapeutovi vidět někoho, kdo symbolicky představuje něco, co mu v minulosti chybělo.
Může to být:
- bezpečný rodič,
- podporující autorita,
- idealizovaný sourozenec,
- zachránce,
- někdo, kdo konečně vidí jeho hodnotu.
To samo o sobě nemusí být problém. Naopak. Přenos může být nesmírně léčivý. Pokud se s ním pracuje.
Když terapeutický vztah zmizí
Já jsem s tím pracovat chtěla. A právě tam se celý příběh zlomil.
Začala jsem o tom mluvit, a najednou jsem měla pocit, že téma našeho vztahu není vítané. Když jsem se k němu vracela, narážela jsem spíš na obranu než na zvědavost.
Začala jsem mít pocit, že o tom nesmím mluvit.
Že to musím zvládnout sama.
Že jsem udělala něco špatně.
Čím víc jsem o tom potřebovala mluvit, tím větší byla bariéra, a já jsem ztratila bezpečí a přijetí.
A tehdy se stalo něco velmi zajímavého, byť nepříjemného:
Začala jsem se cítit stejně špatně jako před začátkem terapie.
Najednou se vracely pocity, kvůli kterým jsem před dvěma lety napsala první objednávací e-mail.
A tehdy mi to začalo docházet: Pokud by změnu vytvářela výhradně metoda, neměl by rozpad terapeutického vztahu tak obrovský dopad.
Jenže dopad měl. A velký!
Najednou bylo zřejmé, že významná část uzdravení nebyla způsobená technikou. Byla schovaná ve vztahu. A když jsem přišla o vztah, přišla jsem o velkou část onoho uzdravení.
To neznamená, že metoda nefungovala
Tohle je důležité zdůraznit: Neříkám, že metoda byla k ničemu.
Nemyslím si to.
Stejně tak si dnes už nemyslím, že NLP je k ničemu. Ani Gestalt, EMDR, práce s tělem, ani žádný jiný rozumný nástroj.
Metody fungují. Jen jejich účinnost často přeceňujeme. Protože je jednodušší věřit na zázračnou techniku než přijmout, že změna vzniká ve vztazích. A že vztahy jsou komplikované.
Metodu se umí naučit i cvičená opice (říkával trefně můj NLP učitel). Zatímco angažovat se ve vztahu, být si vědomá své role a role, kterou hraje druhý, vidět dynamiku a pracovat s ní… K tomu už je potřeba trénovat sofistikovaná centra lidského mozku, jako orbitofrontální kůru, apod.
Využívat v terapii vztah jako prostředek změny je násobně komplikovanější, než opakovat metodu z učebnice.
Dnes si myslím, že skutečná změna málokdy vzniká díky jediné technice. Obvykle jde o kombinaci vztahu, zkušenosti a práce s hlubšími vrstvami osobnosti. V článku o vnitřní transformaci popisuji šest pilířů, které podle mé zkušenosti stojí za dlouhodobou změnou bez ohledu na použitou metodu.
Když vztah není problém, ale řešení
Po této zkušenosti s nezvládnutým přenosem jsem si nějakou dobu myslela, že terapeutický vztah je spíš komplikace. Že správná terapie by měla stát hlavně na metodě. Na technikách. Na odbornosti.
Dnes si to nemyslím.
Dnes si myslím, že některé z nejdůležitějších změn, které člověk v terapii zažije, vznikají právě ve vztahu.
Ne proto, že by terapeut měl klienta zachraňovat.
Ne proto, že by měl být kamarádem, rodičem nebo partnerem.
Ale protože staré vztahové vzorce se mohou změnit jedině ve vztahu.
- Pokud jsem celý život zažívala, že když řeknu něco nepříjemného, lidé se ode mě odvrátí, nepřepíše to žádná technika na světě. Přepíše to až zkušenost, že řeknu něco nepříjemného a vztah přesto vydrží.
- Pokud jsem celý život zažívala, že moje potřeby jsou moc, nepomůže mi o tom desetkrát mluvit. Pomůže mi teprve zkušenost, že potřebu vyjádřím a druhý člověk mě za ni neodsoudí.
Právě proto si dnes myslím, že vztah není vedlejší produkt terapie a už vůbec není na obtíž.
Vztah je velmi často místem, kde se změna odehrává. Je tím, co v terapii pomáhá nejvíce. Ale pouze za určitých okolností.
Když vztah vydrží, má léčivou sílu
Po odchodu od této terapeutky jsem později začala pracovat s jinou terapeutkou.
Zpočátku byl náš vztah mnohem formálnější a více zaměřený na samotnou terapeutickou práci. Postupem času se ale i tam vytvořil lidský vztah. Ne nějak hluboký a blízký. Ale dostatečný.
A stejně jako v předchozí terapii přišel okamžik, kdy jsem potřebovala mluvit o tom, co se mezi námi děje a co ve vztahu prožívám.
Ani tentokrát to nebylo jednoduché, příjemné ani pohodlné. Ani pro jednu z nás.
Rozdíl byl jinde: Tentokrát mě terapeutka za moje pocity neodmítla.
- Nebyla jsem zesměšněná.
- Nikdo mě za ně nepotrestal, neponížil, ale ani neignoroval.
- Nebyla jsem postavená do role problémového klienta.
Naopak.
I když jsme si místy nerozuměly a obě jsme občas narážely na vlastní limity, zůstaly jsme v kontaktu.
- Mohly jsme o tom vztahu mluvit.
- Mohly jsme se v něm neshodnout.
- Mohly jsme si nerozumět.
A vztah to přežil.
Právě to pro mě bylo nové. A zpětně si myslím, že možná léčivější než většina technik, které jsem se kdy naučila.
Tato zkušenost mi ukázala, že se ve vztahu může objevit napětí.
Může nastat nedorozumění, objevit se konflikt.
A vztah přesto neskončí.
Že nemusím být dokonalá, abych si vztah udržela.
- Mohu říkat nepříjemné věci.
- Mohu být náročná.
- Mohu mít pocity, které se druhému člověku neposlouchají snadno.
A přesto nemusím být opuštěná.
Tohle není zkušenost, kterou by mi dala jakákoli technika sama o sobě.
Tohle je zkušenost, kterou může dát pouze vztah. Resp. ji vztah musí reflektovat, jinak techniky nebudou fungovat.
Co jsem si z toho odnesla
Když se dnes ohlížím zpátky, nemyslím si, že jsem se tehdy mýlila úplně. Vzpomínková terapie mi pomohla. Stejně jako mi v minulosti pomohlo NLP. A stejně jako mi později pomohly další přístupy, se kterými jsem se setkala.
Mýlila jsem se ale v tom, čemu jsem přisuzovala největší efekt. Dlouho jsem věřila, že zdrojem změny je především metoda. Dnes si myslím, že metody jsou důležité, ale samy o sobě nestačí.
Stejně tak nestačí ani vztah.
To, co skutečně v terapii pomáhá a léčí, není technika ani blízkost sama o sobě. Je to vztah, ve kterém se dá mluvit pravdivě i o věcech, které jsou nepříjemné.
Vztah, který unese nejistotu, který unese nedorozumění, který unese konflikt.
A někdy i vztah, který unese lásku.
Naše traumata někdy nejsou dostupná verbalizaci – nejde je popsat. Nejsou vědomá, nepamatujeme si je, ale žijeme je v každém vztahu. Projevují se v našich očekáváních:
- Pokud očekáváme odmítnutí a místo něj přijde porozumění, něco se změní.
- Když očekáváme opuštění a vztah vydrží, něco se změní.
- Pokud očekáváme odsouzení a druhý člověk zůstane zvědavý, něco se změní.
A právě proto už dnes nevěřím na zázračné metody. Ne proto, že by metody nefungovaly. Ale proto, že žádná metoda nedokáže nahradit lidský vztah.
A ne každý lidský vztah splňuje léčivé kritérium: odvahu podívat se pravdivě na to, co se v něm děje, a pracovat s tím.
Skutečná změna podle mě vzniká tehdy, když se potkají všechny tyto prvky: lidský vztah a odvaha zkoumat, co se v něm děje. A k tomu funkční a správně provedená metoda. Teprve pak je terapie skutečně efektivní.
