Rizika terapie: Může mi terapie uškodit?

Jako všechno, tak i terapie má svá rizika. A čím hlubší změnu se člověk snaží udělat, tím důležitější je kvalita terapeutického procesu a bezpečí, ve kterém probíhá. V tomto článku vás tedy upozorním na hlavní rizika v terapii a poradím vám, jak je minimalizujete. I přes svá rizika má totiž terapie smysl a velký potenciál změnit váš život k lepšímu.

Osobně jsem přesvědčená o tom, že terapie nemůže v dlouhodobém horizontu člověku výrazně uškodit. Může dojít k dočasnému poklesu, může nefungovat určitý přístup nebo metoda, nebo se může objevit problém v terapeutickém vztahu. Ale všechny tyto potíže jsou řešitelné buď v rámci dané spolupráce, nebo ve spolupráci nové. Níže popsaná rizika tak nejsou žádné velké hrozby, ale spíše momenty, kdy se terapeutický proces může zaseknout.

1. Zvědomění bez možnosti řešení

Může se stát, že vám terapeut či kouč pomůže uvědomit si nějaký váš problém, ale už vás nedokáže navést k řešení. Toto se může stát i u obyčejného koučinku, kdy si stanovíte cíl, který se vám nepodaří dosáhnout, protože vám v tom brání něco, s čím kouč neumí pracovat.

Typicky, když vám brání hluboko uložený pocit méněcennosti, který vás místo k vytyčeným cílům vede k prokrastinaci. S koučem si krásně definujete cíl a dílčí kroky, ale pak se zaseknete. Dokud neporozumíte hlubším příčinám své méněcennosti a nezačnete s nimi pracovat.

Dalším příkladem může být, když si díky koučinku nebo terapii uvědomíte nějaké své omezující přesvědčení – třeba že hluboko v sobě věříte tomu, že si nezasloužíte lásku, nebo peníze… Kvůli tomuto přesvědčení pak sami sobě házíte klacky pod nohy a lásku/peníze/cokoli jiného nemůžete získat. Pokud se kouč či terapeut nadále soustředí na vaše chování, a neumí vám pomoci vaše neužitečné přesvědčení změnit na podvědomé úrovni, vy se dál točíte v kruhu.

V obou případech se klient po sérii koučinků či terapií cítí hůř než před tím, protože se dověděl o problému, ale neumí jej vyřešit. Před tím neměl problém, teď jej má a neví, co s ním.

Co se stane, když k tomu dojde?

Pak mohou nastat 3 scénáře:

1. Klient se tzv. otřepe, tzn. zapomene na svůj problém, vytěsní jej ještě hlouběji do podvědomí, a žije stejně jako před koučinkem/terapií. Vytvoří si ale blok a k tomuto tématu se bude později jen těžko znovu dostávat. Může se stát, že v dané oblasti zůstane zaseknutý po celý život, protože už nikdy nebude mít odvahu vytáhnout tuto oblast svého života na světlo.
2. Klientův stav se zhorší. Může se stát, že klient nezapomene a problém v něm naopak začne „hnít“. Začne jej vidět všude, čím dál víc si uvědomovat, jak jej omezuje, jak si sám brání ve štěstí, ale neví, co má dělat. Jeho psychický stav se zhorší, v krajním případě až natolik, že bude potřebovat léky.
3. Klient téma přecejen zpracuje: sám, se svým původním terapeutem, nebo s jiným terapeutem. Jsou i lidé, kteří si dokáží dané téma dozpracovat sami. Je to spíš vzácný jev, kdy nedojde k potlačení, ale k samovolnému zpracování. Klient si sám vytvoří nové závěry, změní své nastavení a tím i chování. Častější je ovšem to, že potřebujete téma dotáhnout do konce s pomocí odborníka. Někdy je to o komunikaci s vaším terapeutem a o společném hledání řešení. Jindy musíte terapeuta vyměnit. Záleží na vztahu a důvěře, kterou mezi sebou máte.

Jak předejít prvnímu riziku terapie?

Běžně se stává, že si na terapii uvědomíte něco, co byste raději nevěděli. Taková uvědomění jsou ovšem normální a nezbytná. Potřebujete nejdřív vidět problém v celém jeho rozsahu, abyste jej mohli efektivně vyřešit. Nelekejte se proto hned, když si uvědomíte něco nepříjemného či bolestného. Je to normální součást procesu.

Problém nastává, když během dalších sezení nenacházíte východisko a vaše pocity okolo daného tématu se spíše zhoršují.

Komunikace je základ a tak pravidlo první zní: mluvte o tom se svým terapeutem.

To, že si s něčím nevíte rady a není vám dobře, nemáte napsané na čele. Musíte to pojmenovat. Terapeut není váš soupeř. Je to váš spojenec, se kterým hledáte cestu ze svých potíží a k větší spokojenosti. Řekněte mu, co se ve vás děje, případně proč si myslíte, že se to děje. Spolupracujte s ním a on nejspíš najde způsob, jak s vámi pracovat.

Pokud se ani po dalších několika sezeních nedaří najít cestu, obraťte se na někoho jiného.

O doporučení můžete požádat přímo svého terapeuta, nebo si najít někoho sami.

Už při prvním výběru kouče nebo terapeuta si vyberte takového, který zná více metod a umí pracovat s podvědomím. Znalost různých metod dává více možností volby v případě zaseknutí terapeutického procesu.

2. Neuzavření bolesti – závažná rizika terapie

Některá rizika terapie jsou poměrně banální a snadno opravitelná, jiná rizika jsou závažnější a opravují se hůře. Toto druhé riziko je podstatně významnější než to první a vyskytuje se u terapeutických metod, kde se otevírají bolesti z minulosti, případně u tzv. „rychlých“ metod.

Vše, co se na terapii otevře, by mělo být také uzavřeno, než klient opustí pracovnu terapeuta. Stejně jako vás lékař nenechá odejít domů s krvácející ránou, neměl by vás terapeut nechat odejít s otevřenou duševní ránou. Neuzavření nebo špatné uzavření bolestného zážitku může mít někdy i závažné dopady na psychické zdraví klienta.

Uzavřít bolestivé téma znamená, že člověk získá nový vztah ke své zkušenosti, lépe jí porozumí a dokáže ji začlenit do svého života tak, aby ho dále neovládala.

Uzavřít zjednodušeně znamená změnit, přetransformovat, nabídnout východisko, nebo alespoň zklidnit a vrátit klienta k sobě.

Někdy je uzavření „rány“ těžké, protože se z ní vyvalí více témat, nebo protože se sám klient podvědomě uzavření brání. Naše ego si ne vždy přeje vyřešení našich problémů a může proces léčení blokovat a snažit se držet nás v problému (protože z tohoto problému těží nějaký benefit – např. pozornost druhých, bezpečí apod…).

U komplikovaných a dlouhodobých terapeutických procesů by proto měl terapeut klienta naučit stabilizační techniky, aby si klient uměl pomoci sám mezi sezeními a své emoce regulovat. Jak takový komplexní proces změny probíhá popisuji podrobně v článku o vnitřní transformaci.

Dále může dojít k tomu, že si terapeut nevšimne, že otevřel bolestivé téma. Ať už je to tím, že klient dává málo zpětné vazby a drží emoce v sobě, nebo je to kvůli nezkušenosti terapeuta v daném tématu, či obojí dohromady. Zkrátka terapeut si nevšimne, že pomyslně „stříká krev“ a nechá vás odejít.

A nakonec se může stát, že klient uteče z terapie dřív, než se bolest podaří zcela vyléčit.

Ne vše je možné stihnout v rámci jednoho sezení a terapie je kontinuální proces. Je normální, že se občas mezi sezeními vynoří nějaké nepříjemné pocity. Občas může být náročné je ukočírovat. Stejně tak je běžné, že se některá témata řeší napříč několika sezeními. Dočasné poklesy během terapeutického procesu jsou normální a je potřeba v terapii vytrvat. Klienti se někdy mohou zaleknout a terapii přerušit předčasně.

Když se během terapeutického procesu vynoří neobvyklé a/nebo bolestivé pocity a stavy, neznamená to nutně, že je terapie špatná. Naopak, znamená to, že se něco dává do pohybu. Tento pohyb by ovšem měl být regulovaný a také relativně pomalý, aby se emoční bolesti stíhaly postupně uzavírat. Proto nejsem fanouškem rychlých změn za jedno či 3 sezení.

Ve všech případech neuzavření bolesti může opět dojít k tomu, že

1. klient téma potlačí hlouběji do podvědomí,
2. nebo se jeho situace zhorší, případně až k medikaci,
3. a nebo věc dozpracuje a uzavře buď sám, nebo s terapeutem – svým původním či novým.

(viz 3 možnosti popsané u prvního rizika).

Jelikož se jedná o závažnější pochybení, než v případě výše, tak je zde možnost samostatného zpracování ještě vzácnější. Se špatně uzavřenou duševní bolestí raději vyhledejte pomoc terapeuta – buď toho, který problém otevřel, nebo jiného (záleží na pocitu a důvěře).

Jak předejít druhému riziku?

Neodcházejte z terapie „rozstřelení“

Abyste toto riziko minimalizovali, tak kromě pečlivého výběru terapeuta si také pohlídejte, že ze sezení neodcházíte rozstřelení. Pokud se na konci terapie cítíte divně, určitě to s terapeutem hned komunikujte. Čím více dáte zpětné vazby o tom, co se s vámi děje, tím lépe s vámi může terapeut téma uzavřít nebo vás stabilizovat.

Obecně platí, že otevřená komunikace s terapeutem snižuje rizika terapie.

Po terapii můžete být zmatení, překvapení, trochu jakoby „mimo“. Ale měli byste cítit, že vše směřuje k lepšímu pocitu. Neodcházejte, dokud si nejste jistí, že držíte pohromadě.

Pokud se „rozsypete“ na druhý/třetí den, a do pár hodin až dnů to nepřejde, určitě hned zvedněte telefon a řekněte to svému terapeutovi. Dočasný výkyv na 2-5 dní je normální, ale upadnutí do deprese na více než týden už vyžaduje okamžitou pozornost a pomoc.

O tomto „rozsypání“ mezi sezeními pak svého terapeuta rozhodně informujte a požádejte jej o strategie a techniky, jak s takovým stavem zacházet, kdyby se opakoval.

Jelikož komunikace je klíč, tak moje doporučení zní: sdílejte se svým terapeutem i menší poklesy – na dalším sezení mu jednoduše řekněte, co jste mezi sezeními prožívali. Je to důležitá zpětná vazba.

Nechtějte rychlé výsledky za každou cenu

Chcete-li se vyhnout riziku příliš rychlého otevření staré bolesti a neuzavření, vyhněte se zázračně rychlým metodám. Bezpečné zpracování traumat je možné jen v kontinuálním terapeutickém procesu a ve vztahu důvěry a otevřenosti. Prostě přijměte, že vnitřní procesy mají své trvání, svůj timing, který není dobré „znásilňovat“. Buďte trpěliví.

Naučte se sami sebe regulovat

Pokud vás sám terapeut nenavede na techniky regulace emocí, najděte si nějaké sami. Pomáhají dechová cvičení, vizualizace, jóga nebo jiné jemné cvičení, sauna, masáž, apod. Najděte si něco, co vám dělá dobře a co vám pomůže zvládnout náročné momenty mezi terapiemi.

Řiďte si, co otevřete a co ne. A s kým.

Máte také právo během terapie odmítnout některé téma otevírat, pokud se na to prostě necítíte. Je to dvojsečné, protože tím můžete zbrzdit svůj rozvoj, ale zase vás to může ochránit a můžete tak zmírnit rizika terapie. Řiďte se v tom intuicí – do čeho jít a do čeho ne, a s kým. Obecně byste témata do terapie měli vždy vnášet vy sami a terapeut by vám neměl žádné téma tlačit ze své vůle (à la „vy byste měl řešit tohle“).

Je to váš terapeutický proces, vaše duševní zdraví a vy máte za sebe zodpovědnost. Takže se nebojte vzít si také svobodu zvolit si, co chcete nebo nechcete řešit.

Mně osobně se stalo, že se terapeutka začala vyptávat ze své vlastní zvědavosti, protože ji dané téma zajímalo z osobních důvodů. Já jsem zodpovědně odpovídala na její otázky a pořádně mě to rozstřelilo. Terapeutka si toho nevšimla a ani na dalších sezeních mi nedokázala pomoci. Bylo to téma, ve kterém sama tápala a neměla jej zpracované. Pomohlo změnit terapeutku.

Bolestivá témata případně uzavřete s jiným terapeutem

Téma jsem pak v sobě řešila ještě dlouho a posunula jsem se až díky další terapeutce a po dlouhé spolupráci s ní. Tuto novou terapeutku jsem si totiž nejprve dost prověřila, než jsem se do tématu odvážila pustit. Tato „chybička“ první terapeutky mě tak stála mnoho času a peněz, ale nakonec co vás nezabije, to vás posílí.

To nejhorší, co si můžete udělat, když dojde k otevření a neuzavření nějaké bolesti, je zanevřít na terapii jako takovou a nechat to v sobě hnít.

Každý terapeut může narazit na své limity a na téma, které je pro něj samotného traumatizující, nebo které jednoduše nezvládne. Každý terapeut má taky nevědomí a žádný není dokonalý. Je tedy potřeba najít terapeuta, který vaše téma unese a bude vám schopen pomoci.

Ne každé zhoršení během terapie je známkou toho, že se děje něco špatně. Někdy se člověk poprvé setkává s tématy, která dlouho vytěsňoval. Rozdíl mezi destruktivním rozhozením a léčivou transformací ale není vždy snadné rozpoznat. Právě o tom, jak probíhá zdravý proces změny, píšu v článku o vnitřní transformaci.

Rizika terapie – 3. Projekce terapeuta

Některá rizika se netýkají jen terapie. Toto třetí riziko najdeme ve všech pomáhajících profesích: v koučinku, psychoterapii, terapii, psychologii, ale třeba i v mentoringu.

Kdykoli s někým rozebíráte svůj život, hrozí, že dotyčný bude tzv. projektovat svou vlastní zkušenost na vás. To znamená, že terapeut (nebo kouč, psycholog, apod.) ztotožní váš příběh se svým, jako byste byli jedna a tatáž osoba. Může vám pak podsouvat své vlastní řešení nebo své názory jako „ty správné“. Většinou se to děje v dobré víře, ale není to užitečné, protože vy a váš terapeut jste dva odlišní lidé a vaše ideální řešení může být velmi odlišné od řešení terapeuta.

Správně by se terapeut i kouč měli držet v tzv. „Fair witness position“, tedy v pozici nezaujatého svědka. Své názory by měli umět dát stranou.

Obecně platí, že čím méně má terapeut vyhraněných názorů, tím více prostoru je schopen nabídnout svým klientům. V rámci terapie by měl pak být terapeut schopen zpochybnit všechny své názory a připustit, že pro klienta nemusí být platné. Jsou to konec konců jen názory.

V roli klienta byste neměli prakticky vůbec poznat, zda váš terapeut vaše jednání a rozhodnutí schvaluje nebo ne, měl by připouštět všechny možnosti stejně.

Na druhou stranu: ideálu nulové projekce a 100% „fair witness position“ v podstatě není možné dosáhnout. Terapeut je jenom člověk, není si vědom všech svých vnitřních pochodů, hodnot a názorů a neumí stoprocentně ovládat své mimické svaly, aby nikdy nedal nic najevo.

Takového robota byste za terapeuta ani nechtěli. A tak je potřeba se smířit s tím, že terapeut občas do terapie vloží něco ze sebe a vy se s tím musíte naučit pracovat.

Jak předejít třetímu riziku?

Zaprvé si nenechávejte dávat rady a už vůbec je od svého kouče či terapeuta nevyžadujte.

Někdy totiž sám klient tlačí terapeuta do toho, aby mu řekl, co má dělat. Terapeut by na to neměl naskočit, ale usnadněte mu to a nežádejte, aby za vás dělal rozhodnutí. Snížíte tak riziko, že si do svého života odnesete něco cizího, co vám udělá medvědí službu.

Pokud máte pocit, že vám váš terapeut radí příliš často, nebo se cítíte hodnocení, opět to s ním proberte a pokud se nic nezmění, změňte terapeuta.

Zůstávejte ve spojení sami se sebou a se svým tělem…

…a čas od času vědomě kontrolujte, jestli závěry z terapie či koučinku jsou opravdu vaše závěry. Pojmete-li podezření, že ne, zbystřete a zanalyzujte si, co se na terapii přesně dělo a zda jste nebyli do něčeho natlačeni. Opět to případně s terapeutem proberte. Zpětná vazba je pro něj důležitá a jeho reakce je zase zpětnou vazbou pro vás.

Pokud si všimnete, že jste na terapii či koučinku nasáli něco, co není vaše, zahoďte to.

Můžete to napsat na papír a ten spálit, nebo to pomyslně zabalit do bubliny a poslat buď terapeutovi zpátky, nebo někam do vesmíru k transformaci. Kdyby vám takové symbolické zahození nestačilo, vyhledejte pomoc jiného terapeuta, který vám pomůže vrátit se zase k sobě sama.

Právě terapeutický vztah bývá současně jedním z největších zdrojů uzdravení i jedním z největších rizik terapie. To, co si klient do terapeuta promítá, může být velmi léčivé, ale také bolestivé a matoucí. O vlastní zkušenosti s tímto fenoménem a o tom, co v terapii skutečně pomáhá, píšu podrobněji v článku Co v terapii opravdu pomáhá: metoda, nebo vztah?

4. Riziko manipulace

Manipulace patří mezi nejobávanější rizika terapie. Jak si ale ukážeme, lze se jí celkem jednoduše vyhnout.

Terapeutovi časem svěříte velmi citlivé věci, kterých se dá snadno zneužít. Terapeut ví, jak vás podpořit, a stejně tak ví, jak vás destabilizovat. Měl by pracovat čistě ve funkci vašeho rozvoje a dát své zájmy stranou, ale z výzkumů víme, že to ani dokonale nejde, protože i terapeut má podvědomí, do kterého si nevidí, a může tak manipulovat i zcela podvědomě a nechtěně, se záměrem vám pomoci.

Záměrnou manipulaci je relativně snadné prokouknout, ale ta podvědomá se odhaluje špatně právě proto, že je zahalená mrakem dobrých úmyslů.

Jak předejít manipulaci?

Zaprvé nikdy nedovolte, aby se váš terapeut vůči vám dostal do konfliktu zájmů.

Ideálně by váš terapeut (ale i kouč, psycholog či psychoterapeut) neměl mít vůči vám jinou roli, než tu terapeutickou/koučovací. Pokud má i jinou roli, je to třeba váš kamarád, kolega, šéf, rodič… dobře zvažte, zda a jakým způsobem mohou být jeho zájmy vyplývající z těchto rolí v konfliktu se zájmy terapeuta/kouče.

• Šéf má zájem, abyste podávali nějaký pracovní výkon a bude-li vás zároveň koučovat, bude vás tlačit tímto směrem.
• Kamarád dá na první místo to, jak se s vámi cítí, nikoli váš rozvojový proces. Bude vás například brzdit, pokud byste se chtěli vydat směrem, který by mohl narušit vaše přátelství. Nebude chtít, abyste se změnili, protože vás má rád takové jací jste nyní.
• Rodič vás bude podvědomě tlačit do toho, co on považuje za dobré pro vás nebo co je výhodné pro něj. Což může být úplně něco jiného, než co vy zrovna potřebujete. Atd.

Kombinace různých rolí rizika terapie významně zvyšuje. Hrozí nejen manipulace, ale také například více projekcí.

Jako terapeutka řeším konflikt zájmů u terapeutů neustále, protože jakmile potřebuji řešit svůj profesní rozvoj, dostávám se okamžitě do role konkurence svého terapeuta. Proto svou práci už řeším jen se zahraničními terapeuty, kde je tento konflikt zájmů minimalizován. Mám také dost špatné zkušenosti s tím, když se můj terapeut nebo terapeutka stali zároveň mými školiteli, nebo mými spolupracovníky. Vřele doporučuji role nekombinovat, je to nejlepší způsob, jak se střetu zájmů vyhnout.

Vědomě zvládnout střet zájmů je prakticky nemožné – to dokazují výzkumy. Jakkoli vám může váš terapeut tvrdit, jak on s tím problém nemá, je to pouze o tom, že ten problém nevidí či nechce vidět. Bylo opakovaně dokázáno, že lidé podvědomě sledují v první řadě své osobní zájmy, a to i když se vědomě snaží být objektivní, spravedliví a na straně klienta.

Nejlepší obranou proti manipulaci je: nebýt manipulovatelný.

Manipulace bývá účinná tehdy, když se dotýká našich nezpracovaných zranění, nejistot nebo potřeby, aby za nás někdo převzal odpovědnost. Čím více rozumíme sami sobě, tím obtížněji se s námi manipuluje. A také čím více jsme ochotní za sebe převzít zodpovědnost, tím méně jsme manipulovatelní.

I v roli terapeutky se mi stává, že klienti přicházejí s poptávkou po „manipulaci“: chtějí, abych jim řekla, co mají dělat, jak se mají rozhodnout, abych za ně zařídila, aby byli šťastní… apod.

Kdykoli se chcete zbavit vlastní zodpovědnosti, dáváte někomu příležitost vás ovládat.

Zodpovědnost je druhá strana mince zvané svoboda. Není zodpovědnost, není svoboda. Není svoboda, je manipulace.

Proto se nikdy nevzdávejte své zodpovědnosti, nevyhýbejte se těžkým rozhodnutím, nechtějte, aby někdo vzal vaše břímě na sebe. Tím, že chcete na terapeuta přehodit kus zodpovědnosti za sebe, se stáváte snadnou obětí manipulace – ať už záměrné, nebo té podvědomé a často dobře myšlené.

Toto mimochodem platí nejen v terapii, ale všude v životě. Kdykoli předáte kus své zodpovědnosti někomu jinému, ztrácíte kus své svobody. Není úkolem terapeuta, aby se stal zodpovědný za vaše štěstí nebo úspěch. Tato zodpovědnost by měla zůstat vám – klientovi.

Další obranou je informovanost

Abyste dokázali plně převzít zodpovědnost za svůj rozvoj a terapeutický proces, potřebujete mít základní vědomosti o terapii, o tom, jak má probíhat, co terapeut má a co nemá dělat, a nakonec co od terapeutického procesu očekávat.