V následujícím článku si vysvětlíme, co je to trauma a co je to komplexní trauma. Zjistíte, že komplexní trauma může být někdy velmi dobře skryté, a že se pravděpodobně jedná o mnohem rozšířenější fenomén, než bychom čekali. Možná v tom poznáte sami sebe a pochopíte, proč se vám dějí některé věci. V závěru objevíte první kroky, jak komplexní trauma začít řešit.
Obyčejné (jednoduché) vs. komplexní trauma
Pod pojmem „trauma“ se obvykle míní nějaká objektivně strašná událost, kterou člověk prošel. Například sexuální zneužití, násilný trestný čin, náhlé úmrtí blízkého člověka, vážná autonehoda, apod.
Takovému traumatu se někdy říká „jednoduché trauma“. Ne proto, že by to snad nebylo dost velké trauma, ale proto, že je poměrně jednoduché takové trauma identifikovat a lidé obvykle vědí, že něco takového prožili.
Komplexní trauma je něco trochu jiného. Je to sled méně děsivých, leč přesto traumatických událostí, které se opakují po velmi dlouhou dobu a často od nejútlejšího dětství: bití, odmítání, kritizování, ignorování, ponižování, nebo „jen“ citový chlad a nedostupnost rodičů.
Obyčejné (jednoduché) trauma naruší psychiku člověka, která byla původně relativně zdravá. Zatímco u komplexního traumatu se celá osobnost člověka vystaví na vachrlatých základech. Sebeobraz je traumatem pokřivený od začátku a není žádné „zdravé“ období, ke kterému by se člověk mohl vrátit. Proto je to i terapeuticky mnohem složitější záležitost než jednorázové trauma, na které už dnes existují funkční a prověřené terapeutické protokoly.
U komplexního traumatu nefungují rychlé metody ani „jedno správné cvičení“. Je potřeba pracovat s celým systémem osobnosti a postupně jej přestavět. Pokud vás zajímá, jak taková hluboká změna probíhá, najdete její mapu v článku o vnitřní transformaci.
Komplexní trauma je relativně nový pojem – objevuje se jen několik let. Není zatím součástí mezinárodního diagnostického manuálu a i některými odborníky je tím pádem opomíjené. Jiní odborníci ale konstatují, že mají komplexních traumat plnou ordinaci, a téma začíná pomalu prosakovat. A s tím i cesty, jak pomoci zasaženým lidem.
Komplexní trauma zjevné
U některých lidí je i komplexní trauma poměrně snadno identifikovatelné. Pamatují si, že byli biti, týráni, či dlouhodobě zneužíváni, nebo že byli svědky takového chování. Vědí, že se jim v dětství dělo něco objektivně špatného, nebo že se něco špatného dělo v jejich blízkosti. Je evidentní, že se jich komplexní trauma týká. A přesto…
Mnoho lidí, kteří výchovu násilím zažili, o tom mluví jen opatrně, s velkým ostychem a strachem, že je nikdo nebude brát vážně. Vždyť nějaká ta facka občas přiletěla každému a nikdo z toho trauma nemá, že? Jenomže je obrovský rozdíl, jestli rodičům ujely nervy párkrát do roka, nebo zda se to dělo na týdenní či dokonce denní bázi.
A tak mezi námi chodí lidé, kteří se snaží tvářit, že jsou v pohodě (a často se jim to velmi dobře daří), a přitom uvnitř trpí obrovským vztekem, studem a strachem.
V ČR jsme ještě bohužel stále ovlivněni komunistickou studenou výchovou a mnoho lidí stále považuje za normální neodpovídat na potřeby dítěte, nerozmazlovat ho, či ho pohlavkovat. Toto se naštěstí mění už od revoluce, ale i tak je pro mnoho lidí těžké si přiznat, že na nich těch „pár facek“ zanechalo trvalé následky. Že to, co se kdysi považovalo za normální, je traumatizovalo.
Pozor na skrytou formu traumatu
Komplexní trauma má ale ještě jednu skupinu „pacientů“. Mnohem méně nápadnou skupinu. Lidi, kteří nezažili fyzické násilí, týrání nebo strádání. Na první pohled jim v dětství nic nechybělo. Jejich rodiče byli navenek fajn lidé…
- Jenom byli trochu moc kritičtí.
- Jenom nikdy nedávali najevo žádné emoce.
- Jenom tvrdili svým dětem, že jejich emoce nejsou pravda, že si je vymýšlí.
- Jenom své děti neustále srovnávali s ostatními.
- Jenom měli naprosto rozporuplná očekávání.
- Jenom chtěli, aby jejich děti byly nejlepší a dokonalé.
- Jenom se jich nikdy nezastali a byli spíše advokáty cizích lidí.
- Jenom své děti trochu přehlíželi.
- Jenom je považovali za blbé či neschopné či problémové a občas se za ně styděli. Často se za ně styděli.
- Jenom na ně nakládali zodpovědnost za své pocity a selhání.
- Jenom trochu přehodili role a sami dělali děti svých dětí.
- Nebo tam jenom duchem nebyli…
I potomci takovýchto rodičů často trpí následky komplexního traumatu:
- Mají nízkou toleranci vůči stresu a snadno se zahltí,
- bojí se změn, selhání, ale i úspěchu.
- Sabotují sami sebe a sami si házejí klacky pod nohy, ani přesně nevědí jak.
- Urputně se snaží, ale výsledky mají mizivé.
- Dělají všechno „jako všichni ostatní“, ale nefunguje to. Ve skutečnosti totiž dělají úplně něco jiného.
- Nevěří si, ztrácí naději, těžko někomu důvěřují.
- Často mají pocit, že jejich život nemá smysl.
- Nesnášejí kritiku – cokoli, co jen zavání kritikou, je nesmírně zraňuje.
- Jsou impulzivní, u ničeho nevydrží.
- Nedokáží mít k sobě samým pozitivní vztah
- Neustále cítí vinu a stud, i když nic špatného neudělali. Naopak, snaží se jako lvi. Ale celý svět jako by byl proti nim…
Někteří z těchto lidí vyhledají pomoc terapeuta nebo kouče, ale ani to jim často nějak zásadně nepomůže. Terapeuti a koučové nevědí, co s nimi. Ti lidé jako by nechtěli pracovat. Jako by nechtěli převzít zodpovědnost za svůj život… Přitom na tom nejsou nijak špatně. Často jsou velmi schopní, mají kariéru, rodinu, koníčky, sociální kontakty… Stačilo by tak málo, tak proč to málo nejsou schopní udělat?! Z jejich pohledu se totiž to „málo“ jeví jako nepřekonatelná hora.
Skryté komplexní trauma je velmi těžké vyléčit
Problém je, že tito lidé se nikdy neprezentují jako traumatizovaní. Nevyprávějí terapeutovi o tom, jak strašné bylo jejich dětství. Protože objektivně byli přece v pohodě. Jejich studení a kritičtí rodiče chtěli jen jejich dobro, milovali je a milují je dodnes. Nikoho tedy nenapadne hledat problém v dětství a v traumatech. Nebudeme přece dramatizovat a patologizovat něco, co bylo v pořádku. Nemůžeme přeci svalovat vinu na rodiče. Nebudeme se litovat…
Lidé se skrytým komplexním traumatem jsou tedy nepochopitelně nešťastní, jakoby si „za to můžou sami“ (což samozřejmě není pravda) a příliš se litují, ačkoli jim „nic nechybí a nikdy nechybělo“.
Jenomže tito lidé své dětství subjektivně prožili jako strašné. Nedostalo se jim emocionální podpory a zázemí. Nezažili bezpodmínečnou lásku, která je pro člověka skoro stejně důležitá jako jídlo.
Rodiče je nenaučili, jak se vyrovnat s náročnými situacemi. Naopak jim ještě náročné situace přidávali. V nejzranitelnějším období jejich života nedostali potřebný emocionální základ pro navazování zdravých vztahů, pro zdravou důvěru v sebe a schopnost poradit si se životem. A tak i když navenek byli v pohodě a nic jim nechybělo, ve skutečnosti jim chybělo něco velmi důležitého a oni dodnes trpí následky tohoto nedostatku. Když ne navenek, tak uvnitř sebe.
Proč je to tak těžké
U těchto lidí se skrytým komplexním traumatem jsou 3 zásadní problémy, které brání změně k lepšímu:
- Není uznána příčina všech potíží, naopak je často popírána samotným „pacientem“. Tento chce být prostě jen normální člověk, a ne nějaký traumatizovaný jedinec. Vždyť se mu přece nic špatného nikdy nestalo.
- Neexistuje žádné referenční období před traumatem. Člověk považuje svůj „modus operandi“ za normální a předpokládá, že takto to mají všichni. Jinou možnost si neumí představit. Nemá se k čemu vrátit, nikdy nic jiného nezažil. Vše se vydalo špatným směrem ode dne 1.
- Takovýto člověk ztratil naději, že může svým vlastním úsilím dosáhnout změny. Opakovaně se mu to totiž nepodařilo. Proto nic nedělá. Absence naděje a víry spolu s paralyzujícím strachem ze změny dokonale brání vyvinout iniciativu směrem k lepším zítřkům. K tomu se může přidat ještě nečinnost jako obranný mechanismus vyvinutý v dětství.
Člověk tedy není líný nebo neschopný. Je PARALYZOVANÝ, nemůže za to a stejně z něj nikdo nemůže sejmout jeho zodpovědnost za vlastní život.
Z toho vyplývá, že člověk poznamenaný komplexním traumatem změnu vlastně nechce, a zároveň po ní bezmezně touží. Neumí si ji představit a nevěří, že by jí mohl dosáhnout. A tak vloží všechnu naději do x-tého terapeuta:
- „Ty mě už konečně zachraň!“
- „Dej mi už konečně ten kouzelný návod na život, který zjevně všichni mají, jenom já ne!“
- „Udělej něco, aby mi bylo líp. HNED!“
Lidé s komplexním traumatem jsou často netrpěliví, mají pocit, že pomoc by měla být rychlá a snadná, že jim skoro nic není, a hlavně: že pomoc musí přijít zvenku.
Pokud jste se v charakteristikách komplexního traumatu poznali, věřte, že žádný kouzelný návod ani technika není.
Vaše změna je běh na dlouhou trať, ale JE MOŽNÁ!
Jak začít řešit komplexní trauma
První krok je připustit si svou bolest
To, čeho se tak urputně chcete zbavit, si musíte nejprve přiznat, připustit a nejlépe v bezpečném prostředí terapie prozkoumat. Zjistit, odkud to pochází, co to je, co vám to dělá, a že vás to nezabije.
Potřebujete si také připustit, že vás bolí něco, co „by vás bolet nemělo“. Že trpíte a trpěli jste, i když to někteří jiní lidé měli mnohem horší. Musíte si přiznat svou slabost a často si ji také musíte obhájit před bagatelizací vašeho okolí, které vaše trápení nemohlo vidět a nemůže jej chápat. To je velmi těžké.
Druhým zásadním faktorem je trpělivost
Toto cizí slovo musíte zařadit do svého slovníku a vytrvat, vytrvat, vytrvat. Terapeut vám pomůže, ale neudělá změnu za vás a už vůbec ne za 3 sezení. Komplexní trauma se nejmenuje „komplexní“ jen tak z legrace. Cesta ven existuje, svůj sebeobraz můžete napravit a vnitřní pocit bezpečí pomalu vytvořit. Ale musíte na tom pracovat delší dobu.
Třetím krokem je začít dělat nepříjemné věci, i když se vám nechce
Vytvořte si pozitivní návyky a udržte je, i když se v danou chvíli zdají beze smyslu. Musíte překonávat odpor a trochu bojovat proti své vlastní „přirozenosti„. Protože to, co jste se naučili vnímat jako „přirozené“, ve skutečnosti vůbec přirozené není. Jsou to naučené obranné mechanismy, které vám kdysi umožnily přežít, ale dnes vám způsobují mnoho bolesti.
Prvním krokem může být pravidelné psaní deníku, přiměřený pohyb, zapojení do nějaké komunitní činnosti, nebo přihlášení se na kurz kreslení. Začněte pravidelně dělat něco, co je sice nepohodlné, ale je to dobré. A vydržte.
Cesta z komplexního traumatu vede přes hlubokou transformaci
U komplexního traumatu nejde ani tak o „vyléčení“ traumatu. Nejde zde o jedno trauma, které by se dalo prostě vyřešit. Máme tady co dělat s pokřiveným sebeobrazem, nízkou sebehodnotou, pasivitou zakořeněnou jako mechanismus přežití, emoční dysregulací, apod. A nemáme zdravý základ, ke kterému bychom se mohli vrátit. Tento zdravý základ je potřeba vytvořit – vystavět jej od začátku.
Pro trvalé zlepšení kvality života, zvýšení sebevědomí a dosažení stability je potřeba změnit osobnost od základu, a to zevnitř – hlubokou vnitřní transformací. Tato má své zákonitosti, svůj průběh a své fáze. Je třeba postupovat opatrně a ohleduplně k emočnímu stavu člověka. Přílišný spěch by mohl situaci naopak zhoršit a mohlo by dojít k retraumatizaci, což by celý proces zpomalilo.
Vnitřní transformace tak musí začít vytvořením vnitřního bezpečí a posílením schopnosti regulovat své emoce. Teprve potom je možné se pustit do „léčení“ traumatických událostí a do technik změny.
U léčení komplexního traumatu tedy vřele doporučuji nespěchat a nehledat zkratky, protože to, co se jeví jako kratší a snazší cesta, obvykle není funkční nebo je dokonce rizikové.
Pokud si nejste jistí, zda se vás komplexní trauma týká a jakou potřebujete pomoc, přijďte na úvodní terapeutické sezení a podíváme se na to společně.
