Lze změnit svou povahu? A jak se opravdu změnit

Možná o sobě říkáte, že jste od přírody příliš plaší, výbušní, nerozhodní, nedůslední nebo přecitlivělí. Možná vám totéž už od dětství říkají druzí. Postupně jste proto přijali představu, že takoví jednoduše jste a mnoho se s tím dělat nedá.

Jenže co z toho je skutečně vaše povaha? A co jsou spíše naučené způsoby chování, které jste používali tak dlouho, až vám začaly připadat jako neměnná součást vaší osobnosti?

Svou povahu si samozřejmě nemůžeme libovolně vybrat ani předělat jako zařízení bytu. Neznamená to však, že jsme odsouzeni celý život reagovat stejným způsobem.

Co vlastně myslíme slovem povaha

Slovem povaha často označujeme všechno, co je pro nás typické:

• jak reagujeme na stres,
• jak se chováme mezi lidmi,
• zda se snadno rozhodujeme,
• jak prožíváme emoce,
• nakolik vyhledáváme změny,
• zda se prosazujeme,
• nebo jakým způsobem řešíme konflikty.

Jenže v tom, jací jsme, se spojuje několik různých vlivů. Některé naše dispozice jsou do určité míry vrozené. Týká se to například citlivosti na podněty, potřeby společnosti nebo samoty, rychlosti reakcí či intenzity emočního prožívání.

Na naši osobnost ale zároveň působí prostředí, ve kterém jsme vyrůstali, zkušenosti, které jsme prožili, očekávání okolí i způsoby, jimiž jsme se naučili získávat přijetí, bezpečí nebo uznání.

Člověk může být například od přírody citlivý a opatrný. To ale ještě neurčuje, zda bude pozorný a vnímavý, nebo se bude kvůli strachu vyhýbat každému rozhodnutí. Může být energický a rychle reagující, ale nemusí kvůli tomu při každém nesouhlasu křičet. Může potřebovat dostatek času o samotě, aniž by se musel vyhýbat blízkým vztahům.

Právě naučené reakce si však často vykládáme jako svou neměnnou povahu:

„Já už jsem prostě takový.“

„Celý život se bojím konfliktů.“

„Nikdy jsem neuměla říkat ne.“

„Já všechno vzdám, taková už jsem.“

Takové věty popisují naši dosavadní zkušenost. Nemusejí ale rozhodovat o naší budoucnosti.

Typologie mohou pomoci, ale také omezovat

K pochopení vlastní osobnosti často používáme různé typologie. Můžeme o sobě říkat, že jsme introverti, melancholici, určitý typ v MBTI nebo určité číslo v enneagramu.

Typologie nám někdy pomohou pojmenovat vlastnosti, kterým jsme dosud nerozuměli. Mohou přinést úlevu, protože zjistíme, že naše potřeby nejsou podivné a že podobně fungují i další lidé.

Zároveň se ale mohou stát elegantnější verzí věty „já už jsem takový“.

Jakmile se zařadíme do určitého typu, snadno začneme veškeré své chování vysvětlovat jeho prostřednictvím:

„Jsem introvert, takže neumím vystupovat před lidmi.“

„Jsem cholerik, proto mám prudké reakce.“

„Jsem citlivý člověk, takže nemohu zvládat konflikty.“

Jenže dva lidé s podobným temperamentem mohou vést velmi odlišný život:

• Ne každý introvert se vyhýbá lidem a veřejnému vystupování.
• Všichni citliví lidé se nenechají druhými snadno zranit.
• Ne každý člověk s prudšími emocemi ubližuje svému okolí.

Typologie může být užitečnou mapou. Neměla by se ale stát vězením, do kterého sami sebe zavřeme.

Změnit se neznamená stát se někým jiným

Když mluvíme o změně povahy, může to znít, jako bychom měli svou současnou osobnost odmítnout a vyrobit ze sebe někoho úplně jiného.

Introvert by se měl proměnit v extroverta. Citlivý člověk by měl ztvrdnout. Opatrný člověk by měl bez rozmyslu riskovat. Ten, kdo má rád klid, by měl začít vyhledávat neustálé změny.

Taková proměna však není ani nutná, ani žádoucí.

Nemusíte přestat být citliví. Můžete se ale naučit rozlišovat, které reakce druhých se vás skutečně týkají a které nemusíte vztahovat k sobě.

Nemusíte se stát člověkem, který miluje konflikty. Můžete se ale naučit vyjádřit nesouhlas, když někdo překračuje vaše hranice.

Nemusíte přestat být opatrní. Můžete si však všimnout, kdy vám opatrnost pomáhá a kdy se změnila v automatické odmítání každé nejistoty.

Změna tedy nemusí znamenat, že se vzdáte sami sebe. Často naopak spočívá v tom, že postupně odložíte naučené reakce, za nimiž vaše přirozenost dosud nebyla příliš vidět.

Proč pouhé rozhodnutí se změnit většinou nestačí

Možná přesně víte, co chcete změnit. Chcete se více prosazovat, přestat odkládat důležité věci, klidněji reagovat na kritiku nebo se konečně vymanit ze vztahů, ve kterých vám není dobře.

Rozhodnete se, že příště zareagujete jinak.

A pak přijde konkrétní situace a vy uděláte přesně to, co vždycky:

• Znovu ustoupíte.
• Zase vybuchnete.
• Znovu souhlasíte s něčím, co nechcete.
• Opět odložíte nepříjemnou povinnost nebo se vrátíte k člověku, od kterého jste chtěli odejít.

Neznamená to nutně, že máte slabou vůli nebo že změnu doopravdy nechcete. Na úrovni vědomého rozhodnutí ji můžete chtít velmi silně.

Aby se mohla změna uskutečnit, potřebujeme obvykle splnit tři základní podmínky:

1. porozumět tomu, co nám současný problém přináší;
2. najít konkrétní způsob, JAK jednat jinak;
3. dát změně dostatek času, opakování a podpory.

3 podmínky, které umožní se změnit

1. Porozumět výhodě, kterou máme ze současného problému

Tahle myšlenka může být na první pohled nepříjemná:

Z problému, kterého se chci zbavit, mám nějakou výhodu.

Slovo výhoda zde ovšem neznamená, že jste si svůj problém vědomě vyrobili, že se vám líbí nebo že jsou jeho nepříjemné následky pouze předstírané.

Znamená to, že některá část vaší osobnosti prostřednictvím současného chování něco získává, nebo se něčemu vyhýbá.

Jedna část vás například chce odejít z nevyhovujícího zaměstnání. Jiná část se bojí nejistoty, ztráty pravidelného příjmu nebo možnosti, že v nové práci neuspějete.

Jedna část chce jasněji nastavovat hranice. Jiná část ví, že když souhlasíte téměř se vším, vyhnete se konfliktu a snižujete riziko odmítnutí.

Jedna část se chce pustit do vlastního projektu. Jiná část tuší, že dokud nezačnete, nemůžete veřejně selhat ani zjistit, že výsledek nebude tak dobrý, jak jste si představovali.

Jedna část chce být samostatná. Jiná část může díky bezradnosti získávat péči, pozornost nebo ochranu druhých.

Právě v tom spočívá výhoda problému.

Výhodu problému si obvykle neuvědomujeme

Kdybychom si tuto vnitřní logiku plně uvědomovali, pravděpodobně bychom mohli situaci řešit přímočařeji. Často ji však nevidíme. Vnímáme pouze rozpor:

Chci se změnit, ale něco mi v tom brání.

To „něco“ nemusí být lenost, nedostatek disciplíny ani podvědomá touha trpět. Často jde o ochrannou strategii, která kdysi dávala smysl, ale v současnosti nám přináší víc problémů než užitku.

Pokud jste se například naučili, že nesouhlas ohrožuje blízkost, může vám automatické přizpůsobování pomáhat udržovat vztahy. Cenou za tuto výhodu však bude potlačování vlastních potřeb.

Pokud jste získávali uznání především za výsledky, může vás perfekcionismus chránit před kritikou a pocitem nedostatečnosti. Zároveň vás bude vyčerpávat a možná vám zabrání dokončovat věci, které nemohou být dokonalé.

Pokud jste za vlastní iniciativu bývali trestáni nebo zesměšňováni, může vám nerozhodnost pomáhat vyhnout se riziku. Současně vás ale připravuje o možnost ovlivňovat svůj život.

Otázky, které vám pomohou výhodu odhalit

Vyberte si jedno konkrétní chování, které chcete změnit, a zkuste si položit následující otázky:

• Co mi toto chování umožňuje?
• Čemu se díky němu vyhýbám?
• Před čím mě chrání?
• Co bych riskoval, kdybych se začal chovat jinak?
• Co nepříjemného by se mohlo stát, kdyby změna skutečně proběhla?
• Co díky současnému stavu získávám od druhých?
• Jakou potřebu si tímto způsobem naplňuji?
• Která část mě změnu nechce a proč?

Odpověď nemusí být lichotivá.

Možná zjistíte, že díky nízkému sebevědomí nemusíte riskovat neúspěch. Že vám bezradnost pomáhá získat péči. Že vám role věčně přetíženého člověka dává pocit důležitosti. Nebo že vám nespokojenost s druhými umožňuje nevidět rozhodnutí, která byste museli udělat sami.

Takové zjištění není důvodem k sebeobviňování. Je to důležitá informace.

Jakmile ji rozpoznáte, můžete začít hledat jiný způsob, jak získat to, co potřebujete, aniž byste za to museli platit stejnou cenu.

Jak si danou výhodu zajistit jinak

Představme si například člověka, který nedokáže odmítat požadavky druhých. Souhlas mu přináší pocit přijetí a chrání ho před konfliktem.

Nestačí mu říct:

Musíš se konečně naučit říkat ne.

Potřebuje najít jinou cestu k tomu, aby mohl ve vztazích prožívat bezpečí a přijetí. Může se učit rozlišovat, které vztahy unesou nesouhlas, vyjadřovat hranice postupně a získávat zkušenost, že odmítnutí jednoho požadavku neznamená odmítnutí celého člověka.

Podobně člověk, který kvůli strachu z neúspěchu nezačíná nové věci, nepotřebuje pouze více disciplíny. Potřebuje si vytvořit podmínky, ve kterých případný nedokonalý výsledek nebude katastrofou. Může projekt rozdělit na menší kroky, otestovat ho v bezpečnějším prostředí nebo si předem ujasnit, co udělá, pokud se první pokus nepovede.

2. Najít konkrétní způsob, jak se změnit

Porozumění samo o sobě ještě nemusí stačit.

• Můžete přesně vědět, proč se přizpůsobujete druhým, a přesto v rozhodující chvíli znovu automaticky souhlasit.
• Můžete chápat původ svého perfekcionismu, ale dál odkládat dokončení práce.
• Můžete vědět, že kritika neohrožuje vaši hodnotu, a přesto se vám při ní rozbuší srdce a budete se chtít okamžitě bránit.

Abyste mohli své chování změnit, potřebujete abstraktní přání převést do konkrétního jednání.

Věta „chci být sebevědomější“ je příliš obecná. Zkuste ji převést do něčeho, co lze pozorovat:

Když dostanu úkol, na který nemám kapacitu, nechci automaticky souhlasit. Chci si vzít čas na rozmyšlenou a potom říct, co mohu a nemohu udělat.

Nebo:

Když někdo zkritizuje mou práci, nechci se okamžitě obhajovat. Nejdříve se chci zeptat, co přesně mu nevyhovuje.

Čím konkrétněji změnu popíšete, tím lépe můžete hledat cestu, jak ji uskutečnit.

Zaměřte se na konkrétní situaci

Položte si otázky:

• Ve kterých situacích se staré chování nejčastěji objevuje?
• Co mu obvykle předchází?
• Co v tu chvíli cítím v těle?
• Jaké myšlenky mi proběhnou hlavou?
• Co udělám automaticky?
• Jak bych chtěl reagovat místo toho?

Velká změna osobnosti se v praxi skládá z mnoha malých okamžiků, ve kterých postupně reagujeme jinak.

Zvolte dostatečně malý krok

Pokud jste celý život předcházeli konfliktům, nemusíte začínat tím, že se ostře vymezíte vůči člověku, kterého se bojíte.

Prvním krokem může být, že neodpovíte okamžitě:

Potřebuji si to promyslet. Odpovím vám zítra.

Pokud jste zvyklí začít pracovat až ve chvíli, kdy máte jistotu dokonalého výsledku, nemusíte se ihned zavázat k velkému projektu. Můžete vytvořit první pracovní verzi, o které předem víte, že nebude konečná.

Pokud se při kritice automaticky bráníte, prvním krokem nemusí být naprostý klid. Může jím být pouhé rozpoznání:

Teď se cítím ohroženě a mám potřebu se okamžitě obhajovat.

Malý krok není zbabělost ani nedostatečná ambice. Je to způsob, jak získat novou zkušenost, kterou vaše mysl nebude automaticky považovat za příliš nebezpečnou.

Nestačí změnit větu, potřebujeme novou zkušenost

Při práci na sobě se někdy snažíme nahradit negativní přesvědčení pozitivním:

Nejsem dost dobrý.

nahradíme větou:

Jsem skvělý a dokážu všechno, co si usmyslím.

Jenže pokud nové větě nevěříme, její opakování mnoho nezmění. Náš vnitřní systém ji odmítne jako něco, co neodpovídá zkušenosti.

Užitečnější může být formulace, která je realističtější a otevírá prostor pro změnu:

Nemusím všechno zvládnout dokonale, abych mohl udělat první krok.

Nesouhlas druhého člověka ještě neznamená, že mě odmítá.

To, že mám strach, neznamená, že situaci nezvládnu.

Nové přesvědčení navíc potřebuje postupně podpořit zkušenost. Když několikrát vyjádříte nesouhlas a zjistíte, že vztah vydržel, začne se měnit nejen to, co si říkáte, ale také to, čemu skutečně věříte.

3. Dát změně skutečnou šanci

Jakmile rozumíte výhodě svého současného chování a víte, co chcete dělat jinak, potřebujete dát novému způsobu dostatek času.

Staré reakce bývají rychlé a automatické. Používali jste je možná roky. Nové chování je zpočátku nezvyklé, pomalejší a vyžaduje vědomou pozornost.

Proto se může stát, že jednou zareagujete novým způsobem a podruhé se vrátíte ke starému. To není důkaz, že změna nefunguje.

Důležitější je sledovat celkový posun:

• Všimnu si staré reakce dříve než v minulosti?
• Dokážu ji někdy zastavit?
• Umím se k situaci vrátit a napravit ji?
• Přibývá okamžiků, ve kterých se zachovám jinak?
• Zkracuje se doba, po kterou mě starý vzorec ovládá?
• Rozumím lépe tomu, co mě do něj vrací?

Někdy změna začíná už tím, že si automatickou reakci uvědomíte bezprostředně poté, co nastala. Později ji možná zachytíte v jejím průběhu. A teprve časem ji dokážete rozpoznat tak brzy, že vznikne prostor pro jiné rozhodnutí.

Návrat ke starému způsobu není návrat na začátek

Při změně často očekáváme přímou cestu. Jakmile se nám jednou podaří reagovat jinak, máme pocit, že už bychom to měli zvládnout vždy.

Tak změna obvykle nefunguje.

V klidné situaci můžeme nové chování zvládnout poměrně snadno. Ve stresu, únavě nebo ve vztahu, který je pro nás obzvlášť důležitý, se však starý vzorec znovu ozve.

To neznamená, že jsme všechen dosavadní pokrok ztratili. Znamená to, že jsme narazili na náročnější úroveň stejného tématu.

Místo výčitky:

Takže jsem se vůbec nezměnil.

může být užitečnější otázka:

Čím byla tato situace obtížnější a co bych příště potřeboval, abych měl větší možnost volby?

Vytrvalost neznamená donekonečna opakovat neúčinný postup

Dát změně šanci neznamená zatnout zuby a měsíce či roky pokračovat v něčem, co nepřináší žádný posun.

Některé změny potřebují čas. Současně je ale důležité průběžně ověřovat, zda se skutečně něco děje.

Možná jste dosud neodhalili skutečnou výhodu starého problému. Možná je krok příliš velký. Nebo potřebujete jiný druh podpory a práce.

Vytrvalost tedy znamená zůstat věrní svému záměru, nikoli za každou cenu jedné metodě.

Kdy svépomoc nestačí

Některé návyky můžeme změnit sami, zvlášť když jsou jednoduché, nejsou spojené se silnými emocemi a máme dostatečné podmínky pro zavedení nového chování.

Jindy ale přesně rozumíme tomu, co děláme, a přesto se nám nedaří jednat jinak.

Odborná pomoc může být užitečná například tehdy, když:

• změna vyvolává velmi silný strach, stud nebo pocit viny;
• rozumíte svému vzorci, ale v rozhodující situaci nad vámi pokaždé převezme kontrolu;
• nedokážete zjistit, jakou výhodu vám problém přináší;
• různé části vaší osobnosti chtějí zjevně protichůdné věci;
• staré chování souvisí s náročnými nebo zraňujícími zkušenostmi;
• potřebujete stále stejné ujišťování, ale úleva nikdy dlouho nevydrží;
• opakovaně se vracíte do vztahů či situací, o nichž víte, že vám škodí;
• nebo vlastně nevíte, co chcete, protože jste se dlouho rozhodovali především podle potřeb ostatních.

Pomoc druhého člověka může být důležitá nejen proto, že nabídne určitou techniku. Může si všimnout rozporů, které zevnitř nevidíte, pomoci vám unést nepříjemné emoce a vytvořit bezpečný prostor pro vyzkoušení nového způsobu reagování.

Kdy jde o změnu návyku a kdy o hlubší vnitřní transformaci

Ne každá změna musí být hlubokým procesem.

Pokud chcete začít chodit dříve spát, pravidelně se hýbat nebo si lépe organizovat práci, může vám stačit konkrétní plán, vhodné podmínky a dostatek opakování.

Jiné vzorce jsou však pevně propojené s tím, jak vnímáte sami sebe, druhé lidi a svět kolem vás. Mohou souviset s vaším pocitem bezpečí, vlastní hodnoty, práva na potřeby nebo strachem, že kvůli změně přijdete o blízkost a přijetí.

V takovém případě nestačí jednoduše zavést nový návyk. Potřebujete postupně změnit také vnitřní nastavení, z něhož staré chování vyrůstá.

Tomuto hlubšímu procesu se věnuji v článku o vnitřní transformaci.

Povahu nemusíte porazit

Na otázku, zda je možné změnit svou povahu, tedy neexistuje jednoduchá odpověď ano, nebo ne.

Nemůžeme libovolně změnit své vrozené dispozice, vymazat vlastní minulost ani ze sebe vytvořit kohokoli, koho si právě představíme.

Můžeme ale změnit mnoho způsobů, kterými se naše dispozice projevují v každodenním životě. Můžeme rozpoznávat automatické reakce, porozumět jejich smyslu a postupně získávat nové možnosti.

Možná nikdy nebudete člověkem, který bez zaváhání vyhledává konflikty. Můžete se ale naučit promluvit, když vám někdo překračuje hranice.

Možná budete vždy potřebovat více času na rozhodování než lidé ve vašem okolí. Nemusíte však kvůli tomu přenechávat všechna důležitá rozhodnutí druhým.

Možná zůstanete citliví na kritiku. Můžete se ale naučit rozlišit užitečnou zpětnou vazbu od útoku a nepovažovat každý nesouhlas za důkaz vlastní nedostatečnosti.

Skutečná změna často nespočívá v tom, že se zbavíte své povahy. Spočívá v tom, že lépe porozumíte tomu, co vás ovládá, a získáte větší svobodu rozhodovat se, jak se svou povahou naložíte.

---

Víte, co chcete změnit, ale navzdory veškeré snaze se vracíte ke stejnému chování?

Při individuálních sezeních můžeme společně hledat, která část vás změnu blokuje, jakou výhodu jí současný problém přináší a co potřebuje, aby se mohla starého způsobu vzdát.

Nejde o boj proti sobě. Cílem je najít takové řešení, se kterým nebudete muset jednu svou potřebu naplňovat na úkor všech ostatních.

Zjistit více o individuálních sezeních

Použité zdroje:

1. Dilts, Robert. Croyances et santé. Nakladatelství La Méridienne, 1994, Paříž. ISBN 2-904-299-13-0 (Dostupné v originále v AJ pod názvem: Beliefs. Pathways to health and well-being)
2. Riso, Don Richard. Hudson, Russ. Enneagram. Synergie Publishing SE, 2017. ISBN 978-80-7370-395-0