Kdo mě zná, ví, že kromě toho, že se terapiím věnuji jako terapeutka a provádím klienty terapeutickým procesem, tak také neváhám terapie využít z pozice klientky. Aktuálně (listopad 2024) mám za sebou více než roční terapii se svojí terapeutkou čistě online. Před tím jsem absolvovala poměrně intenzivní proces osobně (s jinou terapeutkou).
V následujícím článku se s vámi chci podělit o svou zkušenost s online formou a zhodnotit její výhody, nevýhody a přínos oproti osobním sezením. Většina textu je svědectvím z role klientky terapie. Až v závěru vám nabídnu i svůj pohled terapeutky.
Moje cesta k online terapii
Do covidu jsem byla zarytým odpůrcem online terapie, ostatně jako mnoho dalších terapeutů a také spousta klientů. Osobní kontakt je osobní kontakt.
Během opakovaných lockdownů jsme si ale jaksi zvykli vidět se na webkameře a i online terapie jsme mnozí vzali na milost. Přestože jsem v roli terapeutky viděla, že online funguje překvapivě dobře, stejně jsem stále dávala přednost osobním setkáním. Jako klientku by mě do loňska ani nenapadlo začínat spolupráci s terapeutem výhradně online.
Loni mě ovšem přepadla chuť vyzkoušet zahraniční terapeutku. Chtěla jsem zjistit, jak to dělají na západ od nás a taky jaké to bude podstupovat terapii v cizí řeči. Využila jsem tedy své dobré znalosti francouzštiny a našla jsem si terapeutku ve Francii s tím, že se holt uvidíme jenom online.
Tento text vychází čistě z mé zkušenosti. Píšu jej poté, co jsem absolvovala 30 osobních sezení s českou terapeutkou, a následně 35 sezení online s francouzskou terapeutkou. Nutno podotknout, že se lišila metoda, kterou každá z nich používala, což mohlo mít též vliv na výsledek.
Začnu hned spoilerem na začátek – většího osobnostního posunu jsem dosáhla s francouzskou terapeutkou formou online terapie. Není to jen můj subjektivní dojem. Tomuto závěru odpovídá i feedback z okolí a také kariérní úspěch měřený počtem klientů a vydělanými penězi.
Má tedy online forma výrazné výhody proti osobním setkáním? Je dokonce lepší? A nebo jde o něco jiného?
To, jak velký posun člověk v terapii udělá, často nesouvisí jen s formou (online vs. osobně), ale s tím, jak hluboký proces se odehrává uvnitř. Pokud chcete vidět, z čeho se taková vnitřní změna skládá, najdete její přehled v článku o vnitřní transformaci.
Výhody online terapie z pohledu klientky
1. Větší nezávislost a dostačující emoční napojení
Pominu nyní výhody praktické, jako že nemusíte nikam jezdit a ušetříte tak hromadu času. To je zjevné.
Podstatnější je snížení rizika přenosu a závislosti na terapeutovi. Při online sezení je výrazně nižší pravděpodobnost, že se na svého terapeuta nebo terapeutku příliš navážete a stanete se závislí. Přece jen je cítit, že jste v místnosti sami a terapeutka je daleko.
Já osobně jsem se bála toho, že to bude úplně studené a neosobní. Tato obava se mi ale nepotvrdila. Byla jsem překvapená, jak můžeme být blízko, i když jsme od sebe fyzicky daleko. Emoční spojení se do potřebné míry vytvoří i na dálku a může docela dobře fungovat. Vztah důvěry vznikne navzdory vzdálenosti.
2. Větší samostatnost v rozhodování
Na obrazovce tolik nepoznáte, co si terapeut myslí o tom, co říkáte. Snahou terapeutů samozřejmě je (nebo by mělo být), abyste to nepoznali ani osobně. Leč ono to úplně zakrýt nejde a citlivý člověk zaznamená i nenápadná gesta nebo nevědomé pohyby tváře. Na monitoru máte k dispozici mnohem méně informací k analýze postojů terapeuta, díky čemuž se můžete více soustředit na sebe a nenechávat se ovlivnit.
Pokud jste jako já trochu posedlí tím, co si o vás terapeut myslí a jestli s vámi souhlasí, tak omezený pohled kamery vás nakonec donutí na tuto analýzu rezignovat, věnovat se sobě a rozhodovat se sami za sebe o tom, co je a co není dobré.
3. Rozvázání jazyka v online terapii
Někdy je také lehčí mluvit o citlivých tématech. Vědomí, že v nejhorším případě prostě zaklapnu počítač, někdy pomáhá říct to, co by osobně říct nešlo. Je sice velmi malá pravděpodobnost, že byste terapeutovi prostě típli hovor, ale ta hypotetická možnost trochu rozvazuje jazyk.
Nevýhody online terapie z pohledu klientky
1. Malá leč nepřekonatelná „propast“
I přes to, že se vztah důvěry na dálku vytvoří, určitá „vzdálenost“, či odcizení tam zůstává.
Vědci experimentálně prokázali, že tzv. zrcadlové neurony v lidském mozku fungují méně při pozorování člověka na obrazovce než při osobním kontaktu. Ve zkratce to znamená, že se snižuje pozitivní vliv empatie.
Důvěra vznikne, ale přece jen tam zůstane jakási míra odcizení. Jakási reziduální propast, kterou nelze na dálku překonat.
Jak jsem tuto propast prožívala já?
Přibližně do 25tého sezení mi to nevadilo, spíš mi ten distanc vyhovoval, hlavně kvůli výše zmíněné větší samostatnosti.
Pak jsem ale začala osobní setkání postrádat. Intervence se pro mě staly náročnější (asi jak jsme šly více do hloubky) a přítomnost terapeutky mi začala docela chybět.
Myslím si, že by stačilo vidět se 1-2x, abychom překonaly tu zbytkovou míru odcizení, a pak by se dalo klidně pokračovat na dálku. V tuto chvíli jsem terapeutický proces přerušila, leč budu-li v budoucnu pokračovat (což celkem určitě budu), tak mám v plánu to takto udělat.
Řekla bych tedy, že když chcete jít opravdu do hloubky, tak se osobnímu setkání nevyhnete. Myslete na to, až si budete vybírat terapeuta někde v zámoří 🙂
Edit 2026: Potvrzeno, že pár osobních setkání pomůže překlenout propast a tato zůstane překonaná i nadále po návratu k online formě.
2. Paradoxní zábrany
Přestože hypotetická možnost kdykoli ukončit hovor pomáhá překonat stud a mluvit o citlivých záležitostech, tak jindy může vzdálenost ztěžovat sdílení osobních témat.
Některé věci se mi v onlinu říkaly snáz, ale o jiných bych raději mluvila osobně. U jistých témat mi chyběl ten nonverbální feedback, podle kterého poznám, jestli mi terapeut opravdu rozumí, nebo to jenom dělá. Jsou témata, kde se s předstíraným pochopením a přijetím prostě nespokojím. Potřebuju vidět a cítit, co se děje v prostoru. Jinak se do tématu ani nepustím. Online tedy rozvazuje, ale zároveň i svazuje jazyk.
3. Větší riziko nedorozumění
Jelikož klient hůře čte nonverbální signály terapeuta a terapeut zase hůře čte signály klienta, zvyšuje se pravděpodobnost, že budete mluvit jeden o voze a druhý o koze. Slova totiž samy o sobě nemají zdaleka pro všechny stejný význam. A tak snáze dojde k nedorozumění, než když spolu sedíte v jedné místnosti.
Pravděpodobnost nedorozumění dále prohlubují kulturní rozdíly, když se jako já rozhodnete pro terapeuta jiné národnosti. To, co je u nás normální, jinde normální být nemusí. To je zároveň výhoda i nevýhoda – zprvu dojde k nepochopení, ale pak si rozšíříte obzory.
V zásadních tématech se tedy ujistěte, že terapeut opravdu chápe, o čem mluvíte. Normálně by se o tom měl ve zvýšené míře ujišťovat terapeut, ale i on je jen člověk a může si myslet, že vám rozumí, i když nerozumí.
A buďte shovívavější, když k nedorozumění dojde. Prostě věnujte čas vysvětlení. Většinou má takové vysvětlení velký terapeutický efekt – donutí vás upřesnit a specifikovat to, co je přece „jasné“. A vy kolikrát zjistíte, že to tak jasné nebylo, a nebo že existují jiné možnosti.
Omezení z pohledu terapeuta
Nyní se na chvíli přepnu do role terapeutky a doplním dalších pár omezení, kterých jsem si všimla se svými klienty.
Z pohledu terapeutky vidím, že forma (online vs. osobně) je jen jeden z faktorů. Mnohem důležitější je, jak klient pracuje se sebou, se svými vzorci, emocemi a pravdivostí. Právě tento typ práce popisuji v článku o vnitřní transformaci.
1. Některé techniky nelze použít
Zásadní nevýhodou onlinu oproti osobnímu setkání je omezení možností terapeuta používat všechny techniky a metody. Jsou metody, které prostě vyžadují osobní přítomnost a na dálku je dělat nelze. V případě některých klientů toto chybí a snižuje to efektivitu terapie. U většiny se bez toho v pohodě obejdeme.
2. Horší „čtení“ klienta
Stejně jako klient na obrazovce hůře „čte“ názory svého terapeuta, tak terapeut o něco hůře čte klienta. Také má omezené množství informací oproti osobnímu setkání, a tak hůře rozpoznává vnitřní konflikty apod.
Opět to u některých klientů vadí více než u jiných. Někdo je poměrně dobře čitelný, někdo jiný zase klame tělem i slovem. V tom druhém případě to může být v online formě pro terapeuta docela oříšek pochopit, kde je „zakopaný pes“. V některých případech to může zpomalit pokrok v terapii.
3. Prolínání kontextů a absence „separátoru“
Poslední problém online formy vidím v tom, že klient zůstává u sebe doma nebo v kanceláři a u svého počítače. Na počítači nikdy nelze vypnout úplně všechny notifikace. Terapie je tak občas rušená zprávami, e-maily, nebo „jenom“ výpadky wi-fi signálu, zamrznutím obrazu, apod.
Ne každý má možnost udělat si opravdové nerušené soukromí. Někdy klient slyší zbytek rodiny za dveřmi, tato rodina může slyšet jeho, a určitě nechce za hodinu vylézt z pokoje ubrečený a vysvětlovat, co se děje. Toto může významně ovlivnit průběh terapie, kdy se klient neodváží některá témata vůbec otevřít, nebo nechce jít moc do hloubky, aby nedošlo na slzy.
Změna prostředí navíc často sama o sobě působí pozitivně na změnu úhlu pohledu. Při online formě terapie o tento prvek změny prostředí jako klient přicházíte. Přicházíte také o onu cestu, která je často vnímaná jako ztráta času, ale na druhou stranu je to velmi účinný tzv. separátor mezi terapií a jinými aktivitami.
Někteří klienti jsou schopni přejít na terapii rovnou z pracovního meetingu a žádný separátor si neudělají. Sedí pořád na stejné židli u stejného počítače a ve stejné pozici, někdy se mezi tím ani neprotáhli, nedošli si na záchod či pro kafe. Trvá pak několik minut, občas i desítek minut, než se takoví klienti mentálně „přepnou“. Čas se tedy stejně ztratí, ale je to navíc placený čas terapie, což je škoda.
Stejně tak po terapii je fajn se trochu projít, vyvětrat hlavu a přepnout se zase zpátky na dennodenní aktivity. K tomu opět dobře slouží cesta z osobní terapie a při online formě je potřeba si najít jiný separátor.
Dobrá terapie není o formě, ale o terapeutovi
Globálně stále dávám přednost osobní formě terapeutických setkání, jak z pozice klientky, tak z pozice terapeutky. Leč moje vlastní klientská zkušenost mě naučila zásadní věc, a sice že efekt terapie nezáleží tolik na formě (tedy online nebo offline), jako na kvalitě terapeuta, na jeho přístupu a osobnosti. Dokonce si myslím, že nezáleží ani tolik na použité metodě, jako na hodnotovém systému terapeuta, jeho postojích, způsobu myšlení a osobnostní i profesní zralosti.
Přestože nevýhody online terapie mírně převažují nad výhodami co do počtu, tak kvalita terapie spočívá v jiných věcech. Zásadní je, do jaké míry dokáže terapeut udržovat neposuzující postoj a otevřený prostor, aniž by klienta strkal do nějakého předem daného „správného“ modelu. Tento prostor je společně s důvěrou a emočním napojením alfou a omegou a je možné jej velmi dobře vytvořit i online.
Moje doporučení tedy zní: buďte na své terapeuty nároční a neomezujte se geograficky jen na ty, ke kterým můžete docházet osobně. Jsou totiž mnohem důležitější parametry dobré terapie než to, zda se fyzicky setkáte v jedné místnosti.
