Někdy stačí několik opakovaných zkušeností a člověk začne pochybovat sám o sobě a ničit si sebevědomí.
Nejde vám určitá činnost.
Nedaří se vám naučit něco, co ostatním připadá jednoduché.
Opakovaně selháváte, zatímco lidé kolem vás vypadají, že si s tím poradí bez větší námahy.
A tak se postupně začne vkrádat myšlenka:
Možná jsem prostě neschopný/-á.
Jenže co když problém neleží ve vás?
Co když jste se pouze snažili učit nebo trénovat způsobem, který neodpovídá tomu, jak funguje váš mozek, vaše tělo nebo vaše pozornost?
V tomto článku se podíváme na to, jak mohou nevhodné metody učení zbytečně ničit sebevědomí, proč si lidé často pletou nevhodnou strategii s nedostatkem schopností a jak poznat, že problém možná není ve vás, ale ve způsobu, jakým se snažíte něco naučit.
Věty, které ničí sebevědomí
Některé věty, které snižují sebevědomí, si nosíme celý život:
Nemáš talent.
Tobě to nejde.
Na tohle nejsi typ.
Ty jsi ale nešikovná.
Ty jsi slepá jak patrona.
Říkají je rodiče, učitelé nebo trenéři. Většinou ne ve zlém. Jen se snaží vysvětlit něco, čemu sami nerozumí.
Problém je, že dítě si z takových vět neodnáší informaci o konkrétní situaci. Odnáší si závěr o sobě, který podrývá jeho sebevědomí. A mezi:
„Tímto způsobem se to nenaučíš.”
a
„Ty se to nenaučíš.”
je obrovský rozdíl. To druhé se může usadit jako přesvědčení o sobě, které pak ovlivňuje mnoho oblastí života. Dětská mysl má tendenci zobecňovat, a tak z „tohle ti nejde” snadno vznikne „mně nejde nic”.
Když nefunguje metoda, obviňujeme sebe
Představte si dítě, které se učí plavat. Instruktor mu něco vysvětluje. Dítě nechápe. Instruktor to vysvětlí znovu, stejnými slovy. Dítě stále nechápe.
Po chvíli jsou frustrovaní oba. A pak často přijde jedna z oblíbených diagnóz:
- nemá talent,
- je nešikovné,
- chybí mu koordinace.
Jenže co když problém není v dítěti? Co když jen dostává informaci způsobem, který mu nevyhovuje? Co když taková zkušenost ničí sebevědomí člověku, který je ve skutečnosti velmi schopný.
Jak jsem málem někomu zničila sebevědomí
Kdysi jsem učila syna své kamarádky skákat šipku do vody. Zkoušela jsem různé způsoby, vysvětlovala, vymýšlela cvičení. V hlavě jsem měla vzpomínku, jak jsem se s šipkou trápila já a jak mi pomohlo skočit po hlavě do nafukovacího kruhu. Moje tělo pochopilo ten pohyb a pak už jsem ho dělala automaticky. Chtěla jsem klukovi zprostředkovat tutéž zkušenost, přestože jsme kruh neměli.
Po dobré půlhodině marných pokusů se na mě podíval a zeptal se:
„A nemohla bys mi to ještě jednou ukázat?”
Ukázala jsem mu to. Skočil. A bylo hotovo.
Celou dobu jsem ho učila způsobem, který fungoval mně, ne jemu. Já jsem potřebovala pohyb procítit tělem. On ho potřeboval vidět očima.
Naštěstí si o to dokázal říct a tak všechno dobře dopadlo. Ne vždy tomu tak ale je a takovéto „podle sebe soudím tebe“ může mít neblahé následky na lidské sebevědomí. Zvlášť pokud jde o opakovanou zkušenost.
Klíčem je tzv. „strategie”
Když se něco učíme nebo děláme, mozek nepracuje najednou. Postupuje v krocích: něco uvidíme, něco si řekneme, něco si představíme, něco procítíme v těle. Pořadí těchto kroků je u každého trochu jiné a většinou o něm vůbec nevíme, protože běží automaticky. V NLP se tomu říká strategie.
Nejznámější příklad je pravopis. Jeden člověk slovo uslyší, v duchu si ho zopakuje a rovnou ho píše. Druhý slovo uslyší, představí si ho napsané a teprve pak ho napíše. První bude dělat chyby v i/y a s/z, protože z poslechu to zní stejně. Druhý chyb nadělá méně, protože slova „uvidí“. Není to otázka inteligence. Je to otázka pořadí kroků.
Podobně to funguje i jinde. Já jsem například dlouho lezla po skalách a nikdy jsem neuměla předem „vidět” pohyby na stěně. Často se mi zdálo, že nějaký krok jde, a pak mi došlo, že je neproveditelný. Jiní lezci ho viděli hned. Zato v judu, kde je potřeba cítit pohyb soupeře v těle, a ne ho sledovat očima, mi to šlo mnohem líp, a to jsem s ním začala až po třicítce.
Nechci tím říkat, že každý člověk patří do jedné přihrádky a že když se učíme „svým stylem”, bude všechno snadné. Spíš je to jednoduchá zkušenost: stejnou věc lze přijmout různými cestami (ukázat, vysvětlit, nechat vyzkoušet) a když se jedna cesta nepovede, neznamená to, že se věc nikdy nepovede.
Jak poznat, jestli je problém ve strategii, nebo v něčem hlubším
Ne všechno, co nejde, je jen špatná strategie. Tyto tři signály vám pomohou odlišit, jestli máte jen neúčinnou strategii, nebo je problém uložený hloub:
1. Když změníte způsob, něco se pohne
Zkuste stejnou věc dělat jinak: nechte si ji ukázat místo vysvětlení, nebo naopak vysvětlit místo ukázat. Zkuste si ji nejdřív sami vyzkoušet, nebo si ji nejdřív zapsat.
Pokud se i drobná změna projeví lepším výsledkem nebo aspoň úlevou, že tomu konečně „rozumíte”, pak šlo velmi pravděpodobně o strategii. Tohle je ta dobrá zpráva a v takovém případě často nic dalšího nepotřebujete.
2. V klidu to umíte, pod tlakem ne
Doma zvládnete prezentaci perfektně, před lidmi se zasekne. Při tréninku trefujete, při zápase míjíte. Při parkování jste dokonalí, dokud se nepřijde dívat někdo další.
V takovém případě problém obvykle není v tom, že neznáte správný postup. Je v tom, že pod stresem se vám k němu těžko dostává. Já to zažívám s vizualizací: v klidu si pohyb nebo postup dokážu představit, ve stresu mi to prostě nejde.
Stres zužuje pozornost a „vypíná” části schopností, které jinak máte. Tady už změna metody sama nestačí. Potřebujete se naučit pracovat se stresem, nebo odhalit, co se v dané situaci ve vás aktivuje.
3. Neúspěch vás zasáhne víc, než by odpovídalo situaci
Tenhle signál poznáte podle toho, jak reagujete na to, že vám něco nejde.
Když vám něco nejde a vy si řeknete „dobře, tohle zatím nechápu, zkusím to jinak”, je to v pořádku. Ale někdy se místo toho stane něco jiného:
- Ucítíte stud, sevření v žaludku nebo na hrudi, nebo chuť zmizet.
- Máte pocit, že vám ten neúspěch dokazuje něco o vás jako o člověku, ne jen o dané činnosti.
- V hlavě se ozve hlas, který zní jako někdo z minulosti: učitel, rodič, trenér.
- Raději to rovnou vzdáte, než abyste se nechali znovu zahanbit.
Jednoduchý test: představte si, že stejná věc nejde dítěti vedle vás. Řeknete mu: „Zkusíme to jinak.” Ale sobě řeknete: „Jsem k ničemu.” Když jste k sobě mnohem tvrdší než k druhým, nejde už jen o učení. Jde o přesvědčení o sobě, které se kdysi vytvořilo a teď se spouští pokaždé, když něco nejde. Na takové přesvědčení nebude stačit změnit strategii. Budete potřebovat hlubší změnu a více nástrojů.
Pochopení pomáhá. Ale sebevědomí nevrátí.
Já jsem velkou část života slýchala, že jsem „slepá jak patrona”. A upřímně, kus pravdy v tom byl. Dodnes se mi občas stane, že přehlédnu věc, která leží přímo přede mnou, a při hledání si pomáhám lidmi, kteří jsou vizuálně zdatnější.
Moje matka je typ, který svět vnímá hlavně očima. Já ho vnímám hlavně tělem a sluchem. Dlouho jsme si vůbec nerozuměly: co bylo pro ni samozřejmé, pro mě bylo těžké, někdy nemožné. A obráceně. Ona v tom viděla nešikovnost, já jsem z toho vyvodila, že se mnou není něco v pořádku. A to mělo negativní dopad na moje sebevědomí.
Když jsem pochopila, že nejde o nedostatek schopností, ale o jiný způsob fungování, ulevilo se mi. Přestala jsem se kvůli tomu shazovat a začala jsem stavět na tom, v čem jsem silná: třeba ve vnímání atmosféry mezi lidmi, napětí, nevyřčených pocitů, signálů v těle. To všechno, co není vidět očima, ale dá se to cítit v těle.
Ale pocit méněcennosti tím nezmizel. Pochopení mi dalo úlevu a nový výchozí bod, ne vyléčení mého sebevědomí. Škody, které vznikly v rovině toho, co si o sobě myslím, se tím bohužel zcela nesmazaly. Následovaly série koučinků a terapií, kde jsem toto téma řešila opakovaně, z různých úrovní a různými metodami.
Strategie vysvětlí, proč vám něco nešlo. Ale neodstraní závěr, který jste si o sobě kvůli tomu udělali.
Věta „nejsem dost dobrá” nebo „mně to nejde” není jen myšlenka, kterou by šlo vyměnit za jinou. Je to přesvědčení, které se v nás uložilo spolu s tělesným pocitem a často i s konkrétní zkušeností z dětství. V průvodci vnitřní transformací popisuji, proč takové přesvědčení nestačí si jen „uvědomit”, a jak probíhá práce s emocemi, tělem a vzorci z dětství, které za ním stojí.
Talent existuje. A nízké sebevědomí jej může sabotovat.
Nechci tvrdit, že talent neexistuje. Někteří lidé mají lepší hudební sluch, jiní koordinaci, někdo se snáz učí jazyky. To je pravda.
Stejně pravdivé je ale i tohle:
Mnoho lidí nikdy nezjistí, čeho jsou schopni. Ne proto, že by na to neměli. Ale protože příliš brzy uvěřili, že na to nemají.
Co můžete udělat hned
Pokud vám něco opakovaně nejde, zkuste toto. Než se začnete znovu víc snažit, zkuste být zvědaví:
- Zeptejte se: „Existuje jiný způsob, jak to dělat?” místo „Co je se mnou špatně?”
- Všimněte si, kdy se učíte nejsnáze. Co vám pomáhá: vidět, slyšet vysvětlení, nebo si to rovnou vyzkoušet? U koho jste se v minulosti naučili nejvíc a co dělal jinak?
- Všimněte si, jak reagujete na neúspěch. Je to naštvání a chuť to zkusit jinak, nebo stud, sevření a pocit, že to něco dokazuje o vás?
Pokud se vám něco změní po vyzkoušení jiného způsobu, skvělé. Pokud ale vidíte, že se vám ten stejný pocit „jsem k ničemu” vrací v různých oblastech života, nebo že vás zasahuje víc, než by odpovídalo, nejde už jen o strategii. A to není žádná vada. Jen je to signál, že pod tím leží něco, co si zaslouží pozornost.
Shrnutí: Nejste neschopní. Jen fungujete jinak.
Na začátku jsme si řekli, že když vám něco nejde, nemusí to znamenat, že jste neschopní. Může to znamenat, že fungujete jinak, než jak vás někdo učil nebo než jak to funguje u lidí kolem vás.
Každý z nás přijímá informace a zpracovává zkušenosti trochu jinou cestou. Někdo potřebuje vidět, jiný slyšet vysvětlení, další si to musí hned vyzkoušet v praxi. Žádná cesta není lepší ani horší. Problém nastává ve chvíli, kdy se jedna cesta (ta, která funguje učiteli, trenérovi nebo rodiči) prohlásí za jedinou správnou, a ten, komu nefunguje, dostane nálepku „nešikovný”.
Proto má smysl, když vám něco nejde, zastavit se dřív, než začnete pochybovat o sobě:
- Zeptat se, jak vlastně fungujete a co vám pomáhá.
- Zkusit stejnou věc uchopit jinak (ukázat, vysvětlit, vyzkoušet).
- Všimnout si, jestli se výsledek změní. Často ano a někdy stačí docela málo.
Jenže tady je důležité být poctivý. Pokud jste celý život zkoušeli věci způsobem, který vám nevyhovoval, a pokaždé jste slyšeli nebo si sami řekli „nejsem dobrý/á”, mohlo se stát, že se z těch zkušeností usadilo přesvědčení o sobě. A s tím už změna strategie nic nezmůže.
Věta „mně nic nejde” se nedá vyřešit jiným postupem. Je uložená v emocích, v těle a často v konkrétních zážitcích z dětství. Takové přesvědčení nezmizí tím, že si uvědomíte, jak fungujete. Pochopení uleví, pomůže stavět na silných stránkách a přestat se shazovat, ale samo o sobě škody nenapraví.
Dva kroky tedy patří k sobě:
- Pochopit svůj styl fungování a změnit strategii. To řeší, proč vám něco nešlo.
- Pracovat s přesvědčením o sobě, které z toho vzniklo. To řeší, co si o sobě kvůli tomu myslíte (často podvědomě).
První krok zvládne většina lidí sama. Na druhý je často potřeba průvodce, protože přesvědčení o sobě se špatně vidí zevnitř. Jak se s takovými hlubokými přesvědčeními pracuje komplexně popisuji v podrobném průvodci vnitřní transformací.
Když chcete jít hlouběji
Pokud jste se v posledním odstavci poznali, tedy pokud vám něco opakovaně nejde a vy máte pocit, že to dokazuje něco o vás, pak už nejde jen o strategii. Změna metody bývá jednoduchá a rychlá. Práce s přesvědčením o sobě je delší cesta, ale přináší trvalou změnu. Pokud máte pocit, že se vás tohle týká, můžete si domluvit úvodní sezení, kde se společně podíváme, co se u vás děje a co by vám mohlo pomoci. Více o tom, jak taková práce vypadá, najdete na stránce individuální terapie.
