Dlouho jsem sama věřila tomu, že každý člověk má nějaké poslání, se kterým přichází na tento svět a které zde má naplnit. A když je si tohoto poslání vědom a žije s ním v souladu, pak se mu daří a je spokojený. Méně duchovní verze této hypotézy stojí na talentu, či nadání. Člověk má na něco talent a to by měl najít a dělat, aby byl úspěšný a šťastný. Ryba má plavat a ne se snažit lozit po stromech.
Je určitě mnoho lidí, kterým to takto opravdu funguje. Trápí se v něčem, co jim nejde, pak konečně najdou to, co jim jde, co je baví, a jsou šťastní. Nebo to správné najdou už v dětství a jsou spokojení a úspěšní od začátku.
Jenomže pak jsou tu jiní lidé. Takoví, kterým jde spousta věcí a spousta věcí je baví. Mají talent na všechno a zároveň na nic. Jsou schopní se zabrat do čehokoli, ale dlouhodobě nevydrží u ničeho… Pořád nemůžou to svoje poslání, talent či vášeň najít…
Co s takovými lidmi? Resp. co mají dělat oni sami se sebou? Mají hledat své poslání nebo vášeň? A jak?
Toto je i můj případ. Následující text shrnuje moje osobní dosavadní poznání v oblasti talentu, poslání a životní cesty. Toto poznání se ovšem nápadně shoduje s odbornou literaturou na téma nadaných dospělých.
Jak jsem (marně) hledala své „poslání“ a „vášeň“
Koučování s NLP mi šlo, jako mnoho jiných věcí v životě. Můj školitel i jeho učitel mě označili za talent. A tak jsem začala mít pocit, že tohle je to moje poslání. Když se mi později nedařilo získat dostatek klientů (protože jsem si to představovala jak Hurvínek válku a ono to tak snadné není), začala jsem pochybovat o tom, jestli jsem to poslání dobře trefila. Přece když jste v souladu se svým posláním, tak se vám automaticky daří, ne? Místo abych vymýšlela nové způsoby dosažení svého cíle, vzdávala jsem se. „Jsem asi na úplně špatné cestě,“ říkala jsem si.
V panice jsem vyzkoušela jiné věci: Stala jsem se instruktorkou lezení a šlo mi to. Uvažovala jsem, zda bych neměla dělat horskou vůdkyni. „Ty by ses na to hodila,“ slyšela jsem mockrát od přátel, které jsem tahala za sebou na laně a učila metodiku. Moje tělo s tím ale nesouhlasilo a tento sen ztroskotal na zdravotních problémech.
Později jsem se dělala webovky. Šlo mi to. Začala navrhovala jsem loga. Šlo mi to. Postupně jsem se zdokonalila i v tvorbě letáků a další grafiky. Uvažovala jsem o školení grafického designu a o změně oboru. Ostatně kreslení mě bavilo už v dětství… Takže není to moje poslání spíš v tvorbě? Když jsem se ale začala o grafiku více zajímat, vášeň rychle vyprchala a mně se do toho nechtělo.
Dokonce jsem se naučila i docela slušně zpívat, ačkoli jsem 30 let života prožila v přesvědčení, že na to opravdu talent nemám, a zodpovědně jsem se tímto přesvědčením řídila a zpívala falešně. Dokázala jsem, že se dokážu naučit opravdu všechno. Existuje tedy vůbec něco jako talent? Nebo je všechno jenom otázka vůle a píle?
Hledání poslání mě jenom zdrželo a znejistělo.
Časem jsem dospěla do stavu naprosté zmatenosti. Co mám tedy dělat?! Na co mám tedy vlastně talent?! Všechno mi tak nějak jde, ale ne tak, aby mi to šlo snadno, natož „samo“. Jak tedy poznám ten svůj směr? Dostávala jsem naprosto rozporuplné signály. Vždycky mě to někam nakoplo, a pak to tím směrem nešlo. Až jsem konečně „procitla“.
Možná i vy cítíte, že vás hledání poslání spíš znejistilo než nasměrovalo. Pokud chcete pochopit, co se ve vás děje „pod povrchem“ a jak najít stabilní vnitřní kompas, začněte úvodním článkem o vnitřní transformaci.
Poslání neexistuje, běžte s tím do …
„Je to opravdu tvoje cesta?“ zeptala se mě kdysi jedna terapeutka, se kterou jsem řešila své patálie s nedostatkem klientů na koučink. Po každém období zmatenosti jsem se totiž vracela zpět k osobnímu rozvoji.
„Je, protože jsem si ji zvolila.“ odpověděla bych dnes. Ale tehdy jsem to nedokázala.
Tato terapeutka byla stejně jako mnoho lidí přesvědčená, že máme každý nějakou „svoji cestu“, kterou musíme trefit a na ní už pak všechno půjde. Já s tím dnes, po dlouhém procesu hledání a sebeuvědomování, zásadně nesouhlasím.
Někteří z nás nemáme předurčenou jednu cestu. Nemáme jeden talent. Máme mnoho talentů a na co nemáme talent, to se dokážeme rychle naučit. Našim úkolem je svou cestu si VYBRAT, ne ji najít. Naší životní výzvou je VOLBA a ROZHODNUTÍ. A taky VYTRVALOST.
Úkolem terapeuta v našem případě není prohlubovat naše pochybnosti. Na pochybování fakt nikoho dalšího nepotřebujeme, to umíme sami a výborně. Terapeut by nám měl pomoci se rozhodnout, ustát si naši volbu, případně si ustát to, že se nechceme úzce vyhranit. Naučit se pracovat s pochybnostmi, s roztříštěností našich zájmů… a s odsuzováním okolí, protože takzvaná multipotencialita není společensky příliš ceněná a hlavně není pochopená. Ani terapeuty, evidentně…
Nevyhraněnost jako hlavní přednost, nikoli chyba
Já jsem došla k poznání, že různorodost je moje důležitá hodnota. Potřebuji ji ke své spokojenosti. Nechci jako terapeutka řešit jen určitý typ témat. Chci řešit různorodá témata. Nechci dělat jen jeden typ terapie, chci mít v portfoliu celou škálu technik i přístupů. Nechci věnovat celý svůj čas jen terapiím, chci mít čas studovat nové věci a rozvíjet nejen svou mysl, ale i své tělo…
Jsem nevyhraněná v mnoha oblastech a vyhovuje mi to, protože díky tomu vidím více úhlů pohledu. Chci vyzkoušet všechny lidské aktivity a role, protože díky tomu se pak lépe vciťuju do kohokoli a dokážu lépe pochopit různé lidi a jejich radosti i strasti.
Nevyhraněnost, bezbřehá zvídavost a z ní vyplývající roztříštěná pozornost, jsou moje kvality, nikoli chyby.
Svoji cestu si volím sama. Nečekám na nějaké posvěcení z vesmíru, protože vesmír mi dávno dal najevo, že si svůj život mám řídit sama a rozhodovat se podle sebe. Jako by mi říkal „Můžeš mít, co chceš. Jen se pro něco už rozhodni.“
I správné rozhodnutí se dá změnit
Další velkou pastí je přesvědčení, že správné rozhodnutí je takové, které nepotřebujete změnit. Jako byste změnou oboru říkali, že jste si prve vybrali špatně. Nesouhlasím! V danou chvíli jste si vybrali správný obor. Chtěli jste si ho vyzkoušet, něčím vás lákal, nějakou dobu bavil, leccos jste se naučili… a teď děláte změnu. To je úplně v pořádku. Správné rozhodnutí neznamená, že se ho musíte do smrti držet.
Moje rozhodnutí jít studovat ekonomku a následně pracovat v marketingu nebylo špatné. Nebyla jsem na špatné cestě. Sbírala jsem zkušenosti, díky kterým teď můžu dělat to, co dělám, tak jak to dělám. Jak bych asi mohla pochopit starosti manažerů, kdybych si sama neprošla aspoň kousek jejich cesty? Možná, že i moje současná terapeutická praxe mě trénuje pro něco dalšího, co budu dělat potom… Kdo ví.
Nelze být na špatné cestě. Neexistuje špatné rozhodnutí.
Možná namítnete, že když budete střídat obory, nikdy nebudete v ničem opravdu dobří. Ani s tím úplně nesouhlasím.
Délka praxe nesvědčí nutně o kvalitě. Jsou lidé, kteří dělají tutéž práci 40 let, ale dělají ji pořád stejně. Nikdy se nezamysleli nad tím, proč to dělají zrovna tímto způsobem, jak by to mohli dělat lépe… Jednou se to naučili a od té doby to dělají. Maximálně něco změní, když jim to šéf nařídí. Takové lidi doženete za 2 roky.
Opravdu hodnotná praxe je taková, kde se člověk neustále posouvá, přehodnocuje, co a jak dělá a mění svůj postup či přístup či obojí. Hodnotná praxe je praxe člověka, který pochybuje a mění se. Někdo dělá menší změny v rámci jednoho oboru, někdo dojde až k tomu, že změní obor. To, co má skutečnou hodnotu, není délka praxe, ale schopnost zlepšování, tedy změny.
Navíc, máte-li zkušenosti z více oborů, dokážete je pak mezi sebou propojovat a vidět věci, které člověku ponořenému celý život v jednom oboru zcela unikají. Kombinací více oborů můžete také vytvořit něco úplně nového… Myslím, že se tomu říká kreativita a inovace.
Zkrátka úzká specializace má své výhody a limity, a široký záběr má též své výhody a limity. A je skvělé, že máme lidi úzce zaměřené i lidi se širokým záběrem a můžeme se navzájem doplňovat.
Máte-li široký záběr, mnoho aktivit a roztříštěnou pozornost, nenechte si namluvit, že je s vámi něco špatně. NENÍ! Jediné, co potřebujete, je opravdu se rozhodnout. Hledáním poslání, talentu nebo vášně se jenom zdržujete od tohoto rozhodnutí.
Neztrácejte čas s hledáním jakéhosi poslání, jakési shůry dané „správné cesty“. Třeba pro vás taková daná cesta není. Vykašlete se na otázku „Je to opravdu moje cesta?“ Je, pokud jste se pro ni rozhodli. Potřebujete se „jenom“ doopravdy rozhodnout.
Hlavní je nenechat se zpochybnit!
Je iluzí, že když jste na „správné cestě“ jde vám to samo. To je ezo-blud. Na každé cestě narazíte na překážky. Každá cesta vás bude prověřovat, jestli po ní opravdu chcete jít a jestli jste hodni toho po ní jít. Žádný život není snadný. Ať si vyberete, co si vyberete, vždycky to bude aspoň trochu bolet. Pokud to nebolí, tak nejspíš hnijete v něčem sice pohodlném, ale hluboko pod vašim potenciálem.
Je potřeba se naučit čelit této bolesti a projít skrze ni. Ne se tou bolestí nechat znejišťovat.
V tom procházení bolestí vám může pomoci kouč nebo terapeut. Vyberte si takového, který nebude mít egoistickou potřebu vás od vaší cesty zrazovat. Terapeut nesmí zpochybňovat vaši volbu jenom proto, aby mohl mít dojem, že to on vás dovedl k vašemu talentu. Zpochybňovat svou cestu je dobré tehdy, když vám přestává dávat smysl nebo když jste na ní už tak dlouho, že se vyčerpala veškerá kreativita a možnosti růstu. Ale ne tehdy, když jste sotva začali.
Dělejte si, co chcete a nenechte si do toho kecat!
Abych to shrnula: nejste-li si jistí, co je vaše cesta, co je váš talent, co máte dělat… pak si prostě dělejte, co chcete! A stůjte si za tím. To, že jste si něco sami zvolili, je dost dobrý důvod pro to, abyste to považovali za svoji cestu a vytrvali v tom. A když se nerozhodnete, je to taky rozhodnutí. Když si necháte vícero otevřených dveří nebo vyčkáte na příležitost, je to úplně validní rozhodnutí.
A jak je to s tím posláním?
Poslání samozřejmě existuje a každý nějaké máme, jak lidé úzce vyhranění, tak tzv. multipotenciálové. Poslání ale není konkrétní činnost. Není to konkrétní cesta, konkrétní profese. Být terapeut nebo lékař není poslání, to je jenom profese. Poslání je mnohem širší pojem.
Moje poslání, tak jak jsem ho dosud dokázala prozkoumat a odhalit, zní asi takto „Challengovat status quo.“ Je to něco, co dělám, kam vlezu, často naprosto nezáměrně. Je to něco, co nemůžu nedělat. To je princip poslání – nelze s ním nebýt v souladu, nelze jej nenaplňovat, nelze být mimo. Poslání je něco, co děláme kolikrát sami sobě navzdory a hlavně naprosto podvědomě. Já můžu challengovat status quo svých klientů na terapii, ale mohla bych to dělat i jinými způsoby, třeba provokativní výtvarnou nebo hudební tvorbou, stand-upem nebo přednáškami… Teoreticky i jako zaměstnanec v podstatě v jakémkoli oboru, ačkoli ve většině firem takový zaměstnanec-provokatér dlouho nevydrží, což byl i můj případ.
Poslání neurčuje, CO budete v životě dělat. Určuje to, jaký EFEKT máte na své okolí, ať děláte, co děláte.
Poznání svého poslání pomáhá pochopit mnoho věcí v životě a může posloužit při výběru profesní cesty. Třeba já se svým challengováním asi nikdy nebudu šťastná v korporaci. Kdybych se snažila být dobrým zaměstnancem někde ve středním managementu, nepřestanu tím být v souladu se svým posláním (jelikož to nejde, jak jsme si řekli), ale budu nešťastná, protože můj největší dar a přínos nikdo neocení, naopak budu za své poslání kritizovaná a nakonec nejspíš vždycky vyhozená.
Poslání tak může být jakýmsi vodítkem, ale odpověď na otázku „Co mám dělat?“ nepřinese. Lze žít velmi spokojený a naplněný život i bez znalosti svého poslání.
Talent a vášeň je ještě něco jiného a s posláním sice souvisí, ale není to totéž. Dle některých zdrojů je hledání jediné vášně v případě multipotenciálních nadaných lidí velmi omezující a kontraproduktivní. Ze své zkušenosti musím tento závěr potvrdit. Byla to ztráta času.
Daleko lepší je, když se smířím na jedné straně s tím, že mě baví a fascinuje obrovské množství oborů a činností. A na druhé straně s tím, že nemůžu dělat všechno, co mě baví a zajímá (to je ta těžší část). Nejen že to všechno nemůžu dělat naráz, ale nejspíš to za jeden život nestihnu ani postupně.
Dělejte si, co chcete, a smiřte se s tím, že nikdy nestihnete všechno, co chcete a co vás zajímá.
Takže, pokud jste trochu jako já, tak si dělejte, co chcete, a smiřte se s tím, že nikdy nestihnete všechno, co chcete… Mně osobně toto poznání přineslo velkou úlevu a usnadnilo život.
