Potlačený vztek vzniká z dobrého důvodu. Obvykle jsme se v minulosti naučili, že svůj vztek nesmíme cítit, projevit nebo podle něj jednat. Možná nám vztekání přinášelo trest, odmítnutí či výsměch. Možná jsme zjistili, že stejně nic nezmění. A tak jsme se postupně naučili svůj vztek spolknout, někdy tak rychle, že ho dnes už ani nestačíme zaznamenat.
V tomto článku se podíváme na to, proč vztek vůbec vzniká, jakou má v našem životě funkci a jak se z přirozené emoce stane dlouhodobě potlačený vztek, který se později může projevovat jako vnitřní napětí, bezmoc, sebeobětování nebo náhlé výbuchy.
Vztek není totéž co agresivní chování
Vztek má špatnou pověst. Spojujeme si ho s křikem, násilím, hádkami, ničením věcí a lidmi, kteří nad sebou ztrácejí kontrolu. Jenže vztek sám o sobě není ani násilí, ani agrese.
Vztek je emoce. Agrese je způsob chování.
Můžete cítit obrovský vztek, a přesto se rozhodnout, že druhému člověku neublížíte. Stejně tak můžete jednat agresivně, aniž byste si svůj vztek vůbec připouštěli. Například když někoho trestáte mlčením, shazujete ho nebo mu záměrně komplikujete život a přitom tvrdíte, že je to pro jeho dobro.
Agrese může být jak aktivní, tedy zjevná a viditelná, tak pasivní a skrytá. Agrese ale není vztek.
Vztek jako emoce obvykle upozorňuje, že se děje něco důležitého:
- někdo překračuje vaše hranice,
- někdo vás nerespektuje,
- dlouhodobě přehlížíte vlastní potřeby,
- jste v situaci, kterou nedokážete ovlivnit,
- něco vám brání dosáhnout důležitého cíle,
- někdo vám ubližuje nebo vás ponižuje,
- nesete více, než skutečně unesete,
- opakovaně dáváte druhé před sebe.
Vývojová literatura popisuje, že vztek se objevuje mimo jiné při blokování cíle a mobilizuje člověka k překonání překážky. Způsob, jakým se děti učí vztek rozpoznávat, vyjadřovat a zvládat, se přitom formuje ve vztazích s okolím (viz dále v textu). [link.springer.com], [cambridge.org]
Vztek tedy nepřichází proto, aby vám zničil život. Přichází s energií potřebnou k tomu, abyste něco změnili, zastavili, odmítli nebo překonali.
Problém nezačíná tím, že se rozzlobíte. Problém začíná tehdy, když svému vzteku nerozumíte, vůbec ho nevnímáte, nebo ho nedokážete (dostatečně) projevit. Pak vzniká vztek potlačený s neblahými následky.
K čemu vztek potřebujeme
Vztek nám pomáhá chránit to, co je pro nás důležité.
Může nám dodat sílu:
- odmítnout nepřiměřený požadavek,
- zastavit člověka, který nás nerespektuje,
- bránit sebe nebo někoho slabšího,
- upozornit na nespravedlnost,
- odejít ze škodlivé situace,
- říct nahlas, že takto už dál žít nechceme,
- prosadit změnu tam, kde naše předchozí mírnější pokusy selhaly.
Bez zlosti a vzteku bychom možná dokázali dlouho snášet situace, které nám ubližují. Neměli bychom dostatek energie se postavit na odpor, něco změnit nebo odejít. Chtít se vzteku zbavit tedy není dobré rozhodnutí.
Vztek je v základu užitečná emoce (jako všechny emoce). To ale neznamená, že je každé jednání ve vzteku správné.
Vztek může nést důležitou informaci, ale nedává nám automaticky právo křičet, ponižovat, vyhrožovat nebo ubližovat. Za své chování neseme odpovědnost i ve chvíli, kdy je naše emoce naprosto oprávněná.
Zdravá práce se vztekem proto neznamená ani vztek potlačit, ani ho bez kontroly vylít na okolí. Znamená všimnout si ho, porozumět mu a využít jeho energii k přiměřenému jednání.
Když se toto nedaří, vzniká potlačený vztek a následně se může objevit i agresivní chování – explicitní nebo implicitní (aktivní nebo pasivní agrese)
Kdy přirozeně vzniká vztek: 3 zdroje
Vztek může vznikat z mnoha důvodů. Velmi často ale souvisí s jednou ze tří oblastí:
- přehlížíme své jemnější pocity a potřeby,
- někdo narušuje naše hranice, nebo
- obětováváme sami sebe ve prospěch druhých.
Nyní se na tyto zdroje podíváme více zblízka. Jsou to zdroje přirozeného a zdravého vzteku. Jak se z tohoto vzteku stane vztek potlačený, na to se podíváme následně.
1. Přehlížíme jemnější pocity, a tím i vlastní potřeby
Vztek někdy přichází jako první zřetelná emoce, které si všimneme. Ale nebývá první emocí, která se v nás vůbec objevila.
Před vztekem jsme mohli cítit například:
- strach,
- bezmoc,
- nejistotu,
- frustraci,
- stud,
- zklamání,
- přetížení,
- osamělost,
- křivdu,
- pocit, že na všechno zůstáváme sami.
Tyto pocity mohou být velmi jemné a krátké. Pokud je neumíme zachytit, zaznamenáme až silnější emoci, tedy vztek.
Praktický příklad přehlížení svých emocí
Představte si například, že váš partner opakovaně nedodrží dohodu. Nejdříve možná cítíte zklamání. Potom nejistotu, protože nevíte, zda se na něj můžete spolehnout. Přidá se bezmoc, protože jste o problému už několikrát mluvili a nic se nezměnilo.
Tyto pocity ale přejdete. Řeknete si, že o nic nejde, že partner má hodně práce a že nechcete dělat zbytečné scény.
Když pak nedodrží další dohodu, přijde vztek a vy vybouchnete.
Zdánlivě jste se rozčílili kvůli jedné maličkosti. Ve skutečnosti se ve vás dlouho skládalo zklamání, nejistota, bezmoc a zkušenost, že vaše slova nemají žádný účinek.
Pocity často upozorňují na důležitou potřebu
Pocity nám často říkají, že něco potřebujeme:
- strach může upozorňovat na potřebu bezpečí,
- bezmoc na potřebu pomoci nebo jiného plánu,
- přetížení na potřebu odpočinku a snížení nároků,
- frustrace na překážku, kterou potřebujeme odstranit nebo obejít,
- zklamání na nesplněné očekávání, které potřebujeme přehodnotit nebo vyslovit.
Když tyto pocity nezaznamenáme, nezaznamenáme ani své potřeby. Neuděláme nic ve chvíli, kdy je problém ještě malý. Napětí proto roste a nakonec může vyústit ve vztek. Je to vztek užitečný, protože říká „už se o sebe konečně postarej“.
Pokud máte potíže rozpoznat, co přesně cítíte, můžete začít s Tahákem na pocity. Pomůže vám rozlišovat jednotlivé pocity a lépe si uvědomovat, na co vás upozorňují. Není to konečné řešení vzteku, ale je to nezbytný první krok. Není totiž možné porozumět emocím, které si ani neuvědomujete. A v mnoha případech už pouhé zvýšení vnímavosti ke svým emocím vztek sníží. Tahák vám v rozvinutí takové vnímavosti pomůže.
2. Někdo překračuje naše hranice nebo narušuje naši důstojnost
Vztek může být přímou a zdravou reakcí na situaci, ve které někdo zasahuje do našich hranic. V takových situacích nám vztek pomáhá se bránit a vymezovat.
Nemusí přitom jít jen o zjevné násilí nebo otevřené urážky. Narušování hranic může mít i méně nápadnou podobu:
- druhý člověk ignoruje naše odmítnutí,
- pravidelně nás shazuje nebo zesměšňuje,
- přerušuje nás a nenechá domluvit,
- rozhoduje či jedná za nás,
- opakovaně nedodržuje dohody,
- přenáší na nás svou odpovědnost,
- využívá naši vstřícnost,
- požaduje stále více a považuje to za samozřejmost,
- zlehčuje naše pocity,
- tvrdí, že přeháníme, kdykoli se ozveme,
- chová se k nám, jako bychom nebyli rovnocenní.
V takové situaci vztek upozorňuje:
Tohle už je příliš. Takhle se mnou jednat nemůžeš. Něco se musí změnit.
Jeho přirozeným cílem je korekce. Potřebujeme se ohradit, odmítnout, vyžádat si změnu nebo danou situaci opustit.
Samozřejmě se můžeme mýlit v tom, jak chování druhého vykládáme. To ale neznamená, že máme svůj vztek automaticky zpochybnit. Znamená to, že potřebujeme zjistit, co přesně nás zasáhlo a co s tím chceme udělat.
Dále v textu uvidíme, jak dlouhodobým zpochybňováním a ignorováním takového zdravého vzteku vzniká vztek potlačený.
3. Obětujeme se pro druhé a postupně ztrácíme sami sebe
Vztek nemusí vznikat jen proto, že nám někdo něco dělá. Někdy se hromadí proto, že sami neustále děláme něco proti sobě.
Například:
- pomáháme, přestože už nemáme sílu,
- přijímáme úkoly, které nejsou naší odpovědností,
- souhlasíme, i když chceme odmítnout,
- staráme se o všechny kolem a sebe necháváme na posledním místě,
- neřekneme si o pomoc,
- čekáme, že si ostatní sami všimnou, co potřebujeme,
- obětujeme se a doufáme, že to druzí ocení,
- zůstáváme v situaci, o níž dlouho víme, že nám škodí.
Sebeobětování se často vydává za lásku, slušnost nebo odpovědnost. Ve skutečnosti ale vytváří nerovný vztah. Jeden člověk se opakovaně vzdává sebe, zatímco druhý si postupně zvyká přijímat a učí se, že je to normální.
Dříve či později se začne hromadit vztek:
Proč musím všechno dělat já?
Proč mi nikdo nepomůže?
Proč se o mě nikdo nezajímá?
Proč ostatní nevidí, co všechno pro ně dělám?
Tyto otázky mohou být oprávněné. Současně je ale potřeba podívat se také na vlastní účast v celém vzorci.
- Řekli jsme jasně, co už nechceme dělat?
- Požádali jsme konkrétně o pomoc?
- Odmítli jsme další úkol?
- Přestali jsme zachraňovat druhé před důsledky jejich vlastního jednání?
Někdy se zlobíme na druhé, že nerespektují hranice, které jsme jim nikdy srozumitelně neukázali. Jindy jsme je sice vyslovili, ale sami je opakovaně porušujeme.
Když například oznámíme, že už za kolegu nebudeme dokončovat jeho práci, a při nejbližší příležitosti ji znovu uděláme, učíme kolegu, že naše „ne“ nic neznamená.
Vztek pak nevzniká jen kvůli chování druhých. Vzniká také proto, že jsme znovu opustili sami sebe.
V těchto situacích vzniká vztek jako přirozená obranná reakce. Tento vztek nám buď dá energii situaci změnit – zjistit svoji potřebu, vymezit se, přestat se obětovávat… A nebo si jej nedovolíme a potlačíme jej – a vzniká potlačený vztek.
A to, jak se ke svému vzteku postavíme a jestli jej vyjádříme nebo potlačíme, není náhoda. Závisí to na tom, co jsme se naučili v minulosti.
Jak a proč se učíme potlačovat vztek
Ve všech třech popsaných situacích má vztek vést ke korekci.
Potřebujeme:
- všimnout si svého problému,
- přestat přehlížet vlastní potřeby,
- vymezit hranici,
- odmítnout něco, co dělat nechceme,
- přestat se obětovat,
- požádat o pomoc,
- nebo změnit situaci, která nám dlouhodobě škodí.
Ne vždy si to ale dovolíme.
Někteří lidé se naučili, že vztek je nebezpečný. Jiní zjistili, že je neúčinný. V obou případech je pro ně bezpečnější nebo zdánlivě rozumnější svůj vztek neprojevit.
Zacházet se vztekem se učíme ve vztazích a nejvíce v dětství
Vztek je přirozená emoce, ale způsob, jakým s ním zacházíme, se do značné míry učíme ve vztazích.
Výzkum emoční socializace popisuje tři důležité oblasti, podle kterých se dítě učí zacházet se svým vztekem:
- jak dospělí reagují na dětské emoce,
- jak sami své emoce vyjadřují a zvládají a
- jak o emocích s dítětem mluví.
Podpůrné reakce a vřelost rodiče jsou spojovány s rozvojem přizpůsobivějšího zacházení se vztekem a smutkem. [idosi.org], [cambridge.org] [pmc.ncbi.nlm.nih.gov]
Dítě se tedy neučí pracovat se vztekem jen podle toho, co mu dospělí říkají. Učí se také podle toho:
- jak reagují, když se vzteká,
- zda jeho pocity berou vážně,
- zda připouštějí jeho nesouhlas,
- jak sami zacházejí se svou zlostí,
- zda dokážou stanovit hranici bez ponižování,
- zda se po konfliktu umějí vrátit ke vztahu.
Pokud je dětský vztek pokaždé trestán, zesměšňován nebo vnímán jako útok proti rodiči, dítě se neučí, jak se vztekem zacházet. Učí se především to, že vztek ohrožuje jeho vztah s důležitými lidmi.
A protože je na nich závislé, musí vztah chránit. Třeba i tím, že odpojí část sebe. A tak se dítě může naučit potlačovat, nebo dokonce vůbec nevnímat vztek už velmi brzy, kolem 2-3 let věku. Vzorec se uloží do podvědomí a vzniká základ pro potlačený vztek.
Jak se dítě naučí potlačovat vztek
1. Když je vztek nebezpečný
Dítě se může naučit:
- když se zlobím, rodič křičí ještě víc,
- když odporuji, dostanu trest,
- když řeknu ne, rodič se urazí,
- když projevuji nespokojenost, jsem nevděčné dítě a odmítnou mě,
- když se bráním, dospělý mě zesměšní,
- když mám jiný názor, přijdu o blízkost a přijetí.
Dítě si z toho obvykle nevytvoří vědomou poučku. Neřekne si:
Od této chvíle budu systematicky potlačovat vztek.
Prostě se přizpůsobí. Přestane odporovat. Naučí se rychle odhadnout, co chtějí druzí. Začne být hodné, rozumné, ochotné a nenáročné. Možná bude za toto chování dokonce chváleno.
Uvnitř ale nezmizí jeho potřeby ani reakce na nespravedlnost. Zmizí jen schopnost tyto reakce vědomě rozpoznat a bezpečně projevit. A začne se kumulovat potlačený vztek.
2. Když vztek nic nezmění
Potlačování nevzniká jen potrestáním.
Dítě může svůj vztek projevit, ale jeho protest nemá žádný účinek. Dospělí ignorují, co se snaží sdělit. Nezajímají se, proč je rozčilené, co potřebuje a zda se něco důležitého neděje.
Dítě se může rozčilovat, plakat a vzdorovat, ale výsledek je stále stejný.
Postupně se naučí:
Nemá cenu se ozývat. Stejně mě nikdo neposlouchá.
Tato zkušenost se později může projevit rezignací, bezmocí nebo přesvědčením, že vlastní potřeby nemá smysl vyslovovat.
Základ pro takový vzorec mimochodem vytváří strategie rodičů nechat dítě vybrečet, či vyvztekat o samotě.
Člověk potom v dospělosti dlouho snáší nepříjemné situace. Ne proto, že by mu nevadily, ale protože hluboko uvnitř nevěří, že by jeho nesouhlas mohl něco změnit.
Takový člověk je zdánlivě přizpůsobivý a nenáročný, ale cena za tuto přizpůsobivost je, že vzniká potlačený vztek se všemi psychologickými, fyzickými i vztahovými následky.
Potlačování vzteku se můžeme naučit i v dospělosti
Kořeny potlačování často sahají do dětství, ale ne vždy vznikne celý problém právě tam.
Vztek se můžeme naučit skrývat také:
- v partnerském vztahu, kde každý nesouhlas vede k trestu nebo manipulaci,
- v zaměstnání, kde je odpor vůči autoritě nebezpečný,
- ve skupině, která odmítá nepohodlné členy,
- ve vztahu s člověkem, který reaguje na hranice výhrůžkami, uražeností či odepřením lásky,
- v prostředí, kde se od určité role očekává stálá ochota, klid a vstřícnost.
Potlačení může být v některých situacích rozumnou dočasnou ochranou. Pokud je člověk v prostředí, kde by přímý odpor zvýšil ohrožení, nemusí být okamžité vyjádření vzteku bezpečné.
Problém nastává, když tuto strategii používáme automaticky i tam, kde už nebezpečí nehrozí nebo kde bychom mohli jednat jinak. A nebo když v situacích, kde vymezení a nesouhlas nejsou přípustné, setrváváme příliš dlouho a často.
3 základní způsoby, jak potlačujeme vztek
Samotný fakt, že vztek okamžitě neprojevíme, ještě neznamená, že jsme ho nezdravě potlačili. Někdy je velmi rozumné počkat, uklidnit se a vrátit se k situaci později.
Vztek se stává potlačeným zejména tehdy, když:
- ho vůbec nezaznamenáme,
- zakážeme si ho,
- nemůžeme ho dokončit a pochopit,
- nezměníme nic na situaci, která ho vyvolala,
- potřeba nebo hranice, na niž upozorňuje, zůstane bez odezvy.
K tomu dochází několika častými způsoby.
1. Vztek si ani neuvědomíme
Jsou lidé, kteří jsou naprosto klidní, vždy vstřícní, na všechny milí. Nikdy je nevidíte se rozčílit, ani zvýšit hlas. Někteří z těchto lidí jsou opravdu vyrovnaní a žádný skrytý vztek nemají. Jiní ovšem vztek mají, jen si ho ani sami neuvědomují.
Vztek pro ně byl v minulosti nejspíš tak moc ohrožující, že bylo výhodnější se od něj zcela odpojit. A tak dnes mohou působit jako velmi klidní a hodní lidé, ale uvnitř mohou být neskutečně vyčerpaní, prázdní nebo trpět zdravotními problémy.
Mnoho z těchto lidí ani nenapadne, že by v jádru jejich potíží mohl být potlačený vztek, protože vztek se jich zdánlivě vůbec netýká.
Skutečnou vyrovnanost od potlačeného, neuvědomovaného vzteku poznáme tak, že skutečně vyrovnaného člověka uvidíme někdy vymezovat hranice nebo něco odmítat, byť vlídně. Člověk, jehož „vyrovnanost“ je vykoupená kumulovaným potlačeným vztekem, se nevymezuje a neodmítá skoro nikdy, leda když už mu začne vypovídat tělo.
2. Vztek vůbec neprojevíme
Druhá možnost je, že vztek sice zavnímáme (byť někdy jen na zlomek sekundy), ale neprojevíme jej. Někdo udělá něco, co nám vadí, ale my si svou reakci okamžitě zakážeme.
Řekneme si třeba:
- nechci dělat problémy,
- asi to tak nemyslel,
- měla bych být tolerantnější,
- nemám právo se zlobit,
- jiní to mají horší,
- musím to zvládnout,
- kdybych se ozvala, byla bych sobecká.
Pokud bychom se včas ozvali, vymezili se a podle potřeby jednali, vztek by splnil svoji funkci. Nemusel by se dál hromadit.
Jestliže si ale svůj vztek zakážeme, budeme se snažit druhého stále chápat, omlouvat a uklidňovat. Nedáme mu jasně najevo, že překročil naši hranici. Možná si budeme namlouvat, že se vlastně nic tak hrozného nestalo. Nebo budeme neustále hledat chybu jen u sebe.
Situace se však pravděpodobně zopakuje, protože druhý člověk nemá důvod své chování měnit. Z jeho pohledu je všechno v pořádku.
S každým dalším překročením hranice se v nás vytvoří další vztek. Pokud ho opět potlačíme, postupně se hromadí stále větší zásoba napětí, křivdy a bezmoci… a vzniká potlačený vztek.
Možná svůj vztek nezachytíme ani na vědomé úrovni. Zaznamenáme až únavu, sevření, smutek nebo potřebu stáhnout se od druhého člověka.
Situace navenek přejdeme, ale vnitřně uzavřené nejsou a náš psychologický systém neustále vydává energii na sebeovládání.
3. Začneme vztek projevovat, ale zastavíme se
Někdy se ohradíme, ale druhý člověk:
- zvýší hlas,
- zesměšní nás,
- obviní nás z přecitlivělosti,
- začne vyhrožovat,
- rozpláče se,
- urazí se a přestane komunikovat,
- obrátí celý problém proti nám.
Můžeme se také zaleknout sami sebe. Uslyšíme ve svém hlase ostrost a okamžitě couvneme. Začneme se omlouvat za to, že jsme vůbec něco řekli.
Zpráva, kterou tím sami sobě předáme, zní:
Můj vztek je nebezpečnější než chování, které ho vyvolalo.
Původní problém proto zůstane nevyřešený. Výsledek bude prakticky stejný, jako kdybychom vztek neprojevili vůbec.
V tomto případě můžeme mít někdy pocit, že svůj vztek dáváme najevo, že přece protestujeme a vymezujeme se, jen druhý na to nereaguje. Že to vymezování nefunguje.
Může to být právě tím, že naše chování nedotahujeme a příliš brzy se vrátíme do role toho „hodného“, nebo „moudřejšího“, který ustoupí.
Opakováním takovýchto chabých protestů opět vzniká a kumuluje se potlačený vztek, který může přerůst až v bezmoc a rezignaci. V pocit, že ať protestujeme, jak protestujeme, stejně nic nezměníme.
Jak tyto vzorce udržujeme
Potlačení vzteku se postupně automatizuje. Člověk už nemusí vědomě přemýšlet, zda se smí zlobit. Jeho obvyklá reakce proběhne během okamžiku.
Začarovaný kruh může vypadat takto:
- Něco mi vadí.
- Svůj první pocit přehlédnu nebo zpochybním.
- Neřeknu, co potřebuji.
- Neurčím hranici a nic nezměním.
- Situace se opakuje.
- Napětí ve mně roste.
- Nakonec vybuchnu, stáhnu se nebo svou zlost obrátím proti sobě.
- Za svou reakci se stydím a mám výčitky.
- Rozhodnu se, že příště musím svůj vztek ovládat ještě lépe.
- Začnu ho tedy potlačovat ještě dříve.
Člověk se potom snaží řešit především poslední část celého problému: výbuch, podrážděnost nebo nepříjemné napětí.
Říká si:
Musím se naučit být klidnější.
Nesmím se tak rozčilovat.
Musím se lépe ovládat.
Jenže problém často nezačal tím, že se nedostatečně ovládal. Začal mnohem dřív, když bez odporu přijal něco, co mu vadilo.
Další potlačení proto nemusí vést k většímu klidu. Může jen založit další kolo stejného vzorce.
Co s potlačeným vztekem dělat
Prvním krokem není vztek co nejrychleji odstranit. Jak jsme viděli, vzteku není dobré se zbavovat, protože má mnoho pozitivních využití. Potřebujete se naučit zachytit ho dříve, než se změní v dlouhodobé napětí nebo prudký výbuch.
To může znamenat:
- lépe vnímat své pocity,
- všimnout si vlastních potřeb,
- rozpoznat překročení hranice,
- přestat se automaticky obětovat,
- vyjádřit nesouhlas,
- něco odmítnout,
- nebo změnit dlouhodobý vztahový vzorec.
Podrobný postup najdete v navazujícím článku Jak řešit potlačený vztek.
Pokud si nejste jistí, zda se vás tento problém týká, přečtěte si nejprve článek Co je to potlačený vztek. Najdete v něm typické psychické, tělesné a vztahové projevy potlačeného vzteku.
A pokud chcete začít tím nejzákladnějším, tedy lépe rozeznávat své pocity dříve, než se promění ve vztek nebo dlouhodobé napětí, stáhněte si Tahák na pocity.





