Možná máte za sebou roky snahy „vyřešit“ vztahy s rodiči – terapiemi, rozhovory, kurzy, vnitřní prací. Chvíli se zdá, že se něco pohnulo, a pak se vše vrátí do starých kolejí.
Vztahy s rodiči přitom ovlivňují téměř všechno: jak o sobě přemýšlíme, jak si dovolíme žít, jak zvládáme konflikty i blízkost. A právě proto je tak lákavé chtít je jednou provždy vyřešit.
V tomto článku se podíváme na to, proč to většinou nefunguje a jak vypadá řešení, které je sice méně romantické, ale mnohem svobodnější: rezignace na vylepšování něčeho, co druhý vylepšovat nechce.
Nejlepší řešení vztahů s rodiči: REZIGNACE
Já sama jsem se v tématu vztahu se svými rodiči plácala dlouho, než jsem se pohnula z místa. Dnes vidím na některých klientech a především klientkách, jak tráví svůj život zlepšováním vztahu s někým, kdo s nimi vůbec nespolupracuje. Poznávám v tom svůj někdejší vzorec.
Taky jsem absolvovala hodiny terapií a kurzů, abych ten vztah pochopila, změnila nějak svoji roli v něm, nějak jej zlepšila, protože tak, jak byl, tak mi v něm nebylo dobře. A každý můj posun vyvolal na druhé straně protitlak a občas jsem se dokonce dostala do ještě horší pozice a ve vztahu s rodiči mi bylo spíš čím dál hůř, než líp.
Vztahy s rodiči navíc do značné míry ovlivňují všechny ostatní aspekty života. Jsou to přece jen oni, kdo nám v dětství dal základní balík hodnot a přesvědčení o sobě a o světě. Od koho jsme odkoukali, jak žít, jak řešit problémy, apod. Takže neschopnost vymanit se z rodinných vzorců značně komplikuje progres a změnu v jakékoli oblasti života. I to jsem na vlastní kůži zažívala a vím, jak je to frustrující.
Možná máte pocit, že se z rodinných vzorců nemůžete vymotat, i když už jste toho tolik zkusili. Pokud chcete pochopit, proč se to děje a jak vypadá změna „zevnitř“, začněte úvodním článkem o vnitřní transformaci.
Já jsem našla řešení po více jak 10 letech: rezignovat.
Je potřeba rezignovat na vylepšování něčeho, co ten druhý vylepšovat nechce, nebo přinejmenším ne tím způsobem, jak bych to chtěla dělat já. A tato rezignace je něco, co nejde udělat na povel.
Proč je tak těžké rezignovat?
Co nás tak drží v tom, že chceme vztahy s rodiči mermo-mocí vylepšit? Je za tím úplně jednoduché vysvětlení: Jako děti jsme od nich nedostali to, co jsme potřebovali, a v dospělosti na to pořád čekáme.
Chceme si ty rodiče nějak převychovat, aby nám konečně byli schopní dát to, po čem jsme jako děti toužili a toužíme po tom dodnes: Lásku, pozornost, pochopení, podporu, ocenění… Není to přece tak těžké! Měli by to zvládnout! Dluží nám to!
Máme různé strategie, jak se tuto lásku, pozornost a další cennosti snažíme z rodičů vytřískat:
- hádat se s nimi,
- doprošovat se,
- zachraňovat je a dělat je šťastné. (aby vás milovali tak, jak si přejete…)
- nebo si zorganizovat celý život tak, aby se to rodičům líbilo a oni vás konečně ocenili…
Výsledek se nikdy nedostaví.
Z jednoduchého důvodu: jsou to pořád ti samí rodiče, kteří vám to, po čem toužíte, dát zřejmě neumí či nemohou (často to sami pro sebe nemají). A navíc je pozdě.
Dětství nevrátíte. Váš nedostatek lásky či čehokoli jiného vám nikdo nikdy nevykompenzuje. Protože už je to pryč.
Tyto strategie vás drží v dětské roli a brání vám doopravdy dospět. Uvízli jste v traumatu z nedostatku (lásky, přijetí, podpory…). Někoho nevysvobodí ani smrt rodičů, neb i potom se nadále snaží vyhovět jejich představám, které si mezitím zvnitřnil. Tito lidé pak často nevědomky vylepšují vztah s někým, kdo už není na tomto světě. To pochopitelně vede k velké frustraci.
Lze se z toho vymanit?
Celý proces změny: Rezignace – smutek – smíření
Řešením je přijetí, že jste nedostali to, po čem jste toužili a že už to nikdy nedostanete. Nikdy. Nikdy v tomto životě. Toto je velmi těžké a bolestné přijetí. Vyžaduje to prožití obrovského smutku. Je to smutek srovnatelný se smutkem ze ztráty rodičů po jejich smrti, možná ještě horší.
Ve skutečnosti totiž musíte nechat umřít ty rodiče, které jste si vysnili. Ty, kteří žijí jen ve vaší fantazii, zato tam žijí odnepaměti a nezávisle na tom, zda vaši skuteční rodiče ještě žijí či zda se s nimi vídáte. Vysnění rodiče neumřou sami od sebe nikdy. Musíte je vědomě „zabít“.
Zahubit tu fantazii není vůbec snadné a může to trvat dlouho, i když se o to snažíte. Někdy to nejde bez vnější pomoci.
Další smutek, který pak musíte odžít, je smutek nad ztrátou tolika let života, kdy jste čekali na něco, co jste nikdy nemohli získat. Ne v takové formě a ne od těch lidí, jak jste si to přáli. Možná to na vás čeká jinde a jinak, ale k tomu se dostanete jedině tak, že prožijete všechen ten smutek až do poslední kapky.
Po prožití všeho toho smutku se stane zajímavá věc: Zmizí zášť, výčitky, vztek, lítost, očekávání a frustrace… a vznikne obrovský volný prostor.
Na tento mechanismus neexistuje žádný „hack“.
Prožití všeho toho smutku a bolesti se nedá vyhnout. Nejde to obejít, očůrat, přechytračit. Nepomůže se vztekat. Nepomůže své rodiče vzdorovitě odmítnout a zpřetrhat kontakt (ačkoli to přerušením kontaktu nakonec může skončit). Nemůžete na ně zapomenout. Nesnažte se o to, je to zbytečné. Zformovali vás ve vašem nejútlejším dětství a nikdy je ze sebe úplně nevymažete.
Nepomůže ani snést jim modré z nebe, protože je to šťastné neudělá. A nefunguje ani lhaní do vlastní kapsy o tom, že od nich nic neočekáváte, když ve skutečnosti toho stále očekáváte velmi mnoho.
Z mé zkušenosti není funkční ani „přepisování“ dětství terapeutickými intervencemi. To pomáhá pouze krátkodobě. Bezprostředně po takové intervenci máte pocit, že se vám otočil život o 180 stupňů. Ale v dlouhodobém horizontu prožitou realitu nepřetlačíte pár hezkými zážitky z terapie. Musíte ji přijmout. Takovou, jaká byla. Nejde to vymazat ani přepsat. Bylo to tak, jak to bylo.
A už to není!
Vztahy se svými rodiči definitivně vyřešíte jedině tehdy, když přijmete, že vaši vysnění rodiče neexistují, nikdy neexistovali a existovat nebudou. Pak prožijete všechen smutek, který je s tím spojený. Smutek z toho, že to bylo tak, jak to bylo. A pak si uvědomíte, že už je to pryč a vy jste volní. Teprve tímto přijetím se dokážete vymanit z jejich přímého i nepřímého negativního vlivu.
Vyústit to může v leccos, od toho, že se vztahy s reálnými rodiči zlepší, až po přerušení kontaktu. To záleží na konkrétní situaci a taky na rodičích. Na vztah jsou totiž vždycky 2 lidé.
Jedno se ale stane určitě: Vy budete konečně moci žít život podle sebe a vymanit se ze zajetí nefunkčních vzorců chování a myšlení.
Pokud byste v tomto procesu potřebovali terapeuticky podpořit, jsem tady pro vás.
