Můžeme si za své nemoci? Aneb o příčinách nemocí.

• „Nemoci chodí náhodně a nikdo nemůže za to, že onemocní.“
• „Nemoci si lidé způsobují sami svým životním stylem a/nebo myšlenkovým nastavením.“

Které z těchto dvou tvrzení je správné? Tak na tom se, zdá se, všichni neshodneme.

Jelikož se zabývám myslí a psychikou, která zcela bezpochyby ovlivňuje fyzické zdraví (na tom se snad už většina z nás shodne), dovolím si přispět do diskuze svým pohledem na věc.

Osobně se více přikláním k tomu druhému tvrzení, ale mám k tomu spoustu „ALE“, na která se často v diskuzích zapomíná. Tato „ALE“ zde tedy na následujících řádcích rozvedu.

O fungování světa toho více nevíme než víme

Naše životy jsou bez pochyby sledem příčin a následků, z nichž mnohé nedokážeme dohlédnout. I taková obyčejná zlomená noha má své kauzální souvislosti: z nějakého důvodu jste byli právě tam, kde jste byli. Z nějakého důvodu jste si zlomili nohu právě vy a ne někdo jiný, kdo dělal totéž na tomtéž místě…

Některé tyto příčiny si dokážete zpětně uvědomit – například, že jste byli unavení a měli jste ten den raději zůstat doma. Nebo že jste mysleli na hádku s partnerem a byli jste tedy nepozorní. Tudíž potřebujete vyřešit ten konflikt, abyste se mohli soustředit a už si více neublížili.

Pak je ale celá škála příčin, které si uvědomit nedokážete: Třeba když si zlomíte nohu vinou někoho jiného, kdo do vás třeba nějak omylem strčí nebo zanedbá nějaké bezpečnostní opatření. Proč jste na tom místě byli zrovna s tímto člověkem? Proč udělal to, co udělal, i když nechtěl? …

A nebo když se stane tzv. „náhoda“. Jeden můj ex si například zlomil obě nohy při pádu ze skály, když se mu vyvlékla karabina z jištění. Chyba, která je sice v příručkách popsaná, ale děje se opravdu velmi výjimečně. Ten den jsem byla lézt také a také jsem spadla. Bylo to pár dní po rozchodu a tak jsme už nelezli spolu. Moje karabina se nevyvlekla a já dopadla do pružného lana jako do bavlnky. Zatímco já jsem večer relaxovala v sauně, on ležel v narkóze ve špitále a lékaři mu šroubovali nohy. Nespravedlivá náhoda? Možná. Ale možná v tom může být nějaká příčina, kterou nedokážeme spolehlivě a jednoznačně identifikovat.

Tento ex se pak snažil mě dostat zpátky skrz své zranění. Vlastně se mu to hodilo jako nástroj manipulace. Takže jen využil něco, co se stalo? Nebo zcela podvědomě udělal nějaký mikro-pohyb, jímž způsobil vyvlečení karabiny, protože na nějaké hluboce podvědomé úrovni se chtěl zranit, aby mě dostal zpět?

Nevíme. Můžeme si myslet to nebo to, ale nevíme a nemáme jak dokázat ani jednu z hypotéz.

Najít příčinu nemoci může být snadné, a nebo taky zatraceně složité

Snažím se ukázat, že fyzický problém může mít jednoduchou, nebo velmi komplexní a obtížně vysvětlitelnou příčinu. S nemocemi je to podobné: můžete mít vysoký tlak, protože jste obézní a žijete nezdravě. Ale můžete mít vysoký tlak i přes to, že se snažíte ze všech sil žít zdravě a zvenku tak i vypadáte. Ale co děláte podvědomě, čím si tlak zvyšujete?

Jasně, řeknete: „geny“. Dnes už ale víme, že geny samy o sobě nestačí. Musíme se sami nějak zasadit o to, aby se genetická predispozice projevila. Takže můžete například trpět stresem, který si ani neuvědomujete. Můžete být uvnitř napjatí, ale nevědět o tom. Vím, o čem mluvím, protože jsem dlouhodobý potlačovaný stres měla a zdravotní následky řešila. Člověk vůbec neví, že se něco děje, a ono se přitom děje.

I když si svou nemoc celkem evidentně způsobujete sami (například kouříte, nehýbete se a jíte fast food), tak proč to děláte?

Protože nemohou. Jejich podvědomé vzorce jim to nedovolí. Například si neumí poradit s nepříjemnými emocemi a tak je přebíjejí kouřením, sladkým, nebo obojím… Jinak to neumí a je to jejich aktuálně nejlepší strategie přežití, jakou mají k dispozici.

Je potřeba si uvědomit, že jsme ovlivněni nejen vlastním dětstvím, ale také kulturním a společenským kontextem, a to nejen současným, ale i celou historií. Naše vzorce mají hluboké kořeny, které ne vždy přímo lineárně souvisí s našim současným životem.

Takže příčiny fyzických nemocí jsou jednak často podvědomé a obtížně se hledají, a jednak každá příčina má svoji příčinu, ta má zase další příčinu, a tak dále až donekonečna.

Najít příčinu nemoci mnohdy nestačí

Někomu tedy stačí odstranit evidentní příčinu a jeho potíže zmizí. Třeba kuřák přestane kouřit, začne žít zdravě a upraví se mu tlak, vyčistí plíce apod. Ne každý má ale toto štěstí. Někdo musí jít v příčinách hloub, někdo ještě hloub, a někdo musí jít tak hluboko, že se tam není schopen včas dostat a na nemoc zemře.

Proto nemám ráda zjednodušení a generalizace typu „rakovina, to je, že se nemáš rád“. Ono na tom je kus pravdy, ale co to znamená „mít se rád“? Jak moc se musí mít člověk rád, aby se vyléčil z rakoviny? A jak to má ten člověk udělat? Když se nemám ráda, tak jak to zařídím, abych se měla ráda? Co je příčinou toho, že se nemám ráda? Jak to zjistím a jak to změním?

Na těchto generalizacích je asi nejvíce toxické to, že často obsahují skrytý předpoklad, že řešení je jednoduché a nemocný člověk ho jen nechce udělat. „Tak se měj ráda a budeš zdravá, ne?“ No tak to je samozřejmě na přes držku.

„Měj se rád, zlepši své vztahy, dělej to, co tě baví, nebuď nervózní, věř si…“ To jsou všechno rady na přes držku. Je snadné mít se rád, když jste vyrostli v náruči milujících rodičů. Je to mnohem těžší, když vám tato rodičovská láska na začátku vašeho života chyběla nebo jste jí jen neměli dostatek. Stejně jako sytý hladovému nevěří, tak zdravý nemocnému neporadí.

Zodpovědnost není vina!!!

Když o někom řekneme, že umřel, protože neměl rád sebe a neměl rád život, tak to není obvinění toho člověka. Jeho neláska měla nějakou příčinu, ta měla zase příčinu, a tak dále. I k tomu nejvíce destruktivnímu chování máme nějaký hodně dobrý důvod. Aneb každé jednání má pozitivní záměr.

Máme v zásadě dvě možnosti: buď se na svůj pozitivní záměr či na vnější příčinu našich potíží budeme vymlouvat, nebo se pokusíme změnit své záměry a chování. Buď můžu říkat, že se nemůžu mít ráda, protože mi rodiče nedali to a to, anebo můžu hledat cestu, jak se začít mít více ráda. Můžu říkat „já už jsem taková“, nebo se sebou můžu něco dělat, abych se změnila.

To, že přijmu zodpovědnost za to, že se (dejme tomu) nemám ráda, neznamená, že si za to můžu sama a nesu za to vinu. A to, že to má nějakou vnější příčinu – například styl výchovy – zase neznamená, že s tím nemůžu nic udělat a jsem chudinka oběť ostatních.

I když za naši situaci zdánlivě mohou jiní lidé – například „rodiče mě blbě vychovali“ – tak někde v řetězci příčin najdeme své vlastní přičinění. Někdo třeba na odmítnutí matky reaguje tím, že ji taky odmítne, jiný se urputně snaží získat její lásku. Ten první bude víc v pohodě, než ten druhý. Pokud jsem zvolila tu druhou strategii, je to „moje chyba“, resp. moje zodpovědnost. A tak se buď můžu ještě víc ponížit a bičovat se, jak jsem hrozná, nebo se rozhodnu změnit svůj vzorec a přijmu zodpovědnost za své budoucí chování. To je rozdíl mezi vinou a zodpovědností.

Lékař, psycholog, terapeut, léčitel… Ti všichni mi můžou pomoci na cestě za uzdravením (fyzickým i psychickým), ale nemohou to udělat bez mého rozhodnutí změnit svou situaci.

Je těžké přijmout zodpovědnost a přitom se nenechat otrávit jedem viny. Máme za sebou 2000 let „masáže vinou“, kdy se nám křesťanská církev snažila (bohužel celkem úspěšně) vtisknout přesvědčení, že jsme všichni à priori hrozní hříšníci. Je přirozené, že se nás naše ego snaží před tímto toxickým vzorcem ochránit a vinu odmítá. Je to na jednu stranu dobře. Ale paradoxně nás to mnohdy uvrhá do pozice oběti. Ve snaze netrpět pak trpíme víc.

Pojďme si uvědomit, že zodpovědnost není vina a pojďme hledat cestu, jak převzít zodpovědnost, aniž bychom se cítili provinile. Což je těžký úkol.

Za nemoci si nemůžeme, ale za uzdravení neseme zodpovědnost.

Nikdo neudělá v životě všechno správně. Je normální něco podělat. Všichni jsme něco podělali a měřit, kdo víc, jednak nejde a jednak to nemá smysl. Je potřeba si chyby přiznat, ale to je všechno. Živení pocitů viny je cesta do pekla.

A pak by byla škoda se aspoň nepokusit to do budoucna napravit, zlepšit, změnit. Uzdravení nikdo nikomu negarantuje (ani lékaři). Do rakve si jednou lehneme všichni. Ale čím více člověk přijme zodpovědnost za všechny aspekty svého života, tím spíš si do té rakve lehne bez výčitek a s klidným svědomím, že udělal všechno, co mohl a ničeho nelituje.

K tomuto tématu doporučuji knihu Odevzdání a odhodlání od Kena Wilbera. Pro silné povahy – nekončí to happy-endem.

Jak hledat a řešit psychické příčiny nemocí?

Souvislosti vašich fyzických potíží a psychiky nejlépe najdete na terapii. I u pitomé chřipky pomáhá si uvědomit, proč jsem ji dostala. Zkracuje to dobu léčení. U dlouhodobých, chronických obtíží je terapie velmi dobrou doplňkovou metodou, jak si zvýšit kvalitu života a přispět k uzdravení. Tam už totiž často nestačí pouhé uvědomění souvislostí, ale je potřeba příčiny odblokovat terapeutickými technikami. Terapie vám umožní změnit vaše vzorce myšlení, čímž se pomalu ale jistě změní i chování vašeho těla.

Chcete-li, ráda vám i v tomto pomohu.