Talent versus strategie – jak se zlepšit v čemkoli

Za talent se obecně považuje něco, co člověku jde. A komu to nejde, ten prostě nemá talent. NLP nás ale učí, že to, jak dobře nám jdou různé činnosti a jak rychle se je dokážeme naučit, velmi závisí na tzv. „strategii modalit“, která nemá s talentem nic společného. V tomto článku vysvětlím, co tento nesrozumitelný výraz „strategie modalit“ znamená a jak tyto strategie v praxi používat. Během čtení možná zjistíte, že vám nechybí talent, ale dobrá „strategie modalit“, kterou se můžete naučit, na rozdíl od talentu. Také zjistíte, že vaše děti či podřízení nejsou na něco hloupí, ale že možná jen používají neadekvátní strategii… Zkrátka následující know-how vám dá nové možnosti učení se (čemukoli) a učení druhých. Nezaplatíte za to penězi, ale pozorností a soustředěním, protože se neobejdeme bez několika odborných pojmů z NLP, které vám samozřejmě vysvětlím.

Modality aneb prezentační systémy – co to je

Abychom mohli pochopit strategie modalit, musíme nejprve pochopit, co jsou to „modality“. Modality jsou různé způsoby, jak vnímáme realitu. Modality tedy odpovídají našim 5 smyslům: zrak, sluch, hmat, čich, chuť.

Každý člověk, ač disponuje všemi 5 smyslovými kanály, má jeden smysl preferovaný. Když si představíte svou mysl jako krabici a každý z 5 smyslů jako otvor, jímž do krabice proudí informace o okolí, tak tyto otvory budou mít různou velikost a jeden z nich bude největší. To bude váš preferovaný smyslový kanál aneb vše preferovaná modalita.

Pro zjednodušení a z praktických důvodů redukujeme tyto kanály (tj. modality) na 3: vizuální, sluchový a tzv. kinestetický, který zahrnuje hmat, ale i chuť a čich. Kinestetický kanál tedy reprezentuje vnímání skrz kontakt s tělem, vizuální skrz obrazy a auditivní skrz zvuky.

Těmto třem kanálům říkáme buď modality, nebo prezentační systémy, neboť jsou to způsoby, jak nám naše mysl prezentuje realitu. Když se tedy ptáme, jakou má určitý člověk preferovanou modalitu, nebo jaký má preferovaný prezentační systém, ptáme se, zda je nejvnímavější vůči obrazům, zvukům, nebo tělesným zkušenostem. A odpovídáme, že dotyčný je preferovaný vizuál (obrazy), auditivní (zvuky), nebo kinestetik (fyzické zkušenosti). Můžete se též setkat s termínem „kognitivní filtry“, který označuje totéž. Tyto modality neboli filtry totiž „filtrují“ informace, které proudí za našich smyslů do vědomé mysli. Toliko k NLP hantýrce, kterou pro porozumění tomuto článku budete potřebovat a nelze se jí úplně vyhnout.

Pozor na zjednodušování a škatulkování. Nejedná se zde o rozdělení lidí do 3 skupin. Všimněte si slova „preferovaný“ (např. preferovaný vizuál). Jde o to, že každý člověk preferuje jednu ze tří modalit, ačkoli používá všechny. Někdo je vyhraněný hodně, někdo jen málo a má modality vyrovnané. Nelze tedy paušalizovat. Dále v textu budeme mluvit o silně vyhraněných typech, kde je preference určité modality výrazná. Mějte ale na paměti, že v praxi budete potkávat různé kombinace preferovaných modalit.

Vaše preferovaná modalita je určující v mnoha ohledech, především v tom, jakým způsobem člověk komunikuje a učí se, a vůbec jak vidí svět.

Kinestetik žije ve světě tvarů, textur, chutí, vůní, pocitů a tělesných prožitků.

Vizuál žije ve světě obrazů, barev, světel, filmů a představ.

Svět auditivního člověka se skládá z rytmů, melodií a příběhů, které vyprávějí druzí nebo které vypráví sám sobě.

Jak vidíte, jedná se o 3 zcela odlišné světy. S tím souvisí 3 odlišné způsoby vyjadřování i přijímání informací.

Modality versus inteligence a schopnosti

„Ty jsi slepá jak patrona.“

„Ty pro oči nevidíš!“

Tyto a podobné věty jsem v dětství slýchala neustále. Jsem preferovaný kinestetik a moje matka je vizuál. Chvílemi si myslela, že má dementní dítě, když jsem každou chvíli hledala něco, co jsem měla přímo před očima. Mimochodem tento problém mám dodnes a když něco hledám, zvu si na pomoc vizuálně zdatnější partnerku.

Nejde tady o dioptrie. Není to o kvalitě zraku. Jde o to, jak mozek přijímá a vyhodnocuje vizuální vjemy. Setkala jsem se dokonce s člověkem částečně slepým, který byl preferovaný vizuál. Co neviděl, to si dokresloval v hlavě.

V dětství jsem si kvůli tomu, že „pro oči nevidím“, připadala hloupá a nedostatečná. Dnes už vím, že moje silné stránky jsou jinde než v bystrých očích. Máte-li rodiče s jinou preferovanou modalitou, může se snadno stát, že vám nevědomky pošlapou sebevědomí tím, že vás budou za vaši preferovanou modalitu kritizovat. Respektive vás budou kritizovat za to, že máte méně rozvinutou tu modalitu, kterou oni preferují. Bude-li vás učitel nebo trenér něco učit v jiné modalitě, než je vaše preferovaná, půjde vám to jako psovi pastva. Ale nebude to nedostatkem talentu ani vaší hloupostí. Bude to chyba učitele a jeho nedostatečné flexibility.

Rodiče, učitelé i trenéři rádi dělají závěry o talentu a nadání dětí podle toho, jak snadno se učí různé věci. Ale to, jak snadno se dítě něco učí nezávisí jen na talentu, ale také (a rozhodujícím způsobem) na tom, zda je mu to podáváno jeho jazykem, nebo ne. Přizpůsobení učební či tréninkové (či výchovné) metody preferované modalitě dítěte může udělat obrovský rozdíl. A naopak neznalost těchto principů může vést k promarnění talentu dětí, jejich demotivaci a snížení jejich sebedůvěry.

Pojďme nyní nahlédnout do 3 různých světů, do světů preferovaného kinestetika, preferovaného vizuála a nakonec preferovaného auditivního člověka. Objevíte 3 různé druhy inteligence. Kinestetika vám popíšu na vlastním příkladě, jelikož jsem tímto směrem hodně vyhraněná se všemi dary i překážkami, které to přináší. Vizuála si ukážeme na smyšlené postavě Heleny, kterou složím ze svých vizuálních klientů a známých, a auditivní svět vám přiblíží moje partnerka Pavlína. Při čtení sledujte, s kým se nejvíce identifikujete, kdo je vám nejpodobnější a čí svět je vám naopak úplně vzdálený.

Osahejte si kinestetikovu realitu

Jak už jsem naznačila, můj mozek prostě vizuální vjemy moc neberou. Lidi na ulici poznávám podle tvaru postavy a stylu chůze, ne podle obličeje. Když se seznamuji s někým novým, nezapamatuji si ani jméno (to je auditivní vjem, je-li vysloveno, a vizuální, je-li napsáno), ani obličej (vizuální vjem). V hlavě mi utkví tvar postavy toho člověka, styl pohybu a především pocit, který z něj mám. Pokud mě poprvé potkáte a budete mít zrovna nějakou pro vás neobvyklou náladu, možná vás při dalším setkání nepoznám, protože z vás budu mít výrazně jiný pocit.

Dále se výborně orientuji ve tmě po hmatu. Rychle si totiž zapamatuji, jak daleko jsou od sebe jednotlivé kusy nábytku v místnosti. Také mi nevadí mít doma oříšky v krabičce od sušenek a rozinky v krabičce od oříšků. Neorientuji se podle etiket, ale podle umístění těch krabiček. Prostě je nahmatám.

Když si chci něco zapamatovat, musím si to napsat. Lístek pak můžu klidně ztratit, důležitý je tam ten proces psaní. Psaní rukou funguje mnohem lépe než na počítači. Mám taky papírový diář s koženými deskami. Je mi fuk, že ty desky mají trochu jinou barvu, než jsem čekala podle obrázku v eshopu. Důležité je, že voní a jsou příjemné na dotek.

Učím se vlastní zkušeností. Stačí mi úplné minimum informací, abych se do něčeho pustila. Dlouhé teoretické výklady mě neskutečně nudí a nepomohou tomu ani obrázky a grafická znázornění. „Pusťte mě odtud a nechte mě to zkusit v praxi!“ volá moje mysl, zatímco tělo se vrtí na židli. Nechápu, jak jsem mohla vystudovat s vyznamenáním.

Jsem schopná začít zkoušet různé činnosti, i když nemám žádnou představu, jak by to mělo vypadat či dopadnout. Často mě až po několika nezdařilých pokusech napadne podívat se na návod nebo jak to dělá někdo jiný.

Když si kupuji oblečení, primární kritérium je pro mě příjemný materiál a jak se v tom cítím. Až potom řeším, jak v tom vypadám. Nerada také něco kupuji online, protože si to nemůžu osahat. Vůbec všechno, na co si nemůžu sáhnout nebo si to vyzkoušet, mě až tak nezajímá.

Nikdy mi nešly kolektivní míčové hry, kde člověk musí mít přehled o okolí. Přehled je pro vizuály, nic pro mě. Dlouho jsem se věnovala skalnímu lezení a horolezectví. Nikdy jsem nebyla schopná vizualizovat si pohyby po stěně předem, když jsem stála pod skálou a jen koukala nahoru. Často se mi zdálo, že to musí jít, a pak jsem byla překvapená, že ty pohyby, co jsem se snažila si představit, jsou neproveditelné. Na své oči jsem se nikdy nemohla spolehnout. Jako by byly tak trochu odpojené od mozku. Naproti tomu mi docela šlo judo, i když jsem začala až po třicítce. Cítit pohyb soupeře a v pravou chvíli mu podkosit nohy, aniž bych se mu na ně dívala – to je něco pro mě.

Vítejte ve světě kinestetika. Pokud jste se poznali alespoň v 60% toho, co jsem výše popsala, jsme spolu v partě! Jestli vám to přijde ujeté nebo to vůbec nechápete, budete zřejmě patřit do některé následující party.

Nahlédněte do světa vizuála

Naši modelovou vizuálku si pojmenujeme Helena. Helena si pamatuje obličeje, ale ne vždy je k nim schopná přiřadit jména. Hodně pomáhá, když lidé mají jmenovky, to si pak pamatuje všechny. Všímá si barev, a vůbec se hodně dívá kolem sebe. Možná si nebude pamatovat, co jste dělali, když jste se poprvé setkali, ale rozhodně si vzpomene, co jste měli na sobě a jak vám to slušelo. Jestli chcete, aby si vás zapamatovala, vezměte si na sebe něco výrazně barevného. Tím hned vzbudíte její pozornost.

Helena má ráda, když je světlo a na všechno dobře vidí. Vést s vámi hovor bez toho, aby vás viděla, pro ni bude nepříjemné. V online hovorech bude nejspíš vyžadovat webkameru, váš hlas jí nebude stačit.

Když si chce něco zapamatovat, vyvěsí si to na viditelné místo nebo si to nakreslí a nebo si k tomu v hlavě vytvoří nějaký obraz, na který si pak vzpomene. Ve škole si barevně podtrhávala v učebnicích a kreslila obrázky a myšlenkové mapy. Co si nedokázala představit, to se jí neskutečně špatně učilo. Výklad bez obrázků a grafů jí připadá nudný a neudrží pozornost. Obrázek vydá za milion slov – to je její mantra.

Helena se učí nové věci tak, že je odkoukává od ostatních. Videonávody a tutoriály na Youtubu jsou pro ni cenným zdrojem informací a inspirace. Ráda kreslí nebo maluje, nebo si jinak hraje s barvičkami. Když kouká na film, nejvíce ocení kostýmy, výpravu a celkový vizuální zážitek. Je to pro ni dokonce důležitější kritérium kvality filmu, než námět, příběh, zápletka či pointa. „Sice to byla kravina, ale hezky zpracovaná. Mně se to líbilo.“ bude znít její hodnocení.

U oblečení Helena řeší hlavně sladění barev a jak jí to sluší v zrcadle. Materiál není tak důležitý, respektive je důležité, jestli se leskne nebo ne, či jak vypadá, ale ne jak moc je příjemný na těle. Dokonce je občas schopná se smířit s tím, že ji to někde trochu škrtí, když jí to fakt sekne. Často si totiž ani nevšimne, že ji to trochu škrtí. Nemá takovou citlivost na své tělo jako její kinestetická kamarádka.

Heleně nedělá absolutně problém mít přehled o situaci kolem, takže pro ni byly například kolektivní míčové hry vždycky zábava. Vždycky dobře věděla, kde kdo stojí a kde je míč.

Je ukecaná. Má hlavu plnou nejrůznějších představ a vzpomínek, a když o nich vypráví, srší z ní vodopády slov. Když někdo vypráví něco jí, hned si k tomu představuje obrazy nebo rovnou celý film.

Zaposlouchejte se do frekvence auditivní mysli

Život s auditivně zaměřenou myslí vám představí moje žena Pavlína. Nechám ji mluvit v první osobě, abyste dostali co nejpřesnější obrázek

Pavlína:

„Když mluvím s lidmi, nejvíce si zapamatuji jejich hlas, a často také přesně to, co říkali. Později je tedy poznám po hlase, i když je nevidím, a snadno jim připomenu, co posledně povídali. Na online schůzkách a meetincích nepotřebuji webkameru. Stačí mi lidi slyšet a i když je na schůzce více lidí, absolutně nemám problém se zorientovat, kdo zrovna mluví. Prostě je poznám i se zavřenýma očima.

Barva hlasu významně přispívá k tomu, jak je mi někdo sympatický nebo nesympatický. Je to pro mě zásadní součást charismatu člověka. Ráda naslouchám lidem s příjemným hlasem a naopak těm, jejichž hlas mě nějak dráždí, se raději vyhnu nebo rozhovor zkrátím na nejnutnější míru. Úplně nejraději poslouchám ty, kteří příjemným hlasem vyprávějí poutavé příběhy. Mimochodem audioknihy jsou skvělý vynález.

Když si chci něco zapamatovat, stačí mi si to polohlasem říct a na většinu věcí už nezapomenu. Telefonní čísla si třeba pamatuji podle toho, jak zní. Není to pro mě číslo, je to melodie. Proto vám snadno řeknu telefonní čísla na své blízké z paměti, ale horší je, když ta čísla po mně budete chtít napsat. To si musím převést tu melodii a představit si čísla, a to mě stojí úsilí.

I cizí jazyky se učím jako melodie. Do hlavy se mi zapisují celé fráze. Nepotřebuji chápat gramatiku a proč se věta skládá zrovna takto. Prostě si zapamatuji větu tak, jak je. Jako melodii. A už ji nezapomenu. Nejradši se cizí jazyk učím tím, že mluvím a poslouchám. Zapisovat si a vyplňovat cvičení v pracovním sešitě na mě moc nefunguje.

Když se něco nového učím, potřebuji to vysvětlit. Nestačí mi to ukázat, musíte mi popsat, co a jak děláte. Nestačí mi ani obrázky, potřebuji k nim popis, vysvětlení. Než jdu něco nového dělat, přečtu si návod a v duchu nebo polohlasem si přeříkávám postup. Tím si ho nejen zapamatuji, ale hlavně pochopím, co mám dělat.

Všímám si zvuků, které ostatní nevnímají. Často mě ruší hučení reprobedny nebo pískání pračky v koupelně, které nikdo jiný neslyší. Na druhé straně silně vnímám a užívám si příjemné zvuky. Třeba když jdu do přírody, slyším 5 druhů hmyzu a 4 ptáky, zatímco partnerka slyší jen hučení lesa. Není to ale kvalitou sluchu. Když ji upozorním, co všechno slyším, je schopná to slyšet taky, jen by si to beze mě vůbec neuvědomila.

Pamatuji si hlášky z filmů a seriálů. Stačí mi je vidět jednou a do hlavy se mi nahrají všechny dialogy. Nechápu, že partnerka není schopná poznat hlášku z filmu, který jsme už viděly třikrát. Já už bych ho mohla odvyprávět celý.“

Modality v praktickém životě

Představili jsme si 3 vyhraněné typy podle preferované modality. Jak už jsem uvedla, v praxi se setkáváme s různým poměrem všech modalit u jednoho člověka. Někteří z vás se velmi poznali v jednom typu a dva další vám byly vzdálené. Jiní se zhlédli ve dvou typech a jen ten třetí jim připadal „jakýsi divný“. A na někoho sedělo něco od každého, ale žádný z nich úplně přesně. Každý jsme zkrátka originál.

Jakkoli jste vyhranění, můžete se samozřejmě cvičit v používání ostatních modalit a je to dokonce velmi žádoucí. I u dětí je dobré znát jejich preferovanou modalitu a přizpůsobit tomu metody učení, ale zároveň zařadit i záměrné učení se dalším modalitám, které jsou potlačené. Stejně jako se říká „Kolik řečí znáš, tolikrát jsi člověkem.“, mohli bychom říct: „Kolik modalit umíš vnímat, tolikrát jsi člověkem.“

Kinestetik má tendenci topit se ve svých pocitech a neumí získat nadhled (nadHLED = vizuální slovo). Není schopen vystoupit na chvíli ze své pozice a podívat se sám na sebe z jiné pozice. Teprve když se naučí fungovat ve vizuálním systému, může vidět sám sebe a leccos si uvědomit, může se sám sobě zasmát a vyhrabat se z tíživých pocitů, může si představit svou budoucnost a nastavit si cíl či získat motivaci svou představu naplnit.

Vizuál je zase naopak od svých pocitů většinu času odpojen a vidí se jenom z nadhledu. Pocity jsou ale důležitá součást života a jedině když se s nimi naučí spojit, může se umět dobře rozhodovat a vědět, co potřebuje. Do té doby o tom bude pouze uvažovat hlavou, dívat se na všechno z různých úhlů pohledu a řešit nevyřešitelná dilemata, protože z každého úhlu pohledu se jeví jako nejlepší jiné řešení. Vizuál si snadno vytvoří jasnou představu toho, co by chtěl dosáhnout. Ale aby věděl, jak tam dojít, potřebuje se naučit trochu kinestetické schopnosti cítit.

Auditivní typ je velmi specifický a pokud by byl silně vyhraněný a neměl přístup k dalším modalitám, měl by těžký život. Všechno se prostě slovy popsat nedá, něco musíte pochopit z obrázku, z videa, něco napodobit, něco vyzkoušet, něco nacítit… Jak se třeba chcete učit jakoukoli pohybovou aktivitu s využitím pouze auditivního kanálu? Jak vám mám popsat techniku lyžování, aniž bych vám ukázala vzor na videu nebo v reálu?

Je tedy chytré stavět na silných stránkách své preference (třeba si vybrat sport nebo profesi, kde je vaše preferovaná modalita výhodou), a zároveň se cíleně cvičit v ostatních modalitách. Částečně nás cvičí život sám, ale když zapojíte vědomé úsilí, můžete se dostat dále a být úspěšnější a hlavně spokojenější.

Modality a řeč

Než přejdeme ke strategiím, zdůrazním ještě jednu věc, která se zde celou dobu objevuje, ale nebyla zatím explicitně zmíněna: každá z preferovaných modalit zahrnuje svůj vlastní slovník. Stejné sdělení lze často říci 3 různými způsoby: vizuálně , auditivně a kinesteticky. Podívejte se výše v textu na nadpisy u charakteristik jednotlivých typů. Máme zde:

• Osahejte si kinestetikovu realitu
• Nahlédněte do světa vizuála
• Zaposlouchejte se do frekvence auditivní mysli

Sdělení nadpisu je pokaždé stejné: beru vás na návštěvu do života člověka s preferovanou modalitou. Ale podle toho, zda jdeme do světa kinestetika, vizuála nebo auditivního, používám jiná slova. „Osahat si“ je kinestetický výraz. Vizuál by to takto nikdy neřekl a auditivní také ne. Vizuál by řekl „nahlédněte“ nebo „podívejte se“. Kinestetik by mohl dále říct „ponořte se“ nebo „obujte se do bot“. A auditivní člověk řekne „nalaďte se“ nebo „zaposlouchejte se“. Všichni vás vyzývají do vcítění se do jejich reality, ale každý to řekne jinak.

A také k vám různé nadpisy různě promlouvají. Někomu z vás přijde „osahejte si“ divné a někdo jiný se nad tím nepozastavil. Většině z vás asi přijde zvláštní auditivní vyjádření „zaposlouchejte se do frekvence“, protože auditivních lidí je nejméně. Takže nejen že se jinak učíme a jinak fungujeme v životě podle preferované modality, ale také mluvíme jiným jazykem.

Modality a učení

Chcete-li tedy někoho něco efektivně naučit (či s ním prostě komunikovat, předat mu nějakou informaci), potřebujete:

1. Znát svou preferovanou modalitu
2. Znát jeho preferovanou modalitu
3. Umět se přepnout ze své preferované modality do jiné a používat řeč a metody učení podle preferované modality svého žáka (dítěte, podřízeného, kolegy, svěřence…)

První bod jste možná už splnili, když jste se zamysleli, který typ je vám nejblíže. Mnozí čtenáři už odpověď mají. Kdo nemá, pozorujte se v praktickém dennodenním životě a uvědomujte si, co a jak děláte a jak o věcech přemýšlíte. Časem budete schopní rozpoznat své tendence přikládat váhu obrazům, pocitům a fyzickým zkušenostem, nebo zvukům.

Toto osobní hledání a pozorování vám významně pomůže v rozpoznávání modalit u druhých. Budete u nich totiž pozorovat podobné tendence jako u sebe. Dále se můžete trénovat tak, že budete pozorně naslouchat a soustředit se na modality tam, kde nepotřebujete dávat tolik pozor na obsah. Ideální jsou na to nezáživné prezentace nebo školení, u kterých se začnete nudit. Určování preferované modality řečníka podle toho, jaká slova volí, je dobrá alternativní zábava. Takto jsem se to kdysi naučila já, na celofiremních meetincích 🙂

Svou flexibilitu v zapojování různých modalit můžete cvičit například tak, že si přepíšete části svých přednášek nebo prezentací do jiné modality, než je vaše preferovaná. Nebo uděláte totéž s nějakým jednoduchým sdělením, které chcete říct manželovi, dítěti, kolegovi… Může jít o blbosti, jde o trénink. Zamyslete se, jak byste to mohli říct jinak a použít slova vztahující se ke zvukům, melodiím a frekvencím. Jak s použitím slov, která se vztahují k obrazům, představám a filmům. A jak se slovy, které se váží k pocitům a fyzickým zkušenostem. Vzpomeňte si, kdy jste naposledy někoho něco učili. Jakou modalitu jste preferovali? A jak by to šlo učit jinak, abyste oslovili ostatní modality?

Strategie modalit a učení

Konečně se dostáváme ke zlatému hřebu tohoto článku. Dosud jsme si řekli, že máme každý některou ze 3 modalit preferovanou, ale také jsme zmínili, že používáme všechny. Strategie modalit je způsob, jak člověk organizuje různé modality, aby vytvořil:

• Přesvědčení
• Vzorce chování
• Myšlenkové schéma

Podle toho, jestli si nejprve něco představíte (vizuální modalita), a pak to jdete dělat (kinestetická modalita), nebo to jdete dělat rovnou, dojdete k jinému výsledku.

Strategie pravopisu

Nejznámější je příklad strategie, jak správně psát bez chyb. Řada lidí slovo slyší, zopakuje si jej v duchu pro sebe a hned jej píše. Jejich strategie (postup) zapojení modalit je tedy: auditivní vnější (slyší slovo) – auditivní vnitřní (řekne si slovo v duchu) – kinestetický (píše slovo). Takto ovšem nasekají spoustu chyb, protože z poslechu neurčíte, kde je měkké a kde tvrdé Y, kde je S a kde Z… apod. Ještě horší je to u řečí, kde se slova úplně jinak čtou, než se píší, jako je angličtina nebo francouzština. Užitečná strategie je slovo slyšet, pak si jej představit a pak teprve jej napsat. Tedy přeloženo do strategie modalit je to: auditivní vnější (slyším slovo) – vizuální (představuji si jej napsané) – kinestetický (píši to slovo). Jak vidíte, potřebujeme zde všechny 3 modality, takže se opravdu vyplatí trénovat své nepreferované.

Strategie učení ve sportu

Jako další příklad uvedu učení se sportům, konkrétně vezmu lyžování, protože to mám z vlastní zkušenosti. Učila jsem svou partnerku jak na sjezdkách, tak bruslit na běžkách. To první sama dobře umím, to druhé moc ne, ale pořád jsem byla oproti ní napřed. Obojí bylo zpočátku frustrující, než jsem pochopila její strategii a než se ona naučila jinou strategii.

Jak už jsem napsala, moje žena je auditivní, takže po mně chtěla vysvětlit techniku slovně. To byl první kámen úrazu. Neuměla jsem vysvětlit něco, co dělám od dětství a prostě to umím (sjezdové lyžování). A tím méně něco, co nějak zkouším a ani nevím, jestli to dělám dobře (běžky). Moje strategie učení je koukat na ostatní, nasát z nich pocit z pohybu a zkoušet tento pocit hledat ve svém těle. Strategie ne ideální, ale jakž takž funkční. Nejprve jsem tedy musela dohnat tento deficit a uvědomit si, co vlastně na těch lyžích dělám a dát to do slov.

Na základě mého slovního vysvětlení se pak Pája rozjela z kopce, aby to zkusila, ale jelo to rychle, dostala strach a nebyla schopná instrukce uvést do praxe. Podobně to bylo na běžkách, kde se na základě vysvětlení snažila vytvořit si představu, jak to dělat. Jenže moje instrukce nebyly dost detailní a Pája končila ve frustraci, neboť si nebyla schopná vytvořit představu, kterou by pak mohla realizovat. V obou případech tak končila v nepříjemných emocích. Vlastně jsme tam končily obě. A nepříjemné emoce blokují vizuální modalitu a většinou ukončují akci nezdarem.

První zlepšení se dostavilo potom, co jsem doladila své slovní vysvětlování do podrobnějších detailů, a především když jsem přestala ukazovat na lidi kolem a říkat: „Podívej, tenhle jede dobře, takto to dělej.“ Za tuhle větu jsem sklízela hysterák. V emocích ponořená Pája nebyla schopná zpracovávat vizuální vjemy.

Nicméně auditivní strategie není optimální pro učení se lyžování. Je ještě horší než moje kinesteticko-kinestetická. Pája jednak vynechávala vnější vizuální vjemy a jednak si nebyla dost vědomá pohybů vlastního těla a nebyla ochotná dělat to chvíli blbě a postupně v těle hledat ten správný pohyb. Velmi pomohlo, když začala chodit na fyzioterapii a dělat cvičení, kde se musela hodně soustředit na detailní pohyby těla. A kontrolovat se v zrcadle. Tím jednak probudila svou spící kinestetickou modalitu, a navíc ji ještě propojila s tou vizuální.

Jednoho dne na běžkách, když už jsem dávno vzdala pokusy jí jakkoli v učení pomáhat, mi začala sdělovat, co odkoukala od ostatních běžkařů-bruslařů a začala mi radit, co mám dělat. Její nová strategie byla takováto: dívat se na dobré příklady kolem (vnější vizuální) ==> popsat slovy, co dělají (vnitřní auditivní) ==> vytvořit si představu stejného pohybu ve svém těle a zkusit to dělat (vnější kinestetický). Tato strategie byla mnohem účinnější než ta moje, a tak se role učitele a žáka prohodily.

Já jsem se sice také dívala na ostatní, jak to dělají, ale místo abych si verbalizovala, co vlastně dělají, vnímala jsem jen pocit z jejich pohybu. Pája tak tedy nakonec vytěžila svou preferovanou auditivní modalitu, ale musela ji zapojit na správné místo ve strategii a propojit s vizuální a kinestetickou modalitou. A tak jsme pokusem a omylem přišly na optimální strategii, jak se něco naučit pozorováním druhých a já jsem si uvědomila, že není pozorování jako pozorování.

Největší přidanou hodnotou na tom celém není ta finální strategie, která jistě ledaskomu přijde samozřejmá. Hodnotný je ten proces uvědomování si vlastní strategie a její přehodnocování. To, že zjistíte, jak to vlastně děláte, a můžete to tedy změnit, když to nefunguje – to je to cenné.

Je relativně časté, že se skokově zlepšíte v konkrétní činnosti, když chvíli děláte činnost úplně jinou. Právě proto, že se v té odlišné činnosti naučíte zapojovat jiné modality a v jiné sekvenci. Dá se to dělat pokusem omylem, jako v našem případě učení lyžování, ale samozřejmě to lze dělat i vědomě a záměrně. Zkoumat svou vlastní strategii, srovnat ji s optimální strategií, a cíleně se cvičit v zapojování potřebných modalit. Ráda poradím, jak přesně na to, ale to už přesahuje rámec článku. V případě zájmu mi napište.

Strategie vedení koučinků a terapií

Abychom to měli kompletní, vezmeme si ještě jeden pracovní kontext a já masochisticky použiju vlastní příklad. Koučování a terapiím se věnuji už cca 10 let a za tu dobu prošla vývojem i moje strategie. Pokud náhodou děláte něco podobného, můžete svou strategii porovnat s mou a třeba máte i lepší, tak mi pak napište 🙂

Každopádně moje strategie koučování na začátku kariéry byla následující: Začala jsem naslouchat klientovi (vnější auditivní) a zapisovala jsem si klíčová slova a myšlenky (vnější kinestetický). Následně mi začaly v hlavě šrotovat techniky a principy naučené na kurzech a začala jsem přemýšlet, co v podstatě klient řeší a jakou techniku nejlépe použít. A tak jsem se chvílemi přesouvala od naslouchání klientovi do vnitřního dialogu (z vnějšího auditivního do vnitřního auditivního). Na pozorování klienta nezbývala mentální kapacita. Moje nejslabší modalita (vizuální) zůstala potlačená.

Chtěla jsem to samozřejmě zvládnout co nejlépe a tak jsem se nejednou dostala do emocí (zmatenost, panika, strach, nejistota…), když jsem si nebyla jistá technikou nebo klient povídal příliš zmateně. Tedy nastoupila vnitřní kinestetická modalita. Občas jsem dokonce už jen běhala mezi vnitřním dialogem a emocemi a říkala si „Dop*dele, co s ním budu dělat?!“ Jak jsme si už řekli, silné emoce blokují vizuální a auditivní modalitu, tedy v tu chvíli už jsem klienta nebyla schopná pořádně vidět ani slyšet. Obvykle pak nastal zlom, kdy jsem se smířila s tím, že jsem mizerná koučka, silné emoce pominuly, já se rozhodla pro tu první techniku, co mě napadla před půl hodinou, začala zase vnímat klienta všemi smysly a zdárně dokončila sezení. Koučinky tak měly účinek, ale byly zbytečně dlouhé.

Upletla jsem si na sebe tedy bič v podobě tzv. „speed koučinků“. Dala jsem si úkol odkoučovat klienta do půl hodiny. V tu chvíli už nebyl čas na vnitřní dialog ani na psaní poznámek. Chvíli jsem naslouchala klientovi (vnější auditivní) a pozorovala jeho nonverbální projev (vnější vizuální). Když přišel nápad, jakou techniku použít, hned jsem po něm skočila a šla do intervence. Nejsem schopná teď říct, v jaké podobě ten nápad vždycky přijde, zda je to pocit, slovo, nebo vizualizace. Prostě to najednou vím. Myslím, že je to intuitivní vjem, který je mimosmyslový a tudíž nezapadá ani do jedné modality.

Následně tedy jdeme do intervence a já střídám vnější vizuální modalitu, tj. pozorování klienta, vnější auditivní modalitu, tj. naslouchání, a vnější kinestetickou modalitu v podobě vědomí vlastního těla a zda mé držení těla podporuje koučovací či terapeutický proces nebo ne. Vnitřní dialog se smrskl na minimum a moje pocity jdou do značné míry stranou. Modality, ve kterých jsem dřív trávila polovinu času sezení jsem téměř úplně vyřadila.

Speed koučinky fungovaly dobře, zvlášť s mladými lidmi a z počátku spolupráce. Časem jsem sezení zase natáhla na 60-90 minut, ale strategie zůstává prakticky stejná.

Opět i tady není tak zásadní ta finální správná strategie, jako spíš ten proces jejího hledání. Někdy je snadné strategii změnit, když si ji uvědomíte. Prostě si jen řekněte „aha, než napíšu slovo, musím si ho představit v mysli“. A začnete to dělat. Jindy to tak snadné není. Představte si, jak asi fungovalo, když jsem si řekla, že při koučinku nesmím jít do emocí. Moje emoce řídila sada omezujících přesvědčení o tom, co musím umět a jak bych měla správně koučovat. Musela jsem se zbavit těchto podvědomých přesvědčení, abych byla schopná místo vnitřního dialogu a pocitů zařadit vizuální vjemy a vědomí vlastního těla. A na to už je potřeba použít sofistikované techniky a odbloky.

Jak použít znalosti o strategiích modalit v praxi

Vyzkoušejte tento postup:

1. Stanovte si nějakou oblast, kde se chcete zlepšit, například prezentování před publikem, vedení porad, komunikace s dětmi, ve sportu… V jakékoli vaší činnosti.
2. Vžijte se do situace, kdy jste se naposledy dané činnosti věnovali. Představte si, že se to děje právě teď.
3. Uvědomte si, co a v jaké sekvenci děláte. Například slyšíte děti, jak se hádají (vnější auditivní), na to se vám prožene hlavou nějaká myšlenka, něco si řeknete pro sebe (vnitřní auditivní), pak vás třeba přepadne emoce (vnitřní kinestetický), a pak je jdete seřvat. Rozeberte svoji strategii co nejpodrobněji.
4. Zamyslete se, jaká strategie by byla optimální. Například po zaslechnutí hádky dětí si představit něco, k čemu lze obrátit jejich pozornost (tj. vnitřní vizuální), naladit si v sobě silnou pozitivní emoci (vnitřní kinestetický), a jít je nadchnout pro novou činnost, čímž zapomenou na konflikt (pouze příklad, můžete mít úplně jinou optimální strategii).
5. Porovnejte svoji strategii s tou optimální. Kde uhýbáte od optima a proč? V našem příkladu se strategie rozchází hned na začátku, kdy místo vnitřního dialogu je potřeba si vytvořit představu.
6. Představte si, jak probíhá vaše situace s novou strategií. Projeďte si to v hlavě několikrát (5 – 10x), abyste si to zapsali.
7. Představte si podobnou situaci a stejnou činnost v budoucnosti a aplikujte novou strategii. Opět to alespoň 3x zopakujte.
8. Až tato situace reálně nastane, buď budete schopni vzpomenout si na novou strategii, nebo ji aplikujete rovnou a podvědomě.
9. Pokud vám to nefunguje, pak vaši optimální strategii něco blokuje na podvědomí a potřebujete odblok. V takovém případě to buď hodíte celé za hlavu, nebo se objednáte, za 60-90 minut vás bloku zbavím a vaše nová strategie bude fungovat.