Jak (a proč) se správně vztekat?

Pojďme se podívat, v jakém společenském kontextu jsme vyrostli a jaké jsme tedy měli podmínky pro to, naučit se zdravě vztekat. Většina české společnosti byla ještě před 20-30 lety v tzv. modré fázi rozvoje podle Spirálové dynamiky. Vlastně máme jako společnost těžiště v této fázi už hodně dlouho a jinou fázi nikdo z nás nepamatuje. Tato fáze rozvoje následuje bezprostředně po fázi červené a vyznačuje se důrazem na pravidla, disciplínu a poslušnost. Jevy i lidé jsou posuzováni jako dobří nebo špatní. Již zde existuje svědomí a s ním se rozvíjí i pocit viny – se všemi pozitivními  i negativními důsledky. Modrá společnost žije podle pravidel a tato pravidla chrání slabší před zlovůlí silnějších. Na druhé straně ale modrá společnost polarizuje a neumí rozlišovat nuance. Věci, události i lidé jsou buď dobří nebo špatní, nic mezi tím. Modrá také upřednostňuje kolektiv před individuálními potřebami. Takže pohodlí všech okolo vás je v takové společnosti důležitější, než vaše vlastní potřeby.

Jak taková společnost asi akceptuje projevy vzteku? Samozřejmě negativně. Vztekající se děcko je špatné, nevychované, rodiče jsou v tu ránu špatní a neumí si dítě vychovat. A stydí se (pocit viny), což dítě velmi silně vnímá. Projevovat vztek je jednoduše v takové společnosti zakázáno, a to i u dětí. Nelze se tedy divit, že nízká sebedůvěra je u nás rozšířená jako mor. I v mé práci s klienty se ukazuje, jak je schopnost postavit se sám za sebe vzácná. Jak všichni trpíme jejím nedostatkem. V různé míře samozřejmě, ale až na výjimky nejsme moc průbojní. Těch důvodů je jistě více, nicméně rozvojová fáze společnosti, ve které jsme všichni vyrostli, hraje velkou roli.

Dnes se naše společnost pomalu (ale velmi pomalu) vyvíjí do následující fáze rozvoje, která se ve Spirálové dynamice označuje oranžovou barvou. Individualita se méně potlačuje ve „prospěch“ kolektivu. Pozorujeme tak i dopady do výchovy dětí, i když zatím poměrně vzácné. Náš školský systém například stále setrvává v modré fázi rozvoje: seď, mlč, poslouchej, memoruj, nepřemýšlej, dělej všechno stejně jako ostatní… Změna je obtížná, protože děti vychovávají a učí ti, kteří byli „odkojeni“ modrým systémem. A většina z nich se nerozvinula dále. Přirozeně se totiž rozvineme jen do takové fáze, ve které se nachází naše společnost. Dál už se musíme aktivně snažit a to většina lidí nedělá, protože to je nepohodlné a nepříjemné. K rozvoji nás většinou postrčí až nějaké průšvihy a nesnáze.

Proto potlačování projevů vzteku pokračuje. Máme to zakódováno: vztekat se je projev slabosti, neschopnosti se ovládat, dětinskosti, apod. A tak se raději za sebe nepostavíme, necháme si s*át na hlavu, jen abychom nebyli „ti špatní“.

To, že pro to máme vědecky vysvětlenou omluvenku, nás ovšem neomlouvá.

Důsledky potlačování vzteku – celospolečenská rovina

Důsledky jsou tragičtější, než by se na první pohled zdálo. Každá taková situace, kdy potlačíme vztek, je ponižující. Dovolujeme druhým aby si do nás kopli. Necháme se shodit. Tím se vztek jen živí a my si potřebujeme někde ulevit. Potřebujeme vyrovnat svou nerovnováhu a najdeme si někoho jiného, koho můžeme ponížit. Někoho slabšího než jsme my.

Někteří z nás ponižují explicitně a je to na první pohled zřejmé. Ale jsou i velmi skryté projevy ponižování, kdy se to tváří jako pomoc, jako dobrá vůle, jako snaha vyjít vstříc a podpořit. Kdykoli vám někdo pomáhá nebo radí, je za tím předpoklad, že jeho pomoc potřebujete. Tudíž se tím staví nad vás. Honí si své ego na tom, že našel něco, kde vám může být užitečný, kde je lepší než vy. Tedy kdykoli se jedná o nevyžádanou pomoc či nevyžádanou radu. Pochopitelně ne všichni umíme všechno a je normální a zdravé si občas říct o pomoc nebo někomu tuto vyžádanou pomoc poskytnout. Mluvím tady o situaci, kdy jste o žádnou radu či asistenci nežádali a někdo vám proaktivně nutí svá moudra a služby. V tu chvíli vás ponižuje. A vy se nevymezíte, protože ten člověk je přece tak hodný, necháte se ponížit a zase to pošlete někam dál – ponížíte (explicitně nebo latentně) někoho jiného.

A tak jedeme každý den pořád dokola: necháváme se ponižovat a ponižujeme na oplátku. Nevědomě samozřejmě. Jestli jste si toho u sebe nevšimli, tak se zkuste podívat znovu a lépe 🙂 Je to takový neustálý boj o to, kdo je silnější, kdo koho poníží a tím obere o kus energie. A boj o moc a pravidlo „silnější bere“ – to jsou charakteristiky červené fáze rozvoje. Té fáze, kterou jsme zdravě neprošli v dětství. Neintegrovali jsme ji. Lžeme si sami sobě, že vztek se nás netýká, že takoví nejsme. Popíráme kus sebe.

Možná proto je pro nás tak nesnesitelné vidět „červené“ společnosti. Možná proto máme my, lidé ze Západu, potřebu pořádat humanitární aktivity v Africe a zasahovat do záležitostí jiných států v „rozvojovém“ světě. Čímž zase poskytujeme nevyžádanou pomoc a zase se vyvyšujeme nad někoho, koho tím pádem ponižujeme, čímž zase vytváříme podhoubí pro boj. „Hra“ o moc nad druhými, kterou si hrajeme na mezilidské úrovni, se hraje na mezinárodní úrovni.

Příčina všech problémů, které z toho vyplývají (a nechám vás si je domyslet), je potlačený, neintegrovaný VZTEK!

Potlačení versus zpracování vzteku

Pokaždé, když se krásně ovládnete a jste slušní a hodní spoluobčané, v podstatě přiživíte válku – na mikro i makro úrovni, protože makro-úroveň je složená z prvků mikro-úrovně.

Je to možná paradoxní, ale paradoxy většinou ukrývají moudrost.

Je zásadní rozdíl v tom, jestli dokážete svůj vztek zpracovat, nebo jej potlačujete. Navenek to může vypadat podobně: jednáte v klidu, nenecháte se rozhodit. Ale to, co se děje uvnitř vás, je radikálně jiné. V prvním případě (zpracování vzteku) situací projdete a v příští minutě už o ní nepřemýšlíte a řešíte něco jiného. Nevznikají žádné negativní emoce, žádné dluhy. V tom druhém případě (potlačení), myslíte na situaci ještě dlouho, hryže vás to, že vás někdo zneužil, že někomu něco dlužíte, že někdo dluží vám, toužíte po pomstě, po odplatě… Máte celý koktejl negativních emocí: výčitky, ponížení, pocit dluhu, provinilost, zlost, vztek… Škodíte tím nejenom celému světu, ale především sobě samým!

Náš nezpracovaný a neprojevený vztek z červené fáze rozvoje nás pak také brzdí v dalším vývoji vpřed. Blokuje naši cestu k většímu štěstí a spokojenosti, k naplnění, k osvícení. Spirálová dynamika popisuje celkem 9 fází rozvoje: béžovou – fialovou – červenou – modrou – oranžovou – zelenou – žlutou – tyrkysovou – korálovou. Většina populace má těžiště v modré úrovni, tudíž není ani v polovině cesty rozvoje. Přičemž Spirálová dynamika není uzavřený systém, naopak se počítá s tím, že korálovou vrstvou to nekončí, jen další fáze zatím nedokážeme dohlédnout. A my potlačujeme vztek, „hýčkáme“ si nezpracovaný materiál z červené úrovně a stojíme na místě.

Jak vztek projevit a zpracovat?

Existuje způsob, jak tuto neblahou spirálu vzteku a boje zastavit a přestat brzdit vývoj. Musíme to udělat každý na své individuální úrovni. Ten klíč je naučit se projevovat svůj vztek. Zní to jednoduše, ale zase tak jednoduché to není. A sice proto, že mnoho lidí se odnaučilo vztek vůbec vnímat. Vztek v určité situaci sice nastoupí, ale člověk si ho ani nevšimne a je jakože „v pohodě“. Neuvědomí si, že je vzteklý, a tudíž to ani nemůže projevit. První krokem je tedy dovolit si vnímat u sebe vztek. Připustit si, že ještě holt nejsme osvícení, a tak občas cítíme vztek a je to normální.

Znám celou řadu lidí, kteří si drží image téměř osvícených jedinců na vysoké úrovni rozvoje. Oni jsou přece za všech okolností klidní a nic je nerozhodí. Snaží se nedat navenek nic znát a často mají vypracované strategie pasivní agresivity, jíž zakrývají svou zlost a ponižují své okolí. Umí útočit a přitom se tvářit jako největší lidumilové, kteří pomáhají, radí, myslí to s vámi dobře. Nenechte se těmito lidmi oklamat. Pasivní agresivita je také agresivita. A jestli se cítíte na tak vysoké úrovni, že vás už se vztek netýká, tak sleťte z obláčku zase zpátky na zem.

Když už se naučíme vztek vnímat, je potřeba jej projevit. Ideálně hned, ale lepší pozdě, než nikdy. Často můžete vztek projevit přímo. Prostě vyjádříte nesouhlas, pošlete někoho do háje nebo do ještě temnějších míst, zvýšíte hlas, zanadáváte si, klidně sprostě. Je mnoho kontextů, kde si to dovolit můžete bez vážných následků. Jde jen o to opustit svůj image „hodného kluka“ nebo „hodné holky“ (image tak oslavovaný „modrou“ kulturou).

Tam, kde si nemůžete dovolit projevit vztek, jej můžete projevit alespoň v duchu (třeba si představit, jak právě dáváte šéfovi pořádnou ránu mezi oči, nebo v duchu zanadávat a zařvat). Vztek pak můžete naplno vyventilovat později, např. bušením do boxovacího pytle, sekáním dřeva, trháním papíru, nebo mlácením klackem do stromu. Ideální je k tomu hlasitý zvukový doprovod: zařvat si, zanadávat, říct nahlas všechno, co byste bývali rádi řekli. U zuřivých projevů vzteku dávejte pozor na své zdraví i zdraví lidí okolo!

V některých kontextech může být užitečné vztek pojmenovat nahlas. Říct například: „Tohle mě neskutečně se*e, cos právě řekl. Nejradši bych tě za to zfackovala.“ Nemusíte tedy nutně přistoupit k činu, ale pouze pojmenovat, co cítíte a co byste nejraději udělali. Informujete tím druhou stranu o tom, co svým chováním vyvolává a vám se uleví.

Lze vzteku předcházet?

Vztek je reakcí na to, že vás někdo ponížil. Pokud by se vám tedy podařilo se za sebe vždy a všude postavit a nenechat se ponížit, nebudete ani pociťovat vztek. Nebudete jej muset maskovat a dělat, že není. On prostě nebude a vy budete opravdu a autenticky klidní a vyrovnaní.

Řešením, jak množství vzteku ve svém životě snižovat tedy je naučit se postarat se zavčas o své potřeby. Ano, jedná se o všeobecně odsuzované „sobectví“. Dostáváme se k dalšímu paradoxu a sice k tomu, že sobeckým chováním v podstatě působíte mír na zemi. Zaleží samozřejmě na míře a typu sobectví, určitě bychom našli protipříklady. Ale: Zdravým sobectvím kdy obrazně nasadíte kyslíkovou masku nejprve sobě a teprve potom budete pomáhat druhým, vytváříte mír a působíte proti válce. Tím, že se o sebe správně postaráte, se neponížíte a nevytvoříte podhoubí pro vztek, boj, další ponížení, další vztek a další boj. Přetrhnete řetězec.

Pokud vám vaše troška do mlýna přijde málo, pak vězte, že nic víc udělat nemůžete. Nic víc nemáte pod svou vlastní kontrolou než to, jaké emoce vypouštíte do okolí, jaké chování vyvoláváte u druhých a jaký příklad dáváte.

A jak se naučit postarat se o sebe a neponižovat se? Jak už jsme řekli v první části textu, jedná se o traumátka z dětství, z období 1-3 let věku. Tam došlo k potlačení našich potřeb ve prospěch kolektivních pravidel. Nejkratší cesta je tedy přes vhodný typ terapie, která umožní tato traumátka (nemusí jít o nic objektivně děsivého, v dětství nás traumatizují i běžné situace) zpracovat a přepsat vzorce myšlení. Vhodná je například vzpomínková terapie nebo časové osy z NLP, které obě nabízím i já. Objednejte se nebo si přečtěte více o typech terapie a výběru vhodného terapeuta.

Pokud chcete jít cestou „udělej si sám“, začněte si všímat situací, které ve vás spouští vztek. Nepotlačujte jej, pojmenujte jej a naslouchejte, co vám přišel říct: Jakou vaši potřebu přehlížíte? Jak se necháváte ponižovat a co proti tomu můžete udělat? Doporučuji udělat si čas systematicky alespoň 1x za měsíc a nechat se vést např. sebekoučovacím workbookem Jak zkrotit emoce, který vám pomůže zvládnout nejen vztek, ale všechny těžké emoce.