Nejčastější mýty o terapii (nejen NLP)

O terapii koluje více mýtů, než pravdivých informací. V tomto článku si vysvětlíme a uvedeme na pravou míru 7 nepravd (či polopravd), které se týkají v podstatě jakéhokoli typu „povídací“ terapie, ať už jde o NLP terapii, kineziologii, nebo některou z forem psychoterapie. Leckteré mýty se týkají i koučinku, který se sice od terapie značně liší, ale společné prvky má. Rozhodně zde nejde o vyčerpávající seznam, takže se můžete v budoucnu těšit na pokračování…

Mýtus první: Terapie je akorát tak na vypovídání.

Realita: Terapie obvykle zahrnuje mimo povídání také tzv. „intervenční techniku“.

To znamená, že po dostatečném rozebrání vašeho problému (tj. povídání) terapeut použije nějakou terapeutickou metodu, aby vám z vašeho problému pomohl. Vaše problémy pramení většinou z omezujících vzorců myšlení, které jste se naučili v dětství a od té doby je podvědomě upevňujete. Jsou tedy hluboko a vykořenit je není snadné. Bez terapeutických metod se většinou neobejdete, pokud se chcete doopravdy změnit a přestat řešit podobné problémy stále dokola.

Pokud tedy odcházíte z terapie a necítíte žádnou změnu ve vnímání sami sebe a/nebo své situace, může být chyba v zásadě ve 3 věcech:

1. Buď jste si špatně zvolili terapeuta a tento nebyl schopen vám nijak pomoci. Opravdu jste si s ním jen pokecali. Možná použil neadekvátní metodu vzhledem k vašemu problému, nebo použil metodu špatně a ona nezafungovala.
2. Nebo ke změně došlo, jen vy ji zatím nejste schopni vidět. Může se stát, že si na sobě změny všimnete až po určitém čase. Ve skutečnosti se toto děje poměrně často a to především tehdy, když nemáte s terapií zkušenosti a je to vaše vůbec první sezení. Vytrvejte, přijďte na další 2, 3 sezení a teprve potom přemýšlejte, zda začínáte cítit alespoň malou změnu ve svém vnímání a chápání vlastní životní situace.
3. A nebo jste změnu nedovolili. Nestačí totiž chtít změnu, musíte být také ochotni se na té změně podílet. Někteří klienti si myslí, že se pohodlně usadí do křesla, hodinku dvě si posedí, vypijí kafíčko a ono se to všechno samo nějak změní. A pak jsou zklamaní, že se nezmění vůbec nic. Během terapie je potřeba se svým terapeutem aktivně spolupracovat, chtít hledat odpovědi na otázky, zkontaktovat se i s nepříjemnými emocemi, vyzkoušet něco nového, něco, do čeho se člověku třeba dvakrát nechce… Budete-li se vyhýbat odpovědím, mlít si svou a ze všeho si dělat legraci, terapeut se může třeba postavit na hlavu, ale nepomůže vám.

Pokud na konci terapie necítíte změnu, určitě o tom zkuste komunikovat se svým terapeutem/terapeutkou. Může vám pomoci zvědomit přínos uplynulého sezení, případně s vámi komunikovat to, jakým způsobem si sami změnu blokujete. V každém případě je to pro terapeuta i pro vás důležitá zpětná vazba, kterou si nenechávejte pro sebe.

Mýtus druhý: Terapii může dělat každý, je to jednoduché.

Realita: Terapeut musí mít spoustu dovedností, které nejsou na první pohled vidět.

Kromě toho, že potřebuje ovládat terapeutické techniky a metody, musí také umět mnoho dalších věcí:

• pracovat s vlastní pozorností a umět být 100% přítomný,
• aktivně naslouchat,
• zkrotit své ego,
• udržet 100% neposuzující postoj a umět dát stranou své názory,
• správně si nastavit a udržet vlastní hranice,
• ochránit se před negativními energiemi,
• umět se čistit od negativních energií,
• reagovat na nové a nepředvídatelné situace,
• uzavřít všechny emoční bolesti, které s klientem otevře,
• zpracovávat si vlastní bolesti a témata,
• neustále reflektovat a přehodnocovat svoji práci,
• udržovat sám sebe v takové psychické kondici, aby měl kapacitu řešit cizí trápení…

Terapie ve skutečnosti vyžaduje vysokou míru vlastního osobnostního rozvoje. Terapeut se musí nejprve sám prohrabat notnou vrstvou svých problémů a traumat, aby mohl podobným procesem bezpečně a profesionálně provést vás. Měl by být hodně napřed, ne že včera začal.

Dále by se pak měl kontinuálně prohrabávat dalšími vrstvami svého podvědomí, aby si mohl být jistý, že na své klienty neprojektuje své vlastní záležitosti, že svou práci dělá opravdu dobře či alespoň čím dál lépe, apod. A také aby pokud možno zůstával napřed oproti svým klientům a ti k němu tedy mohli chodit dlouhodobě.

Dělat terapie je celoživotní závazek k práci na sobě, která mnohdy není vůbec příjemná. Tedy ne že to nemůže dělat každý. On by to každý hlavně dělat nechtěl.

Mýtus třetí: Terapeut mi řekne, co mám dělat. Poradí mi.

Realita: Terapeut by správně neměl vynášet žádné soudy ohledně vaší situace a neměl by vám dávat rady.

Jeho úkolem je dovést vás k tomu:

– abyste sami našli své vlastní odpovědi,

– abyste se sami dokázali rozhodnout,

– abyste porozuměli své situaci a dokázali ji sami vyhodnotit

– abyste našli řešení, měli vnitřní motivaci to řešení uvést do praxe a měli k tomu potřebné schopnosti.

Terapeut má jistě mnoho cenných zkušeností a má také mnoho znalostí. Viděl před vámi stovky lidí s podobným problémem a viděl, jak ten problém řešili a jak byli úspěšní. I přesto ale neví, co bude fungovat právě vám. Protože každý z té stovky lidí byl trochu jiný a vy jste zase trochu jiní než ti všichni ostatní.

Já jsem se svou současnou terapeutkou proseděla už desítky hodin a vyprávěla jsem jí kde co. Přesto o mně neví všechno, nechodí v mých botách. Je to moudrá žena, ale přesto nemá manuál na můj život. A je natolik moudrá, aby i tohle věděla, proto mi neradí.

Ani já svým klientům neradím. Ačkoli mnozí jsou z toho zklamaní, protože si pro radu přišli a nechtějí sami makat na tom, aby si našli vlastní řešení.

Radit je vlastně jednodušší pro obě strany: pro terapeuta i pro klienta. Ale „jednodušší“ není vždy „lepší“.

Terapeut vidí tzv. „za roh“, takže ví poměrně rychle, co klient potřebuje udělat pro vyřešení svého problému. To není až tak velké umění, to často vidíte i u kamarádky, která se vám přijde svěřit. Hned je vám jasné, co by měla udělat. A často nechápete, proč to prostě neudělá. Neudělá, protože to udělat nedokáže či podvědomě nechce.

Umění je dovést klienta k tomu, aby sám svou situaci pochopil, uvědomil si, co potřebuje, a především: dokázal to taky udělat. V tom spočívá skutečná terapeutická práce – aby si klient sám našel cestu a uměl po ní jít.

PS: Na všechna pravidla existují výjimky, a tak i nějaká „rada“ může být opodstatněná a může mít význam. Ale jen ve výjimečných případech, rozhodně by neměla padnout rada na každém sezení, to pak není terapie, ale poradenství či mentoring. A to je jiná disciplína.

Mýtus čtvrtý: Terapeut se na mě podívá a hned uvidí, co řeším, o čem tajně přemýšlím, nebo co potřebuju.

Realita: Terapeuti nejsou jasnovidci a neumí číst myšlenky.

Uvidí na vás na první pohled, zda jste nejistí, zda se vyhýbáte kontaktu, zda se stydíte, apod. To je vidět na projevech vašeho těla. Ale o čem přemýšlíte a co řešíte, to musíte terapeutovi podrobně sdělit – nejlépe slovy 🙂

Dobrý terapeut také umí trochu číst mezi řádky a tzv. „vidět za roh“. Musí mít přehled o tom, odkud kam se v terapii směřuje, co je problém a jak ho překonat. Čili po krátkém rozhovoru už o vás ví i to, co vy sami zatím nevíte. Nicméně opravdu dobrý terapeut tyto poznatky drží pouze jako hypotézy a je připraven je kdykoli upravit, pokud vyjdou najevo další skutečnosti. Opravdu dobrý terapeut vám své hypotézy NIKDY nebude nutit jako 100% pravdivé!

Nečekejte tedy, že váš terapeut ví něco, co vy ne. Nesnažte se vyčíst z jeho tváře, co byste měli dělat, nebo jestli to co říkáte, je „správně“. Všechno, co říkáte, je v pořádku, a sami si budete muset najít řešení. Vy jste tvůrci svého života a terapeut by měl kráčet krok za vámi, ne před vámi. Řekněte mu, co potřebujete řešit, víte to totiž jen vy.

Mýtus pátý: Terapeut mě polituje, bude na mě hodný.

Realita: Terapie nemusí být vždycky příjemná a terapeut nemusí být celou dobu ten „hodný strejda“ co jen kýve hlavou a tváří se chápavě.

Dokonce vám může i skákat do řeči, když máte tendenci odbíhat od kontextu, vyhýbat se odpovědi, nebo sklouzávat k tomu, že mluvíte o jiných lidech místo o sobě.

Terapeut bude na vaší straně, bude vás podporovat, na chvíli vás může i politovat, když to podpoří vaši důvěru a otevřenost v začátku terapie. Nakonec by vás ale ve vaší sebelítosti neměl nechat a už vůbec ne vás utvrzovat v pozici oběti (à la „za všechno můžou vaši rodiče“, „váš partner je narcis“, apod.). Ve chvíli, kdy vás terapeut začne litovat, ztratil schopnost vám jakkoli pomoci.

Správná terapie vždy vyvažuje 2 složky: podporu a konfrontaci (angl. support & challenge). Úkolem terapeuta je mimo jiné vás konfrontovat s realitou, a sice že problém jste si vytvořili vy sami a vy sami u sebe musíte začít hledat cestu ven. To, co povídáte o jiných lidech, o tom, co vám kdo provedl a jak máte smůlu, vypovídá jen a jen o vás samotných. A jenom to je pro terapii důležité.

Když si budu dejme tomu stěžovat na partnerku, není důležité, jaká partnerka je a co mi dělá. Důležité je, proč mi to vadí, jak já spoluvytvářím ten problém, jak podmiňuju její chování, jakou roli v tom vztahu hraju. A to budeme s terapeutkou řešit. Protože to mám jako klientka pod kontrolou. Jako jediné.

Ačkoli je moje terapeutka milá a podporující, mám chvíle, kdy ji doslova nenávidím. Protože poukazuje na něco, co nechci vidět, ale co je pravda. Protože obrací moji pozornost zpátky ke mně a nenechá mě dlouho někoho pomlouvat a stěžovat si na nespravedlnost světa. Slyší v tom moje omezující vzorce myšlení a nebojí se mě na ně upozornit.

Dobrý terapeut by měl být ochotný riskovat váš vzájemný vztah. Měl by být ochotný riskovat, že se na něj naštvete a už nepřijdete. Měl by vést terapii tak, aby vás posunula ve vašem rozvoji. Ne tak, abyste ho měli rádi a přišli znovu.

Když vás váš terapeut občas s***, tak máte dobrého terapeuta.

Správné vyvažování obou složek – podpory a konfrontace – je součástí umění terapie a taky tvoří jakýsi osobní podpis a styl terapeuta, protože „správný“ poměr je subjektivní záležitostí. V každém případě si vyberte terapeuta nebo terapeutku, co umí obsáhnout obě složky, a ne jen jednu.

Mýtus šestý: Terapie mi vyřeší všechny problémy a pak už budu do smrti v pohodě.

Realita: Terapie vám určitě všechny vaše problémy vyřeší, ale je potřeba počítat s tím, že jich máte tolik, že vám k jejich vyřešení jeden život stačit nebude.

Typicky jde člověk na terapii řešit určitou sadu problémů (třeba problém s nastavením hranic ve vztahu s partnerem, nervozitu a nejistotu v pracovní sféře, komunikaci s rodiči apod.). Obvykle dojde po pár měsících terapie k významnému posunu v řešené oblasti. V tu chvíli mají někteří lidé dojem, že jejich problém je vyřešen. Jsou spokojení a myslí si, že teď už budou navždy jen šťastní.

Jaké to překvapení, když se po vyřešení jedné sady problémů objeví nová sada! Nebo se po čase problémy jakoby vrátí a vy si říkáte „sakra, vždyť to už jsem řešil/a“.

Obojí je normální.

Jak se posouváte v životě a ve svém rozvoji, budete potkávat nové a nové výzvy a nové a nové sady problémů. Akorát místo problému, že nemůžete najít partnera nebo že vás partner mlátí, budete řešit, jak se ve vztahu cítíte a jak spolu můžete lépe trávit čas. Problémy se posunou do jemnějších sfér a nebudou tak závažné. O to ale mohou být náročnější k vyřešení, protože nebudou tak vidět a ani jejich příčiny nebudou tak zjevné.

Zároveň máme každý jakési ústřední životní téma, ke kterému se budeme celý život vracet. Bude to vždy z nové a nové úrovně, ale někdy se spirála může jevit jako kruh a může to být frustrující. Je potřeba si vždy připomenout, že se jedná o pohyb po spirále nahoru a co se jeví jako totéž, není totéž. Dobré je psát si deník. Když si pak přečtete své rok staré zápisky, vidíte ten posun ve svém myšlení i chování.

A nakonec není cílem vymýtit nepříjemné emoce a trávit život v jakési „nirváně“. Nepříjemné emoce jsou normální součástí života a mají je i ti, kdo jsou ve svém rozvoji daleko. Stejně jako se s rozvojem zjemňují problémy, zjemňují se i nepříjemné emoce. Postupem času budou vaše emoční reakce mírnější a budou se proměňovat, ale nečekejte od terapie, že vás definitivně zbaví veškerých nepříjemných pocitů. Tyto pocity jsou důležitým zdrojem informací a moudrý člověk se jich ani úplně zbavit nechce, chce se je naučit číst, vyhodnocovat a reagovat na ně adekvátně.

Takže terapie vám vyřeší mnoho problémů, ale vynoří se další a vy budete mít do smrti co řešit. Bude to čím dál lepší, a zároveň čím dál složitější, jak budete vy sami čím dál „osvícenější“.

Proto je naprosto normální chodit na terapii pořád, nebo spíše ve vlnách, ale po celý život. Tedy dokud najdete terapeuta, který vás má kam posunout.

Mýtus sedmý: Terapeut má svůj život už vyřešený.

Realita: Dokud jsme živí, nemáme svůj život zcela vyřešený nikdo, terapeuty nevyjímaje.

Pokud chcete terapeuta, který má svůj život kompletně vyřešený, zkuste se objednat k Dalajlámovi. A možná i ten Vás zklame a řekne, že všechno ještě vyřešené nemá.

Mít tzv. „vyřešený svůj život“ není možné, zvlášť ne ve 30 či 40 letech věku. Osvícení lze údajně za jeden lidský život dosáhnout, ale člověk nesmí ztratit ani minutu a usilovně na tom pracovat. Což, troufám si říci, není případ nikoho zde v západním světě. My už jsme ztratili hromadu času sezením ve škole, čutáním do mičudy, pařením na diskotékách a večírcích či vykonáváním vesměs nesmyslné práce pro někoho jiného…

I když se v jednu chvíli chytneme za nos a začneme na sobě makat a měnit se, tak máme celý život co dělat a nebudeme mít do smrti hotovo. To je realita.

A tak ani terapeut, který na sobě už 10, 20 let usilovně pracuje, nemá svůj život vyřešený. Stále potkává nové a nové problémy a stále naráží na další a další bloky ve své mysli. Jsou však období turbulentnější a období klidnější. Během těch klidnějších může člověk podlehnout mylnému dojmu, že už má vyřešeno.

Takové první období klidu nastává obvykle relativně krátce potom, co se člověk začne sám sebou zabývat. Má tzv. „štěstí začátečníka“. Naučí se pár technik seberozvoje, projde pár odbloků, vyřeší nejpalčivější problémy, osvobodí se z nejškodlivějších vzorců chování a z nejtoxičtějších vztahů. A pak přichází ten opojný pocit, že se změnil, že vyřešil všechny problémy a teď je šťastný. V tomto momentě mají lidé tendenci prohlašovat, že mají svůj život už vyřešený.

Mnozí jsou tak nadšení svojí změnou, že zatouží něco podobného zprostředkovávat i jiným lidem. A začnou koučovat nebo dělat terapie či semináře… A často říkají: „Já už jsem si ve svém životě uklidil/-a, tak teď můžu pomáhat druhým.“ Ve skutečnosti ale prošli teprve první fází tohoto „úklidu“. A za rohem čeká další „bordýlek“.

Proto podobná prohlášení považuji spíše za projev nezkušenosti, než za dobrou reklamu. Člověk, který je v osobním rozvoji zkušený, ví, že tento optimismus brzy vyvane s novou sadou problémů, a že nikdy není hotovo.

Proto nehledejte terapeuta, který má svůj život vyřešený. Ti, kteří to o sobě prohlašují, se totiž mýlí, jen o tom ještě neví. Nebo v horším případě o tom ví, ale nemají odvahu sundat masku „dokonalého člověka“.

Já osobně preferuji terapeuty a terapeutky, kteří na sobě neustále pracují a nebojí se přiznat svou nedokonalost. V tom vidím opravdovou sílu a sebedůvěru. A důkaz toho, že daný člověk už prošel kus cesty a má mě co naučit.

Osobně jsem všemi popsanými fázemi prošla: štěstím začátečníka a pocitem, že mám vyřešeno, touhou předávat to dále a pomáhat druhým zažít taky ten super pocit, šokem z toho, že vyřešeno nemám, popíráním dalších problémů, pochybováním o tom, jestli to má celé vůbec nějaký smysl, nošením masky „dokonalé koučky“, i zahozením této masky. Trvalo mi to asi 11 let.

Dneska vím, a nemám problém to přiznat, že ve svých 39 letech nemám svůj život ani zdaleka vyřešený. Čím víc toho mám vyřešeného, tím víc vidím, jak moc ještě zbývá. Přesto, nebo možná právě proto, jsem tu i pro vás, abych vám pomohla vyřešit vaši aktuální sadu problémů, uklidit aktuální „bordýlek“. Díky tomu, že jsem sama těch svých „bordýlků“ uklidila už mnoho a na různých frontách, tak dokážu pomoci poměrně širokému spektru klientů. A samozřejmě uklízím usilovně dál, abych udržela náskok, šla příkladem a taky abych měla neustále tu klientskou zkušenost, která je mi nejcennějším zdrojem učení a zdokonalování mých vlastních terapií.