„Diagnóza“ dospělé dítě
Potkávám vás docela hodně. Je vám nad 30 let a „zlobí“ vás vaši rodiče. Máte je rádi, ale zároveň vám neskutečně pijí krev. Hodně vás to ovlivňuje, chcete to vyřešit, změnit, ale netušíte jak. Promluvit si o tom s nimi buď nedokážete, nebo to nepomáhá.
Rodiče jako by nechtěli pochopit a uznat, že jste dospělí a máte svůj život.
Chtějí vám pomáhat, jenže pomáhají po svém a vám se to ani trochu nelíbí. Nedají si vysvětlit, že byste potřebovali něco jiného.
Dělají různé věci:
- Někteří vyvařují a nosí vám jídlo, které buď nejíte, nebo si prostě jen chcete management ledničky řídit sami.
- Další vás zahrnují nevhodnými dárky.
- Jiní mají „pouze“ plnou náruč dobrých rad, jak byste měli řídit svou domácnost, svůj život, popřípadě vychovávat své děti.
- A nebo jenom hází blahosklonné pohledy a významně odfukují. I to stačí.
Někteří z vás se s nimi hádáte a máte z toho stres. Někdo to dusí v sobě… a má z toho taky stres, či kolikrát i zdravotní problémy (tzn. somatizovaný stres). Oni to myslí dobře, jsou vlastně hodní, a vy jim nechcete ublížit. Chtěli byste, aby se změnili, aby vás konečně slyšeli a vyslyšeli… ale ono pořád nic.
Mám pro vás blbou zprávu: s věkem se to lepšit nebude. Určitě ne samo od sebe.
Zlepšit se to ale může, když změníte vy sami svůj přístup, postoj a především roli, do jaké sami sebe stavíte.
Změňte vztah tím, že změníte svou roli
Z logiky věci máte v dětství se svými rodiči vztah rodič-dítě. Tedy jeden je velký zodpovědný, silný, a druhý malý, slabší, který potřebuje ochranu, péči, radu, podporu. Dokud jste malí, je tato dynamika zdravá. Jakmile dospějete, je potřeba vztah přetavit do dynamiky dospělý-dospělý, tzn. obě strany musejí změnit roli. A to se někdy (ve skutečnosti dost často) nepodaří. Rodič se drží archetypu rodiče a dítě role dítěte. Jeden nechce pustit kontrolu a druhý se zdráhá přijmout plnou zodpovědnost.
Pro rodiče je někdy problém pochopit, že „jejich dítě“, ačkoli bude do smrti „jejich dítě“, není ani „jejich“ ani „dítě“. Tzn. není jejich majetkem a už dávno není malé dítě. Snaží se nad ním udržet kontrolu, přebírají zodpovědnost, staví jej do podřízené pozice… Často jej svou láskou a péčí doslova ničí.
Pokud se ale ono dítě postaví do role dospělého, dynamika rodič-dítě se naruší a nebude už fungovat.
Pak existují dvě možnosti:
- buď se rodič přizpůsobí a naučí se postavit se do role rovnocenného dospělého,
- nebo se vztah rozpadne.
A to nás dospělé děti dost děsí. Protože své rodiče milujeme. Nechceme je ztratit. Tak raději zůstáváme v roli dítěte (maximálně děláme vzpurné či vzteklé dítě), abychom nemuseli podstoupit riziko, že zpřetrháme vazby. Jednak to nechceme, protože by nás to bolelo. A jednak se bojíme společenského odsouzení, protože rodiče se mají přeci ctít. Do třetice se děsíme plné zodpovědnosti a ztráty případné podpory. Co když na ten život pak budeme sami, že? Naše láska a strach z odmítnutí a ze zodpovědnosti nás tak „krásně“ drží v pasti. A dopadá to na naše partnery, na děti, mnohdy i na práci, na sebevědomí, … na všechno…
Klíčem ke změně vašeho vztahu s rodiči je tedy ochota ten vztah riskovat, a zároveň vaše schopnost postavit se vůči nim do role dospělého (a nejen vůči nim, ale obecně).
Jak svou roli začít měnit?
Chcete-li začít toto téma řešit sami, položte si následující otázky:
- Uvědomte si, proč lpíte na udržení vazby s rodiči. Co je za vaší láskou? Necítíte se sami dost schopní a potřebujete někoho za zády? Nejste si dost jistí sami sebou? Chcete od nich uznání? Pochopení? Bezpečí? Nebojujete náhodou o něco, co jste od nich nikdy nedostali (a zřejmě ani nikdy nedostanete)? Co to je? Láska, přijetí, podpora, ocenění, uznání, schválení vašich rozhodnutí…?
- Až na to přijdete, popřemýšlejte, jak si to, co si podvědomě berete od rodičů (nebo co od nich očekáváte), dopřát sami. Čím můžete právě teď sami sebe podpořit, abyste se cítili samostatnější, silnější, lepší, víc v bezpečí…? Udělejte jeden malinký krok, který zdánlivě vůbec nesouvisí s vašimi rodiči. A pak další… A další… A pozorujte.
Nebojte se říct si o pomoc.
Řešení vztahů s rodiči je jedna z nejtěžších disciplín rozvoje vůbec. Je to právě proto, že kdysi jsme byli na rodičích existenčně závislí a přijít o ně znamenalo smrt. Toto máme pořád v podvědomí. Byli to také právě naši rodiče, kteří nám naprogramovali základní programy do naší mysli, podle kterých teď žijeme a z nichž nám mnohé vůbec dobře neslouží. Jsou ale tak hluboko, že je těžké si je vůbec uvědomit a vidět je.
Terapeut vám bude umět pomoci odhalit a přepsat zápisy, které si nesete z raných životních zkušeností.
Jedině tímto přepisem se můžete doopravdy vymanit ze zajetých vzorců, které se upevňovaly po celý váš dosavadní život, a často i napříč generacemi před vámi.
Změnit roli, ze které komunikujete se svými rodiči, vyžaduje změnit to, kým jste. Role totiž souvisí s identitou, tj. s vaším pojetím toho, kdo jste a kdo nejste. Úroveň identity je nejvyšší úrovní, na které se může změna udát. Je to daleko komplexnější věc, než jen změnit chování. Jde o velmi hluboké záležitosti, jejichž změna vyžaduje odbornost, zkušenost, ale také čas. Chcete-li tento čas zkrátit, pusťte se do terapie.
