Tento článek vzniká uprostřed epidemie koronaviru. Z jedné strany se ozývá „hlavně nepanikařit“ a ze všech ostatních tryská panika. Já jsem se včera přistihla, že ačkoli nastalou situaci nepovažuji za apokalypsu (racionálně), cítím vnitřní stres (emoce). Snažím se být v klidu a zůstat nad věcí, ale musím si přiznat, že se mi to úplně nedaří. S tímto vnitřním stresem mám bohaté zkušenosti z minulosti. Trvalo mi, než jsem si ho vůbec začala uvědomovat a připouštět („Já jsem přece úplně v klidu.“ – řekla napjatě). Postupně se mi s ním začalo dařit pracovat, a tak mě napadlo se nyní podělit o to, co mi fungovalo a co stále používám (něco pravidelně, něco add hoc). K mnohému se nyní vracím nebo zvyšuji intenzitu a opět to má pozitivní efekt.
Prohloubení dechu a dýchání skrz srdce: představuji si, že vzduch, který nadechuji, proudí do srdce. Přenesu pozornost na oblast srdce. Když vydechuji, zase s představou, jak vzduch proudí ze srdce ven. Tím mimoděk zpomalím a prohloubím dech. Funguje to, i když nemůžu usnout, navíc by to mělo harmonizovat také imunitní systém. Pro více info googluj „srdeční koherence“ a „heart rate variability“ – tímto cvičením se harmonizují hodnoty těchto ukazatelů.
Přiznat své emoce před sebou i před někým: Chtěla jsem vypadat, že se přece nepo… z nějakého viru. Ale dnes ráno se mi fakt ulevilo, když jsem se přiznala partnerce. Podobný princip vlastně vždycky fungoval při lezení po skalách – když jsem se bála do něčeho nalízt, nikdy jsem to nezapírala. Prostě jsem řekla, že se bojím jako prase, nazula lezky a pustila se do toho. Myslím, že to je nejlepší strategie – přiznat si svůj strach, stres, obavy… a pak z nich nereagovat.
Proud myšlenek „coby kdyby“ úroveň stresu jen zvyšuje. Začít si myšlenky psát tento proud automaticky zpomalí, a taky když si ty sra*ky napíšete, uvědomíte si, kolik z toho jsou fakt sra*ky. Pravděpodobně získáte větší odstup a nadhled. Jo a pište rukou na papír – funguje to násobně lépe než ťukání do klávesnice.
Kreslení, malování, hra na hudební nástroj, tvoření… zkrátka tvůrčí činnost, která vás pohltí: zastavíte tak proud myšlenek a zaměříte se na „tady a teď“. Vaše mysl si odpočine a stres se sníží.
Jakákoli meditace usměrňuje myšlenky a přenáší je z minulosti a budoucnosti do přítomného okamžiku. Nemáte-li s meditací zkušenosti nebo si ani nejste jistí, co to vlastně je – vizte tipy „dech“, „deník“ a „tvorba“ výše.
Tady bych dala důraz na slovo přiměřený a extra bych vypíchla fakt, že „přiměřený“ znamená pro každého něco jiného. Každopádně méně je někdy více a držet se někde mezi 50 – 70% své normální výkonnosti je ta správná cesta. Přílišný pohyb totiž naopak stres přidává. Je to sice trochu jiný stres, než lítající myšlenky a strachy, ale je to také stres. Vystresovat tělo může krátkodobě fungovat na vystresovanou mysl, dlouhodobě to ale člověka vyčerpá, což teď nemůžeme potřebovat. Zkuste si zasportovat na 50 – 70% – dokážete to vůbec odhadnout a moderovat? Pro mě je třeba výzva nenechat se unést a nenapálit to naplno. Pokud se standardně moc nehýbete, začněte (jste-li zdraví), ale velmi pozvolna!
Ponořte se do práce na něčem, na čem vám záleží. Obrátit pozornost na něco smysluplného dává naději. Žádná krize tu nebude věčně, život je proces a my lidé jsme nikdy nedokončený projekt. Všechno pomine – to dobré i to zlé. Máme čas přemýšlet, tak se vraťme k otázce PROČ děláme to, co děláme. Co z toho opravdu stojí za to? Stephen Covey tomu říká druhý kvadrant: činnosti důležité, ale ne urgentní. Které tam patří? Činnost také dává subjektivní pocit, že máme nad situací alespoň nějakou kontrolu, což opět sníží stres. Dělání prostě smutky zahání. Smysluplné dělání zažene i stres.
