Sebevědomí a sebedůvěra jsou nedostatkové zboží. Jak to? Proč je tak těžké ocenit sebe sama? Proč je tak těžké věřit ve schopnosti toho, koho na světe nejlépe známe?
Důvodů je celá řada. Některé jsou individuální a některé jsou kolektivní. A právě na tyto kolektivní příčiny nízkého sebevědomí se zaměříme v tomto článku.
Jsou to vlivy, které nemáme příliš pod kontrolou, což může být frustrující. Řekneme si proto, co můžeme s těmito kolektivními záležitostmi dělat na individuální úrovni. Pomůže nám to pochopit širší souvislosti, zbavit se pocitu viny a nedostatečnosti a taky najít další cesty, jak si své sebevědomí zvýšit. A nejen to své…
1. Historický vliv křesťanství a pokroucení „Miluj bližního svého“
Jakkoli je Česká republika zemí převážně ateistickou, vliv křesťanství na naši kulturu je neoddiskutovatelný. Nějakých 2000 let vymývání mozků církví se nesmaže během jedné ani dvou generací. A v křesťanství (jako v mnoha dalších náboženstvích) je jednotlivec potlačován. Jenom se narodíme, už jsme hříšníci a viníci, někdo jiný za nás musel trpět a když se budeme moc projevovat a prosazovat, tak skončíme v pekle. Tato dvoutisíciletá „terapie“ vyhrožováním a pocitem viny zatlačila sebevědomí jednotlivce hodně hodně hluboko.
Z přikázání „miluj bližšího svého jako sebe samého“, jsme bůhví proč sebe samého vymazali a zůstalo jenom „miluj bližního“. Dávat sebe na první místo je pořád vnímáno jako hřích a označováno za sobectví. A navrch je tady vševědoucí Bůh a malý bezvýznamný člověk, který má Boha poslouchat a držet hubu.
Jakkoli jste z ateistické rodiny, tak toto je kulturní dědictví nás všech. Pro sebevědomí je to naprostá katastrofa.
Skoro by se to dalo vnímat jako promyšlený plán církve, jak zničit integritu jednotlivce a udělat z něj trosku závislou na vnější autoritě. Zaplať pánbůh se jim to nepovedlo. Bůh s tím, zdá se, nesouhlasí…
Co s tím?
Odmítněte pohádku o sobectví, i tu o vině. Učte se rozlišovat mezi vinou a zodpovědností. Přijímejte zodpovědnost a odmítejte vinu. Zkoumejte, kde je hranice mezi nimi. Fritz Perls napsal: „Život je strašně nespravedlivý – nemůžeme za něj, a přesto máme zodpovědnost.“ Pochopení tohoto paradoxu značně osvobozuje a navrací sebedůvěru.
Přijmout zodpovědnost za sebe sama znamená automaticky postarat se v první řadě o sebe. Postarat se o sebe znamená vytvořit základ pro to, abychom mohli pomáhat někomu dalšímu. Bez toho to nejde. Řeknou vám to v každém letadle v rámci bezpečnostních pokynů: kyslíkovou masku nasaďte nejprve sobě, až pak pomáhejte ostatním. Protože když vám dojde kyslík, asi těžko pak někomu pomůžete. Naopak. Mějte tedy odvahu být sobci, je to to nejlepší, co můžete pro druhé udělat. Sobectví ve skutečnosti není vůbec sobecké.
A pak mějte se sebou trpělivost. Překonat po tisíciletí upevňované vzorce není legrace. I v tom umí pomoci terapie.
2. Válka muži vs. ženy
Válka pohlaví nám na sebevědomí také moc nepřidává. Obecně se má za to, že ženy jsou na tom se sebevědomím a sebedůvěrou hůře než muži. Já s tím ale tak docela nesouhlasím. Ženy jsou si jenom svého nedostatku sebevědomí více vědomy a nemají takový problém to přiznat. Muži to více skrývají, protože nevěřit si znamená nebýt dost chlap a je to ostuda. V tomto přiznání je ale jediný rozdíl. S mírou sebevědomí jsme na tom tak podobně. A to, jak mnohdy házíme špínu jedni na druhé a bojujeme spolu, nám nepomáhá.
Ženy jsou tak nějak historicky považovány za méně schopné. Dříve se věřilo, že mají i jiný mozek a jsou skutečně objektivně hloupější než muži. Dnes už víme, že to není pravda, přesto toto klišé ještě zůstává v podvědomí a ženy jsou od dětství mnohem více zpochybňovány, jestli se o sebe dokáží postarat, jestli zvládnou to, co chtějí dokázat, apod. Rodiče se o ně více bojí jako o slabší a zranitelnější, a tady to celé začíná.
Dále jsme si vydobyly právo studovat a pracovat prakticky stejně jako muži, ale roli mateřskou z nás nikdo nesejmul a do jisté míry sejmout nemůže. A žena, která dnes neplní obě role: není zároveň matkou a úspěšnou podnikatelkou či manažerkou či sportovkyní…, vlastně není dost dobrá.
Jenomže sedět jedním zadkem na více židlích je náročné a většina žen v tom zdaleka není dokonalá.
A tak si samy shazují sebevědomí tím, jaká očekávání a nároky na sebe kladou. Samy i navzájem. Soutěž neprobíhá jenom mezi pohlavími, ale i „interně“ mezi ženami.
Muži naproti tomu dnes čelí výzvě stát se citlivými, vnímavými a empatickými. Tyto schopnosti jsou ale málokterému muži vlastní. Jsou v rozporu s působením testosteronu, který muže pudí úplně opačným směrem, k agresivitě, sebeprosazení, sobectví. Většina mužů se tedy tyto schopnosti musí učit a neví jak. Dřív stačilo, aby vydělávali peníze, dnes už to nestačí. Dnes je potřeba taky umět komunikovat doma s ženou, která má své názory a potřeby, a chce jejich vyslyšení a respekt. Ouha! A i když by mnoho mužů chtělo být takovými empatickými partnery, tak kurňa ale jak to mají udělat? Ono je to docela těžké. A už nastupuje pocit selhání a sebevědomí jde do kopru.
Zároveň se snižuje hodnota fyzické síly. Velkou část těžké práce již zastávají stroje a stoupá hodnota práce hlavou, kterou mohou stejně dobře dělat i ženy. Přirozená mužská přednost (síla) tak ztrácí svůj lesk a je čím dál méně cenným zdrojem pro mužské sebevědomí. Svaly začínají být už jenom na parádu.
Obě role se tedy stávají komplexnějšími a tím náročnějšími. Zároveň v nich máme větší flexibilitu. A s tím přichází i zodpovědnost, jak to své ženství a mužství každý z nás pojme a jak si to své pojetí ustojí.
A toto všechno – tato flexibilita, komplexnost a zvyšující se nároky na obě pohlaví – nám všem ztěžují situaci a ubírají sebedůvěry. Je to ale přirozený průvodní jev rozvoje vpřed, a tak je to v zásadě dobře a my se s tím musíme naučit zacházet.
Co s tím?
Zaprvé navrhuji, abychom přestali bojovat, kdo je lepší, chytřejší nebo užitečnější. Jsme sice prý každý z jiné planety, ale už tu spolu žijeme dost dlouho a tak jsme se jeden druhému hodně přiblížili. Věděli jste například, že rozdíl v hladině testosteronu mezi muži a ženami se historicky zmenšuje? Opravdu se i fyzicky přibližujeme jeden druhému a jsme na prvním místě všichni lidské bytosti. Víc nás toho spojuje, než rozděluje (ačkoli netvrdím, že jsme stejní).
A tak by bylo fajn, kdybychom překonali naši nabubřelost (na obou stranách) a začali se podporovat spíš než soutěžit a bojovat. Obrazně řečeno: Složte zbraně. Začněte doma u svých partnerů a partnerek, a pak to můžete rozšířit na kolegy a kolegyně v práci, kamarády a kamarádky, apod.
Zadruhé: Pusťte touhu být dokonalí a pusťte touhu mít dokonalého partnera či dokonalou partnerku.
Perfekcionismus je rozšířený jako mor a neprospívá vůbec nikomu. Je to nemoc a všichni perfekcionisté by se měli léčit.
Vážně. Vykašlete se na to být dokonalý muž či dokonalá žena či dokonalé cokoli. A nechtějte to po druhých. Pokud potřebujete s „léčením“ perfekcionismu pomoci, tak i to umí terapie.
Dokonalost je relativní pojem. Co je pro jednoho dobře, je pro druhého slepá cesta. Zvykněme si, že jsme každý jiný a dokonalý nejsme nikdo.
3. Mediální obrazy, celebrity, retuše, filtry, AI…
K válce pohlaví a snaze být dokonalý muž či žena významně přispívají média a současné trendy zobrazování lidí. Jsme zahlceni reklamou plnou vyretušovaných, či dokonce AI generovaných snímků dokonalých modelů a modelek. V mobilech máme nejrůznější filtry a vychytávky, které nás umí na fotkách omladit o 10, 20 let. A tyto fotky pak sypeme na socky, ať každý vidí, jak jsme krásní a úspěšní. Kromě reklamy firem jsme zahlceni i osobní reklamou každého jednotlivce.
Snadno pak vznikne iluze, že „všichni zvládají ten život lépe než já“. Tento pocit má tolik lidí, že to logicky nemůže být pravda.
Jenomže my máme každý k dispozici svoji „nahou“ realitu, versus nablýskané sebeprezentace našich známých a kamarádů. A to porovnáváme. Pá pá sebevědomí!
A k tomu se demokratizuje plastická chirurgie. Takže někdo se upravuje AI filtrem v mobilním foťáku, jiný se nechává upravovat skalpelem. Normálka. Co jsem to psala o té dokonalosti a perfekcionismu? Znovu to zopakuji: je to nemoc a mělo by se to léčit.
Co s tím?
Je to jednoduché, ale v dnešní době nesnadné: žijte více offline než online. Potkávejte se s lidmi a poslouchejte jejich reálné příběhy. Dávejte pozor, kdy se vám snaží kecat a vypadat líp, než jak se jim reálně daří. V rozhovoru face-to-face to poznáte snáze. Když budete pozorní, uvidíte, že vaši známí nejsou o nic méně v p.deli než vy 🙂
Vyhledávejte opravdové vztahy, kde si lidi na nic nehrají a nebojí se být zranitelní.
Takové lidi si přitáhnete nejlépe tím, že budete sami otevření a silní ve své zranitelnosti. Taková vnitřní síla se dá naučit.
Vybírejte si jak online obsah, tak offline lidi a prostředí. A máte-li sklon k perfekcionismu, začněte s tím něco dělat.
4. Válka mladých proti starým
Zavrhli jsme stárnutí jako něco špatného. Vytěsnili jsme smrt a odmítli stárnout. Proto se mimo jiné tak usilovně vylepšujeme, ať už pouze filtrem, retuší, nebo rovnou skalpelem.
Zapomněli jsme na to, že smrt potřebujeme k životu. Tedy ke kvalitnímu životu. Potřebujeme tlak času, abychom trochu hýbali zadkem.
Zapomněli jsme na to, že i stáří a stárnutí má své kvality. Třeba moudrost a zkušenost. Těmto vlastnostem nepřikládáme žádnou hodnotu. A tak kromě války mužů proti ženám a naopak tu máme taky válku starých proti mladým a naopak.
Mladí jsou střelení, nezkušení a převážně líní, každá mladá generace je v očích té předchozí zkažená. Potřebujeme shodit mladé, abychom si ulevili od frustrace z vlastního stárnutí. Uf!
A naopak pro mladou generaci jsou všechny předchozí zaostalé, prostě banda fosilů, co nerozumí dnešnímu světu. Úctu ke zkušenosti a k moudrosti má málokdo. A řekněme si upřímně: zapšklost některých starších ročníků tyto domněnky jen potvrzuje. Osobně si myslím, že za tuhle válku mohou spíše generace starší, které nepřijímají své vlastní stárnutí a závidí mladým.
Ať to je či není pravda, tak tato válka také nakonec podrývá sebevědomí všech. Mladé znejišťuje kvůli nezkušenosti a staré shazuje kvůli věku. Ani jedna strana ale za tuto svou „slabost“ nemůže. Mladý člověk nemůže být z podstaty věci příliš zkušený a čas holt zastavit nejde a zestárneme jednou všichni.
Co s tím?
Tak co třeba zase složit zbraně? Co se přestat vzájemně shazovat za něco, za co nikdo nemůže? Co mezigenerační dialog? Začněme každý u sebe a přestaňme kritizovat lidi za to, že jsou moc mladí nebo moc staří. Zkusme ocenit obojí. Ono se nám to pak vrátí. Když ne zvenku od ostatních lidí, tak alespoň ve vlastní toleranci vůči sobě samým.
Rodičové a prarodičové, naučte se přijmout své děti a vnoučata takové, jací jsou. A děti (především dospělé děti), opusťte své představy o tom, jací by měli být vaši rodiče, či jiní lidé, či svět.
5. Komplexita světa
Jak jde vývoj kupředu, svět se stává čím dál složitějším a zároveň rychlejším. Moje babička byla hvězda, když uměla psát na stroji. Dneska je Word, Excel a Powerpoint součástí základní gramotnosti a za hvězdu už nejste ani se schopností programovat, protože to už umí umělá inteligence. Člověk se tak stává čím dál menším mravencem, čím dál menším kolečkem v systému, kterému už málokdo opravdu rozumí.
Cítit se sebevědomě v takto komplexním a rychlém světě je složité. Určitě ne nemožné, ale složité. Vyžaduje to čím dál větší rozsah schopností a znalostí.
Dnes už si prostě nemůžeme dovolit být blbí 🙂
Co s tím?
Určitě není dobré plýtvat energií na boj proti vývoji. Ten stejně zastavit nejde. Daleko užitečnější je se s ním smířit a adaptovat se. Vzdělávat se v nových trendech, ale zároveň se spokojit s povrchovou znalostí. Není v lidských silách pochopit všechno do hloubky. Tak si vyberte, čemu se chcete do hloubky věnovat, a to ostatní sledujte jen povrchově.
Někteří masochisté se s oblibou srovnávají v tom, co sami příliš neovládají s lidmi, kteří se na to specializují. To je pak těžké si věřit. Nedělejte to 🙂 A jestli si v tom neumíte poručit, opět pomůže cílená terapie.
Jsme v tom všichni spolu
Jak je vidět, existuje spousta společenských, kolektivních faktorů, které sebevědomí jednotlivce příliš nepodporují. Tento výčet navíc rozhodně není kompletní a možná vás už teď napadají další společenské aspekty. Je dobré si to uvědomit a přestat se za nedostatek sebevědomí tolik bičovat. Ono totiž kritizovat se pro nízké sebevědomí podrývá toto sebevědomí. Takže se pak člověk točí v kruhu, ze kterého není úniku.
Také je dobré mít na paměti, že díky kolektivním faktorům jsme v té bitvě o zdravé sebevědomí všichni spolu. Někdo si vede lépe, někdo hůře. Někdo má lepší individuální základ, někdo ho má horší. Ale skutečně zdravé sebevědomí má opravdu málokdo. Takže se nenechte nachytat a nemyslete si, že všichni ti, kteří své sebevědomí předstírají, jsou skutečně tak sebevědomí. Většinou je to jenom fejk. Čím tvrdší slupka, tím více zraněné dítě se skrývá pod ní. A zpevňováním této slupky si skutečné sebevědomí nevytvoříte, spíš naopak.
Přidejte se k těm, kteří se odvážili tu tvrdou slupku začít loupat a to zraněné dítě pod ní léčit. Jenom tito lidé totiž jednou okusí skutečné sebevědomí a vnitřní sílu. Jednou z cest k takové síle je i terapie… Přijďte na úvodní sezení a probereme to spolu.
