Přirozenost, zvyk a změna

Občas narážím s klienty na určitou rezistenci vůči změně ve stylu: „Ale já jsem takový a kdybych se změnil, tak už to nebudu já.“ Nebo: „Když budu chtít být jiný, tak nebudu přirozený.“

OK, a co je to ta naše přirozenost? Máme něco jako vrozenou povahu, jejíž změna je nám nepřirozená a šli bychom proti sobě? Má výmluva „no já už jsem prostě takový typ“ nějaké opodstatnění?

Skutečně vrozené je málo co

Vrozené je například to, zda vnímáme svět více přes obrazy, zvuky nebo pocity. To, zda přemýšlíte v obrazech a filmech, melodiích a příbězích, nebo v pocitech, se může trochu měnit podle situací a lze se i cíleně učit přemýšlet jinak. Každý máme ale nějakou přirozenou preferenci, se kterou se narodíme a která je nám nejpohodlnější. Z pozorování se zdá, že tato preference není ani zákonitě dědičná. Například moje máma má preferovaný vizuální kanál, já ten pocitový. A tak od dětství poslouchám, že „pro oči nevidím“, „jsem slepá jak patrona“, apod. No, je to pravda, já nevidím, já cítím ? Což neznamená, že s tím nemůžu nic dělat. V mnoha situacích už se mi daří i vidět a musím říct, že je to velmi obohacující a užitečné ? Pocitové vnímání je pořád moje přirozenost, ale už jsem více flexibilní a umím i poslouchat a dívat se, když potřebuji. Resp. umím přinutit svůj mozek, aby tyto sluchové a vizuální vjemy také vyhodnocoval a neignoroval je (není to o kvalitě zraku a sluchu jako takových). Nezměnila jsem se, jen jsem si rozšířila repertoár možností.

Většina toho, co považujeme za svou „povahu“, a o čem si třeba i myslíme, že to máme po rodičích, jsou spíše naučené vzorce myšlení a chování. Prostě jsme v dětství jako houby nasáli způsoby přemýšlení našich rodičů, což je úplně přirozené a je to nevyhnutelný proces vývoje. Jen malé procento tvoří geneticky dané povahové rysy. A i to, co máme dané, můžeme rozvíjet a usměrňovat, nebo různě kombinovat s tím naučeným.

Záměna zvyku za přirozenost

Všechno, co jsme se naučili, se můžeme také přeučit. A hlavně všechno, co jsme se naučili, jsme přijali ZVENKU. Možná se to časem stalo naší „přirozeností“, ale já bych tomu spíš říkala ZVYK. A přes naše zvyky a zvenčí naučené strategie možná (nebo spíš určitě) už svou skutečnou přirozenost ani nevidíme. Ta totiž vychází ZEVNITŘ. Přirozenost není to, co máme ve zvyku dělat. Naopak zvyky, které nevedou k naší spokojenosti, je možné měnit a přibližovat se tak své přirozenosti a tím i většímu štěstí a radosti. Veškerá nespokojenost pramení z rozporu mezi naší přirozeností a tím, co ze zvyku děláme, čím jdeme podvědomě sami proti sobě. A tak někdy dočasný diskomfort může vést k mnohem většímu štěstí. Nebo lépe řečeno: Chcete-li se cítit příjemně, musíte začít dělat nepříjemné věci (aspoň trochu a aspoň občas).

Dosáhnout přirozenosti vyžaduje práci

Přirozenost není ta nejjednodušší cesta, naopak. Přirozenost není to, co dennodenně dělám, ale je to něco, co musím objevit pod nánosem zvyků a naučených vzorců. A k tomu potřebuji tyto vzorce a zvyky začít měnit a hledat sama sebe i za cenu toho, že to, co najdu, nebude odpovídat tomu, co bych si přála najít. Možná to nebude ani odpovídat tomu, co se obecně považuje za normální nebo cool. Objevit svoji přirozenost vyžaduje přijmout toto nemalé riziko. Proto je většinou pohodlnější zůstat ve svých zvycích, udělat si z nich „přirozenost“ a občas si poplakat, že já jsem holt taková, to mám po mamince. Z vlastní zkušenosti říkám, že je to krátkodobě pohodlnější, nikoli lepší, užitečnější nebo dlouhodobě příjemnější.

Chcete-li se cítit příjemně, začněte dělat nepříjemné věci. Tak jako trochu bolí jít běhat, ale potom se člověk cítí dobře a je rád, že se dokopal. Tak jako je strašné vlézt do ledové vody, ale když pak vylezete ven, je vám krásně teplo a cítíte se skvěle. Tak jako je pro nás akčňáky strašné 20 minut sedět a snažit se meditovat, ale pak jsme vyrovnanější, soustředěnější a odpočatější.

Začněte si všímat svých zvyků, které vám jsou příjemné a pohodlné, a zkuste je narušit. Začněte si všímat toho, co se vám nejvíc nechce udělat, a udělejte to. Možná budete překvapení. Možná objevíte sami sebe, poznáte se z jiné stránky. Možná zjistíte, že to děsivé je vám nakonec přirozenější… A když ne, tak vrátit se ke svým starým zvykům je to nejsnazší.