Balím si věci a naposledy odcházím z kanclu. Sama jsem to chtěla, ale teď je mi víc smutno, než jsem si uměla představit. Opouštím fajn kolegy, známé prostředí a pocit jistoty – byť iluzorní. Moje oblíbená hláška, že lepší šéfka už bude jen žádná šéfka, právě přestala být vtipná. Chce se mi brečet a samozřejmě, jako vždy, se při loučení neudržím. Tak jsem sama hrdě dala výpověď a teď odcházím uřvaná jak zpráskaný pes.

V tramvaji už je mi lépe. Koukám na svůj odraz v okně a v duchu s ním vedu dialog. Připadám si velká, dospělá, důležitá, samostatná, nezávislá… Paní podnikatelka.

Naštěstí pro mě nemám vůbec tušení, co mě v následujících letech čeká. Teď mi patří svět. Slunce svítí jasněji než dřív. Je krásně. Je červen roku 2014 a já jedu do města v době, kdy bych normálně seděla zavřená u kompu. Není to boží? Nemám takřka žádné e-maily, nikdo mi nevolá, nic nemusím a můžu všechno.

V létě dělám první kurzy sebepoznávání na hradě Hauenstein. A je to jízda. Jde mi to, zjišťuju, že dokážu kurz vést. Mám dobré reference, lidi odjíždějí spokojení. Pecka! Kurz se jmenuje Mission Quest a klienti v něm hledají své životní poslání. Já žiju v domnění, že své jsem už našla a odchodem z korporace jsem ho začala i žít.

Zchlazení přichází hned v září, kdy mám na kurzu jen 2 lidi. Panika! Nejsem dost dobrá! Není to ono! Lidi to nechtějí! Jsem trapná! Měla bych dělat něco pořádného! To všechno mi táhne hlavou, a ještě asi tisíc variací na totéž téma: nejsem na správné cestě.

Napínám veškeré síly – jen škoda, že vůbec nevím, na co přesně. Neustále pracuji. Chodím na networkingové akce, mám miliony schůzek, vypisuji ukázky, vymýšlím kurzy… Pár „malých ryb“, sem tam klient na koučink… Pořád se něco rýsuje, ale nic nedopadne. Aniž bych si to uvědomovala, snažím se školit a koučovat „správně“ podle vzoru. Teď teprve nejsem na správné cestě. Snažím se, až se ze mě kouří. A nic, a nic, a nic. Jenom čím dál větší a stále pracněji skrývaná frustrace.

Po roce a půl se vyčerpaná ohlížím za sebe: upracovaná k smrti, výsledek žalostný a na účtu to vypadá, jako bych měla rok a půl prázdniny. Konečně si přiznávám, že nevím, co a jak mám dělat.

Dělám zatím nejlepší podnikatelské rozhodnutí: seru na to! Rezignuju na snahu. Hlásím se do kurzu kontaktní improvizace a hledám si lektorku kytary. Tanec a hudba se stávají mojí prioritou a náplní mých dní. Nechávám se jimi pohltit. Snad poprvé v životě dávám na první místo to, co mě těší, před tím, co si myslím, že musím nebo bych měla. Je zajímavý pocit při domlouvání schůzky říkat, že ve středu dopoledne nemůžu, a přitom vědět, že jdu „jenom“ tančit. Cítím se dokonce trochu provinile, že se nepřizpůsobím pracovně vytížené protistraně. To uvědomění, že si to můžu dovolit a že moje priority nemá co kdo zpochybňovat, je více než sladké. Moje svoboda nezačala opuštěním zaměstnanecké židle. Začíná pomalinku teď, kdy se přestávám snažit dostát nějaké představě o tom, co je dost dobré. Pojmy jako „spontánnost“ a „autenticita“ dostávají větší hloubku a nový smysl. Karkulka se pomalu vymotává z lesa zpět na správnou cestu, ale bloudění ještě zdaleka neskončilo.

Paradoxní je, že ačkoli jsem práci přesunula na vedlejší kolej, mám nejvíc zakázek od začátku podnikání. Nevím, jestli to souvisí s mou předchozí snahou, nebo s tím, že jsem přestala tlačit na pilu. Asi kombinace obojího. Začíná zatím nejlepší období mé podnikatelské cesty – mám rovnováhu mezi prací a volným časem a mám z čeho žít. Na nějaké kecy o poslání jsem dávno zapomněla. Soustředím se na mentální trénink ve sportu a ohýbám nabídku podle poptávky. Občas se ke sportovcům a trenérům přidá ještě jiná zakázka a já mám pocit, že povstávám z prachu. Maluju si zářnou budoucnost a stoupá můj pocit důležitosti.

Pýcha předchází pád – nebo tak nějak se to říká, ne? Asi jsem byla moc pyšná. Tak to vypadalo slibně a už zase slyším ze všech stran „NE“. Respektive spíš slyším mlčení, protože říkat „ne“ se u nás nenosí. To raději nezvednout telefon a počkat, až to vyšumí. Divná kultura, ale OK, zvykám si. Mlčení nejprve mylně interpretuji jako „ještě se nerozhodli“ a tak mi trvá o to déle, než mi plně dojde, že jsem takřka o všechny rozjednané zakázky přišla. Že už mám zase problém!

Dno je tentokrát ještě hlubší než předtím. Neuspět jednou, to se stane. Ale dvakrát, to už začíná vypadat jako pravidlo. Cítím se jako ztracený případ a mám perfektní způsob, jak od tohoto pocitu utéct. Mám relativně nový a velmi krásný partnerský vztah. Věnuji se partnerce, vymýšlím výlety, uklízím doma, vařím… Pak chystám svatbu, takže si fakt nemůžu stěžovat na nudu. Práci dávám opět stranou priorit, nicméně tentokrát to jaksi nemá tentýž efekt jako minule. Je rozdíl mezi „ubrat plyn“ a „utéct od problému“ a ten rozdíl není vždy snadné rozeznat. Poprvé jsem ubrala plyn a mělo to pozitivní dopad. Tentokrát utíkám od problému a moje podnikání pomalu umírá. Problém mi funí na záda až mě konečně doběhne: Jsem ztracená, a to sama v sobě především. Už nevím, co chci, kterým směrem se mám vydat.

Vždycky, když jsem na dně, přijde nějaký anděl, aby řekl větu, která pro mě znamená svět. Minule byl anděl tlustý, šedivý, tentokrát přichází štíhlý, blond a ženského pohlaví. Ne že by na tom záleželo, to jen tak pro zajímavost. Tahle blonďatá andělka se ptá na tu sílu, která mě přiměla opustit bezpečí korporace. Vracím se ke svým snům a vizím, které mě vytáhly zpod bezpečných křídel nejlepší šéfky na světě. Vracím se k Mission Questu! A tady spermie našla vajíčko a počíná se Inner Everest! Své jméno dostane až později. Zatím má podobu naděje a mlhavé představy. S odstupem času vidím, že ta první cesta měla minimálně správný směr, a také vidím chyby, kterých jsem se dopustila a ze kterých se můžu poučit.

Ještě rok trvá, než se oprostím od dalšího nánosu omezujících přesvědčení (určitě ne posledního) a Inner Everest dostane formu, za kterou jsem schopná se postavit. Než naberu dost odvahy a odhodlání, než se přestanu chytat okolních možností a napřímím síly jedním směrem.

Je to zajímavý proces a není vždycky příjemné být jeho přímým účastníkem. Po celý rok, každý měsíc navštěvuji cyklus školení Transpersonal Life Balance Coach. Tam se mi dostává nových uvědomění a bourají se neužitečné vzorce. Někdy odcházím „rozstřelená“ a ptám se sama sebe, proč tam vlastně chodím. Ale vždycky, když se zase složím dohromady, vyjdu z toho o něco silnější. A tak jdu za měsíc na další modul. Někdy přichází tzv. „feel good“ a i samotné školení mi vlévá sílu do žil. Přeskládává se celá moje osobnost a posun začíná být i vidět. Pomalu přichází pozitivní feedback od okolí, což je vždycky povzbuzující. Především se ale mění moje vnitřní vnímání o sobě samé a o mé práci. Někdy si člověk musí sáhnout hodně hluboko, aby dokázal změnit své zaryté vzorce myšlení a chování. Někdy potřebuje velkou krizi, aby se donutil tak hluboko jít. Každá krize je příležitost, kterou můžete, ale nemusíte využít.

Se mnou se celou tu dobu rozvíjí také koncept Inner Everestu: co je hlavní osou kurzu? Co je ta přidaná hodnota, kterou právě já dokážu lidem přinést? Jak to přesně budu dělat? Je říjen 2019 a Inner Everest je na světě. Oba jsme zdraví a návštěvy přijímáme na www.innereverest.cz

Přišel jsem s Tebou na vlastní životní pravdy, poskládal se mi znovu dohromady život a našel jsem cestu, kterou mám jít dál. Ukázala jsi mi nový pohled na svět, Moc díky.

Patrik J.
CK Hory

Workbook ZDARMA

Život podle představ

Jak si postupně začít vytvářet život podle vašich představ? Utřiďte si myšlenky a zjistěte, co je momentálně ten nejdůležitější krok.

Po zadání jména a e-mailu vám pošlu workbook ve formátu PDF.

Na uvedenou adresu vám cca 1x za měsíc pošlu zpravodaj plný podnětných informací. Když se vám nebude líbit, můžete se z něj kdykoli odhlásit dvěma kliky myší.