Toto je můj pár let starý příběh o tom, jak jsem překonala krizi a co jsem se z ní naučila. Dlouho si ho „suším“ v počítači, ale pár lidských příběhů mě nyní inspirovalo k tomu, abych ho pustila ven…

Ponor do hlubin krize

Je 10 hodin dopoledne jednoho všedního jarního dne. Venku je hezky, do oken mi svítí slunce. Choulím se do peřiny. Už dlouho jsem vzhůru, ale nechce se mi vstávat do toho světa tam venku. Není to lenost. Kéž by byla. S leností si poradit umím. Tohle se začíná podobat lehké depresi. Strašně chci vstát, a přitom pořád ležím. Myslím na něco příjemného z minulosti, představuju si budoucnost, nebo jen tak umrtvuju pocity scrolováním facebookové zdi na mobilu. Někdy tahle pocitová anestezie není dost efektivní, a tak pláču. Lituju se.

Jsem nešťastně zamilovaná do ženy, která se mnou sice nějaký vztah udržuje a rozhodně mě neignoruje, ale zároveň má přítele a dává mi jasně najevo, kdo má v jejím životě přednost, kdo je jejím partnerem.

Stále ještě úplně nechápu, co se to vlastně stalo. Dosud jsem měla vždy vztah s mužem. Není to ani rok od posledního rozchodu. Teď mě žádný chlap nezajímá. Chci být jen s ní. Ale to nejde. Nevím, co mám dělat, a tak ležím dál…

Dny plynou, vstávám v poledne, snažím se být co nejvíc s ní, když to jde. Když dá přednost jemu, jsem hysterická a zoufalá. Okolí si o mně zřejmě musí myslet, že patřím do blázince. Takovýhle hysterák se jen tak nevidí. Mně je to ale jedno, ať si myslí, co chtějí.

Bod zlomu

Už to takhle nechci! Přemýšlím, že si půjdu pro pomoc, ale bojím se. Nikdo kromě pár nejbližších přátel zatím neví, co se se mnou děje a proč. Jediného člověka, ke kterému si chci jít pro pomoc, jsem rok neviděla. Ani nikdy předtím jsme se nebavili o homosexualitě a já vůbec neznám jeho postoj. Co když mě odsoudí? A tak odkládám telefonát… A dny plynou a není to lepší.

Až jednoho dne dosáhne peklo svého maxima, zvedám ten pitomý telefon a domlouvám si schůzku. Teda koučink. Domluveno. Zavěsím a téměř okamžitě přijde jistá úleva. Napadá mě, že to vlastně asi zvládnu, že ten koučink třeba ani nepotřebuju… No naštěstí děsně nerada něco ruším a odříkám, a tak tato možnost už není a já tam onen domluvený den jdu trochu jako na popravu.

Koučink má zvláštní formu – trocha mluvení, hodně mlčení. Vysypu ze sebe, co se děje. Považuju to za nenormální, ale tady je to přijato jako úplně normální. „Já už to dávno vím“. Cožeeee?! Během asi 2 hodin spotřebuju půlku krabičky kapesníků, ale mění se moje paradigma toho, co je „normální“. Začínám se cítit v pořádku.

Vyhráno ale ještě není. Zdaleka. Věci se teď musí změnit. Musí se nově uspořádat kolem nové situace. Kolem nové Radky. Jenomže samo se to nestane a okolí mi v tom nepomůže. Moje „polovička“ mě má tam, kde mě chce mít, a nechce nic měnit. Proč taky? Musím to změnit já. Už tak je to těžké a ještě musím překonat odpor jiných. Jako by nestačil ten můj vlastní – vnitřní.

Jak se leze z pekla ven

Ráno je pořád těžké se vykopat k činnosti. Sbírám všechnu vůli, kterou se mi podařilo za svůj život vytrénovat. Vyrážím do lesa. Nějak „náhodou“ nacházím místo, kde se cítím dobře, které má nejspíš nějakou podporující energii. Zastavuju se tam, provádím dechová cvičení, snažím se připustit, co se děje a cítit všechny pocity s tím spojené. Pokouším se pouštět ten vztah, pouštět tu osobu. Smiřovat se s tím, že to nebude tak, jak bych chtěla. Chce se mi křičet, tak křičím. Chce se mi skákat, tak skáču. Nechávám projít cokoli. Nakonec se rozbíhám a jdu ze sebe vyběhat to všechno. Nevím, kolik kilometrů běžím, nezajímá mě, jak rychle běžím, je mi jedno, kam doběhnu. Není to výkonnostní běh. Prostě běžím, protože mám chuť běžet, protože mám pocit, že mi to pomáhá. Rituál končí doma studenou sprchou. Můj den stále začíná pozdě, ale pomalu se uvnitř mě probouzí chuť k životu a pocit vnitřní síly.

Výběhy do lesa se stávají denním rituálem s malými výjimkami, když musím brzy ráno někam jít. Čerpám ze všeho, co jsem se kdy naučila. Někdy používám „techniku“ ho’oponopono, někdy prvky z dynamické meditace, někdy si povídám s nějakým svým dílem, někdy nechávám něco odplout a snažím se pojmenovat a připustit všechny nepříjemné pocity, které jsou s tím spojené. Moc o tom nepřemýšlím, spíš cítím, co je zrovna nejlepší. Končím vždy během a studenou sprchou. Není jednoduché se každý den přimět k tomuto „rituálu“. Více méně se mi to daří. Vztah, o který tady nejvíc jde, se boří. Hádky, konflikt, zášť nejspíš z obou stran… A pak nejhorší trest pro mě – ignorace. Na druhou stranu mi tento feedback dává zprávy o tom, co ještě je potřeba připustit. Teprve, když připustím úplnou ztrátu, něco se stane.

Zase na světle!

Jednoho dne, možná po měsíci snažení (přesně si to nepamatuju), přicházím z lesa domů a cítím nějakou vnitřní sílu, kterou jsem nikdy dřív nevnímala. Mám pocit, že tentokrát v tom lese opravdu něco zůstalo. Něco velkého. Všechny části mé osobnosti něco pustily a vytvořil se prostor pro něco nového. To jsem si velmi rychle a jednoduše definovala: chci dlouhodobý a věrný vztah se ženou, která má ve své sexuální orientaci jasno a chce totéž. Cítím to v celém těle.

Je potřeba říct, že to přání nebylo vyřčené s nějakou urputností nebo spěchem. Definovala jsem si, co hledám. Tedy spíš to po tom všem přišlo, než že bych to nějak vymýšlela. Ale nechtěla jsem to hned mít. Nebylo tam žádné lpění. Prostě tohle chci, tohle je to, co teď hledám. „Hledám“ tady znamená spíš že to hledám očima, ušima a skrz pocity, než že běhám po seznamovacích akcích, denně randím a urputně se snažím klofnout někoho, kdo odpovídá mým kritériím. Ano, na jednu seznamku jsem se přihlásila. Úplně bez jakékoli akce by to nešlo. Nic jsem si od toho ale neslibovala. Neměla jsem za tím systematický plán, který bych musela dodržovat. Přihlásila jsem se na seznamku a řekla si „OK, tak se sejdu s pár holkama, co to mají stejně jako já. Pravděpodobně z toho nic nebude, ale dozvím se, kam chodí, co dělají, jak to prožívají…Prostě poznám nové lidi.“ A tak jsem si začala psát s holkama bez toho, abych hned přemýšlela, jestli tohle může být ta moje vysněná partnerka. Postupně došlo i na schůzky a já jsem se čistě náhodou bláznivě zamilovala do první blondýny, se kterou jsem šla do čajovny.

Nejen že jsem si díky úplnému puštění starého vztahu přitáhla do života novou partnerku, ale také se postupně vyčistil vztah s tou první a dnes spolu v pohodě komunikujeme. Jeden čas to bylo naprosto nepředstavitelné, že my dvě se na sebe ještě někdy podíváme. Neuvěřitelné se stalo skutečným. Netuším, co se stalo na její straně. Nikdy jsme si už nic nevyříkávaly. Nebylo potřeba něco vyjasňovat, hledat viníka, určovat co bylo dobře a co špatně. Lidi zajdou tam, kam je pustíš. Nelíbí se ti, jak s tebou někdo zachází, změň svůj vnitřní postoj a on změní chování k tobě. Potvrdilo se mi, že to takto funguje. Zároveň je nutné dodat, že to není snadný proces a rozhodně nestačí si ve své mysli říct „já to chci takhle“. Není to mentální hrátka.

Co si z toho všeho tedy vzít?

Zaprvé jsou v životě momenty, kdy to člověk prostě sám nedá. Kdy je potřeba nechat si pomoci. Otázkou je, jaká forma pomoci a od koho je užitečná. Mně v této situaci už nepomáhalo vypovídat se kamarádkám. Děkuju všem, které (a kteří) byli ochotní mě vyslechnout a byli na mé straně. V první fázi to bylo moc důležité. Pak jsem ale potřebovala víc. Věty jako „je to kráva, vyser se na ni“ byly sice fajn, ale z kruhu ven mi nepomohly.

Zadruhé, špinavou práci za vás nikdo neudělá. Dostala jsem prostor, dostala jsem ty správné otázky ve správnou chvíli, rozsvítilo se mi. Ale pak bylo potřeba ještě hodně vůle a přemáhání se, abych dosáhla výsledku.

Zatřetí, problémy se vyřeší jedině skrz cestu dovnitř. Naše realita skutečně odráží to, jak jsme vnitřně nastavení. Jak se chovají druzí, nemáme pod kontrolou. Pokud se na to ale podíváme tak, že zajdou tam, kam je pustíme, že nám svým chováním něco zrcadlí, pak je jasné, že náš vliv na okolí je mnohem větší, než se zdá.

A začtvrté: nestačí znát cíl. Je potřeba určit si první krok a zaměřit se na cestu. Skoro ten cíl vypustit. Nejdřív je potřeba křišťálově jasně vědět, co chceš. Ale pak to nechat být a ponořit hlavu do procesu, do prvního kroku. Paradox je ten, že pak se cíl realizuje skoro „sám od sebe“ a mnohem rychleji, než by se dalo čekat. Tento mechanismus je ale strašně těžké aplikovat do praxe, protože ve většině situací se vždycky najdou nějaké vnitřní části, které se cíle nehodlají pustit, strašně po něm touží a upínají se k němu. A dokud to tyto části nevzdají, člověk se trápí a trápí se zbytečně.

Přišel jsem s Tebou na vlastní životní pravdy, poskládal se mi znovu dohromady život a našel jsem cestu, kterou mám jít dál. Ukázala jsi mi nový pohled na svět, Moc díky.

Patrik J.
CK Hory

Workbook ZDARMA

Život podle představ

Jak si postupně začít vytvářet život podle vašich představ? Utřiďte si myšlenky a zjistěte, co je momentálně ten nejdůležitější krok.

Po zadání jména a e-mailu vám pošlu workbook ve formátu PDF.

Na uvedenou adresu vám cca 1x za měsíc pošlu zpravodaj plný podnětných informací. Když se vám nebude líbit, můžete se z něj kdykoli odhlásit dvěma kliky myší.