fbpx

Proč jsme přestali objevovat a jak zase začít?

Když jsme byli malí, objevovali jsme svět každou minutu. Všechno bylo nové, zajímavé, fascinující. Někde pak ale nastal zlom. Alespoň u mě nastal. Najednou je člověk „dost starý na to, aby už věděl“, a objevování se stane skoro ostudou. „Tos jako nevěděla jo?“ „Ty to ještě neznáš/ neumíš/ nevíš?!“ „Když to neumíš, tak to nedělej!“ „Nejsi na to už trochu stará?!“… Čím jsme starší, tím je těžší dovolit si nevědět a objevovat. Chce to čím dál víc odvahy být za blbce.

Jenže to, co jsme objevili v raném mládí, už nejspíš neplatí. Jednak proto, že svět se neustále mění a vyvíjí. A jednak proto, že jako děti vidíme realitu jinak. Proto zastávám názor, že člověk by nikdy neměl přestat objevovat svět kolem sebe.

Na druhé straně jsme nyní přehlceni informacemi, novinkami, trendy… Jeden by se zbláznil, kdyby měl všemu věnovat pozornost a čas. Jak tedy objevovat, a přitom se nezbláznit z množství podnětů, které na nás dnes útočí?

Klíčem je dokázat si uvědomit své potřeby a intuitivně vnímat, co potřebuji a co je pro mě momentálně užitečné. Zdůrazňuji PRO MĚ! Ne pro mé okolí. Lehko se to říká, hůř dělá. Připravte se na boj se dvěma šotky. Jeden říká „Bacha, aby ti něco neuteklo“, a druhý „Nemáš čas na kraviny“.

Ten první vás nutí utopit se v podnětech, být všude najednou a nedovolí vám opravdu si užít svůj volný čas. S tímhle šotkem mám bohaté zkušenosti. Pomohlo mi například zredukovat svou aktivitu na sociálních sítích na minimum. Užitečné bylo také tzv. „čištění diáře“, kdy jsem měsíc odmítala téměř všechny aktivity, schůzky a snažila se mít volný diář. Když se diář vyčistil a vznikl prostor, opatrně jsem ho začala vyplňovat tím, co mi v době čištění opravdu chybělo, nebo něčím úplně novým. Čas od času toto čištění opakuji. Je zajímavé zjistit, co nebo kdo vám vůbec nechybí a hlavně, že vám za měsíc nic podstatného neuteče, resp. bez všeho, co vynecháte, se v pohodě obejdete.

Druhý šotek je snad ještě zákeřnější. Naše kultura, společnost, média… nám diktují, co je důležité. Pracovat, být produktivní, efektivní, dokonalý… Starat se o rodinu, věnovat čas kamarádům, charitě a já nevím čemu ještě. Být štíhlá, krásná, nebo svalnatý a mužný. Aby se to všechno dalo stíhat a hlavně přežít, je nejlepší vytvořit si návyky a udělat si v tom krásný stereotyp. Ani si pak nevšimnete, že 99% vašich aktivit neděláte z vlastní svobodné vůle, ale protože „musíte“. Na začátku jste sice chtěli, ale teď už musíte. Vymanit se z tohoto kolečka vyžaduje hodně odhodlání a opět odvahu čelit strachu z odmítnutí a z kritiky. Že se vám to daří poznáte podle toho, že místo „musím“ a „nemůžu“ začínáte čím dál častěji spontánně říkat „chci“ a „nechci“.

Určité aktivity se mohou časem přesunout z kolonky „objevuji“ a „chci“ jinam a je dobré si toho všímat a své aktivity případně měnit. Kdysi pro mě bylo lezení po skalách formou vzpoury proti rodičovské autoritě, symbolem svobody a odvahy. Na skále jsem se cítila skoro nesmrtelná, volná a ničím neomezená. Objevovala jsem svou vnitřní sílu, o které jsem netušila, že ji někde v sobě můžu mít. Chtěla jsem lézt a lézt a lézt, kdykoli to šlo. V této fázi života bylo lezení můj volný čas. Byl to čas pro mě, i když v přítomnosti dalších lidí. Časem jsem se ale tohoto druhu svobody a odvahy nasytila. Začala jsem pomalu poznávat, že skutečný život se odehrává jinde a lezení je jen jakousi kompenzací toho, co mi v životě chybí. Všechny skály v okolí jsem už měla přelezené a aktivita se stala mechanickým opakováním bez objevování nového. Mezitím jsem se ale stala oblíbenou spolulezkyní několika svých kamarádek a nechtěla jsem je nechat ve štychu, resp. riskovat, že o ně přijdu, když se své role „tahače lezeckých cest“ vzdám. A tak se stalo, že se lezení plíživě přesunulo z volného času (tj. času pro sebe) do času pro přátele. Aniž bych si toho všimla. Aktivita, která mě kdysi nabíjela, mě začala čím dál tím více šťavit a mně trvalo pár měsíců, než jsem to zaznamenala. Je těžké pustit něco, čemu jste věnovali kus života, umíte to a dostáváte pozitivní zpětnou vazbu. Je ještě těžší říct NE kamarádům, kteří jsou zvyklí od vás slyšet nadšené ANO! Někdy je ovšem ten správný čas s něčím seknout, udělat tlustou čáru a zkusit něco nového. Kdysi jsem se ptala starších lezců, zda je to lezení po těch letech ještě pořád baví. Odpověď mě šokovala: „Ne, ale co máme dělat jiného?“

Jak tedy vystoupit ze svého kolotoče a začít objevovat, když na to není čas, je to zprvu nepříjemné a ještě budu za blbce? Mně se osvědčilo:

  • Vyčistit diář od všeho, co „musím“. Párkrát do roka čištění opakovat. Vytvořit si tak prostor pro něco nového.
  • Vyměnit koníčky. Prostě přestat dělat to, na co jste si zvykli, v čem jste už dobří a případně máte doma tu drahou výbavu.
  • Místo dlouhého přemýšlení o dopadech, přínosech a rizicích prostě udělat to, co mám chuť udělat. Dovolit si rozumnou míru nezodpovědnosti a spontánnosti.
    • Když už se rozhodnete něco nového vyzkoušet, chvíli u toho setrvejte, i když to není jen příjemné. Udělejte závazek (kupte si permanentku, nějakou výbavu, nebo zkrátka udělejte něco, co vás přiměje alespoň pár měsíců vytrvat)
  • Čas od času si udělat inventuru svých aktivit a zamyslet se, co mi přinášejí a jaký dopad pak mám na své okolí. Přehodnotit, čemu chci věnovat čas a proč. Pozor! Já po jedné takové inventuře sekla s prací.
  • Překonat strach něco pustit a uvědomit si, zda je proces vratný. Často, když jsem se bála něčeho nechat a jít objevit něco nového, uvědomila jsem, si, že se k tomu původnímu můžu později vrátit. V lezení rozlišujeme tzv. vratný a nevratný krok. Pokud je krok vratný, udělám ho bez váhání a kdyžtak se prostě vrátím. Pokud je krok nevratný, víc si to rozmyslím, ale často ho stejně udělám a nějak si pak poradím.