fbpx

Emoce a rozum – jak spolu souvisí?

Emoční a rozumovou stránku vnímáme často jako protiklady. Buď jednám v emocích, nebo s rozumem. Buď následuji  rozum nebo srdce. Co když to ale není tak černobílé a emoce s rozumem mohou spolupracovat?

Součástí lidského mozku je tzv. limbický systém, který prostřednictvím autonomního nervového systému přenáší emoce na tělo. Jinými slovy je to právě limbický systém, který má na svědomí to, že se vám zrychlí dech a tep, když se bojíte, že se začervenáte, když se stydíte, že vám něco nažene husí kůži, apod.

Limbický systém je spojený s tzv. prefrontálním kortexem. Prefrontální kortex je centrem abstraktního myšlení, řešení komplexních problémů, sebeřízení, řízení pozornosti,… a také reguluje naše chování a nálady. Je to nejmladší část mozku a teoreticky se bez něj můžeme obejít. Ztratili bychom ale specificky lidské charakteristiky jako sociální cítění, empatii, abstraktní myšlení, apod. Tato část mozku je centrem vědomí – a to je to, co nás odlišuje od živočišné říše. Máme schopnost si uvědomovat, co je pro nás důležité, proč jednáme tak, jak jednáme, a v neposlední řadě co cítíme a co to znamená. Ne vždy ale tuto schopnost uvědomování využíváme. Naopak ji někdy cíleně nevyužíváme, když se snažíme potlačit své pocity. Co se pak děje?

Fakt, že je limbický systém (LS) vývojově starší částí než prefrontální kortex, naznačuje, že LS dříve fungoval i bez kortexu. A nezapomněl to dodnes. Proto značná část našich emočních reakcí neprochází přes kortex, ale projevuje se přímo do chování. To se může dost hodit, když vás například něco vyděsí a vy potřebujete reagovat v horizontu milisekund, abyste se zachránili. Třeba uhnout letícímu předmětu, uskočit před autem, apod. Tam není čas na abstraktní vyhodnocování. Naproti tomu ale existují situace, kdy není ohrožen přímo náš život, ale nějaká důležitá hodnota. A i tam se aktivuje stejný mechanismus. Například pokud je pro vás důležitá rodina a někdo byť jen slovně tuto hodnotu napadne, může se stát, že zrudnete, zvýší se napětí vašich svalů, vybouchnete, začnete na dotyčného řvát, nebo, v krajním případě, mu rovnou jednu vlepíte. Až později si uvědomíte, že vlastně jen řekl svůj názor odlišný od toho vašeho, a že možná nebylo třeba reagovat tak vznětlivě. To ale amygdala – část limbického systému, už mezitím reagovala za vás a vy máte o kamaráda méně. A takových situací, kdy reagujeme z negativní emoce a zpětně nejsme na své chování dvakrát pyšní, máme asi každý celou řádku. Nemusí jít jen o výbuchy emocí, ale také o situace, kdy neuděláte nic, ačkoli byste chtěli. Ztuhnete. Neřeknete svůj názor například…

Tak konečně víme, proč to tak je, a můžeme to klidně svést na svůj limbický systém a amygdalu, které vůlí nekontrolujeme. Takže jsme v tom vlastně nevinně? Ne tak docela.

Jak zařídit, aby naše emoce procházely taky přes prefrontální mozkovou kůru? Aby spolu tato kůra a LS více komunikovaly? Abychom mohli situaci vyhodnotit rozumem a adekvátně reagovat s ohledem na důsledky svých činů?

Řekli jsme, že kortex je centrem vědomí. Odpovědí tedy je tzv. rozšiřování vědomí. Zní to skoro ezotericky, ale nic ezoterického na tom není. Lidské vědomí, tak jak jej kvalifikuje medicína, má šířku a hloubku. Hloubka vědomí jde od vysoké aktivace ve stresu přes střední aktivaci, spánek, až po bezvědomí a klinickou smrt. Šířka vědomí naproti tomu zahrnuje množství (šířku) vjemů, které mozek vědomě zpracovává. To například znamená, že když si zavážete oči, připravíte se o vizuální vjemy a zúžíte si tak vědomí. Stejně tak když si zacpete uši. Nicméně není potřeba ani šátek, ani ucpávky do uší. Ve stresových situacích často přestáváme vidět a slyšet a jsme lapeni v emocích – máme zúžené vědomí a tím menší svobodu v našem chování. Stejně tak pokud v sobě potlačíme některé pocity, připravujeme se o část svého vědomí, pokud jde o jeho šířku.

Jde o to, že málokdo se zabývá tím, aby si pojmenoval, co je pro něj opravdu důležité. Neznáme své hodnoty a celou řadu hodnot jsme převzali od druhých, aniž bychom si to uvědomovali. Jsou to ale právě hodnoty, které často nabízejí odpověď na otázku, proč se cítíme tak, jak se cítíme. Proč nás něco naštve, rozzuří, apod.

Obvykle se moc nestaráme o to, co cítíme. Chceme se cítit „dobře“, rozlišujeme pocity na příjemné a nepříjemné, dobré a špatné, ale už je nedokážeme pojmenovat. Představte si, že jste na akci, kde je spousta nových, neznámých lidí. A místo abyste se zajímali o to, kdo je kdo, jak se ti lidé jmenují, co dělají, co umí, apod., rozdělíte si je jen na dobré a špatné. A pak si představte, že se se stejnou partou potkáváte pravidelně, a pořád o nikom netušíte nic víc, než jestli je dobrý nebo špatný. Rádi byste se bavili jen s těmi dobrými, ale vždycky je v dosahu nějaký ten špatný a tak si dáváte pořád pozor na pusu… Trochu škoda, ne? Ale přesně takto zacházíme se svými emocemi. Ty nepříjemné se snažíme necítit, čímž si blokujeme schopnost vůbec něco cítit. A tak naše mozková kůra nemá dost informací, aby mohla s emocemi pracovat a vyhodnocovat je. Neví, jaké jsou, jak se jmenují a co umí. Vědomí je zúženo ve prospěch podvědomí – čili automatických reakcí. Jedem na autopilota, ve svých začarovaných kruzích.

Z toho vyplývá, že čím více se snažíme dostat své emoce pod kontrolu tím, že je potlačujeme, tím méně je reálně pod kontrolou máme. Pak máme přibližně 3 možnosti reakce: útok, útěk, ztuhnutí.  A výběr reakce je  podvědomý a tak rychlý, že nemáme žádnou vědomou volbu. Ani mezi těmi třemi se nemůžeme  vědomě rozhodnout. Ztrácíme svobodu.

A tak když někdo říká, že pojmenovávat emoce nejde, že se to nedá, že je to jen mentální hrátka, že je to z hlavy, k ničemu apod., nevěřte mu. Kortex dokáže operovat s pojmy. Dokud nejsou k pocitům přiřazené pojmy, kortex je nedokáže vyhodnotit, neumí s nimi pracovat. Pokud jde o zvládání emocí, je tedy potřeba začít s tím, že si je začneme uvědomovat a pojmenovávat… To ostatní až někdy příště.