fbpx

Co je to volný čas a proč si ho udělat

Čas je dnes totálně nedostatkové zboží, a ten volný obzvlášť. Čím dál více lidí ani neví, co to volný čas je. Doba je rychlá, požadavků a tlaků na nás čím dál víc a den má pořád jen 24 hodin. Ze všech stran se ozývají slova jako produktivita, efektivita… Není to hřích, dělat si „volný čas“?

Pokusím se na následujících řádcích shrnout, co znamená „volný čas“ pro mě a co mi v životě přineslo to, když jsem si jej byla schopná vyhradit.

Volný čas je čas na sebe, na aktivně-pasivní odpočinek a na objevování nového. Není to kafe s kamarádkou, kde na sebe navzájem vysypeme svá trápení. Není to dokonce ani lezení po skalách, pokud jsem šla lézt kvůli někomu jinému, kdo potřebuje „tahače“ (někoho, kdo vytáhne nahoru lano, aby pak mohl ten druhý lézt jištěn shora, tj. zcela bez rizika pádu). Pokud už 15 let ve „volném čase“ chodím běhat, nejlépe ještě pořád stejnou trasu, pak to také není volný čas, ale trénink.

Volný čas je o objevování nového. Je to čas, kdy jsem v novém prostředí a objevuji sama sebe skrz nějakou novou aktivitu. Objevuji svět jako malé dítě. Dovolím si dělat něco jen tak bez záměru jen proto, že mě to baví nebo zajímá.

Tak jsem kdysi začala ve volném čase objevovat NLP (neurolingvistické programování). Nejprve s pomocí knihy a pak na kurzu. Neměla jsem žádný logický důvod jít na takové školení. Neměla jsem žádný velký problém a vůbec jsem nevěděla, co mi to přinese, kam mě to posune, proč tam vlastně lezu. Prostě mě to zajímalo, tak jsem se přihlásila na 9měsíční školení v hodnotě přibližně 2 svých tehdejších hrubých měsíčních platů. Pak jsem vždy jeden víkend v měsíci jezdila do Prahy (tenkrát ze Sedlčan) prosedět 2 dny v severně orientované místnosti nedaleko Pavláku. Místo abych si užívala sluníčka na důvěrně známé skále u Vltavy, jela jsem do města mezi nějaké cizí, neznámé lidi učit se něco, o čem jsem měla jen velmi matné ponětí, co to vlastně je. Vracela jsem se v neděli večer unavená a zároveň plná dojmů. Nikdy jsem ani na vteřinu nelitovala času, úsilí ani peněz. Poznala jsem nové lidi, objevila úplně nový svět, kde člověk nemusí být do smrti otrokem svých omezujících přesvědčení a v dětství naučených vzorců. Pochopila jsem, jak to dělám, že žiju tak, jak žiju, a dostala jsem nástroje ke změně. Do té doby by mě nenapadlo, že potřebuji něco nějak výrazně změnit… Všechno mělo pozitivní dopad do práce i do vztahů. Trvalo to pár let a NLP se přesunulo z kolonky „volný čas“ do kolonky „práce“. Nebyl to plán. Díky tomu, že jsem si dovolila dělat něco „jen tak“ jsem si vytvořila novou příležitost. Té jsem se pak rozhodla chopit.

Jako další příklad můžu uvést tanec. Prostě mě to táhlo na kurz s názvem „Vědomé tělo“ a později na Kontaktní improvizaci. Obojí je mimochodem dost divná aktivita. Když jsem přišla poprvé, všechno bylo nové, neznámé, zvláštní. Lidi tam přemýšleli jinak, vnímali jinak, hýbali se divně, dokonce se někdy jeden druhého v tanci dotýkali! Zadání „cvičení“ nešlo rozumět, resp. jsem rozuměla jednotlivým slovům, ale ne významu vět. Všechno jsem začala postupně chápat, až když jsem to začala zkoušet. Bylo potřeba začít něco dělat, i když jsem nechápala, co přesně. Často se mi nechtělo na lekci jít. Musela jsem překonávat určitou rezistenci – strach z neznámého a ze selhání. Obojí tam nebylo možným rizikem, ale jistotou. Věděla jsem, že to přijde – bude to nové a nepůjde mi to, rozhodně ne hned. Někde na pozadí své mysli jsem ale věděla, že tam mám chodit. Intuitivní cítění, že tam jsem správně. Přínos? Zlepšení vnímání svého těla vedlo k větší citlivosti vůči vlastním emocím a potřebám. Stávala jsem se více sama sebou, dovolovala jsem si cítit své nepříjemné emoce a tím jsem začala víc vnímat i ty příjemné. Svět se stal barevnější. Tato vnímavost k sobě mě nakonec vyvedla z temnoty předstírání „normálnosti“ a já jsem si dovolila být tím, kdo skutečně jsem. Opět to na začátku fakt nebylo v plánu. Prostě jsem začala jen tak dělat něco, co přitahovalo můj zájem a zvědavost.

Ne každá aktivita, kterou jsem kdy dělala jen tak pro svůj plezír, vedla k životním změnám. Některé byly jen pro zábavu, jiné mi dokonce uštědřily nějaký šrám. Každá ale nakonec byla něčím užitečná. Naposledy jsem začala objevovat judo. Prát se. Ve škole říkali, že se to nedělá. Tady říkali, že je to umění. Opět přišlo neznámo a selhání. Nechat se sebou vytřít žíněnku, zvednout se a začít znovu. Do života mimochodem docela užitečná schopnost… Pro nás, co se konfrontacím systematicky vyhýbáme, je zkušenost fyzické konfrontace celkem dost mimo komfortní zónu. O to ale přínosnější. Moje objevování vlastních fyzických i mentálních možností na poli konfrontace zastavilo asi po roce praxe zranění – vykloubené koleno. Vyvstala otázka, zda to stálo za to. Několik měsíců se teď nebudu moci normálně hýbat kvůli nějakému koníčku, který jsem si mohla klidně odpustit. I to je riziko objevování. Za hranou komfortní zóny čekají nástrahy a někdy jsou holt nad naše aktuální možnosti. Já ale zastávám názor, že co člověka nezabije, to jej posílí. A tak moje limitující koleno se stalo nástrojem rozvoje trpělivosti a kreativity…

Suma sumárum, vřele doporučuji udělat si čas pro sebe a pustit se do toho, co vás táhne. Objevovat! Teď třeba nemáte čas kvůli práci, ale jak víte, že se ve vašem novém koníčku neskrývá nedocenitelný zdroj inspirace pro vaši profesi? Musíte se věnovat rodině, ale co když radost, kterou vám nová aktivita přinese, výrazně zkvalitní váš čas s rodinou? Najít mezi tím vším rovnováhu není snadný úkol. Dovolte si i v tom selhat. Prostě to zkuste a uvidíte… Změna je možná vždycky.